neděle 31. prosince 2017

PF 2018



P. S.: Pro ty, kteří mě tak dobře neznají, aby věděli, že moje PF má vždy nějaký skrytý smysl. Tahle stavba už nestojí. Vyfotila jsem se tam letos v červnu. Světlo nebylo ideální, okolí taky ne... ale kdybych to neudělala, litovala bych. Je to v České republice a kde vám může napovědět stavba vzadu.

pátek 29. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 4. část

Čt 28. 12.
Na sobotu slibovali sníh. Je čtvrtek a už chumelí! Kočka přišla celá mokrá. Vypadala jako ježek.

Snídám celozrnný rohlík s máslem a medem a černý čaj Christmas House od Basiluru, který obsahuje bílou a červenou chrpu, vanilkové, citronové a pomerančové aroma a je tím pádem krásně vánoční a chutný. 

Dokud bude stromek, budou Vánoce. A to bude nejmíň do půlky února. :-) Dopoledne tedy pro jistotu (a vánoční atmosféru) zapaluji františka (rozhodně s malým F). Koupila jsem je na poslední chvíli v květince, když jsem se chvilku toulala před Semaforem, než začne Tiše a ochotně. Příslušný článek najdete zde. Ale stejně jsem ještě jedny měla doma. Nechala jsem se zlákat tím, že se jedná o českou firmu. A po dnešku mohu říct, že voní slabě, ale ne málo. Koupila jsem je za pětadvacet korun, v balení jich bylo pět a výrobcem je Zuzana Weberová – JVF, 267 18 Karlštejn 208, web: frantisky.com, ale stránky nevypadají moc aktuálně ani užitečně.

Odpoledne zkusím pro porovnání zapálit Matějovy vonné františky. Ty jsou rozhodně známější. Byly v Toulavé kameře (můžete si pustit zde), najdete o nich zmínku na webu Místní akční skupiny Rakovnicko zde, na stránkách rozhlas.cz, nebo o nich píše rakovnicko.info či paní Medusa na Fleru, kterou není nikdo jiný než Simona Anna Matějková, manželka Pavla Matějky, který voňavou nádheru vyrábí.

Možná že jsem se s tou paní osobně setkala v roce 2014 na řemeslných trzích. Nebo jejich františky prodával někdo jiný. O výrobě jsem napsala pár vět v posledním odstavci tohoto článku: Řemeslné trhy v Havlíčkově Brodě. Možná že jsou to ty trhy, kde jsem se poprvé setkala s kolovrátkem. A začala po něm tolik toužit...


Celý den je tma a moc nesněží, spíš to postupně přejde v déšť. Vypadá to přesně na zimní den lákající k zalezení do postele a četbě. 


Když zkusím pohádku O zapomnětlivém černokněžníkovi (*) od Bočana z roku 1991, dlouho nevydržím a brzy to vypnu. Věc, kterou obvykle nedělám. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy vypnula film bez dokoukání. Ale tohle byla tak nebetyčná krávovina! A přitom to má na ČSFD 48 %. Dala bych maximálně 20 % a to jen proto, že to má aspoň nějaký náznak děje. Za vše snad stačí ocitovat text distributora a pak trávit čas čímkoliv užitečnějším (i koukání do stropu se počítá!).


„Moderní pohádka, která spojuje pohádkové prvky se současnou životní realitou a je zároveň i filmem o filmu. Děj se odehrává v barrandovském studiu. Devítiletá Maruška čte ve škole slohovou práci o tom, jak byla se třídou na exkurzi ve filmových ateliérech a jak se tam setkala s opravdovským černokněžníkem, který byl ovšem hrozně zapomnětlivý. Ona a její kamarád Honzík dostali do rukou jeho kouzelnou kouli, kvůli níž se stalo plno neuvěřitelných věcí... Až k té kouli jsem se nedostala, ale nevypadalo to na zlepšení snímku.


Hned po obědě jsem se chvíli pokoušela o naučení nové techniky pletení, ale moc mi to nešlo. Další bláznivý film byl Pan Popper a jeho tučňáci (****). Stejně jako vždy na mě byl na mě Jim Carrey trochu moc šílený. Ve filmu hraje úspěšného newyorského realitního makléře, který skupuje budovy, bourá je a staví místo nich nové. (To mi trochu připomíná film Pretty Woman, kde Richard Gere dělá v podstatě totéž.) Je rozvedený, má dvě děti a právě mu zemřel otec, s nímž měl komplikovaný vztah, protože ho moc nevídal. A otec mu zanechal jenom jedinou věc. Tučňáka, který panu Popperovi právě přišel poštou. Má to jeden háček, je živý. 

Když se ho snaží vrátit, nebo spíš přesvědčit odesilatele, aby mu poslal prázdnou bednu, že pošle tučňáka zpátky. Ten mu moc nerozumí. A když pak Jim Carrey říká, že už mu to opakoval pětkrát, že chce tučňáka poslat zpátky, dopadne to trochu jinak. Dostane pět dalších tučňáků. Přijdou za ním pak obě děti s manželkou a on jim namluví, že tučňáci jsou dárek pro syna. A jak se tučňáci jmenují? Přece podle svých nejvýraznějších vlastností: Hlučoun, Hryzoun, Kapitán, Pitoma, Miláček a Smraďoch. 

Málem bych zapomněla, film má na ČSFD 61 %.  Filmová adaptace vznikla volně podle dětské knihy Richarda a Florence Atwaterových Mr Popper's Penguins z roku 1938. K zajímavostem patří, že skuteční tučňáci byli použiti jen pro určité scény, z nichž se většina odehrávala v chlazených prostorech. Vtipný byl závěr, že při natáčení nebyl zraněn žádný z tučňáků. Na druhou stranu byl Jim Carry pokousán. Ale zasloužil si to. (To tam řekli, ne že bych si to myslela já!)

Ke svačině jsem si smlsla (opět k horkému čaji) nějaké to vánoční cukroví. Ani nevím, jestli jsem vám už říkala, že jsme letos dělali čtyři druhy: moje nejmilejší jsou medvědí packy/tlapky, pak vanilkové rohlíčky, linecké a perníčky a ještě nepečené koule.

Večer jsem pak úplně zapomněla na animovanou Krásku a zvíře a přemýšlela, co budu plést na Nový rok jako KAL s Radkou (Upletusi). Po zeleninovém salátu jsem se s vervou pustila do psaní na blog a těšila se na detektivku Rozbité zrcadlo (****) dle Agathy Christie. Na ČSFD to má 75 %, tak to snad bude dobrý.

Večer jsem si udělala další basilurácký čaj, tentokrát ten, který jsem od Ježíška dostala já: Frosty Evening, černý čaj FBOP, meruňka, pomerančová kůra, měsíček, pomerančové a mandarinkové aroma. Tak překrásně voní!

P. S.: Detektivka byla super, i když se mi vraha nepodařilo odhalit. Vlastně jednoho ano. Film začíná jako černobílý snímek (přiznávám, že jsem se trochu lekla), kde je nějakým komisařem vyšetřována vražda. Zde jsem si vraha tipla správně. Další část odhaluje děj.

Do malého městečka přijíždí na natáčení nového filmu slavná herečka Marina Ruddová se svým manželem. Její vrcholná sláva už je pryč, ale stále umí okouzlit své fanoušky. Marina uspořádá ve městě večírek pro své obdivovatele. Tam se s ní dá do řeči paní Babcocková, která jí nadšeně vypráví, jak se spolu už kdysi setkaly, když ona byla ještě dítě a obě si dají drink. Zanedlouho je paní Babcocková nalezena mrtvá. Vyšetřováním případu je pověřen inspektor Darmot Craddock, synovec slečny Marplové, velmi zvídavé staré dámy, která s oblibou luští záhady a zločiny. Při vyšetřování se zjistí, že smrt nastala po otravě nápojem, a protože Marina poskytla svoji skleničku paní Babcockové, která tu svou omylem vylila, zdá se, že pravou obětí měla být právě slavná herečka.

Pá 29. 12.
Ačkoliv dnes chvilku sněžilo, jsem trochu mrzutá. Pohádku jsem si pustila až večer. Včera jsem totiž objevila, že na ČT 1 si můžete do 2. ledna pustit novou pohádku Nejlepší přítel, odkaz zde. Jelikož jsem ji v pondělí zmeškala a ani si ji nenahrála, tuto možnost jsem velice uvítala. Hned začátek vypadá slibně: Ondřej (fešák Zdeněk Piškula, mohli jste ho vidět v pohádce Tři bratři od Svěráka jako myslivečka) hned v úvodu zachrání koťátko uvízlé v okapu na střeše. Na ČSFD má 62 %.

Odpoledne jsem dočetla rozečtenou detektivku Sira Doyla Údolí strachu viz můj článek. A připravila si novou na čtení... 

A večer si pustila Vraždu v Orient expresu, britský film na motivy knihy Agathy Christie. Na ČSFD má 74 %. Už jsem to četla, tak doufám, že i filmová verze bude pěkná. Ještě dodám, že se jedná o verzi z roku 1974, ne o tu letošní. ... Záhadu tentokrát řešil Hercule Poirot. Musím říct, že jako kniha to bylo mnohem lepší. Když je tři čtvrtě filmu vyšetřování vraždy pomocí jednotlivých rozhovorů, je to trochu nuda. Navíc jsem se úplně ztratila v tom, kdo je kdo. Takže jen ** a knize čtyři hvězdičky.

čtvrtek 28. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 3. část

Út 26. 12. 
Místo koukání na pohádky jsme hráli hry. Plně si to užívám, protože v Praze jsem zatím nehledala žádnou partu, se kterou bych mohla chodit pařit a tohle potěšení si odpírala. Ale těším se, že se to změní. Doma máme několik her, ale teď jsme se pustili jen do těch nových. Ježíšek nám nadělil Duel a Timeline.

Mě se ještě zalíbil Švábí salát! To je ta správná sranda. Taková rychlovka, třeba jen na pět minut. To se mi líbí, když zrovna není čas na tři nebo čtyři hodiny dlouhou hru. 

V plánu jsem sice na dnešek měla hned několik pohádek, ale nakonec z většiny sešlo, protože jsme hráli hry. A navíc jsme taky dost ukoukaní. Takže i když mě to baví, moc dobře vím, že větší pocit štěstí přináší nějaká aktivita.

Dokoukala jsem, dá-li se to tak říct, první pohádku z trojdílného cyklu Tři bratři od Svěráka. A musím říct (jak jsem už ostatně doplnila do předcházejícího článku), že ta první z nich (o Šípkové Růžence a prvním bratrovi, který si neumí dávat věci na svoje místo) byla rozhodně nejlepší.

Pak jsme si pustili Pannu a netvora z roku 1978. Zdá se, že jsem tu už o tomhle filmu psala (stačí kliknout na jeho název a dostanete se na můj minulý článek). Jenom jsem si myslela, že v mojí nejoblíbenější verzi jsou vlci a netvor před nimi dívku zachrání. Tak to byla asi jiná verze. 

Večer jsem podle videa zkoušela plést spirálovou patu ponožek, taková moje soukromá výzva (obava zda to zvládnu). Začátek vypadá uspokojivě, ale skončilo video a já si nejsem jistá jak dál. Snad poradí návod (v angličtině).

Ale většinu večera jsem prokrastinovala a prohrabávala obrázky na Pinterestu. Strašný mor na čas. Zase jsem šla spát až někdy po půlnoci. Ale to byste nevěřili, kolik je tam krásných tipů k pletení, háčkování, vyšívání... a jiných praktických rad.

K večeři jsem si dala paštiku s nějakými oříšky.

St 27. 12.
Dopoledne jsme si zase zahráli nějaké hry. Asi dvakrát Duel, myslím, že mi to celkem jde, i když pořád je co zlepšovat, je tam tolik možností, jak vyhrát a co kdy a kde dělat, že na to nejde použít jediná osvědčená strategie a to je dobře. 

