Chováte se hůř jak lidi

Jak tak koukám, trošku jsem zaspala start roku se seriálem Na statku. Ale není to tím, že bych vám neměla co říct, i když je fakt, že v zimě se toho moc neděje.

Aktuálně máme tři kozy: hnědého předloňského kozlíka (Pepu III., ne generačně, ale všem kozlíkům teď říkáme Pepové), hnědou starou Lízu (pane bože, té už snad bude deset let?) a bílou Melindu, ze které se stává pěkná mrcha, protože cítí, že Líza už na ni nestačí. Škoda, že se k sobě ta zvířata chovají hůř než lidi. O tom jsem vlastně plánovala napsat článek, ale už to ze mě nějak vyprchalo. Nemám teď zrovna v čerstvé paměti, co si zase prováděli. Ale tak stačí zavzpomínat na Balouna, jak objevil, že březí koza mu raději přenechá seno, než aby se od něj nechala trkat do břicha. Dovedete si to představit? Že by muži odstrkovali těhotné ženy od jídla? My po nich ještě chceme, aby nás pustili sednout, když tam byli první!

Na víc si teď nevzpomenu, ale název článku určitě využít chci. Než na něj zapomenu. Neskromně se přiznám, že mi připadá skvostný a určitě mě někdy v budoucnu pobaví, když na něj narazím.

Taky ještě máme tři husy, v sobotu plánujeme porážku jedné z nich. A protože nikdy nemá zůstat sama poslední, tak ty zbylé se pak budou porážet zároveň. Dneska to s nima byla sranda, na umrzlém sněhu jim to klouzalo a rozjížděly se jim nožičky. Pomohlo jim jen, když se jim podařilo zabořit se trochu víc do sněhu. Nebo jít po cestičce, kterou jsem před pár dny proházela lopatou, protože se nám někam záhadně ztratil takový velký oranžový prohrnovák (hrablo na sníh), jak ho celé roky nepotřebujeme.

Pořád bojujeme s plísní v předsíni, ale k tomu se plánuju vyjádřit až v samostatném článku.

Nic teď aktuálně nepěstujeme, pokud nepočítám pár kytiček, které víceméně přežily moji péči (marný boj s nějakými parazity, i když proti nim mám postřik). Na záhonku v zemi ještě pořád trčí tyče od rajčat a topinambury plánuju sklízet postupně, abychom je také stíhaly jíst. Z malých kýblů jsou malé, ale vypadá to na pěknou úrodu, jestli během těchto pár dní sněhu a mrazů nezašly.

Kočky máme pořád ty samé: starou kočku Macíka, černou huňatou rošťandu Mejzí (mého miláčka, i když je to pěkná potvůrka), černého kocourka Žužu, který je teď moc mazlivý a nejdřív se pomazlí a pak jde pro jídlo (když to vidí Mejzí, hned se hrne ke mně jako že se bude taky mazlit, že přece nemyslí jenom na žrádlo, ale nechá se pohladit jednou dvakrát a pak honem šup šup k misce, takže priority jsou jasné!) a velkou pěknou zrzavou kočku, kterou se mi zatím ještě pořád nepodařilo ochočit, i když už jsem si ji párkrát pohladila.

Pes je taky pořád stejný. Z nepochopitelného důvodu chodí místo do dřevníku, kam mu nefouká, spát pod valník, který je venku pod střechou. Teoreticky tam taky nefouká, ale určitě to tam není takové jako v dřevníku, ačkoliv má krásný rozhled po celém pozemku. O tom, že nechodí do své zateplené boudy se zmíním jen proto, abyste věděli, že má pěkný nový pelíšek, kdyby měla zájem.

A jak to vypadá u vás?

Kouká jak husa na sníh

Googlila jsem si, proč se říká, že někdo kouká jak husa do flašky, a moc jsem se toho nedozvěděla, zato jsem našla zajímavou stránku České zvyky, tradice a pranostiky, kde se snaží vysvětlit význam rčení kouká jako puk a uvádějí ještě nejrůznější další způsoby koukání, hledění, čumění a kupodivu jim zcela chybí zírání. 

