Vzpomínáte ještě, že jsem kdysi psala, že máme husy?
Tak takhle krásně vypadají na podzim, když jen tak pokojně sedí či postávají. Ale realita je jiná...
 |
| Naše husy |
Když je vidíte na obrázku, mysleli byste si, jaké je to hodné zvířátko. Když je máte doma, snáz chápete, že skočí na pekáči.
A teď mi ani tak nejde o to, že mě rozčiluje jejich tupost, to jak se vyplaší, když jim vlezu do chlívka (nesu jim třeba vodu) a začnou zmateně pobíhat, nalepí se pak do rohu jedna přes druhou (jako to dělaly, když byly malé) a občas se otáčí a syčí na mě. Ale sotva se kousek pohnu jinam, rozběhnou se a s neomylnou pravidelností vysypou alespoň polovinu žrádla.
Když už nemůžou vysypat žrádlo, alespoň se některá z nich přerazí o prázdný kastrol. Ono totiž s těma blánovitýma nohama nejde jen tak do něčeho šlápnout a ustát to. Pochopila bych, že mají problém vybrat si nejvhodnější terén, ale že se takhle přerazí úplně pokaždé a že ji druhá hned následuje, ačkoliv měla možnost to libovolně oběhnout zprava či zleva, to mi zůstává záhadou. Příroda moc nedomyslela, že zvíře, která se může bránit leda syčením a přitom má krk jak madlo lákající k chycení nebo zakousnutí, by mělo aspoň umět utíkat a ne vrazit do jediné, ani ne moc velké, překážky v cestě.
Ovšem jsou rozkošné, jak milují vodu. Když jim nasypu jídlo, jsou spokojené, ještě radši mají namočený chleba než zrní, ale co teprve, když jim dám vodu. To je to pravé labůžo. Ráchají si zobáky a zaklánějí hlavičky, jak vodu pijí. Někdy to dokonce vypadá, že jí polykají po doušcích, aby si to užily.
Ještě se vrátím k té inteligenci: minulý týden některá z hus usoudila, že pes, který ji očuchává, by si to neměl dovolit. Jen připomínám, že máme relativně velkého pasteveckého psa, který obstojně odpovídá svému jménu a přijde na zavolání jen někdy. Zkrátka má svou hlavu. Takže ta jedna malá hloupá husa zkoušela syčet na našeho velkého, ne tak docela poslušného psa. Skončilo to rozehnáním husího hejna a pes zrovna měl chuť a nechal se bez problémů přivolat, což jsem ocenila náležitým jásotem (tak se to má dělat), protože jsem sama byla upřímně překvapená. Je to jako kdyby vás vždycky zavolali, sotva se začne něco zábavného dít a pak vás nechali se dál celý den nudit. Vážně byste přišli?
Pouhá hloupost ovšem není jedinou špatnou husí vlastností, i když mě nutí k hlasitému ulevování si „ty huso hloupá“. Naše husy, zejména ta největší, jsou navíc zlé. No fakt, je to zrovna týden, co jsem je přistihla, jak trápěj krůty. Zcela bezdůvodně se jim zakusují do slabin pod křídly a drží se jich, i když chtějí utéct. Pomohlo až odstrčení husy. Trochu nechápu, proč to krůta nevyřeší klovnutím, má na to přece jen šikovnější zobák. Husím se líp drží, jako kleštičkami, ale když přemýšlím, kdo by dovedl lépe ublížit, sázela bych na krůtu.
Žádné komentáře:
Okomentovat