A Švábí salát, který mě strašně moc baví. Samozřejmě to taky bude tím, že mi jde. Jen málokdy se spletu v tom, co mám říct. Jsem pak na sebe pyšná, protože to znamená, že jsem přítomná v současném okamžiku a opravdu soustředěná. Což se snažím pilovat. Tedy, chtěla bych se snažit pilovat meditacemi. Jeden můj kamarád všímavost (mindfulness) dokonce vyučuje, ale já se občas přistihnu, že jsem až trestuhodně nevšímavá. I když jak říkal Marek, všimnout si, že jsem nevšímavá, je první krok k nápravě.

K obědu jsme měli kapra po zbojnicku. Je to nejlepší způsob úpravy kapra, jaký si dovedu představit. Je to lahůdka s česnekem, cibulí a špekem zapečená v alobalu. A taky je v tom trocha bílého vína. 

Během dne jsem chvíli pracovala, jelikož mám home office. Příjemně mě překvapilo, že mi funguje Outlook i web. Máme teď nějaké zpřísněné bezpečnostní podmínky, tak jsem se obávala, že to bude problém. Pracovat vzdáleně je super, i když preferuju osobní kontakt a mám tak skvělé kolegy, že se mi po nich málem stýská. :-)


Odpoledne jsem si kvůli vlastnímu rozvoji pustila Janu Eyrovou (***). Máme to doma jako knihu, ale číst to neplánuju. Už jsem s tím kdysi začala, ale bylo to hrozný (už nevím proč, možná jsem jenom byla malá a moc se to vleklo). První půlka filmu vypadala jako návod na depresi – máte dobrou náladu, tento film vám ji spolehlivě zkazí. Ale pak se to zlepšilo, tak jsem ráda, že jsem vytrvala a nevypnula to po prvních pár scénách. Tenhle britsko-americký film z roku 2011 režírovaný Fukunagou získal na ČSFD 80 %. Jízlivě poznamenám, že se ani nedivím, když je to takové tragické. Následující část prozrazuje děj.

Děj je zasazen do 19. století. Jana (hraje ji Mia Wasikowska) je od tety, která slíbila, že se o ni postará, předána do dívčí školy po incidentu s jejím nevlastním bratrem. Nic proti vkusu, ale vzhledově se mi opravdu nelíbí, označila bych ji téměř za ošklivou, kdybych nebyla zásadně proti tomuto označení pro kohokoliv. Do té doby, než si Jana najde práci na panství Thornfield Hall, je její život smutný. A ani poté to není kdovíjaký med. Jeho majitel Edward Rochester (Michael Fassbender) je divný morous se slovy, která občas nechápu. Připadá mi, že se často vyjadřuje dost nejasně, dokonce i ohledně volby své budoucí ženy. Jana vychovává holčičku Adèle Varensovou. (Není mi tak docela jasné, kde se v téhle domácnosti vzala.) Edward Janu miluje stejně tak jako ona jeho, teda alespoň to tvrdí, herci se moc nenadřeli, protože se celou dobu chovají jako studené sochy. No, žádat mě někdo o ruku takhle, tak si ho vážně nevezmu. Snad ani kdybych ho milovala. Každopádně Jana chce, jenže nemůžu. Svatbu překazí otec ženy, se kterou je Edward již ženatý. Ona dáma je bláznivá, žije v zamčeném pokoji v domě (a občas tam kvílí) a byla to právě ona, kdo se pokusil podpálit dům, což se jí nepodařilo jen díky tomu, že se Jana vzbudila a běžela za Edwardem. Tím mu mimochodem zachránila život. Co víc k tomu říct? Že je to stará doba, a tak Jana uteče. Nechce-li být pouhou milenkou, nic jiného jí ostatně ani nezbývá, protože Edward se podruhé oženit nemůže, i když je jeho žena blázen. Jana začne vyučovat v nějaké škole za malý plat, později získá peníze, které jí odkázal strýček z Madeiry, takže už najednou není chudá, a protože na planině slyší hlas Edwarda, jede za ním. Dům najde vypálený, ale v jeho zbytečcích je paní domácí, která jí řekne, že paní Rochesterová založila požár tentokrát úspěšně a pak skočila ze střechy, i když se ji Edward snažil přesvědčit, aby to nedělala. Edward všem zachránil život, protože je vyvedl z hořícího domu. A proč přitom oslepl není z filmu jasné. Každopádně to má být happy end.

A co se mi na Janě líbilo? Že je trochu drzá a svéhlavá, taková hodně umírněná Angelika (de Sancé de Monteloup de Morens d'Irristru du Plessis de Bellière de Peyrac). Hodně umírněná, ale přesto. Nejdůležitější pro ni byla její vlastní svoboda a nezávislost. Rovnost ve vztazích. Že by první růžky feminismu?

Při filmu pletu oranžovohnědý šátek Oakenshield. Dělá se na něm dobře, není třeba se příliš soustředit.

A večer mě čeká americká animovaná muzikálová komedie (proč ne pohádka?) z roku 2013 na motivy Hanse Christiana Andersena. Mám na mysli Ledové království, které jsem už jednou viděla. Pokud se dobře pamatuju, tak nejvtipnější tam byl sněhulák Olaf. Ledové království má na ČSFD 76 %, to zní dost dobře. Následuje stručný děj.

Hlavní hrdinkou je princezna Anna, která se společně s horalem Kristoffem a jeho věrným sobem Svenem vydává hledat svou sestru Elsu, jejíž ledová kouzla uvěznila království Arendelle do věčné zimy.

Všechno začalo tak, že Elsa omylem zmrazila svou sestru, ale jen maličko, zasáhla ji svým ledovým kouzlem do hlavy. Což ještě není tak zlé, jako kdyby ji zasáhla do srdce. Trollové poradili rodičům, že by se měla naučit ovládat kouzla. Ale ona se jich začala bát. A jak řekli trollové, strach je její největší nepřítel.

„Ráda sněhuláky stavíš, tak pojď si se mnou hrát. Jsme ještě vůbec sestry, nebo ne? Chceš si se mnou hrát?“

A pak rodiče dívek zemřeli na moři, brány měly být otevřeny a Elsa měla být korunována královnou. Sestra ji pak požádala o povolení k svatbě s princem, kterého právě poznala. Elsa odmítla s tím, že se sotva znají. Začaly se hádat, Elsa se polekala a začala mrazit všechno kolem sebe. A nakonec utekla.

A pak si ve volné krajině začala užívat svou svobodu. Postavila si ledový zámek... Pro mě z toho plyne jasné poučení: je třeba dávat (dětem) volnost projevovat svůj talent. I když podle vás nemá malování, zpěv nebo cokoliv, co dělají, smysl, může je to rozvíjet a dělat jim to dobře a být pro ně důležité. Extrémně. Asi by člověk neměl potlačovat to, co v něm dříme. Spíš se to naučit ovládat a chápat svoje potřeby.

Kristoff: „Jasně, že jí nechci pomáhat.“
Kristoff za soba: „Ale ona sama umře.“
Kristoff: „S tím dokážu žít.“
Kristoff za soba: „Ale když umře, nedostaneš nové sáně.“
Kristoff: „Počkej, jdeme s tebou.“
Princezna Anna: „Vážně? Teda chci říct jistě, můžete se ke mně přidat.“

„Ahoj, já jsem Olaf, mám rád vřelá obětí.“

Olaf: „A kdo je ten osel?“ myslí člověka Kristoffa.

Princezna Anna: „To je Swan.“
Olaf: „A kdo je ten sob?“
Princezna Anna: „TO je Swan!“

Sněhulák Olaf táhne Annu k teplu ohně: „Někteří lidé z oběti stojí. ... Ale možná to nemusí být hned.“

středa 27. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 2. část

Ne 24. 12. 
Včera jsem šla spát až v jednu, ale to mi dnes nebránilo vstávat v osm. Těším se. Je přece Štědrý den!

Slavnostní den trávím povídáním s rodinou, balením dárků, psaním na blog a koukáním na pohádky. Letos jsem vynechala tradiční cestu na hřbitov, protože jsem nějak nachlazená nebo co. Otravné rýmy se ne a ne zbavit.

Sníh není žádný, ani to nevypadá, že by nějaký mohl být. V televizi toho taky moc není... ale i tak jsme neodolali a zapnuli ji... k pletení dobrá kulisa.

Naprosto nejlepší byla Popelka z roku 2015. To byla úplná pecka! Ještě jsem ji nikdy neviděla a dávám pět hvězdiček. Ne kvůli krásné Popelce nebo princovi, který se taky povedl. I macecha byla parádně zlá a proradná, ale ta kmotřička. Ta kouzelná kmotřička, to bylo něco!

Americko britská pohádka je vysoce ceněná i na ČSFD, kde získala 73 %. Režíroval ji Kenneth Branagh podle knižní předlohy Charlese Perraulta. Hlavní hrdinka se jmenuje Elky (Lily James) a žije s otcem, jenž je kupcem, a krásnou milou matkou v hezké velkém domě. Jak říká jeden z kritiků (Nin), v této Popelce došlo k mnoha elegantním logickým přemostěním nejrůznějších podivností klasické Popelky: Proč se Elka nebojí podivné víly, která vytváří z dýní kočáry? Jakto že mluví se zvířaty? Kdy a kde potká prince? A proč si na něj myslí? Proč se jí začalo říkat Popelka?

Jenže maminka zemře, tatínek je dlouho smutný a pak za svolení dcery se znovu ožení, protože doufá, že dostal druhou šanci. Jenže s novou ženou (Cate Blanchett) a jejími dvěma dcerami Anastázií (Holliday Grainger) a Drizelou (Sophie McShera) to rozhodně nebude. Tentokrát nás nečeká žádný dáreček v podobě tří oříšků, přijde jen dopis o otcově smrti. Z Elky se brzy stane obyčejná služka, protože bez přísunu peněz musela macecha propustit všechno služebnictvo. Okouzlující Kit (Richard Madden) pracující na zámku, do kterého se Elka v lese zakoukala, když kvůli ní na lovu nechal běžet jelena, na něhož pořádali hon, je ve skutečnosti sám princ. Protože král umírá, je nucen vybrat si manželku a on samozřejmě touží po tajemné chytré slečně z lesa. Kouzelná víla kmotřička (Helena Bonham-Carter), vyčaruje z kamarádek myšek koně (přeměna je fantastická, můžu se uchechtat, když vidím koníky s myšíma ušima), z dýně překrásný zlatý kočár a z ještěrek lokaje (to jejich vyplazování jazyka je taky k nezaplacení). Krásné jsou skleněné střevíčky, částečně animovaná pohádka je dobrý nápad. „Jsem tvá kmotra vidlička. Teda víla kmotřička.“

Hned potom následuje Comeback Heavy Christmas, můj oblíbený díl. Dívám se na něj každej rok. Myslíte, že by Vánoce měly přitvrdit? Psala jsem o něm tady. O ostatních dílech jsem se krátce zmínila zde.

Pak na Nově následovala pohádka O medvědu Ondřejovi (***) z roku 1959, dnešní rekordman co se týče stáří. Na ČSFD má 58 %. Příběh vypráví o princezně Blance, která miluje myslivce Ondřeje. Jejich lásce přeje jen komorná Anežka (Bohdalová), ale královský otec se to nesmí dozvědět. Blanka odmítá všechny ženichy, a tak ji tatínek zavře do tajné věže a kdo ji najde, ten si ji může vzít. Dívky to vymyslí tak, že by Anežka mohla jít do věže s Blankou a pak by prozradila Ondřejovi, kde je tajný vchod. Jenže král má v úmyslu nechat je ve věži obě, aby jim nebylo smutno a jídlo jim bude nosit jiná služebná. Ondřej se převlékne za medvěda a společně s medvědářem přijdou krále pobavit. Tomu se to tolik líbí, že ho pak medvědář snadno přesvědčí, že medvídek, kterému říká Ženich, je tak hodný, že ho může pan král za princeznou vzít sám. Pak už je to snadné. 

Na Primě právě začíná Za humny je drak, česká pohádka z roku 1982 s Císlerem, Kemrem a Andrlovou. Drak je trochu divný, ale pohádka je super. Jedna z nejlepších! Na ČSFD má 60 %. V jednom království žije uhlíř Patočka se spoustou dětí včetně dcery Lidky. Rád k němu na medovinu (a jídlo) jezdí sám král. A když takhle jednou přijede i s princem, tomu se Lidka zalíbí. A on jí samozřejmě taky. Jenže v tomhle království se jednoho dne usadí drak Mrak. Královi lokajové na něj narazí při lovu a hned si vymyslí, že chce sežrat princeznu. To přece draci dělají... Vtipný je zejména král.

Král: „Jak se to řekne, když je král blbec?
Rádce: „Že se pomýlil.
Král: „Máš pravdu. Jsem blbec.

„Za kozou, eee, za drakem.

Následně bylo na ČT 1 Peklo s princeznou, pohádka z roku 2009, která se mi i po těch letech plete s Láskou rohatou. Princezna Aneta (Tereza Voříšková) se nechce vdávat za nešikovného prince Jeronýma (Jiří Mádl) ze sousední země, kterému byla jako dítě zaslíbena výměnou za vojenskou ochranu království před výbojnými nájezdy. Král Leopold sice nechce, aby se dcera musela vdát za někoho, koho nechce, ale nemůže porušit královský slib. Nakonec vymyslí lest: pošle sousedovi zprávu, že se o princeznu uchází sám Lucifer. Doufá, že se Jeroným zalekne a princezny se vzdá. Jenže vše se trochu zamotá, Lucifer zjistí, co se o něm říká, a tak Anetu unese navzdory tomu, že je zasnoubený s čarodějnicí Muribanou.

Král rozhodne: „Hledat, najít, přivézt.“
Sluha jedlík: „Hledat, najíst, přivézt.“

Lucifer: „Stalo se ti něco?“
Muribana: „Stalo. Ale to není nic proti tomu, co se stane tobě.“

Muribana: „Nechci tě. Žádný důkaz lásky. Žádný slovo. Žádná svatba.“

K večeři jsme si dali tradičně obalovaného smaženého kapra a bramborový salát, ke kterému jsem si přidala nakládané papričky, které miluju. V adventním svícnu jsme zapálili poslední svíčku, na živém stromečku – tentokrát ozdobeném zlato-červenými baňkami a zlatými řetězy – jsme zapálili svíčky a pak i prskavky. Popřáli jsme si všechno nejlepší a hodně zdraví a rozdali si dárky, které nám pod stromeček nadělil Ježíšek. A pak jsme se od nejstaršího po nejmladšího pustili do rozbalování, každý po jednom dárečku.

Pod stromečkem jsem našla papučky, punčocháče (těch nikdy není dost, když jsou ve správné velikosti), hůlky k běžkám (snad nejsou příliš velké, příliš malé už mám a o druhý extrém nestojím, a snad bude zase brzy sníh tam, kde budu já), voňavku a tužku na oči (mohu využít zítra na ples), nějaké ty čajíky, trochu mlsání, pyžamo (to mi skříň žere zároveň s ponožkama) a ještě pár dalších věcí. Prostě fajn Vánoce.

Anděla Páně 2 jsme si nahráli, abychom se na něj v klidu mohli podívat zítra. Tím, že jsme kvůli nachlazení nešli na půlnoční mši, jsem získala trochu času na pletení a sledování dalších filmů.

Z českodánské pohádky Tři bratři (2014) jsme viděli jen druhé dvě pohádky. Scénář napsal Zdeněk Svěrák, režíroval jeho syn Jan. Na ČSFD má 54 %. Je to vlastně Šípková Růženka, Karkulka a Dvanáct měsíčků. První pohádku, o Šípkové Růžence jsem viděla v úterý 26. prosince. A musím říct, že ta byla ze všech nejkrásnější. Budu-li opravdu kritická, tak jako jediná stojí za zhlédnutí. Klus v ní má hezkou písničku a celkově ty zpívané texty jsou v ní aspoň o řád lepší než v těch dalších dvou.

Když už jsme byli u toho, podívali jsme se i na Pretty Woman (1990). Jistě, známe ji už skoro nazpaměť, zejména některé hlášky, ale už jsem ji opravdu dlouho neviděla.

Vivian: „Smím si zaplavat ve vaně než půjdu?
Edward: „Jistě, ale nechoď do hloubky.

Vivian, když jí z talíře odskočí šneci, francouzská delikatesa: „Svině klouzavý.

Vivian: „Fajn.
Edward: „Fajn? Neznáš nějaký jiný slovo než fajn.
Vivian: „Debile, tady máš jiný slovo.
Edward: „Fajn znělo líp.

Kdyby náhodou někdo neznal, je to moc hezký příběh. Za mě *****, protože je to vlastně hraná pohádka v moderním podání, s nádhernou herečkou (Julia Roberts) i hercem (Richard Gere) v hlavních rolích. Kdo by neznal děj?

Vivian je prostitutka, která se náhodnou seznámí s milionářem Edwardem Lewisem, kterému ukáže cestu k jeho hotelu. Jojo, to byly ještě ty zlaté doby bez navigací v automobilech, mobilech a tak dále. Ten ji pozve do svého přepychového hotelového apartmá. Pozvolna začíná její proměna ve velkou dámu. 

Na ČSFD má 78 %, to už se dnes asi podruhé shodneme v tom, co je dobré. Zvláštní, obvykle to mám přesně naopak! A 232. nejoblíbenější film.

A pokud vás náhodou zajímá co právě pletu, podívejte se na můj blog o tvorbě. Jedná se o vánoční čepičku pro Bena, naši černou ovečku z Lídla. 

A co se týče péefka, tak to pořád ještě nemám. Kdybych jen věděla, jaký jsem to měla skvělý nápad a kterou tu fotku jsem to chtěla použít... Doufám, že ho letos stihnu udělat dřív než třicátého, jak se mi občas stává. Zatracený perfekcionismus.

P. S.: Opět půjdu spát nejdřív v jednu.

Po 25. 12. 
Se vstáváním opět nemám problém, akorát se mi pak v průběhu dne klíží oči nad knihou. Rozečetla jsem Údolí strachu, protože jsem si všimla, že ho sice mám na seznamu, ale ještě tu o něm nic nemám napsáno. A Sherlock Holmes od Doyla je klasika.

Hodně zvažuji, jestli jít večer na ples. Na druhou stranu už jsem tak dlouho nebyla a mám zamluvený lístek a... Jít se mi zkrátka chce. Taky mi chybí pohyb. Původně jsem plánovala, že budu každý den chodit na hodinku ven. Procházku, cvičení, to je jedno, hlavně být venku a dostávat se trochu do kondice. Cvičení doma mě neuspokojuje, i když to by v nejhorším případě taky šlo. 

Dneska jsme koukali na včerejšího Anděla Páně 2 (****), který má na ČSFD 78 %, první díl měl o dvě procenta míň. Myslím, že se mi tenhle líbil víc. Anděl Petronel s čertem Uriášem tentokrát dělají hlouposti v zahradě a utrhnou Jablko poznání, které jim spadne na zem. Musí ho přinést zpět (nenakousnuté) do svítání, jinak z nich druhý den bude mlhovina. Vtipné jsou především zkoušky, kterými musí projít polepšené duše z očistce jdoucí do nebe. A taky písnička, kterou čert s andělem zpívají Magdaleně.

Vzhůru bratři milí
v této noční chvíli
Anděl Páně zpívá Gloriea!
Copak to má býti
že mi oči svítí planou 
jako hvězda zářivá
Nějak ti tuhnou křídla
aby neprohlídla, že máš
neandělský úmysly...

Potom jsme si pustili Micimutr (***), kterou jsem si už nepamatovala. Nic extra to nebylo. Taková divná kombinace moderní doby a minulosti. Pohádka vypráví o princezně, kterou chtěl zblajznout drak, zachránil ji sice loutkář Vítek, ale nesměl to dát najevo, a tak si na princeznu dělá zálusk princ Vladimír. Na ČSFD má 46 %. Dala bych trochu víc, asi tak padesát nebo šedesát.

V 16:40 začíná americký animovaný Kocour v botách (***) z roku 2011 v režii Ch. Millera. Doufám, že je to ten dobrý, co se mi tolik líbil. 

No, tak to není on. Ale stejně dobrý. Myslela jsem evidentně jinou pohádku. Tu s tím mlynářem, kterak díky botičkám, které daroval kocourovi, k bohatství a princezně přišel.  Tenhle Kocour v botách má na ČSFD 67 %. Vypráví o tom, jak Kocour a vejce Valda chtěli získat kouzelné fazole a s jejich pomocí husu snášející zlatá vejce.

„Až půjdeme každý svou cestou, co kdybychom tou cestou šli společně?

Před večeří (zapečené toustíky s rajčetem a mozzarellou) jsme si udělali svařáček. Musím si to brzy zopakovat. Ideálně po rýmě, abych si mohla vychutnat i jeho vůni.

V osm jsme vyrazili na zábavu. Tedy, abych byla přesná, v osm jsme se začaly chystat – šaty, punčocháče, namalovat, náhrdelník, náušnice (ty už nějakou dobu nenosím, protože na ně vždy zapomenu) a počkat na přátele s autem.

Večer byl úžasnej. Fakt nevím, kdy jsem si naposledy nějaký takhle užila. Při povídání jsme se sice moc neslyšeli, ale jinak super. Nikdo nechlastal, nikdo nekouřil (jaký to ráj, když se nesmí v sále kouřit!!!) a vytancovali jsme se taky myslím dosytosti. Přátelé v tombole vyhráli bažanta (kromě fólie do odpadkových košů) a domů jsme jeli asi v jednu a všichni jsme se na tom shodli.

A navíc jsme se zabývali zajímavou filozofickou otázkou – Co bychom na svém životě změnili, kdybychom ho žili ještě jednou?

pondělí 25. prosince 2017

Údolí strachu

Z anglického originálu The Valley of Fear vydaného nakladatelstvím John Murray, Albemarle Street, London (Conan Doyle Uniform Edition) přeložil Jan Zábrana a jako svou 262. publikaci vydalo v roce 1998 nakladatelství Books, s. r. o. v edici Jota. Kniha má 168 stran, ISBN 80-7242-010-0. Je šestou knihou v kategorii Příběhy Sherlocka Holmese.

Dovolím si ještě upozornit, že se jedná o dílo, které psal sám Doyle, a tedy patří do Kánonu. První část se zabývá tragédií v Birlstonu a druhá se vrací v čase do Údolí strachu. 

Další část již odhaluje děj.

První část Tragédie v Birlstonu začíná následovně:

„Skoro bych myslel “ řekl jsem.
„Tak proč nemyslíte?“ poznamenal Sherlock Holmes nedočkavě.
Mám za to, že má trpělivost je téměř nevyčerpatelná, ale přiznám se, že mě to sardonické přerušení znechutilo.
„Vážně, Holmesi,“ řekl jsem nerudně, „vy umíte jít někdy člověku na nervy.“
(str. 7)

Člověk se zdráhá uvěřit, že tuto novelu napsal Doyle před více než sto lety, v roce 1915. Zní to jak ze současnosti.

Sherlockovi přišla šifrovaná zpráva od Porlocka, což je krycí jméno, že nějakému Douglasovi hrozí nebezpečí. Zanedlouho přijde inspektor MacDonald a oznámí, že v Birlstonu byl zavražděn pan Douglas. Zblízka mu bylo do obličeje vystřeleno z americké brokovnice s upilovanou hlavní.

