 |
| Vyfoceno v metru |
OCHLADÍME PRAHU
trochu mimo mísu, ne?
Já si nejdřív celá schoulená v kabátu myslela, že si ze mě někdo dělá srandu. Nutno podotknout, že jsem to fotila v období, kdy jsem ještě ani vymýšlela Bobříka nestěžování si, takže jsem měla náladu blízce připomínající soudek s prachem.
Vzpomínáte ještě, že jsem kdysi psala, že máme husy?
Tak takhle krásně vypadají na podzim, když jen tak pokojně sedí či postávají. Ale realita je jiná...
 |
| Naše husy |
Když je vidíte na obrázku, mysleli byste si, jaké je to hodné zvířátko. Když je máte doma, snáz chápete, že skočí na pekáči.
A teď mi ani tak nejde o to, že mě rozčiluje jejich tupost, to jak se vyplaší, když jim vlezu do chlívka (nesu jim třeba vodu) a začnou zmateně pobíhat, nalepí se pak do rohu jedna přes druhou (jako to dělaly, když byly malé) a občas se otáčí a syčí na mě. Ale sotva se kousek pohnu jinam, rozběhnou se a s neomylnou pravidelností vysypou alespoň polovinu žrádla.
Když už nemůžou vysypat žrádlo, alespoň se některá z nich přerazí o prázdný kastrol. Ono totiž s těma blánovitýma nohama nejde jen tak do něčeho šlápnout a ustát to. Pochopila bych, že mají problém vybrat si nejvhodnější terén, ale že se takhle přerazí úplně pokaždé a že ji druhá hned následuje, ačkoliv měla možnost to libovolně oběhnout zprava či zleva, to mi zůstává záhadou. Příroda moc nedomyslela, že zvíře, která se může bránit leda syčením a přitom má krk jak madlo lákající k chycení nebo zakousnutí, by mělo aspoň umět utíkat a ne vrazit do jediné, ani ne moc velké, překážky v cestě.
Ovšem jsou rozkošné, jak milují vodu. Když jim nasypu jídlo, jsou spokojené, ještě radši mají namočený chleba než zrní, ale co teprve, když jim dám vodu. To je to pravé labůžo. Ráchají si zobáky a zaklánějí hlavičky, jak vodu pijí. Někdy to dokonce vypadá, že jí polykají po doušcích, aby si to užily.
Ještě se vrátím k té inteligenci: minulý týden některá z hus usoudila, že pes, který ji očuchává, by si to neměl dovolit. Jen připomínám, že máme relativně velkého pasteveckého psa, který obstojně odpovídá svému jménu a přijde na zavolání jen někdy. Zkrátka má svou hlavu. Takže ta jedna malá hloupá husa zkoušela syčet na našeho velkého, ne tak docela poslušného psa. Skončilo to rozehnáním husího hejna a pes zrovna měl chuť a nechal se bez problémů přivolat, což jsem ocenila náležitým jásotem (tak se to má dělat), protože jsem sama byla upřímně překvapená. Je to jako kdyby vás vždycky zavolali, sotva se začne něco zábavného dít a pak vás nechali se dál celý den nudit. Vážně byste přišli?
Pouhá hloupost ovšem není jedinou špatnou husí vlastností, i když mě nutí k hlasitému ulevování si „ty huso hloupá“. Naše husy, zejména ta největší, jsou navíc zlé. No fakt, je to zrovna týden, co jsem je přistihla, jak trápěj krůty. Zcela bezdůvodně se jim zakusují do slabin pod křídly a drží se jich, i když chtějí utéct. Pomohlo až odstrčení husy. Trochu nechápu, proč to krůta nevyřeší klovnutím, má na to přece jen šikovnější zobák. Husím se líp drží, jako kleštičkami, ale když přemýšlím, kdo by dovedl lépe ublížit, sázela bych na krůtu.
Před objednáním lázní se zamyslete nad tím, co od svého pobytu očekáváte a co chcete léčit. Karlovy Vary léčí vnitřně, zejména trávení: pijete léčivou vodu, v Teplicích se postarají o pohybové ústrojí.
Zjistěte si, kdy je nejlepší nástup, abyste stihli doktora a měli procedury naplánované už na sobotu nebo pondělí. Osobně bych začínala v pátek ráno jako letos. Navíc si tak užijete i víkend.