Ale to bych odbočila. Nemám tušení, jak kouká husa do flašky, neboť jsem jim nikdy žádnou nenabízela. Zato mohu posoudit, jak kouká husa na sníh. Koncem listopadu totiž napadl a husy z něj byly pořádně překvapené (já taky, ale trochu jinak). Ráno jsem jim otevřela bývalý holubník (nyní husník) a čekala, až vyběhnou, zakrouží trochu po dvoře, roztáhnou křídla, budou řvát jak perličky a mávat křídlama, aby si je protáhly, ale ono nic. Všechny tři husy (ta svatomartinská snědená 17. 11. 2025 sníh bohužel neviděla) ale stály na zápraží a nevěřícně koukaly na podezřele bílou zem. Zjevně ji někdo vyměnil za něco jiného. První, asi houser podle velikosti, si dodal odvahy a opatrně do toho šlápl svou placatou nohou. Udělal pár kroků a než by se nebezpečně vzdálil na to, aby jí mohl podat pomocné křídlo, následovala ho druhá husa. Třetí – dříve odvážná a vesele útočící na našeho psa – stále ještě váhala ve dveřích. Nechala jsem jim dostatek prostoru a smála se tomu, jak se ty dvě venku jen způsobně procházejí a rozkoukávají. To už za nimi pro jistotu vylezla i ta zbývající.

Husy snáší sníh a mráz úplně s přehledem

Husy na sněhu a se svým oblíbeným chlebem

Pak už skončila sranda, protože se chovaly poměrně normálně. Jenom neběhaly a nemávaly křídly. To až o pár dní později.

Husy v běhu

Jak už víte, letos podruhé chováme husy. Na začátku je to pokaždé stejné – nadšení z housátek – s přicházejícím podzimem (nebo výlety) je to trochu otrava, protože je potřeba je včas zahnat, aby je třeba nesezobla liška. Sice teď když máme psa, by si sem nemusela troufnout, ale kdoví, jestli liška ví, že tam, co jsou husy, pes nemůže? Jeden incident mezi husou a psem nám stačil. Naživu sice zůstali všichni, ale jedna husa má od té doby dost ošklivý zobák a manžel si s ní celkem vyhrál. To bylo tak: pes nám vnikl na zahradu k husám, husy na něj divoce syčely, ale pes si jich nevšímal. Manžel ho zavolal a pes se otočil a zamířil k vrátkům, že teda půjde pryč. Husa se nadmula pýchou, že zahnala takovýho velkýho (4o kg) psa a jala se ho pronásledovat a štípla ho do ocasu. No a pes, byť větší a rozumnější, si to nenechal líbit, zalehl husu a asi ji i trochu kousl. Ta samozřejmě ječela: „Pomóc, vraždí mě.“ Manžel hned zasáhnul, ale stejně pak musel ještě tak měsíc huse ošetřovat zobák, protože se jí tam dělal nějaký hnis.

Ale teď k těm obrázkům, které jsem pro vás jedno říjnové ráno nafotila, protože mi připadá nádherné, jak si husy provětrávají peří, když je pouštím do jejich zahrádky.

Housata 2025

Protože už od letošního jara zase víceméně bydlíme doma, rozhodl se manžel, že si zase pořídíme housata. Trochu jsem mu to rozmlouvala s ohledem na můj zdravotní stav – není totiž vůbec jisté, kolik času a do kdy jim budu moci věnovat. A jak to pak budeme řešit, když se budu muset starat o dítě a nebudu mít čas na husy?

Ale řekl, že je s tím v pohodě, že mu nevadí, že to bude letos víc na něm a tak jsme pro ně jeli do Jarpic – Budenice 5, kde je snad našel na inzerát. Původní plán byl zajet do Ředhoště na trhy a podívat se, jestli je tam mají a taky jestli k nim mají krmivo. Ze Slepičáře se nám totiž neozvali, jak slibovali.

Pro malý žlutý třítýdenní bobíšky jsme si jeli v pátek 13. června a byli jsme z nich patřičně nadšení. Jenom jsem měla trochu obavy, aby zvládla cestu, protože v autě bylo pekelné horko. Na krmivo jsme se zeptali pozdě, a tak jsme ho dostali jen trochu, protože pán má „pobočku“ se všemi věcmi jinde. Ale objednali jsme ještě krmivo a to nám přišlo do pár dní.

