Angeliky vánoční deník (2017), 3. část

Út 26. 12. 

Místo koukání na pohádky jsme hráli hry. Plně si to užívám, protože v Praze jsem zatím nehledala žádnou partu, se kterou bych mohla chodit pařit a tohle potěšení si odpírala. Ale těším se, že se to změní. Doma máme několik her, ale teď jsme se pustili jen do těch nových. Ježíšek nám nadělil Duel a Timeline.

Mě se ještě zalíbil Švábí salát! To je ta správná sranda. Taková rychlovka, třeba jen na pět minut. To se mi líbí, když zrovna není čas na tři nebo čtyři hodiny dlouhou hru. 

V plánu jsem sice na dnešek měla hned několik pohádek, ale nakonec z většiny sešlo, protože jsme hráli hry. A navíc jsme taky dost ukoukaní. Takže i když mě to baví, moc dobře vím, že větší pocit štěstí přináší nějaká aktivita.

Dokoukala jsem, dá-li se to tak říct, první pohádku z trojdílného cyklu Tři bratři od Svěráka. A musím říct (jak jsem už ostatně doplnila do předcházejícího článku), že ta první z nich (o Šípkové Růžence a prvním bratrovi, který si neumí dávat věci na svoje místo) byla rozhodně nejlepší.

Pak jsme si pustili Pannu a netvora z roku 1978. Zdá se, že jsem tu už o tomhle filmu psala (stačí kliknout na jeho název a dostanete se na můj minulý článek). Jenom jsem si myslela, že v mojí nejoblíbenější verzi jsou vlci a netvor před nimi dívku zachrání. Tak to byla asi jiná verze. 

Večer jsem podle videa zkoušela plést spirálovou patu ponožek, taková moje soukromá výzva (obava zda to zvládnu). Začátek vypadá uspokojivě, ale skončilo video a já si nejsem jistá jak dál. Snad poradí návod (v angličtině).

Ale většinu večera jsem prokrastinovala a prohrabávala obrázky na Pinterestu. Strašný mor na čas. Zase jsem šla spát až někdy po půlnoci. Ale to byste nevěřili, kolik je tam krásných tipů k pletení, háčkování, vyšívání... a jiných praktických rad.

K večeři jsem si dala paštiku s nějakými oříšky.

St 27. 12.

Dopoledne jsme si zase zahráli nějaké hry. Asi dvakrát Duel, myslím, že mi to celkem jde, i když pořád je co zlepšovat, je tam tolik možností, jak vyhrát a co kdy a kde dělat, že na to nejde použít jediná osvědčená strategie a to je dobře. 

A Švábí salát, který mě strašně moc baví. Samozřejmě to taky bude tím, že mi jde. Jen málokdy se spletu v tom, co mám říct. Jsem pak na sebe pyšná, protože to znamená, že jsem přítomná v současném okamžiku a opravdu soustředěná. Což se snažím pilovat. Tedy, chtěla bych se snažit pilovat meditacemi. Jeden můj kamarád všímavost (mindfulness) dokonce vyučuje, ale já se občas přistihnu, že jsem až trestuhodně nevšímavá. I když jak říkal Marek, všimnout si, že jsem nevšímavá, je první krok k nápravě.

K obědu jsme měli kapra po zbojnicku. Je to nejlepší způsob úpravy kapra, jaký si dovedu představit. Je to lahůdka s česnekem, cibulí a špekem zapečená v alobalu. A taky je v tom trocha bílého vína. 

Během dne jsem chvíli pracovala, jelikož mám home office. Příjemně mě překvapilo, že mi funguje Outlook i web. Máme teď nějaké zpřísněné bezpečnostní podmínky, tak jsem se obávala, že to bude problém. Pracovat vzdáleně je super, i když preferuju osobní kontakt a mám tak skvělé kolegy, že se mi po nich málem stýská. :-)

Odpoledne jsem si kvůli vlastnímu rozvoji pustila Janu Eyrovou (***). Máme to doma jako knihu, ale číst to neplánuju. Už jsem s tím kdysi začala, ale bylo to hrozný (už nevím proč, možná jsem jenom byla malá a moc se to vleklo). První půlka filmu vypadala jako návod na depresi – máte dobrou náladu, tento film vám ji spolehlivě zkazí. Ale pak se to zlepšilo, tak jsem ráda, že jsem vytrvala a nevypnula to po prvních pár scénách. Tenhle britsko-americký film z roku 2011 režírovaný Fukunagou získal na ČSFD 80 %. Jízlivě poznamenám, že se ani nedivím, když je to takové tragické. Následující část prozrazuje děj.