Vezměte si pro jistotu:
Do jídelny se chodí pěkně oblečení a ve venkovních, nebo vnitřních botách, v pantoflích, chlupatých papučích a teplákách jen na procedury! Přestavte si, jako byste šli třeba do práce. Číšničky jsou taky pěkně oblečené.
Na chodbách se všichni zdraví, jako byste byli v jedné malinkaté vesnici. I úplně cizí lidi. Časem vám to přijde samozřejmé, ale zezačátku je to trochu divné, hlavně když potkáváte spoustu lidí. Hodí se hezky a uctivě zdravit i divné lidi, protože se z nich mohou vyklubat vaši instruktoři, maséři a podobně.
Dbejte pokynů u procedur a ptejte se. Připadá mi, že ne vždy je vám vysvětleno, co se proč dělá a jaký to má vliv na vaše zdraví. A kvůli tomu tu jste, ne? Chcete si odpočinout? Tak z dovolené vytřískejte maximum. Nechte se zabalit do prostěradla a po koupeli si odpočiňte na lehátku, i když tam s sebou nemůžete mít chytrý telefon.
Při příjezdu jsem prošla vstupní prohlídkou u lékařky, poté co si základní údaje poznamenali v oddělení ambulance. Zjistila jsem, že jsem při objednávání udělala drobnou chybku a objednala si zdravotní pobyt na léčení místo wellness, proto jdu k lékařce (ale vloni jsem tam byla taky). Diví se mi, že jí na otázku, co mě bolí, odpovídám spokojeně a s úsměvem: „Nic.“
Když si to trochu vyjasníme, řeknu, že občas záda, tak jako většinu mých známých pracujících v kanceláři. Poté, co se na mě podívá, konstatuje, že jsem si vybrala dobře: trapézáky mám ztuhlé, v bedrech příliš velké prohnutí a boční skoliózu. Pro jistotu mě ještě poslechne a pak mě pošle na vstupní koupel s tím, že si předpis procedur mám večer vyzvednout na ambulanci.
Na všechny procedury byste měli chodit se svým ručníkem. Když to neuděláte, docela vám chybí a cítíte se jako idiot. Stalo se mi to až předposlední den, protože mi trochu narušili harmonogram návštěvami doktorky a ambulance – testovali mě výtěrem z nosu, jestli nemám Covid (nemám) a měřili teplotu.
Každý den jsme měli trochu hoňky něco stíhat, protože když máte třikrát denně jídlo:
a procedury (každý den v jiný čas a k tomu jiné časy má manžel), je docela těžké vymyslet nějaký program, který byste stihli ve vymezeném čase. Zvlášť když třeba na nějaké místo, jako do Děčína, potřebujete jet autem a cesta taky nějakou dobu trvá. Vyplynulo z toho, že bychom měli něco podnikat leda odpoledne. O víkendech jde něco menšího samozřejmě podniknout i dopoledne, protože většinou nejsou procedury.
Než to zapomenu, ráda bych popsala, jaké jsem letos měla procedury a jak probíhaly. Takže se předem omlouvám, ale tenhle článek bude bez obrázků. Ještě bych ráda poznamenala, že pro začátečníka v láznění je poněkud matoucí, že na snídani nemáte chodit v pantoflích a na procedury pro změnu nemáte chodit v botách. Připravila jsem pro vás (i na svou příští návštěvu) článek Tahák do lázní (již brzy zde na blogu).