Housata jsou báječná. Nejen, že jsou moc hezká, ale hned se pasou, zodpovědně zobou šrot i to svoje krmivo a úplně ze všeho nejraději sedí u hrnce s vodou a ráchají si zobáky. Divím se, že se v tom ještě nekachní celá. Snad to začnou dělat až poté, co budou dostatečně velká a nebude jim hrozit, že by nastydla.

Trochu se nás bojí, a tak začnou pípat, když jdeme kolem. Je to takový roztomilý zvuk. Pobavilo mě, že na mě už jednou syčela. Bylo by fajn trávit s nimi víc času, aby si na mě zvykla a nechala se vzít do ruky. Zatím se mi to sice podaří, protože mi ještě neumějí utéct, ale nejsou právě ráda. Pípají o to víc. Ale co se dá dělat, když některé z nich nepochopí, že ho na noc zaháním do jejich kurníčku pro jejich bezpečí. Nicméně už po deseti dnech docela zvládají tyhle dva přesuny: ráno z kurníčku na trávník pod meruňku a večer zase zpátky.

Takhle nám je přinesli

Princezna se musí podívat na nové přírůstky

A konečně ve svém výběhu pod meruňkou

Ale vy jste určitě chtěli slyšet to pípání, co?

Jde jako husa na porážku (fotoseriál)

Připravila jsem si pro vás mimořádný článek o porážce husy, té první svatomartinské. Jen pro pořádek: 

• Zvířata se nezabíjejí, ale poráží.
• Když to děláme takhle doma, je to mnohem humánnější, protože zvíře není stresováno převozem jinam. Pusťte si nějaký dokument o jatkách, pokud na to máte žaludek. Pokud ne, stačí, když mi budete věřit.
• Manžel má velkou a malou jateční pistoli. Na dobytek a na drůbež. A ne, není to pistole jako pistole (= zbraň), ale spíš jako obrovská propiska, která zvíře omráčí, aby ztratilo vědomí. Takže se nezabíjí tím, že by se mu hlavičkou řízlo o zem, nebo jiné hnusárny, jaké občas slýchám od lidí z města. Proto to tady píšu, abyste věděli, že je to vlastně vůči zvířátkům celkem hezké. Kdyby mě chtěl někdo sežrat, taky chci umřít doma, rychle a bez trápení a aniž bych věděla, co mě čeká.

Naposledy všechny spolu + krůta

První krok je vybrat a chytit husu. Já, původem maloměšťák, jsem si dodala odvahy, že vše budu fotografovat a dokumentovat. Neomdlím, ani se nepozvracím. Ale chvílema se možná nebudu dívat.

Uspání jateční pistolí

Podříznutí a chytání krve

Odříznutí hlavy, křídel a nohou

Komplikovanou záležitostí bylo spaření, protože jsme ho dělali (já jen fotografovala a radila) uvnitř, bylo tam málo světla, takže většina fotek je rozmazaná a nepoužitelná. Dohromady jsem udělala 137 fotek z celé této akce. Nemyslete si, že to mám pro radost, jako že bych byla nějaký úchyl, ale chci se to naučit a až budeme příští rok, nebo za pár let řešit, jak že jsme to tenkrát dělali a z čeho jsme se poučili, bude nejlepší mít to sepsané. A taky si vzpomenout, kde to hledat!

Spaření

Zde si dovolím malou technickou poznámku: Husa se má spařovat 120 sekund vodou o teplotě  72–75°C. Kdyby byla málo, nešlo by z ní peří dobře oškubávat, a kdyby byla moc, trhala by se jí kůže, což by byla škoda.

Škubání bříška, nejhůř to šlo pod zbytky křídel, kam se nedostala horká voda

Škubání zad

Za hodinu a půl bylo ve dvou lidech oškubáno. To je tedy mnohem větší fuška, než jsem si myslela!

Kuchání: to žluté je tuk

Kupodivu byla naše volně se pasoucí husa celkem tučná. Nechápeme, proč je dřív lidi nepouštěli na pastvu (aspoň na dvůr), když stejně tak pěkně ztloustly a nevyběhaly to. Navíc ta naše byla díky tomu šťastná. Ještě že už se dnes trochu víc dbá o welfare zvířat.

Kuchání pokračuje

Tohle jsou játra a to černé musí pryč, to je žluč

Budoucí potenciální vajíčka

Žaludek je potřeba rozříznout a vyndat z něj písek

Průdušnici dostane pes

Na pekáči ji nemám, protože ji pekla švagrová, ale byla výtečná!

Podzimní husička

Vzpomínáte ještě, že jsem kdysi psala, že máme husy?

Tak takhle krásně vypadají na podzim, když jen tak pokojně sedí či postávají. Ale realita je jiná...

Naše husy

Když je vidíte na obrázku, mysleli byste si, jaké je to hodné zvířátko. Když je máte doma, snáz chápete, že skončí na pekáči.

A teď mi ani tak nejde o to, že mě rozčiluje jejich tupost, to jak se vyplaší, když jim vlezu do chlívka (nesu jim třeba vodu) a začnou zmateně pobíhat, nalepí se pak do rohu jedna přes druhou (jako to dělaly, když byly malé) a občas se otáčí a syčí na mě. Ale sotva se kousek pohnu jinam, rozběhnou se a s neomylnou pravidelností vysypou alespoň polovinu žrádla. 

Když už nemůžou vysypat žrádlo, alespoň se některá z nich přerazí o prázdný kastrol. Ono totiž s těma blánovitýma nohama nejde jen tak do něčeho šlápnout a ustát to. Pochopila bych, že mají problém vybrat si nejvhodnější terén, ale že se takhle přerazí úplně pokaždé a že ji druhá hned následuje, ačkoliv měla možnost to libovolně oběhnout zprava či zleva, to mi zůstává záhadou. Příroda moc nedomyslela, že zvíře, která se může bránit leda syčením a přitom má krk jak madlo lákající k chycení nebo zakousnutí, by mělo aspoň umět utíkat a ne vrazit do jediné, ani ne moc velké, překážky v cestě. 

Ovšem jsou rozkošné, jak milují vodu. Když jim nasypu jídlo, jsou spokojené, ještě radši mají namočený chleba než zrní, ale co teprve, když jim dám vodu. To je to pravé labůžo. Ráchají si zobáky a zaklánějí hlavičky, jak vodu pijí. Někdy to dokonce vypadá, že jí polykají po doušcích, aby si to užily.

Ještě se vrátím k té inteligenci: minulý týden některá z hus usoudila, že pes, který ji očuchává, by si to neměl dovolit. Jen připomínám, že máme relativně velkého pasteveckého psa, který obstojně odpovídá svému jménu a přijde na zavolání jen někdy. Zkrátka má svou hlavu. Takže ta jedna malá hloupá husa zkoušela syčet na našeho velkého, ne tak docela poslušného psa. Skončilo to rozehnáním husího hejna a pes zrovna měl chuť a nechal se bez problémů přivolat, což jsem ocenila náležitým jásotem (tak se to má dělat), protože jsem sama byla upřímně překvapená. Je to jako kdyby vás vždycky zavolali, sotva se začne něco zábavného dít a pak vás nechali se dál celý den nudit. Vážně byste přišli?

Pouhá hloupost ovšem není jedinou špatnou husí vlastností, i když mě nutí k hlasitému ulevování si „ty huso hloupá“. Naše husy, zejména ta největší, jsou navíc zlé. No fakt, je to zrovna týden, co jsem je přistihla, jak trápěj krůty. Zcela bezdůvodně se jim zakusují do slabin pod křídly a drží se jich, i když chtějí utéct. Pomohlo až odstrčení husy. Trochu nechápu, proč to krůta nevyřeší klovnutím, má na to přece jen šikovnější zobák. Husím se líp drží, jako kleštičkami, ale když přemýšlím, kdo by dovedl lépe ublížit, sázela bych na krůtu.

Zase ty husy

V neděli jsme zjistili, že se husy bojí chodit do tmy. 

Přijeli jsme totiž z výletu už za šera. Já si šla ještě rychle něco dělat a manžel že zažene a nakrmí zvířata. Za chvíli pro mě přiběhl, že mu mám pomoct zahnat husy. Nechápala jsem proč. Prostě normálně jde člověk za nima, občas roztáhne ruce a oni jdou pěkně před ním, stoupnou si na cihlu a pak způsobně vlezou do bývalého holubníku, ve kterém bydlí celou dobu, co je máme.

