pondělí 28. listopadu 2016

Mladá Boleslav, 1. den 2. část

V článku Mladá Boleslav, 1. den 1. část jste se mohli dočíst o návštěvě Templu, prohlídce náměstí a parkovacího domu v Mladé Boleslavi, teď se podíváme dál. 

Protože jsme měli hlad, dalším bodem poznávání města byla čínská restaurace. Nacházela se v podchodu nedaleko parku a kostela svatého Havla a okouzlila nás svou výzdobou. Sice mě lákalo kuře s mandlemi, kuře v česnekové omáčce nebo v citronové omáčce, ale nakonec jsem si jako obvykle dala krevety ve sladkokyselé omáčce a polévku. Byla výborná, hezky pálila, ale přiměřeně. Jídlo jsme si pochvalovali všichni. 

Dalším bodem programu byl hrad… jupí, konečně něco do Hradníka. Za letošek to byla bída. Jen Blatná a nějaký chudáček tam poblíž. Hrad v Mladé Boleslavi je zvenku taky bída. Vůbec nevypadá jako hrad, spíš je to zámek. Podobně je tomu uvnitř, ale táta mě na to upozorňoval. Jdeme se podívat na výstavu Listopady, která mě nijak zvlášť nebere, protože si všechno nemám číst a na jen tak pokoukání to moc není. I když některé věci jsou zajímavě udělané.

Hned na vstupu se mi líbí kalendář o poznávání města. Můžete si do něj malovat, číst si různé zajímavosti… na chvilku mě napadne, že bych ho koupila jednomu kolegovi, který v Mladé Boleslavi pracuje… určitě by se divil, kolik věcí ještě nezná.

V jedné z místností jsou barokní díla rodu Jelínků. Sochy svatých jsou sice zajímavé, ale nijak zvlášť mne neuchvacují.Chvíli diskutujeme o tom, proč je ten který svatý zobrazen právě s dotyčným předmětem. Moje hypotéza je, že to byl nástroj, jímž ho zabili. Jenže proč jsou někteří zobrazeni třeba s knihou?

Nejzajímavější je pro mě výstava v posledním patře věnovaná tomu, jak lidé dříve žili. Kdybych to věděla dříve, snad bych ty předešlé místnosti úplně přeskočila, protože tohle mě doopravdy zajímá. Fascinují mě otázky – jak dříve lidé šili? Jak a kde prali? Čím? Měli mýdlo? Co jedli a pekli? Kdy to všechno stíhali? Jak se starali o děti a řešili hygienické návyky? Třeba taková menstruace? Co dělala Sisi? Nosila v kalhotkách krajkový kapesníček? A co ty nejchudší děvečky ve statcích? No, to jsme trošku odbočili, ale věřili byste, že praní je (bylo) tak namáhavá činnost, že si každý kdo mohl, najímal pradlenu? Práci samozřejmě vykonávaly ty největší chudinky.

Snad poprvé jsem někde viděla papuče (nebo cokoliv jiného) pletené z orobince. Na Bakovsku lze sledovat počátky orobincového a rákosového pletařství již od roku 1700. Zavedli ho zde kapucíni z Mnichova Hradiště, aby tak pomohli místním lidem k obživě. Výroba se rychle rozšířila a zboží se začalo brzy vyvážet i do ciziny. Zpočátku byly zhotovovány rohože, torny pro tesaře, zedníky a řezníky, bačkory, později i brašny pro školáky a žebráky. Jaká škoda, že to nepoužíváme částečně dodnes – o kolik bychom byli ekologičtější, i když...

V 18. století stačily k zajištění potřebné suroviny rybníky v okolí, ale s rozšiřováním výroby se musely začít dovážet. Po roce 1830 vynalezly bakovské letařky pletivo ze sedmi proužků a tyto copánky se staly základem veškeré výroby. Po roce 1848 se objevily tašky zvané trhovky, jejichž vzory byly přivezeny z Itálie. Na konci 19. století se na zvláštních stavech pletly (řekla bych spíše tkaly!) hrubé rohože používané jako izolace vlhkých stěn. Později se vyráběly čepice, klobouky, cestovní kufry a na kopytech jemné střevíčky a trepky. Zboží se vyváželo do Německa, Holandska, Belgie, Anglie, Francie, Itálie i Spojených států.

Orobinec a rákos se sklízely během zimy na zamrzlých rybnících. Orobinec širokolistý (neboli rákos bednářský) se používal k utěsňování sudů v pivovarech, zatímco z orobince úzkolistého se pletlo.

Samozřejmě bych si moc ráda někdy vyzkoušela perník umíchaný z vlastního koření (pepř, anýz, zázvor, skořice či různé bylinky) a mouka. Těsto se nechalo uležet až několik týdnů. Nepohrdla bych ovšem ani chlebem svatého Marka, což je dřívější výraz pro marcipán.

Zastavíme se v prodejně čaje a kávy, kde pořídím srandovní žvýkačky v obalu, který prý vytváří čeští nebo slovenští umělci. Jsou od Charity arts products, s. r. o. (www.charity gums.cz, artwork Matěj Doležel). Vybrala jsem ty se slonem, po vytažení obsahu krabičky se objeví hasič v zákleku a drží ho za chobot a stříká z něj jako ze stříkací hadice. Ještě se mi líbil chameleon s vypláznutým jazykem a po vytažení krabičky ho měl ještě delší a nad koncem poletovala moucha. Měli tam hodiny, které šly obráceně (měly i obrácený ciferník), prodávali čokoládu, čaje a kávu jste si mohli dát i na místě. Když jsem viděla značku Basilur, připomnělo mi to, že jsem tam chtěla vyrazit s kolegyní – ne na Srí Lanku, odkud mají čaje, ale do podnikové prodejny, která je snad jen dvě vlakové zastávky od Prahy.

V Novém Boru jsem si všimla divného panáka uprostřed kruháku, předpokládám, že byl vytvořen ze skleněných baněk, protože se tu nachází sklárna. To už jsme jeli do Kytlic.

Přidělen nám byl pokoj jako obvykle a navíc Pepa, což by bylo fajn, kdyby to neznamenalo, že budu zase spát na té posteli, na které už jsem nikdy spát nechtěla. Nějaký génius totiž rozestavěl nábytek tak, že pod šikmý strop umístil postel a to tím způsobem, že na pravé straně postele je mezi ní a stropem jen pár centimetrů. Takže buď jsem nucena spát na boku, nebo se nosem skoro dotýkat stropu a snažit se netrpět klaustrofobií a pocitem, že jsem v rakvi a nade mnou je víko.

Zdroje:
vlastní poznámky,
cedule v muzeu,
vlastní fotografie

čtvrtek 24. listopadu 2016

Prší prší, jen se leje

So 19. listopadu 2016
Ach jo. Venku zase prší. Už od rána. Pořád jen déšť a déšť. Myslela jsem, že když máme ty čtyři dny volna (v pátek byl zaměstnavatel chápavý), vyrazíme někam na pořádný výlet. Jasně, už je sice chladno, neřku-li zima, ale stejně… turistika se dá dělat i za sněhu. … Jenže to musí někdo vymyslet a připravit… a pak nesmí mít ohromnou rýmu, bolesti hlavy a být tak unavenej, že není schopnej si ani číst.

Takže nakonec dřepím doma, jsem rozmrzelá a snažím se aspoň něco málo udělat. V pátek jsem možná měla i horečku, a tak si dělám čajíky, zázvor, kurkumové latte… vyprala jsem a trochu pletla. Ani to už mě ale nebaví.

Vlastně mě napadá jenom jediné pozitivum – včera jsem dokončila Meadow Grass, takže se zase spokojeně můžu pustit do něčeho nového. V plánu je Swalowtail. Už jsem i nahodila. 

středa 23. listopadu 2016

Mladá Boleslav, 1. den 1. část

V článku Pár dní volna jsem Vám slibovala vyprávění o podzimních prázdninách strávených opět v Kytlici. První den jsme jako obvykle pocourali někde cestou. Ono je to stejně nejvýhodnější... jednak člověk vidí něco, kde ještě třeba nebyl, a jednak, než bychom se tam dobatolili, už by byli stejně všichni z chaty pryč. 

Nejprve jsme vyrazili do Templu, což je středověký pozdně gotický palác postavený na konci 15. století, který pomáhal opevňovat město. Nyní slouží jako muzeum. Setkaly jsme se tam se dvěma milými dámami, z nichž jedna nás po celé budově provedla se zajímavým výkladem.

Dozvěděli jsme se mnoho zajímavostí, například tu mají kopii (nebo originál?) první tištěné mapy Čech, její zvláštností je, že má sever dole a jih nahoře. Lidé umírali už ve dvaceti letech, ale měli zdravé zuby, možná to bylo zdravější stravou – více zeleniny – a pohybem. Udělalo mi radost, že jsem poznala hřebíky do vlasů, které se spojovaly kůžemi a pak sloužily jako naše dnešní hřebínky. Zaujalo mě, že u pečetí platilo, že čím větší a zdobnější (případně červená), tím významnější majitel. Tedy je to logické, ale že to měli tak dobře udělané, že si třeba nějaký podržtaška nenechal zhotovit velikánskou pečeť.

Úžasné bylo krásné kovové víko od rakve Marty z Veselice. Myslím, že jsme snad nikdo neuhodli, co to je, když tam tak stálo opřené o stěnu. Její příběh ovšem už není tak hezký. Po manželovi se jí podařilo zdědit velký majetek podvodem tak, že na všechny ostatní dědice (díky svému ženskému kouzlu u jistého Lobkowicze) nechala uvalit dluhy a oni jí své podíly přenechali. Poněkud mě překvapilo, že ji následně požádal o ruku. Takovou potvoru, kdo by to chtěl doma. Zřejmě ani milý Lobkowicze ne, protože krátce po svatbě zemřela na otravu. A všechny její statky zdědil nový choť. Jenže ani on se z nich moc dlouho neradoval, protože Boleslav byla evangelická a tou dobou už bylo v módě spíš křesťanství, takže ji vyměnil za Chomutov. Paní Marta měla tak trochu kliku v tom, že před smrtí konvertovala ke křesťanství (zdálo se jí, že to bude výhodnější), takže její hrob pak jako jeden z mála nebyl na hřbitově po „nájezdu“ křesťanů poškozen a měla krásný pohřeb. Hned jsem si vzpomněla na text na jedné knize, kterou jsem někde zahlédla: 


„Miluj svého muže,
ale všechno, co jde,
si nech napsat na sebe.“

Po Templu jsme vyrazili do Staroměstského vinného sklepa, kde mě učaroval dvorek, do něhož bylo vidět už z ulice. Vypadal jako zenová zahrada. Krásné. A taky tam stálo kolo. Cedule hlásala, že zde mají živá vína bez oxidu siřičitého, a tak jsme vyzkoušeli Cabernet sauvignone, litr za šedesát korun. Bylo celkem dobré, ale já mám raději sladší.

 



Nejprve jsme udělali pár fotek na trojúhelníkovém náměstí, pod nímž se nalézají zajímavé vykopávky, jak jsme viděli v Templu. Nad zemí je krásná, sgrafity vyzdobená radnice a umělá řeka simulující, kudy ve skutečnosti teče Jizera.

Pro ty, kteří jsou podobně zvědaví jako my (já), doporučím parkovací dům spíše dětem. Pokud nevíte, co tím myslím, tak ve zdejším parkovacím domě na náměstí mají různé zajímavosti pro děti. Říkají tomu labyrint, ale ve výsledku nemáte kde zabloudit a dá se jít pouze jednou cestou. Pokud jste dostatečně trhlá parta lidí, můžete se vyblbnout, i když jste dospělí. Můžete si zkusit prolézt mezi červenými linkami jako tajný agent… v kouřové cloně je to celkem sranda, ale i tak je třeba pořádně se dívat, protože jinak hlasité túút vytroubí všem vaši ostudu. Šplhat můžete po laně i lezecké stěně. K dispozici jsou kuželky. Největším trhákem byly hrající dlaždice. Skákaly jsme po nich dvě naráz a vytvářely tak příjemnou a přitažlivou melodii. Bavily nás ovšem i dlaždice se zvuky zvířat.


Zaujal mě úryvek z básně 
Noc byla, usnout nemoh jsem 
od Františka Gellnera:

Z města jsem vyšel, šel jsem podle řeky
a vrby chtějíce mne poděsit,
volaly na mne posměšnými skřeky:
příteli, bratře, pojď se oběsit!

Kterou vás chci nalákat na probásněný advent. To abyste se mohli těšit na netradiční adventní kalendář na mém blogu.

úterý 22. listopadu 2016

U kadeřnice

Odpoledne jsem vyrazila domů už ve tři, protože jsem si chtěla nechat udělat u kadeřnice trvalou. Raději jenom vodovou, abych nebyla jak ovce, ale vlasy se mi jen lehce vlnily. Ukázalo se, že různé kadeřnice rozumí pod vodovou trvalou různou věc. Jak mi později vysvětlila mistrová – opět jsem šla k učňům, protože se mi to minule celkem líbilo – vodová znamená bez chemie, tedy v podstatě pouhé natočení vlasů na natáčky a jejich vysušení… půl hodiny jsem měla hlavu strčenou v tom fučáku. Myslela jsem si, že se mi uvaří. A ve výsledku nesmím zmoknout, učesat se a pochopitelně si ani umýt vlasy. Drobný detail – venku pršelo a já, frajerka, samozřejmě neměla deštník.

Celá procedura začala rozčesáním, následovalo mytí, které bylo úžasné. Slečna Diana (řecká bohyně lovu?) měla jemné ruce a připomínalo to masáž. Málem bych předla blahem. Následovalo natáčení na kovové natáčky, které už mi bylo méně příjemné. Jednak to někdy tahalo, a jednak byl někdo asi velice pomstychtivý, když všude v kadeřnictví zavedl zrcadla. Kterou ženu může potěšit pohled na vlastní vizáž poté, co má umyté a hladce sčesané vlasy kolem hlavy. Jako zmoklá slepice by snad vypadal i lev se svou ohromnou hřívou. 

Navíc jak tak na sebe koukám, napadá mě, jestli nemám nějak moc vrásek, moc velký nos, kruhy pod očima… jestli jsem přece jenom nezestárla… a vůbec, zda nejsem příliš vážná… Nakonec bylo nejpříjemnější zavřít oči a snažit se o krátkou meditaci. Nedařilo se mi to. Ani když jsem pak seděla třicet minut pod tím fučákem, jaký můžete vidět ve filmech. Taková rádoby přilba těsně nad hlavou. Z nezdařené meditace – myšlenky mi lítaly sem tam a přitom odnikud nikam – a úvah nad zbytečností mého počínání (jestli venku zmoknu a kdovíjaké to bude zítra?) mě vytrhlo pípání. Třicet minut uplynulo. Konečně. Chtěla jsem domů také přijít v nějakou rozumnou dobu, když mám zase jednou „krátký den“. Malé zpestření mi poskytla blondýnka povykující na Dianu i paní mistrovou: „Pípá ti zákaznice.“ Představovala jsem si, že bych opravdu pípala, jako že už hotovo, že už mám vlasy určitě suché. Nebo že bych slečnu poopravila, že já tedy rozhodně nepípám, že to možná ten stroj, ale nakonec jsem si nechala svoje vtipné hlášky pro sebe.

Když přišla mistrová i se studentkou, rozmotala mi natáčku a ještě 7 minut mi přidala. Nový prostor pro meditaci. Tentokrát jsem se snažila spíše o vizualizaci, tedy představovat si něco hezkého, krásná místa… třeba v Bulharsku společnou večeři, roztomilé kotě, nebo posezení v parku u práce. To už mi šlo lépe, i když oproti minule žádná sláva. Pořád se necítím dobře, když mám kabelku a batoh odložený někde stranou, kde na ně nevidím a nedosáhnu.

A pak už přišlo na řadu rozmotávání natáček, opatrné rozčesání – na můj vkus až docela dost… chtěla jsem lokýnky jako mívají princezny v pohádkách, ale zase ne účes tvořený jednotlivým nespojitými lokýnkami. Něco mezi, hlavně, aby to bylo krásné, když už to má vydržet jenom jeden večer. Vyfoukaná ofina mě doslova dostala. Prvně se mi to nelíbilo a zdálo jsem se sama sobě opravdu divná, na druhý pohled už to bylo lepší – také díky zásahu mistrové, která ji vyfoukala ještě více. Že bych si to dělala i doma sama? 

Pro jistotu ještě trochu laku, zaplatit 125 Kč (za dvě hodiny?), nechala jsem jim aspoň 25 Kč navíc, opatrně přetáhnout kapucku a utíkat se před deštěm schovat do metra. Příště budu vědět, že mám říct, jaký chci výsledek, a volbu techniky nechat na těch, kteří tomu rozumí.

pondělí 21. listopadu 2016

Myslím na vás

Omlouvám se za prodlevu, brzy pár článečků přibude. Nezapomeňte se mezitím podívat na Angeliky tvorbu: http://angelikytvorba.blogspot.cz/. Není to jen o pletení, najdete tam i fotky, zážitky z akcí a tak dále. 

👀

pátek 4. listopadu 2016

Zákusky na začátek listopadu

V článku Jak je to s těmi svátky jsem vám na fotce ukazovala, co jsem měla dobrého v cukrárně na Halloweena. Známá mi teď vyprávěla, jak vypadá pohřební meny:

  • černá káva,
  • věneček
  • rakvička.

