V neděli jsme zjistili, že se husy bojí chodit do tmy.
Přijeli jsme totiž z výletu už za šera. Já si šla ještě rychle něco dělat a manžel že zažene a nakrmí zvířata. Za chvíli pro mě přiběhl, že mu mám pomoct zahnat husy. Nechápala jsem proč. Prostě normálně jde člověk za nima, občas roztáhne ruce a oni jdou pěkně před ním, stoupnou si na cihlu a pak způsobně vlezou do bývalého holubníku, ve kterém bydlí celou dobu, co je máme.
Jenže tentokrát ne. Husy běhaly s kejháním po zahradě, a když je člověk zahnal k otevřeným dveřím, odmítly vstoupit. To se radši rozběhli přímo proti plotu ke kozám, do kterého narazily a neustále kejhaly. Mohlo být třeba tak půl deváté, devět večer. Skvělá podívaná, kdyby k nám bylo vidět. Běháme po dvoře, sháníme husy a nakonec je manžel chytá a po jedné nosí dovnitř.
Do toho na nás volá sousedka: „Co to tam děláte? Vy tam snad máte husu!“ Když na ni voláme že jo, křičí na svého manžela: „Já je neslyšim. Oni tam snad mají husu.“ Druhý den se potkáme a překvapeně zjišťujeme, že to neví. Jsem si celkem jistá, že jsem se jí pochlubila (nebo spíš svěřila s nervama, když je přivezli takový maličký a já se bála, aby si jedno neulovila třeba kočka), nebo je musela slyšet. Poslední dobou se jim mění hlasy a občas, když je večer zaháníme, nebo ráno pouštíme, vesele kejhají. Ráno je to extra legrace, protože se rozeběhnou po dvoře s roztaženými křídly a běhají třeba chvilku do kolečka nebo nějaké spirály a třepou křídly, jako by si je protahovaly. Měla bych vám udělat nějakou aktuální fotku, ty z června už jsou naprosto neodpovídající. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat