Cesta do Teplic v Čechách

Výlety do neznáma mají jedno skvělé kouzlo – jste tak trochu nervózní, jestli všechno klapne. Zda na sebe budou navazovat spoje, jestli jste doma něco nezapomněli, a hlavně jaké to tam bude. Bude se vám tam líbit?

Z domova jsem vyrážela tradičně pěšky na autobus. Dala jsem si dostatečný časový náskok, abych mohla přemlouvat husy a krůty, že chtějí jít na tu část zahrady jako vždycky a psa naopak, že tam jít nechce. Popadla jsem velký bágl sbalený včera na poslední chvíli (jako obvykle), ale plný více méně jen postradatelných věcí. Hlavní v něm je pletení! A pití na cestu. A pomaličku ťapkala zabalená v šále a kulíšku (a kabátu), překvapilo mě, jak bylo teplo, i když jsem měla punčocháče a šaty. Až na nádraží mi byla zima na nohy, ale to bych předbíhala.

Nejdřív jsem jela busem jako do práce, akorát jsem musela vystoupit o chvilku dřív, doběhnout na osobák – bylo to jen tak tak – a pak v Holešovicích přestoupit na rychlík Krušnohor, který mě doveze až do Teplic. 

Když jsem se usadila v moderním vagóně, nadšeně jsem se začala rozplývat nad novými sedačkami, příjemným místem a malým obsazením. Obecně sice nefandím jednomu velkému vagónu, ve kterém sedí všichni spolu, zvlášť teď, když zase řádí covid, ale taky nepotřebuji slyšet všechny ty lidi, kteří si i v relativně velké vzdálenosti ode mě povídají. Po zapnutí počítače mě překvapilo, že tu je wifi. Fakt? Super! Můžu si hrát. Nebo dělat do práce. Ještě bych pár věcí potřebovala dokončit. Rychle si ověřím, že z nádraží trefím do lázní – ano, je to opravdu jenom pořád rovně a k tomu kilometr. Tak to fakt půjdu pěšky. Původně jsem plánovala jet trolejbusem, ale tohle nemá cenu. Poučení pro příště – zkontrolovat si na mapě, jak je to daleko a kudy. To, že to trolejbus pojede 20 minut neznamená, že tam pěšky nebudete rychlejc!

Pohled na Bohnice z vlaku

Dramatický východ slunce v mlze

Palubní monitor ukazuje, že jedeme rychlostí 156 km/hod. Nad řekou se vznáší mlha, která vypadá dramaticky jako ve filmu. Nemůžu se jí nabažit. V jednu chvíli z bílého oparu na nebi vykouknu slunce a vypadá jak Měsíc. Vůbec nezáří, jen tak tam je.

Z nově nabyté časové svobody jsem trochu rozpačitá. Myslela jsem, že si cestou budu číst – mám s sebou dvě super knížky, která mám rozečtené. Jednu o psychopatech a druhou o šťouchání, k obojímu se vrátím později. Nebo plést, mám s sebou dva šátky a jednu dlouho odkládanou chudinku. A taky ponožky. S ovečkama. Které jsem nahodila včera. Jenže to jsem nepřemýšlela nad tím, že bych mohla zapnout kompík a nerušeně pracovat, nebo psát blog. Nebo deník. Nebo možná i kreslit – na papír – protože se zdá, že tenhle vlak skoro nedrncá. Ale na kreslení by to asi nebylo. I když kdo ví. Při sketchingu nemáte mít úplně rovné čáry, aby to vypadalo jako že jste to skicovali někde v terénu a ne kreslili doma za stolem.

Tady se mi líbila upravená zahrada v japonském stylu

Na téhle fotce mě zaujal kontrastně žlutý kamion bez jakýchkoli reklamních popisů, hezky ladí s tím stromem před ním

Přední část fotky je barevná díky stromům, zadní došeda díky mlze

Je mi jasné, že fotky z vlaku nejsou žádná bomba, ale chtěla jsem vám ukázat, jak zajímavě vypadaly povalující se cáry mlhy a jak někdy vyšly docela pěkné fotky.

A na závěr trocha barviček: můj nový sešitek na kreslení Inktoberu 2022 (uvidíte v listopadu na mém blogu o tvorbě), nebo na instáči (můj Instagram pouze s mojí tvorbou) některé už teď. Líbila se mi představa barevných puntíků na černobílých pruhovaných šatech. Ale nevyznělo to úplně tak, jak jsem zamýšlela.

Barevný bloček na černobílé kreslení