Jenže tentokrát ne. Husy běhaly s kejháním po zahradě, a když je člověk zahnal k otevřeným dveřím, odmítly vstoupit. To se radši rozběhli přímo proti plotu ke kozám, do kterého narazily a neustále kejhaly. Mohlo být třeba tak půl deváté, devět večer. Skvělá podívaná, kdyby k nám bylo vidět. Běháme po dvoře, sháníme husy a nakonec je manžel chytá a po jedné nosí dovnitř.

Do toho na nás volá sousedka: „Co to tam děláte? Vy tam snad máte husu!“ Když na ni voláme že jo, křičí na svého manžela: „Já je neslyšim. Oni tam snad mají husu.“ Druhý den se potkáme a překvapeně zjišťujeme, že to neví. Jsem si celkem jistá, že jsem se jí pochlubila (nebo spíš svěřila s nervama, když je přivezli takový maličký a já se bála, aby si jedno neulovila třeba kočka), nebo je musela slyšet. Poslední dobou se jim mění hlasy a občas, když je večer zaháníme, nebo ráno pouštíme, vesele kejhají. Ráno je to extra legrace, protože se rozeběhnou po dvoře s roztaženými křídly a běhají třeba chvilku do kolečka nebo nějaké spirály a třepou křídly, jako by si je protahovaly. Měla bych vám udělat nějakou aktuální fotku, ty z června už jsou naprosto neodpovídající. ;-)

Husy v ohrožení života

Když ráno pouštíme husy a krůty do zahrady přes přední dvůr, zavíráme psa, aby ho náhodou nenapadlo je honit, nebo si je ulovit. Když totiž byla housátka ještě malá – nějak jsem se nedostala k napsání článku – pes byl na ně extrémně zvědavý a hrozně přemýšlel, jak se k ním dostat. Všechno, co po nich vonělo, ho nesmírně vzrušovalo. A mě rozrušovalo, když jsem postřehla, jak se občas významně olízl, když je někde začuchal.

Ale stejně jako s Percym (naším letošním kůzlátkem) ho to časem přešlo. Jenže s kůzletem není problém, tomu víme, že nic neudělá. Je poměrně velké a i kdyby mu počechral srst, protože třeba zkoušel ukrást sušený chleba (náš pes je Strážce chleba), určitě to přežije bez nějakých větších problémů. Jenže husy jsou poměrně malé a mohly by snáze přijít k újmě. Nebo si ji samy způsobit, jako když si vloni krůta zlomila nohu při útěku před psem. Takže psa při ranním i večerním přehánění zavíráme. Nejméně osvědčený je kotec, protože tam se mu nechce. Ani se nedivím, vypadá to jako vězení. Úplně nejlepší je to doma. Tam totiž chodí spíš výjimečně, abychom s ní strávili čas, třeba když jsme byli dlouho v práci, nebo se jí nevěnovali, nebo je venku hnusně. Poměrně ochotně jde do maštale nebo prádelny. V poslední době to funguje naprosto skvěle. Stačí zavolat a on se zvedne a přijde a rovnou nakráčí do otevřených dveří a lehne si tam. Jen předtím občas hodí přes rameno takový smutný pohled říkající: „Vážně musím? Vždyť já přece nic nedělám.“ Ale pouštíme ji hned za pár minut, když nezapomeneme, takže kvůli tomu žádné velké výčitky nemám. Navíc za to riziko to nestojí.

Manžela minulý týden píchla vosa, když podestýlal husy v bývalém holubníku. Slyšela jsem dovnitř jen takové žalostné, bolestivé: „Aúúú,“ tak jsem rychle vyběhla ven, ale to už přibíhal dovnitř. Rychle jsem vygooglila, jestli použít ocet nebo mýdlo, prý se to liší podle toho, zda je to vosa nebo včela. I když už jsem si kdysi pamatovala mnemotechnickou pomůcku, že je to VOSA, tak se použije VOCET, tak teď jsem si na ni rozhodně nevzpomněla.