Po dlouhém zkoumání důkazů a vyloučení nesmyslných teorií zbývá jediné řešení: mrtvý je muž, který přijel Douglase zabít. Ten se někde ukryl, a proto jeho žena není smutná, ačkoliv měla/má manžela ráda a taktéž jeho přítel Cecil Barker.

„Prostřednost neuznává nic než sebe, ale talent hned pozná génia...“ (str. 14)

„Poslyšte Watsone,“ zašeptal, „nebojíte se spát v jednom pokoji se šílencem, chlapem, který má měknutí mozku, s idiotem, kterému haraší ve věži?“
„Vůbec ne,“ odpověděl jsem užasle.
„To mám věru štěstí,“ řekl a tu noc už jsem od něho neslyšel ani slovo. (str. 63)

Druhá část nazvaná Údolí strachu začíná 4. února 1875.

neděle 24. prosince 2017

Angeliky vánoční deník (2017), 1. část

So 25. 11.
Výstava panenek Doll PragueIV. mezinárodní výstava profesionálních uměleckých panenek, loutek a medvídků Teddy. Spolupořádala kamarádka Jana a bylo to fakt nádherné. Mám asi 300 fotek! Napíši o ní samostatný článek.

So 9. 12
Vyrazili jsme na adventní trhy do Straubingu (česky též Štrubina) Regensburgu (česky též Řezno) v Německu. Napíšu o tom samostatný článek.

Út 12. 12.
Pletařské setkání s Ateliérem příze, tedy Janou Pětovou, v kavárně Pointa na Hradčanské v Praze bylo velice příjemné a s holkama jsem si to užila. Bývá nás vždy jen pár a to myslím přispívá k lepší možnosti popovídat si. A výjimečně jsem si domů neodnesla žádné nové klubko. Tedy od Jany. Kotrmelína mi přinesla Dundagy a Donegaly, které jsme spolu objednávaly. Krása pohledět a taky pomazlit.

Čt 14. 12.
Na pletařském setkání ve Vypáleném koťátku jsme si předávaly vlastnoručně upletené rukavičky. Mělo to nezapomenutelnou vánoční atmosféru a příjemně mě překvapilo, že byly všechny členky našeho klubíku spokojené. Možná s jednou drobnou výjimkou. Doufám, že i o tomto setkání napíšu samostatný článek s fotkama.

So 16. 12. a Ne 17. 12.
Za účelem pečení vánočního cukroví a rodinného setkání jsem vyrazila k rodičům. Ale nikdo nebyl doma. Na stole jsem našla jenom cedulku: vrátíme se večer. A tak jsem si vzala háčkování a pustila si pohádky. Když se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, bude na tom asi něco pravdy, protože za jiných okolností by mi naše kočka nejspíš na klín nevylezla. Tohle bylo vůbec poprvé, co to udělala. Sama a dobrovolně se přišla pochovat. Ona není zrovna moc mazlivá, tak mě to tak překvapilo, že jsem z toho, jak se říká, měla Vánoce.

Večer jsme upekly medvědí pracny a v neděli perníčky, vanilkové rohlíčky a linecké. Letos žádné pokusy. Škoda. Taky jsem si na to nějak nenašla čas.

Ale k těm pohádkám. Dívala jsem se na Černovlásku (**, stará a dost divně natočená, nejvíc mi vadila umělá voda v jezeře z látky, do které se zespoda foukalo), Dívku v modrém (černobílý, ale vážně dobrý film, ****), medvídka Paddingtona (***) a Strašidla od Trošky (***). 

Večer konečně napadl sníh! Tři centimetry bílého prašanu a já se v nich brodím v botaskách. Je minus 0,1°C a vůbec mi není zima. Sním mi křupe pod nohama. V plastové krabičce mám trošku vánočního cukroví.


Uháčkovala jsem tři nebo čtyři sněhové vločky na náš pražský umělý stromeček.

Po 18. 12.
Bez zřejmého důvodu jsem byla už od rána taková nějaká smutná či skleslá. Asi nejpřesnější výraz je schlíplá. A pak se stavily dvě známé a donesly mi vánoční dárky a bylo to tak milé a příjemné a překvapivé, že jsem si nejdřív myslela, že se jedná o nějaký žert.

Út 19. 12.
Rychle jsme zajeli udělat nákup do Lídla, abychom získali plyšovou ovečku značky Niki.  Nejvíc jsem sice chtěla vlka převlečeného za ovečku, nebo tu šedivou, ale evidentně se líbili všem, a tak už je neměli. Vzali jsme tedy černou, protože to je nejpraktičtější. A sleepyho z ní udělám sama. :-))


A pak už jsem šla do divadla Semafor. Nachází se na Dejvické ulici a já tam šla teprve podruhé. Minule jsem tu o tom ani nestihla naspat, to jsem byla na Osvobozeném semaforu s Marií, a tentokrát jsem šla sama na Tiše a ochotně. Pan Suchý byl velice vtipný a bavilo mě to víc než minule. 

Hráli například Zakoupil jsem v Dejvicích sedm prken žehlicích... někde nazýváno Sedm dárků.

Zakoupil jsem v Dejvicích 
sedm prken žehlicích
a tak sedm dárků mám
pro šest šarmantních dam
ty se budou divit
až jim zazpívám, že:

Zakoupil jsem v Dejvicích 
sedm prken žehlicích
a tak sedm dárků mám
pro šest šarmantních dam
a to sedmý si nechám sám

V češtině i v angličtině zazněla koleda Dobrý král Václav – Good King Wenceslas. Líbil se mi její text a na to, že je světoznámá, jsem přišla až tady, když jsem ji slyšela poprvé.


Na Štěpána dobrý král
Václav z okna hledí,
všude kam se podívá,
závěje a ledy.
Svítil měsíc a byl mráz,
pálil jako divý,
a vtom spatří chudáka,
jak tam sbírá dříví.

Hola, páže, pravil král,
podívej se honem.
Odkud je ten sedláček,
víš-li něco o něm?
Pane můj, ten sedláček
bydlí támhle kdesi
u studánky v chalupě
pod samými lesy.

