Tuhle útlou sto dvaceti stránkovou knihu mi půjčil jeden známý. Několikrát mi o ní říkal, že je fakt dobrá a vtipná a pak mi ji jednoho dne přinesl a já mu musela dát za pravdu. Tedy, je v tom víc, než jenom zábava. Možná vás povídky přivedou i na myšlenky, kterým jste se věnovat nechtěli, ale tak už to holt někdy chodí a myslím, že to v tomhle případě určitě stojí za to.
V nakladatelství Fragment tato kniha vyšla v roce 2011. Skládá se z devíti povídek: Betlémské světlo, Sraz naší třídy, Nákup, O slušném taxikáři, Ve vlaku, Lázně Mokřady, Dubnová povídky, Ujetá láska, Dvojí vidění. Zatím mám přečtené pouze první dvě, protože je užívám velmi opatrně a s rozmyslem jako léky na depresi (kterou ovšem nemám a tudíž na ni léky neberu).
To nejlepší bylo hned v prvním odstavci celé knihy. Mluví o počasí, jaké je teď, nebo o lidech a jejich životě/trablích?
„Kouknu ven a ono sněží. Nechám práce a s kladívkem v ruce a hřebíkem v puse jdu k oknu naší chráněné dílny. Přitisknu čelo na studené sklo a dívám se na to jako blázen, protože jsem za rok úplně zapomněl, jaká je to podívaná, ten první sníh. Všechno je samá špína, dvůr s kůlnama je od nás vydupaný, jak tam o přestávkách blbneme s míčem nebo čáru tam taky hrajeme, a do toho ten sníh. Ale jak ho tak pozoruju, vidím, že vlastně nepadá. Těm velkým slepeným vločkám se do toho marastu nechce. Protože vidí, co se stalo s těma, co dopadly: bylo po nich. A tak to padání všelijak zdržujou, krouží jako ty bílé baletky, co dělaly v televizi labutě, něco je zvedá zase nahoru, sláva, ještě neumřeme, a teprve když už nemůžou, padnou na zem a už nejsou.“ (str. 7)
Žádné komentáře:
Okomentovat