čtvrtek 3. listopadu 2016

#21 Manažerská knihovna

Zaveďte si složku, kam si budete dávat tipy na odborné knížky a videa a své komentáře k nim. Naplňte ji aspoň 10 tipy a 1 komentářem. Co máte za tipy? Jak jste je získávali? Co zajímavého máte v komentářích?

Po 17. 10. Knihy jsem si začala vypisovat už minule, i když je rozhodně nevybírám jenom do managementu. Dneska jsem si připravila témata, kterých by se mohly týkat:
  • Six Sigma,
  • Koučování,
  • Projektový management,
  • Eckman: komunikace,
  • Manipulace,
  • Strategie,
  • Plánování a time management.
Další den jsem prošla seznamy, které jsem si udělala již dříve a po rozdělení do kategorií vzniklo přibližně toto:
  • zaměstnanci
    • Leigh Branham: 7 skrytých důvodů, proč zaměstnanci odcházejí z firem 
    • Bruce L. Katcher, Adam Snyder: 30 důvodů, proč zaměstnanci nenávidí své vedoucí: co si vaši lidé možná myslí a co s tím můžete dělat 
  • rozhodování
    • Rolf Dobelli: Umění správného rozhodování: 52 chyb, kterých se zkuste vyvarovat (velice zajímavá kniha, už jsem prolistovala)
  • tvořivost
    • Bohumír Chalupa: Tvořivé myšlení: tvořivost jako dobrodružství poznání
    • Lucia Capacchione: Tvořivý deník pro děti: společník pro rodiče, učitele a vychovatele
    • Milan Mikuláštík: Tvořivost a inovace v práci manažera
    • Alexandra Petrová: Tvořivost v teorii a praxi (ilustroval Jan Saudek)
    • Shhakti Gawain: Tvůrčí představivost
    • Shakti Gawain: Rozvíjení intuice: praktický průvodce pro každý den
  • paměť a mozek
    • Snowdon Parlette: Tipy, triky a techniky pro trénink mozku (senzační kniha plná inspirujících cvičení)
    • Martin Cohen: Hrátky s myslí: jak za 31 dní znovu nalézt cestu k vlastnímu mozku 
    • Wilfried Possin: Paměť jako slon: speciálními technikami k dokonalé paměti
    • Allen D. Bragdon, Leonard Fellows: Trénink obou polovin mozku 
    • Jitka Suchá: Trénujte si paměť
    • Walter Vogel: Jak se učí učitelé? : tipy a triky pro každodenní život učitelů 
    • Alexandr Svijaš: Zdraví je v hlavě, ne v lékárně 
    • Buzan a Harrison: Používejte hlavu: jak uvolnit energii své mysli
    • Buzan a Harrison:  Trénink paměti: jak si zapamatovat vše, co chcete
  • peníze
    • Marsha Sinetar: Dělej, co máš rád, a peníze přijdou samy 
  • stres
    • Felix Irmiš: Nauč se zvládat stres
  • time management
    • David Allen: Mít vše hotovo: jak zvládnout práci i život a cítit se při tom dobře (přečteno, dobrá kniha)
    • Francois Delivré: Buďte pány svého času 
    • David Gruber: Rychločtení, aneb, Šetřme časem! 
    • Stephen R. Covey, A. Roger Merrill, Rebecca R. Merrill: To nejdůležitější na první místo
    • The MindGym: Jak získat čas
  • sebepoznání a vlastní rozvoj
    • L. Ron Hubbard: Sebeanalýza: jednoduchý svazek testů a technik o pomoci sobě samému založených na objevech Dianetiky (viděla jsem ji na knižním veletrhu)
    • Verena Kastová: Krize a tvořivý přístup k ní: typy životních krizí, jejich dynamika a možnosti krizové intervence 
    • Arnold A. Lazarus, Clifford N. Lazarus: 101 strategií jak se nezbláznit v šíleném světě 
    • Osho: Důvěrnost – jak důvěřovat sobě a druhým lidem 
    • Psychologie sériových vrahů
    • Bla bla bla
    • Nápady na ubrousku
    • Coyle: Prodejte svůj talent
  • koučování a leadership
    • Sabine Dembkowski, Fiona Eldridge, Ian Hunter: 7 kroků efektivního koučování 
    • David Rock: Leadership s klidnou myslí. Šest kroků ke změně výkonnosti: pomozte lidem lépe myslet - neříkejte jim, co mají dělat! 
  • strategie
    • Ellen Feinová a Sherrie Schneiderová: Tajná pravidla: jak najít báječného manžela