Teplice jsou zaměřené na léčbu pohybového ústrojí jejich skvělou vodou, takže hlavní složkou jsou termální koupele. Nejvíc jsem si oblíbila perličkovou, ke které mám jednu perličku: lázeňská přišla do místnosti s bublající vanou, v níž jsem ležela se zavřenýma očima a blaženým úsměvem. Neslyšela jsem ji, dokud neřekla: „Vy se tak pěkně usmíváte, že je mi vás líto vyndat.“ K mému překvapení mi řekla, že tuhle koupel lidi moc nemají rádi, že to prý bolí. Nechápu! Ta nepříjemná byla vířivá/podvodní masáž (v popsané metodě byla poznámka: relaxační masáž, ani bych neřekla). A já se tenkrát těšila na masírování pod vodou, ha ha. Místo toho do mě jen bodaly proudy vody vycházející z trysek. Nejhorší byl ten jeden, který mířil na podpaždí a bylo dost problémové se nějak posunout, aby se trefoval do zad, nebo alespoň žeber, zkrátka něčeho pevnějšího. Celková vířivka mi přišla taky v pohodě. Dělal velké vlny a připadala jsem si trochu jako v moři. Jenom mi u spousty procedur vadí ten hluk nejrůznějších strojů. Po vykoupání, vylezete z vany a necháte si přes ramena přehodit prostěradlo. Doporučuji si pak lehnout zamotaní jako kokon na lůžku – lázeňská se vás ptá, jestli budete odpočívat tam, nebo půjdete nahoru, a pak přes vás přehodí plyšovou deku, stejně jako pod vámi je plyšové prostěradlo. Jen podotýkám, že všechny koupele byly termální, tedy příjemně hřejivé, někdy až tak moc, že okamžitě po namočení mi vyskočila husí kůže.
Interferenční proudy: 80–100 Hz, 10 minut na oblast horních trapézech. Vypadalo to tak, že jsem dostala čtyři gumové polomíčky připojené kabely k vrčícímu stroji a ty do mě pouštěly proud. Na začátku to fyzioterapeutka nastavila a já si mohla vybrat intenzitu brnění. Říkala mi, že to není čím víc tím líp, ale podle toho, kolik snesu a je mi to příjemné. Tak jsem to nepřeháněla a nesnažila se trhat rekordy. Připadalo mi, že mi to svaly trochu uvolnilo a rozehřálo, ale masáž je masáž.
Klasická masáž šíje a zad: zde toho asi není moc co představovat. Snad jen zajímavůstku proti Karlovým Varům: před každou masáží jsme měli termální koupel před masáží v plechové stříbrné vaně bez jakýchkoliv bublinek. Nebo byla keramická a jen vypadala plechově, každopádně to bylo pěkné. I když to byla stísněná místnost, kus nad vanou byla na stěně nalepena hezká dekorativní nálepka se ženou spokojeně popíjející kafe. Po patnácti minutách mě vyzvedla masérka, zabalila mě do prostěradla a odvedla si mě za zástěnu, takže se další člověk mohl jít koupat, a řekla, ať si lehnu na břicho. Na záda mi natřela něco, co připomínalo krém/gel a občas přidala teplou vodu, bylo to velmi příjemné. A jaké měla šikovné ruce! Hned první den jsem jí chtěla říct, že se o ni musí chlapi ucházet a každej ji chtít domů za manželku, ale moudře jsem počkala, až ji uvidíme zepředu, a když jsem zjistila, že jí je přes šedesát, nechala jsem si lichotku sama pro sebe, aby to nebrala třeba nějak blbě, že ji tu nabalují jen ty starý dědci. Překvapilo mě, kolik péče se věnuje zadku a bederní oblasti. Tou dobou jsem ještě nevěděla, že bedra jsou podle fyzioterapeutky mou slabou stránkou, obvykle mě trápí jen bolesti krku nebo trapézů. Při masáži horní části zad jsem měla co dělat, abych nefňukala. Během pobytu v lázních jsem ji měla citlivější než kdy dřív. Ke konci jsem si měla sednout a masírovala mi krk z boků a zezadu pod vlasy. Zdálo se mi, že mi prsty vjíždí až mezi klouby. Bylo to tak příjemné, že jsem se málem musela soustředit, abych neslintala blahem. Dokonce několikrát hrábla dopředu na klíční kosti, v tu chvíli jsem si připadala strašně hrbatá a s kulatými rameny, které jako by chtěla narovnat. Poněkud jsem bojovala s rovnováhou, protože jsem nedosáhla na zem, a když mi vsedě masírovala záda, tlačila mě tak dopředu a já se snažila vmáčknout zadkem do lehátka a trochu se zaklánět, ale když mi pak hrábla na klíční kosti, málem mě převážila na sebe a já se musela pro změnu předklánět.