Přines maso, přines chléb
a pár polen k tomu,
zanesem to ještě dnes
sedláčkovi domů.
A tak šli, král s pážetem,
a tak vyrazili,
i když venku vítr dul
a vyl ze vší síly.

Pane můj, je hrozná tma
a je hrozná zima.
Sotva jdu, už nemůžu,
strach mě z toho jímá.
Vkládej nohy do mých stop
a pojď dál, můj hochu!
Za chvíli ti nebude
zima ani trochu.

Vkládal nohy krok co krok
do stop po svém králi,
a kam vkročil svatý král,
tam i sněhy hřály.
Proto, věřte, křesťané,
boháči i páni,
ten, kdo cítí s chudými,
dojde požehnání.

St 20. 12.
Na vánočním večírku jsme měli koncert: Českou mši vánoční od Jakuba Jana Ryby. A fotili jsme se v historických kostýmech a bylo to super.

Čt 21. 12.
Vyrazila jsem na výstavu Krištofa Kintery: Nervous Trees do Galerie Rudolfinum. A bylo to super. Ráda bych o tom napsala samostatný článek s fotkama. 

Pá 22. 12.

V televizi jsem si pustila první letošní vánoční pohádku – Pravý rytíř. Na ČSFD má pouhých 37 %, ačkoliv jednu z hlavních rolí ztvárnil Lukáš Vaculík (můj oblíbenec). Já dávám ****, protože se to dá v klídku vidět i dvakrát. Je to trochu vtipné, viz hláška: „Moudrý a spravedlivý se bát nemusí.“
„A co my ostatní? Normální.“

Příběh vypráví o mladém rytíři, jehož chce ochraňovat tatínek, který mu zakazuje kreslení a další pro chlapa nevhodné činnosti jako hraní na loutnu. Tak hezky představuje stereotypy chlapa a také padne zmínka o tom, že rovnoprávné postavení žen a mužů je nesmysl, to že bychom přišli do záhuby. A zrovna tak mýt se každý den. V knihách se píší samé nesmysli, říká někdo, kdo neumí číst. V tomto směru spatřuji v pohádce i drobnou satiru. Vážně už jsme se od středověku o tolik posunuli, jak si myslíme?


Hlavním hrdinou je Vincent (Jan Komínek), jeho otec (Lukáš Vaculík), princezna (Lucie Černá) a černokněžník (Jaromír Hanzlík).

Co se týče pletení, věnovala jsem se šátku Piccadilly od Justyny Lorkowské, o němž jsem psala zde.

A k večeři (v 16 hodin) jsem měla v práci s klukama výbornou salámovou pizzu.

So 23. 12.

Pořád mám rýmu. Je to děsná otrava. :-( Hned první den tak porušuji předsevzetí být každý den alespoň hodinku venku, stačí na procházce, ale abych měla nějaký ten pohyb, nebo cvičit. Ráda bych totiž na Štědrý den zašla do kostela na půlnoční, kde se tradičně vídáme s jedním kamarádem. A pak na Štěpánskou zábavu, na niž už mám koupený lístek. 

A tak jsem se dnes uvelebila v křesle, koukala na bednu (překlad: televizi, bedna už to totiž nějakou dobu není, když jsou ty ploché obrazovky) a háčkovala červené sněhové vločky (jo, je to trochu divné, jsem si toho vědoma) a pletla vzorek na ponožky. Jaké, to je zatím překvapení. Kdoví jak to dopadne. (Mimochodem lze psát kdo ví jak, kdoví jak i kdovíjak.)


Přitom jsem stihla zhlédnout:

  • italsko-francouzský povídkový film Včera, dnes a zítra z roku 1963 (na ČSFD 82 %). V hlavní roli se předvádí Sophie Loren a Marcello Mastroianni. Bylo to celkem dobrý, dala bych asi ***, protože se jedná o film, který má ve své velmi vtipné stejnojmenné historce Felix Holzmann.  
  • českou černobílou komedii z roku 1961 v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem Hledá se táta (na ČSFD 58 %). Bylo to fakt super, vřele doporučuji a dávám ***. 
  • Trable o Vánocích. Jedná se o americkou komedii, která není nijak zvlášť vtipná, ale aspoň to zase není typicky americky praštěné. Je z roku 2015 a na ČSFD má 56 %, za mě dávám **, protože to nebyl úplný brak, mělo to celkem pěkný konec, ale zpočátku byl fakt problém vyznat se ve všech těch postavách. Různý lidi mají svoje různé problémy, které řeší trochu podivně, relativně dost lžou a nakonec zjistíte, že jsou všichni jedna rodina, a i když se vzájemně nesnáší a štvou, mají se vlastně rádi a celé vám to vyprávěl pes.
  • československou pohádku z roku 2015 Johančino tajemství. Já dávám ***, na ČSFD 43 %. Hlavní hrdinkou je, jak by se dalo očekávat, Johanka, které sudička Tea (Emília Vášáryová) měla dát do vínku štěstí a lásku, ale nějak to nestihla. Za trest musí Johanku doprovázet a svou chybu napravit. Samozřejmě sem tam něco svými kouzly pěkně zmatlá. Taková trochu nemastná neslaná pohádka, ale koukat se na ni dá a je příjemná. Ale obejdete se i bez ní.
K večeři jsem si udělala česnečku (recept zde), která patří k mým oblíbeným jídlům, protože jsem na ni od dětství přesně takhle zvyklá. Podobně k mým srdcovkám patří žemlovka s tvarohem od maminky, buchtičky s krémem, které nám dělala babička, polévka s játrovými knedlíčky, topinka s volským okem a šunkofleky (které nikdy, ale fakt nikdy! nezapékáme). A pak jsem si dala nakládané syrečky. Dělal přítel a byly super. Musíme zopakovat.

Zdroje:
vlastní hlava a poznámky
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Dobry-kral-Vaclav-Good-King-Wenceslas.html

Pokračování deníku: