Při příjezdu jsem prošla vstupní prohlídkou u lékařky, poté co si základní údaje poznamenali v oddělení ambulance. Zjistila jsem, že jsem při objednávání udělala drobnou chybku a objednala si zdravotní pobyt na léčení místo wellness, proto jdu k lékařce (ale vloni jsem tam byla taky). Diví se mi, že jí na otázku, co mě bolí, odpovídám spokojeně a s úsměvem: „Nic.“
Když si to trochu vyjasníme, řeknu, že občas záda, tak jako většinu mých známých pracujících v kanceláři. Poté, co se na mě podívá, konstatuje, že jsem si vybrala dobře: trapézáky mám ztuhlé, v bedrech příliš velké prohnutí a boční skoliózu. Pro jistotu mě ještě poslechne a pak mě pošle na vstupní koupel s tím, že si předpis procedur mám večer vyzvednout na ambulanci.
Na všechny procedury byste měli chodit se svým ručníkem. Když to neuděláte, docela vám chybí a cítíte se jako idiot. Stalo se mi to až předposlední den, protože mi trochu narušili harmonogram návštěvami doktorky a ambulance – testovali mě výtěrem z nosu, jestli nemám Covid (nemám) a měřili teplotu.
Každý den jsme měli trochu hoňky něco stíhat, protože když máte třikrát denně jídlo:
- snídaně: 7:15–9:00
- oběd: 11:00–13:00
- večeře: 17:00–18:15
a procedury (každý den v jiný čas a k tomu jiné časy má manžel), je docela těžké vymyslet nějaký program, který byste stihli ve vymezeném čase. Zvlášť když třeba na nějaké místo, jako do Děčína, potřebujete jet autem a cesta taky nějakou dobu trvá. Vyplynulo z toho, že bychom měli něco podnikat leda odpoledne. O víkendech jde něco menšího samozřejmě podniknout i dopoledne, protože většinou nejsou procedury.
Než to zapomenu, ráda bych popsala, jaké jsem letos měla procedury a jak probíhaly. Takže se předem omlouvám, ale tenhle článek bude bez obrázků. Ještě bych ráda poznamenala, že pro začátečníka v láznění je poněkud matoucí, že na snídani nemáte chodit v pantoflích a na procedury pro změnu nemáte chodit v botách. Připravila jsem pro vás (i na svou příští návštěvu) článek Tahák do lázní (již brzy zde na blogu).
Teplice jsou zaměřené na léčbu pohybového ústrojí jejich skvělou vodou, takže hlavní složkou jsou termální koupele. Nejvíc jsem si oblíbila perličkovou, ke které mám jednu perličku: lázeňská přišla do místnosti s bublající vanou, v níž jsem ležela se zavřenýma očima a blaženým úsměvem. Neslyšela jsem ji, dokud neřekla: „Vy se tak pěkně usmíváte, že je mi vás líto vyndat.“ K mému překvapení mi řekla, že tuhle koupel lidi moc nemají rádi, že to prý bolí. Nechápu! Ta nepříjemná byla vířivá/podvodní masáž (v popsané metodě byla poznámka: relaxační masáž, ani bych neřekla). A já se tenkrát těšila na masírování pod vodou, ha ha. Místo toho do mě jen bodaly proudy vody vycházející z trysek. Nejhorší byl ten jeden, který mířil na podpaždí a bylo dost problémové se nějak posunout, aby se trefoval do zad, nebo alespoň žeber, zkrátka něčeho pevnějšího. Celková vířivka mi přišla taky v pohodě. Dělal velké vlny a připadala jsem si trochu jako v moři. Jenom mi u spousty procedur vadí ten hluk nejrůznějších strojů. Po vykoupání, vylezete z vany a necháte si přes ramena přehodit prostěradlo. Doporučuji si pak lehnout zamotaní jako kokon na lůžku – lázeňská se vás ptá, jestli budete odpočívat tam, nebo půjdete nahoru, a pak přes vás přehodí plyšovou deku, stejně jako pod vámi je plyšové prostěradlo. Jen podotýkám, že všechny koupele byly termální, tedy příjemně hřejivé, někdy až tak moc, že okamžitě po namočení mi vyskočila husí kůže.
Interferenční proudy: 80–100 Hz, 10 minut na oblast horních trapézech. Vypadalo to tak, že jsem dostala čtyři gumové polomíčky připojené kabely k vrčícímu stroji a ty do mě pouštěly proud. Na začátku to fyzioterapeutka nastavila a já si mohla vybrat intenzitu brnění. Říkala mi, že to není čím víc tím líp, ale podle toho, kolik snesu a je mi to příjemné. Tak jsem to nepřeháněla a nesnažila se trhat rekordy. Připadalo mi, že mi to svaly trochu uvolnilo a rozehřálo, ale masáž je masáž.
Klasická masáž šíje a zad: zde toho asi není moc co představovat. Snad jen zajímavůstku proti Karlovým Varům: před každou masáží jsme měli termální koupel před masáží v plechové stříbrné vaně bez jakýchkoliv bublinek. Nebo byla keramická a jen vypadala plechově, každopádně to bylo pěkné. I když to byla stísněná místnost, kus nad vanou byla na stěně nalepena hezká dekorativní nálepka se ženou spokojeně popíjející kafe. Po patnácti minutách mě vyzvedla masérka, zabalila mě do prostěradla a odvedla si mě za zástěnu, takže se další člověk mohl jít koupat, a řekla, ať si lehnu na břicho. Na záda mi natřela něco, co připomínalo krém/gel a občas přidala teplou vodu, bylo to velmi příjemné. A jaké měla šikovné ruce! Hned první den jsem jí chtěla říct, že se o ni musí chlapi ucházet a každej ji chtít domů za manželku, ale moudře jsem počkala, až ji uvidíme zepředu, a když jsem zjistila, že jí je přes šedesát, nechala jsem si lichotku sama pro sebe, aby to nebrala třeba nějak blbě, že ji tu nabalují jen ty starý dědci. Překvapilo mě, kolik péče se věnuje zadku a bederní oblasti. Tou dobou jsem ještě nevěděla, že bedra jsou podle fyzioterapeutky mou slabou stránkou, obvykle mě trápí jen bolesti krku nebo trapézů. Při masáži horní části zad jsem měla co dělat, abych nefňukala. Během pobytu v lázních jsem ji měla citlivější než kdy dřív. Ke konci jsem si měla sednout a masírovala mi krk z boků a zezadu pod vlasy. Zdálo se mi, že mi prsty vjíždí až mezi klouby. Bylo to tak příjemné, že jsem se málem musela soustředit, abych neslintala blahem. Dokonce několikrát hrábla dopředu na klíční kosti, v tu chvíli jsem si připadala strašně hrbatá a s kulatými rameny, které jako by chtěla narovnat. Poněkud jsem bojovala s rovnováhou, protože jsem nedosáhla na zem, a když mi vsedě masírovala záda, tlačila mě tak dopředu a já se snažila vmáčknout zadkem do lehátka a trochu se zaklánět, ale když mi pak hrábla na klíční kosti, málem mě převážila na sebe a já se musela pro změnu předklánět.
LTV skupina – SMS: představuje systém cvičení se speciálními lany (= takovou gumou), který by měl pomáhat aktivujete spirální svalové řetězce. Někdy se o této metodě cvičení hovoří jako o SMíškově podle jejího vynálezce. Nebylo to špatné, ale napoprvé mi to vůbec nešlo. Máte si stoupnout tak, abyste měli šňůru lehce napnutou a poutka provlečená mezi palcem a ukazováčkem každé ruky jako u trekingových holí, rozkročení na šíři ramenou, pokrčení v kolenou a pak provádíte cvik. S výdechem se uvolníte a lehce nahrbíte, ale ne tak, abyste dělali vrchní část zad hrbatou, ale jako byste se snažili přiblížit stydkou kost k žebrům a žebra k ní, takže spíš dozadu vystrčíte bedra jako byste se chtěli sbalit do klubíčka. A s nádechem narovnáte záda, jako byste byli loutka a z hlavy vám vedl drátek do stropu a ruce obrátíte dlaněmi vzhůru. Vtip je v tom, že překonávání tahu lana by vám mělo pomáhat procvičovat svaly, které vědomě zapojit neumíme.
Mobilizace: neuměla jsem si představit, co to znamená v lázeňství, znám tento výraz jen v souvislosti s přípravou na válku, ale podobně jsou na tom ostatní návštěvníci lázní, jak mi prozradila fyzioterapeutka. Ve skutečnosti to bylo něco jako masáž, nebo protahování páteře fyzioterapeutkou. Nebylo to ani příjemné, ani nepříjemné. Spíš takové zvláštní.
Žádné komentáře:
Okomentovat