Děj je zasazen do 19. století. Jana (hraje ji Mia Wasikowska) je od tety, která slíbila, že se o ni postará, předána do dívčí školy po incidentu s jejím nevlastním bratrem. Nic proti vkusu, ale vzhledově se mi opravdu nelíbí, označila bych ji téměř za ošklivou, kdybych nebyla zásadně proti tomuto označení pro kohokoliv. Do té doby, než si Jana najde práci na panství Thornfield Hall, je její život smutný. A ani poté to není kdovíjaký med. Jeho majitel Edward Rochester (Michael Fassbender) je divný morous se slovy, která občas nechápu. Připadá mi, že se často vyjadřuje dost nejasně, dokonce i ohledně volby své budoucí ženy. Jana vychovává holčičku Adèle Varensovou. (Není mi tak docela jasné, kde se v téhle domácnosti vzala.) Edward Janu miluje stejně tak jako ona jeho, teda alespoň to tvrdí, herci se moc nenadřeli, protože se celou dobu chovají jako studené sochy. No, žádat mě někdo o ruku takhle, tak si ho vážně nevezmu. Snad ani kdybych ho milovala. Každopádně Jana chce, jenže nemůžu. Svatbu překazí otec ženy, se kterou je Edward již ženatý. Ona dáma je bláznivá, žije v zamčeném pokoji v domě (a občas tam kvílí) a byla to právě ona, kdo se pokusil podpálit dům, což se jí nepodařilo jen díky tomu, že se Jana vzbudila a běžela za Edwardem. Tím mu mimochodem zachránila život. Co víc k tomu říct? Že je to stará doba, a tak Jana uteče. Nechce-li být pouhou milenkou, nic jiného jí ostatně ani nezbývá, protože Edward se podruhé oženit nemůže, i když je jeho žena blázen. Jana začne vyučovat v nějaké škole za malý plat, později získá peníze, které jí odkázal strýček z Madeiry, takže už najednou není chudá, a protože na planině slyší hlas Edwarda, jede za ním. Dům najde vypálený, ale v jeho zbytečcích je paní domácí, která jí řekne, že paní Rochesterová založila požár tentokrát úspěšně a pak skočila ze střechy, i když se ji Edward snažil přesvědčit, aby to nedělala. Edward všem zachránil život, protože je vyvedl z hořícího domu. A proč přitom oslepl není z filmu jasné. Každopádně to má být happy end.

A co se mi na Janě líbilo? Že je trochu drzá a svéhlavá, taková hodně umírněná Angelika (de Sancé de Monteloup de Morens d'Irristru du Plessis de Bellière de Peyrac). Hodně umírněná, ale přesto. Nejdůležitější pro ni byla její vlastní svoboda a nezávislost. Rovnost ve vztazích. Že by první růžky feminismu?

Při filmu pletu oranžovohnědý šátek Oakenshield. Dělá se na něm dobře, není třeba se příliš soustředit.

A večer mě čeká americká animovaná muzikálová komedie (proč ne pohádka?) z roku 2013 na motivy Hanse Christiana Andersena. Mám na mysli Ledové království, které jsem už jednou viděla. Pokud se dobře pamatuju, tak nejvtipnější tam byl sněhulák Olaf. Ledové království má na ČSFD 76 %, to zní dost dobře. Následuje stručný děj.

Hlavní hrdinkou je princezna Anna, která se společně s horalem Kristoffem a jeho věrným sobem Svenem vydává hledat svou sestru Elsu, jejíž ledová kouzla uvěznila království Arendelle do věčné zimy.

Všechno začalo tak, že Elsa omylem zmrazila svou sestru, ale jen maličko, zasáhla ji svým ledovým kouzlem do hlavy. Což ještě není tak zlé, jako kdyby ji zasáhla do srdce. Trollové poradili rodičům, že by se měla naučit ovládat kouzla. Ale ona se jich začala bát. A jak řekli trollové, strach je její největší nepřítel.

„Ráda sněhuláky stavíš, tak pojď si se mnou hrát. Jsme ještě vůbec sestry, nebo ne? Chceš si se mnou hrát?“

A pak rodiče dívek zemřeli na moři, brány měly být otevřeny a Elsa měla být korunována královnou. Sestra ji pak požádala o povolení k svatbě s princem, kterého právě poznala. Elsa odmítla s tím, že se sotva znají. Začaly se hádat, Elsa se polekala a začala mrazit všechno kolem sebe. A nakonec utekla.

A pak si ve volné krajině začala užívat svou svobodu. Postavila si ledový zámek... Pro mě z toho plyne jasné poučení: je třeba dávat (dětem) volnost projevovat svůj talent. I když podle vás nemá malování, zpěv nebo cokoliv, co dělají, smysl, může je to rozvíjet a dělat jim to dobře a být pro ně důležité. Extrémně. Asi by člověk neměl potlačovat to, co v něm dříme. Spíš se to naučit ovládat a chápat svoje potřeby.

Kristoff: „Jasně, že jí nechci pomáhat.“
Kristoff za soba: „Ale ona sama umře.“
Kristoff: „S tím dokážu žít.“
Kristoff za soba: „Ale když umře, nedostaneš nové sáně.“
Kristoff: „Počkej, jdeme s tebou.“
Princezna Anna: „Vážně? Teda chci říct jistě, můžete se ke mně přidat.“

„Ahoj, já jsem Olaf, mám rád vřelá obětí.“

Olaf: „A kdo je ten osel?“ myslí člověka Kristoffa.
Princezna Anna: „To je Swan.“
Olaf: „A kdo je ten sob?“
Princezna Anna: „TO je Swan!“

Sněhulák Olaf táhne Annu k teplu ohně: „Někteří lidé z oběti stojí. ... Ale možná to nemusí být hned.“