LTV skupina – SMS: představuje systém cvičení se speciálními lany (= takovou gumou), který by měl pomáhat aktivujete spirální svalové řetězce. Někdy se o této metodě cvičení hovoří jako o SMíškově podle jejího vynálezce. Nebylo to špatné, ale napoprvé mi to vůbec nešlo. Máte si stoupnout tak, abyste měli šňůru lehce napnutou a poutka provlečená mezi palcem a ukazováčkem každé ruky jako u trekingových holí, rozkročení na šíři ramenou, pokrčení v kolenou a pak provádíte cvik. S výdechem se uvolníte a lehce nahrbíte, ale ne tak, abyste dělali vrchní část zad hrbatou, ale jako byste se snažili přiblížit stydkou kost k žebrům a žebra k ní, takže spíš dozadu vystrčíte bedra jako byste se chtěli sbalit do klubíčka. A s nádechem narovnáte záda, jako byste byli loutka a z hlavy vám vedl drátek do stropu a ruce obrátíte dlaněmi vzhůru. Vtip je v tom, že překonávání tahu lana by vám mělo pomáhat procvičovat svaly, které vědomě zapojit neumíme.
Mobilizace: neuměla jsem si představit, co to znamená v lázeňství, znám tento výraz jen v souvislosti s přípravou na válku, ale podobně jsou na tom ostatní návštěvníci lázní, jak mi prozradila fyzioterapeutka. Ve skutečnosti to bylo něco jako masáž, nebo protahování páteře fyzioterapeutkou. Nebylo to ani příjemné, ani nepříjemné. Spíš takové zvláštní.
Venku je pošmourno a ponuro. Trochu to odpovídá mojí náladě. I když jsem na rozdíl od manžela zdravá, těšila jsem se, že dnes odpoledne vyrazíme do Grizzlochova mlýna v Krásném lese, kde jsme si domluvili prohlídku. Snad to vyjde někdy příště, protože to tam vypadá trochu jako u nás, teda až na to, že mají hrázděný dům a je to mlýn. Ale nemají kanalizaci, vodovod, ani plyn (což teď asi není zase taková nevýhoda). Zato paní přede, plete, háčkuje a to vše z ovčí vlny z okolí. Zajímalo by mě, čím bílili? Jak topí? Jestli mají studnu, jejíž voda jde pít a tisíc dalších věcí.
Taky jsme chtěli v sobotu přijít na prohlídku Duchové na Duchcově. Bude provádět ten skvělý průvodce, se kterým jsme byli před týdnem.
Oběma nám udělali testy na Covid a jsme negativní. Manžela bolí v krku a má trochu rýmu, ale večer mu bylo špatně i od žaludku a bolela ho bedra. Jenže to by mohlo být i z postele. Taky s tím mám problém. Matrace je vysoká a na můj vkus příliš měkká. Ale jinak je lůžko pohodlné.
Ráno si mě zavolala doktorka a změnila mi poslední dnešní proceduru: pro jistotu, i když nemám žádné příznaky, nechtěla, abych měla skupinové cvičení. A tak mi vybrali (snad fyzioterapeutka) interferenční proudy, které už jsem měla čtyřikrát a paní se mi tam divila, že to mám nějak často.
Když manželovi přinesli oběd, vypadal parádně zabalený.
 |
| Oběd v podnose |
A rozbalený ještě líp! Hned jsem pospíchala dolů do jídelny na svůj vlastní.
 |
| Jídlo pro marody na pokoj |
Květáková polévka byla prima, ale lívanečky s rozinkami a navrchu šlehačkou (či s trochou tvarohu?) a malinami byly naprosto bombastické. Jen toho asi bylo trochu málo. Naštěstí jsem si mohla vzít ke svačině jablíčko. Dostávali ho všichni, abych vás nějak neuvedla v omyl. Celkově je tu jídlo super. Prý lepší než v Karlových Varech, možná ano, ale mně chutnalo i tam. Jaká to je paráda, když celý týden vůbec nemusíte přemýšlet, co uvaříte, nakupovat a shánět (zvlášť při dnešních cenách) a pak to ještě vařit, umývat nádobí a řešit zbytky. Kromě včerejší večeře jsme vraceli talíře vždy úplně prázdné, i když obvykle po mně trochu dojídal manžel.
Včera jsem si při procházce vyhlédla kulatou porcelánovou formu na pečení, protože ta stará silikonová od Tupperware mi už před nějakým časem praskla. Ještě jsem volala tchyni, protože manžel měl pocit, že něco takového má a používá, ale to se spletl. Tak jsem se optala na radu strýčka Googla a ten tvrdil, že ji mohu bez obav použít na zapékání v troubě, ale taky dát do mikrovlnky nebo myčky.