Pak jsem mu na to dala led, nechala ho chvíli posedět v kuchyni, i když říkal, že by ještě potřeboval nakrmit zbývající zvířata a něco dalšího tam udělat. Ale já četla, že se nemá moc rozproudit krev – proto to chlazení – aby se do ní tolik nedostával jed. Za nějakých pět deset minut si říkal, že už je to lepší a půjde to dodělat. Sotva vyšel ven, slyším nějakou sprostou nadávku, tak jsem se znovu lekla, co se děje, a když na mě zavolal, vyrazila jsem zase tryskem, jak jen to v pantoflích šlo. Venku jsem viděla našeho psa, který sedí u manžela a dává mu packu (Jeho oblíbená taktika, když chce hladit, nebo upoutat pozornost. Nutno dodat, že funkční! Takhle velkého psa nejde přehlížet, když do vás dloube.) Tak si říkám: „A co jako?“ A najednou koukám, že manžel ukazuje na husy procházející se po dvoře!

A tak jsme zjistili, že pes už husám nic nedělá. Jenže, máme odvahu to zkoušet? Co kdyby je někdy jen tak chtěl prohnat?

Konečně je to tady: Housata

Velikost housete

Dneska přivezli čtyři housata. Nečekali jsme to. Říkali, že se ozvou, až se vylíhnou, ne, že zavolají a za deset minut přijedou! Celkem klika, že jsem byla nemocná, a tak jsem dneska doma. Pletla jsem si na zahradě – předem nešťastná, co na mě vykoukne v práci, protože včera nešel internet, tak jsem nemohla nic vyřídit – ale jak se blížilo poledne, zalezla jsem domů, abych nebyla venku na škodlivém slunci. A tři minuty na to volá manžel, ať se připravím, že za deset minut přivezou housata. Blekotám: „Cože?“ „Jakže?“ a naprosto zbytečné: „Dneska?“ a lákám dovnitř psa, což je naštěstí vždycky jednodušší, než ji zavírat do kotce, kam se jí nechce, i když si pomalu zvyká, že to bude vždy jen na chvilku.

Zrovna nám ani nefunguje zvonek! Tak se jdu podívat na náves a za chvíli je tu velká dodávka s nápisem Drůbež. Paní je sympaťanda, tak mi pomůže pro mrňousky najít útočiště – mám strach z kočky i psa. A místečko pod meruňkou se jí nelíbí, protože je tam stín a vysoká tráva. Vždyť má jen patnáct centimetrů, divím se. Pak vyndá přepravku s housátkama. Jsou zářivě žlutá jak žloutek, akorát zádíčka mají světle šedivá. Když je fotím, mám pořád pocit, že to mám mázlý! Zobáčky mají tak o velikosti mého malíčku. 

Radši jim přikoupím šrot (pytel za 250 Kč!!!), protože trávu prý ještě nežerou. Než paní odjede, už mi vylezou na betonový blok, ze kterého strachy popadají, a ještě se jim na sebe podaří shodit plech, kterým je zatarasen útěk z jejich provizorní minizahrádky. No bezva, kamikaze husy jsem si vždycky přála.

„Tohle tu předtím nebylo, takže to radši náležitě prozkoumám.“

Odpoledne si opět sednu ven a hlídám je, aby si z nich třeba kočka neudělala velký žlutý oběd, ale myslím, že to je zbytečné. Mejzí se na ně ani nechce podívat. Snad se jich i bojí. Zato pes šponuje uši, čmuchá a je celej divej. Prckové spinkaj přitulený k sobě, pořád si šlapou na těla i na hlavičky a nedají bez sebe ani ránu. Když si dostatečně odpočinou, sednou si do misky pod květináč, kde mají vodu na pití. Housata měla dostat jen málo, aby se třeba neutopila. Misku se šrotem přehlížejí, zato se pustí do pampeliškových listů. Trochu neobratně je spíš ožvejkávají, než že by se jim je dařilo jíst, ale je vidět, že moc dobře vědí, na co mají zobák a co je dobrý k žrádlu.

Lepší než být v tom spolu je být na sobě

Koza se přiblíží k přepravce s housátky, nejdřív doběhne pes s naježeným hřbetem. Když to zkouší dál, ozve se hrdelní zavrčení. Moudřejší ustoupí, myslí si malá koza, větří a jde pryč. Z dálky pokukuje po divném předmětu u nich na dvoře.

Pes projevuje o housátka až příliš velký zájem

(Tento článek byl publikován zpětně, aby souhlasilo datum skutečného pořízení housat.)