A tak jsem si odpoledne dala malou zdravotní procházku, při které jsem si vyfotila porcelánovou kašnu nedaleko Krušnohorského divadla na rozcestí ulic U Císařských lázní a U Divadla. Tahle chudinka brzy poněkud ztratí svůj význam, protože jistě slouží jako lákadlo k prodejně porcelánu z Dubí od firmy Český porcelán a.s. A tato firma tuhle pobočku uzavírá. Kšefty tu moc nejdou a prý bude chtít dům prodat, aby měla na plyn.
 |
| Porcelánová kašna v Teplicích |
Protože jsme dneska neměli procedury, tak jak to v neděli bývá, rozhodli jsme se, že vyrazíme na dva výlety: dopolední a odpolední. První musí být kratší kvůli času mezi snídaní a obědem, a tak jsme zvolili pěší výlet na nedaleký hrad. Cestou jsem vyfotila zajímavý domek s věžičkou, která vypadala, jako by to byl druhý samostatný domeček na muří nožce.
 |
| Hezká vilka v Teplicích |
Hrad Doubravská hora je od roku 1964 kulturní památkou. Patří spolku AVZO TSČ ČR, který se zab ývá radioamatérskou činností a navazuje spojení s dalšéími radioamatéry po celém světě. Venkovní prostory hradu jsou celoročně přístupné veřejnosti, interiér hradu je otevřen při akcích, které spolek pořádá a také v rámci placených prohlídek.
Na již opevněném místě hrad vybudoval Jan Ilburk, vnuk husitského hejtmana Jakoubka z Vřesovic. Povolení ke stavbě obdržel v roce 1478 od krále Vladislava II. Jagelonského a stavbu dokončil v 80. letech 15. století. Jeho syn Vilém si vyžádal v roce 1507 propuštění hradu z manstaví, a tak jej získal do dědičného držení. Jeho syn Volf z Vřesovic, nejvyšší písař Království českého, založil pod hradem oboru obehnanou zdí. Ačkoliv byl výborným hospodářem, jeho žena, bratr a dcery kvůli dědickým sporům po jeho smrti o hrad přišli. Následovala celá řada pánů: Vilém z Rožmberka, císař Rudolf II., Jiří starší z Lobkovic, Kaplíř ze Sulejovic atd. Od roku 1619 náležel hrad Vilému Vchynskému, který zde postavil nové sídlo, přidal basionové opevnění. Bohužel po dokončení sídlo vyhořelo. V roce 1634 byl Vilém zavražděn v Chebu společně s Albrechtem z Valdštejna a jeho majetek zabaven. Císař jej věnoval polnímu maršálkovi Janu z Aldringen. Následně se hrad využíval už jen jako vězení nebo opevněné místo.
 |
| Torzo věže |
 |
| Za bránou hradu |
 |
| Výletní restaurace |
 |
| Pohled z hradeb |
Hrad Doubravka poskytuje především krásné rozhledy do okolí.
 |
| Teplice v mlžném oparu |
 |
| Hradby a město |
 |
| Pohled dolů na město |
V Oseku najdete kde co: parní vodárnu, Tůň rusalek, pivovar Černý Orel a taky původně románský kostel Nanebevzetí Panny Marie z let 1207–22, který byl barokně přestavěn v letech 1711–18. Architektem byl Octavio Broggio.
 |
| Kostel Nanebevzetí Panny Marie |
 |
| Součást areálu kláštera, ale tohle byl soukromý pozemek, tak jsme tam nelezli, jen fotili |
 |
| Kostel zezadu |
V minulém článku jsem psala o Duchcovském zámku (najdete zde) a ještě předtím o městě Duchcov (zde).
Výškový rozdíl vyrovnává dvouramenné schodiště s drobnou kašnou s maskaronem.
 |
| Duchcovský zámek je nádherný i ze zahrady |
Barokní období zámku vyvrcholilo stavbou hraběcího špitálu s kostelem Nanebevzetí Panny Marie s freskou Václava Vavřince Reinera (1689–1743). Autorství špitálu z let 1716–1728 je přisuzováno litoměřickému staviteli Octaviu Broggiovi (1670–1742) nebo architektu Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi (1674–1766). Přibližně ve stejné době byla zakládána zahrada přísně symetrické kompozice s pravidelně členěnými květinovými záhony, s alejí tvarovaných stromů, živých stěn, s okrasnými zídkami a s oživujícími bazény a fontánami. Hlavní osa zahrady procházela středem zahradního průčelí zámku ke vchodu kostela dnes už neexistujícího špitálu. V opačném směru bylo ukončujícím prvkem pískovcové sousoší Matyáše Bernarda Brauna (1684–1738) Čas loupí krásu, zpodobující únos Óreithýie Boreem.
Rozsáhlá barokní zahrada, založená na počátku 18. století za Jana Josefa z Valdštejna ve francouzském stylu, patřila k nejpozoruhodnějším svého druhu. Později byla zvětšena a přepracována v anglický park s volně komponovanými cestami, stromovými solitéry nebo skupinami. Jedinou páteří parku byla diagonálně vedená alej od Knížecí zahrady k okraji parku. Průhled alejí končil na zalesněných svazích Krušných hor barevně odlišenou výsadbou stromů do písmene W. Park oživovala tekoucí voda, napájející několik rybníků. Dodnes se zachoval tzv. sfingový rybník se sochami z počátku 18. století. .
V roce 1956 a v dalších letech byl zámecký park likvidován v souvislosti se zamýšlenou povrchovou těžbou uhlí, které padl za oběť i barokní špitál. Údajně město před těžbou zachránil bezvýznamný viadukt, u něhož 4. února 1931 proběhla střelba do peroucích se dělníků stávkujících proti snižování mezd a vysoké nezaměstnanosti. viz Duchcovská stávka [3]
V následujících desetiletích bylo území rekultivováno, park obnoven a přistoupilo se rovněž k celkové obnově zámeckého traktu. Byl zřízen i pavilon pro osazení vzácné Reinerovy fresky a také pro původní plastiky ze špitálního kostela. Do vnějších výklenků byly umístěny alegorické sochy z předpokládaného Braunova okruhu.
 |
| Nový pavilon pro Reinerovu fresku |
Z původních porostů se ojediněle zachovaly duby, jasany, lípy a platany. Ostatní dřeviny jsou z pozdějších období, největší část tvoří nové výsadby. Od poloviny šedesátých let započala obnova zámku i celého zámeckého areálu s cílem kulturního a společenského využití a zpřístupnění veřejnosti.
V parku jsme objevili paní, která venčila fretku. Dovolila nám ji vyfotit a taky pohladit. Bylo to super. Zvířátko se mi hned chtělo schovat do rukávu bundy, ale ona už ho měla přečtené a včas ho chytila, než mohlo drápky napáchat nějakou škodu. Prý taky umí pořádně kousat, když se jim něco nelíbí.
 |
| Fretka na vodítku |
 |
| Druhá fretka spící v tašce |
Zdroje:
[1] Duchcov, Oficiální webová prezentace státního zámku, Národní památkový ústav, https://zamek-duchcov.cz/cs/o-zamku/historie, cit. 22. 10. 2022
[2] Duchcov, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Duchcov, cit. 22. 10. 2022
[3] Duchcovská stávka, https://cs.wikipedia.org/wiki/Duchcovsk%C3%A1_st%C3%A1vka, cit. 23. 10. 2022
 |
| Plastika Braunovy sochy Niké stojící na zeměkouli |
Zcela výjimečně jsem si zapomněla jak turistický deník, tak zápisník, takže z prohlídky zámku nemám žádné poznámky. A přitom byla opravdu výborná. Průvodce byl sympatický mladík, který se naší pětičlenné skupince věnoval jako bychom byli hraběcí rodina. Sympatické bylo, že jsme na zámku mohli fotit.
Duchcovský zámek byl založen ve 13. století jako tvrz hrabišické dynastie. Po roce 1570 byla pro Václava Popela z Lobkovic stará tvrz přestavěna na zámek, ve kterém bydlel až do své smrti roku 1574. Zámek vybudoval Ital Filip podle plánů Ulrica Aostalliho. [2]
 |
| Gobelín na zdi |
Nejvýraznější stopu zanechal na zámku starobylý rod Valdštejnů, který získal panství po Lobkovicích v roce 1642 a držel jej až do roku 1921. Právě s Valdštejny je spojen největší rozkvět duchcovského panství a zámku, který získává svou nynější podobu v podobě pětikřídlého reprezentativního sídla s čestným dvorem, nádvořím, zámeckým kostelem, zahradou, konírnou a hospodářskými budovami.“Zámek dal v letech 1675–1685 vystavět Jan Bedřich z Valdštejna podle plánů architekta Jeana Baptiste Matheye (1630–1696) na místě staršího renesančního lobkovického sídla. [1]
Další úpravy probíhaly v době, kdy panství převzal Jan Josef z Valdštejna. Práce nejdříve vedl Marcantonio Canevalle (od něhož pochází i stavba přilehlého zámeckého kostela Zvěstování Panny Marie). [2]
 |
| Obraz dokazující věrnost Valdštejnů králi zobrazuje neexistující lidi |
„Od poloviny 18. století, kdy vrcholil lázeňský věhlas nedalekých Teplic, bylo v zámku a v zámecké zahradě společensky velmi rušno. Pořádaly se zde pastýřské hry, divadelní a hudební představení, bankety a jiné slavnosti. Mezi slavnými návštěvníky nechyběl Lorenzo Da Ponte (1749–1838), Charles de Ligne (1735–1814), Friedrich Schiller (1759–1805), Johann Wolfgang von Goethe (1749–1832), Ludwig van Beethoven (1770–1827), Fryderyk Chopin (1810–1849) a další významné osobnosti. Snad nejzvučněji v souvislosti se zámkem Duchcov zní jméno proslulého italského svůdníka a dobrodruha Giacoma Casanovy (1725–1798), který jako knihovník a společník hraběte Josefa Karla Emanuela z Valdštejna prožil na zámku Duchcov posledních třináct let svého života.“ [1] Žil zde tedy v letech 1785 až 1798 a také zde sepsal své paměti. [2] Fasády zámku dostaly současný klasicistní vzhled v letech 1812–1818, kdy byl majitelem panství František Adam z Valdštejna. Během té doby docházelo i k přeměně barokní zahrady, o níž si řekneme později. [1] „Po pozemkové reformě, v důsledku které v roce 1921 Valdštejnové prodali zámek státu a odvezli si většinu mobiliáře včetně historické knihovny, v budově zámku sídlila řada institucí a došlo zde k četným stavebním adaptacím. Krušné 20. století se nechvalně podepsalo na celém zámeckém areálu.“ Nejhorší škody utrpěl kostel, více viz můj článek Duchcov, město, od kterého jsme nic nečekali. [1]
Profi nafocené interiéry si můžete prohlédnout zde: https://www.zamek-duchcov.cz/cs/cs/fotogalerie/31392-interiery Níže pouze moje skromné fotky z prohlídky.
 |
| Nádherné dveře, skoro jako u nás doma |
 |
| Valdštejnové byli sběrateli obrazů a dalšího umění, pokoj mohl takhle přeplácaně opravdu vypadat |
 |
| Červený pokoj |
 |
| Keramický míšeňský květináč |
 |
| Přes šablonu malovaná zeď |
 |
| Porcelánový lustr |
 |
| Porcelánové hodiny |
 |
| Paraván se čtyřmi ročními obdobími |
 |
| Jsem fanouškem intarzie |
 |
| Pohled otevřenými dveřmi (trochu jako doma) |
 |
| Grafický salónek, některé grafické listy v sobě měly trochu humoru |
 |
| Grafika ze salónku: malíř dělá dámu ošklivější |
 |
| Intarzovaná truhlice |
 |
| Část zámku zvenku |
 |
| Nádvoří zámku |
Zdroje:
[1] Duchcov, Oficiální webová prezentace státního zámku, Národní památkový ústav, https://zamek-duchcov.cz/cs/o-zamku/historie, cit. 22. 10. 2022
[2] Duchcov, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Duchcov, cit. 22. 10. 2022
Když se podíváte na leteckou mapu, všimnete si, že mezi Duchcovem, Ledvicemi, Bílinou, Braňany a Lomem je nevzhledný důl Bílina. Celkově od měst na severu v tomto pásmu (těžby) moc architektury a krásy nečekáte. O to víc vás překvapí, když něco pěkného přece jen najdete.
My v Duchcově objevili kostel Husův sbor, kde se zrovna konala vojenská svatba. Družičky měly nádherně sladěné zelené šaty.
 |
| Husův sbor |
 |
| Šaty na svatbu vojáka |
Evangelický kostel Církve československé husitské je projektem stavby tzv. Martin-Luther-Kirche v secesním slohu. Postavili ho drážďanští architekti Rudolf Schilling a Julius Wilhelm Graebner (jinde: Willi Gräbnerem). Základní kámen byl položen 12. 11. 1899 a kostel byl slavnostně otevřen a vysvěcen 20. 4. 1902. Vchod do věže zdobí portréty tvůrce německé reformace Martina Luthera a teologa Philippa Melanchthona (portrét byl poškozen vandaly, viz foto níže). [2]
 |
| Podobizna Luthera zatím v pořádku |
 |
| Vchod do věže |
 |
| Povšimněte si zajímavých oken u bočního vchodu |
 |
| Hlavice sloupu u předního vchodu do kostela |
 |
| Odpoledne se vyčasilo |
Ovšem odkazů a připomínek zde žijící problematické menšiny bylo všude plno. Například na schody kostela byl zákaz vstupu s tím, že je to soukromý objekt, který je monitorovaný. Z boku byl na schodech zákaz sedět, totéž se týkalo schodů do věže. Ve městě měla většina přízemních objektů mříže v oknech. A chvílemi se zde člověk necítil právě bezpečně.
 |
| Roztomilý domek s legrační střechou |
Na náměstí Republiky jsme si povšimli muzea Viktoria II., které bylo bohužel zavřené. Mysleli jsme si, že bychom se do něj mohli někdy v týdnu znovu vypravit, protože tam mají výstavu historických cínových figurek, lodí, tanků, letadel, děl, vojenských vlaků a válečného vybavení.
Kostel Zvěstování Panny Marie byl uvnitř chudinka v docela špatném stavu. Jeho výstavbu započal Arnošt Josef z Valdštejna podle plánů italského architekta Marca Antonia Canevale (1652–1711). Na výzdobě kostela, krčkem propojeného s jižním křídlem zámku, se podíleli špičkoví umělci tehdejší doby – sochař Matyáš Bernard Braun (1684–1738) a malíř Václav Vavřinec Reiner (1689–1743), působící spolu s architektem Františkem Maxmiliánem Kaňkou (1674–1766) ve službách Jana Josefa z Valdštejna. Slavnostně byl vysvěcen v roce 1722. [1]
 |
| Kostel Zvěstování Panny Marie |
„Dne 10. května 1945 došlo během pobytu ruské osvobozovací armády k požáru zámeckého kostela Zvěstování Panny Marie, jenž nenahraditelně zničil celý interiér kostela včetně Reinerových obrazů, Braunových soch a dalších uměleckých děl. Z původního zařízení kostela požáru unikla jen tzv. Valdštejnská kaple na jižní straně lodi a krypta s ostatky osmi členů Valdštejnského rodu pod kaplí. Kostel zůstává do dnešních dnů v majetku církve.“ [1] V současnosti je kostel využíván na výstavu výtvarných děl a na divadelní představení o vánoční mši. [2]
 |
| Pohled z boku |
 |
| Pohled dovnitř do kostela |
Při procházce městem jsme objevili ozdobnou dekoraci z kapusty. Ještě, že jsme nevzali na procházku kozy. Ty by si pochutnaly!
A protože my si chtěli taky pochutnat, nechali jsme ozdobnou kapustu na ozdobu a vyrazili do cukrárny na náměstí. Cafe Casanova nás vřele uvítalo. Jenom si paní nebyla jistá, jestli dokážeme sníst každý dva zákusky. Jako prd! Problém byl až potom – s večeří.
 |
| Protože na Duchcově Casanova pobýval docela dlouho, bylo stylové tuhle kavárnu navštívit. |
 |
| Větrník a pistáciovo-makový dort |
 |
| Špička a čokoládový dort dvou barev |
 |
| Obraz kostela se zámkem od místního malíře Josefa Brabce |
Zdroje:
[1] Duchcov, Oficiální webová prezentace státního zámku, Národní památkový ústav, https://zamek-duchcov.cz/cs/o-zamku/historie, cit. 22. 10. 2022
[2] Duchcov, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Duchcov, cit. 22. 10. 2022
