V článku Mladá Boleslav, 1. den 1. část jste se mohli dočíst o návštěvě Templu, prohlídce náměstí a parkovacího domu v Mladé Boleslavi, teď se podíváme dál.
Protože jsme měli hlad, dalším bodem poznávání města byla čínská restaurace. Nacházela se v podchodu nedaleko parku a kostela svatého Havla a okouzlila nás svou výzdobou. Sice mě lákalo kuře s mandlemi, kuře v česnekové omáčce nebo v citronové omáčce, ale nakonec jsem si jako obvykle dala krevety ve sladkokyselé omáčce a polévku. Byla výborná, hezky pálila, ale přiměřeně. Jídlo jsme si pochvalovali všichni.
Dalším bodem programu byl hrad… jupí, konečně něco do Hradníka. Za letošek to byla bída. Jen Blatná a nějaký chudáček tam poblíž. Hrad v Mladé Boleslavi je zvenku taky bída. Vůbec nevypadá jako hrad, spíš je to zámek. Podobně je tomu uvnitř, ale táta mě na to upozorňoval. Jdeme se podívat na výstavu Listopady, která mě nijak zvlášť nebere, protože si všechno nemám číst a na jen tak pokoukání to moc není. I když některé věci jsou zajímavě udělané.
V jedné z místností jsou barokní díla rodu Jelínků. Sochy svatých jsou sice zajímavé, ale nijak zvlášť mne neuchvacují.Chvíli diskutujeme o tom, proč je ten který svatý zobrazen právě s dotyčným předmětem. Moje hypotéza je, že to byl nástroj, jímž ho zabili. Jenže proč jsou někteří zobrazeni třeba s knihou?
Nejzajímavější je pro mě výstava v posledním patře věnovaná tomu, jak lidé dříve žili. Kdybych to věděla dříve, snad bych ty předešlé místnosti úplně přeskočila, protože tohle mě doopravdy zajímá. Fascinují mě otázky – jak dříve lidé šili? Jak a kde prali? Čím? Měli mýdlo? Co jedli a pekli? Kdy to všechno stíhali? Jak se starali o děti a řešili hygienické návyky? Třeba taková menstruace? Co dělala Sisi? Nosila v kalhotkách krajkový kapesníček? A co ty nejchudší děvečky ve statcích? No, to jsme trošku odbočili, ale věřili byste, že praní je (bylo) tak namáhavá činnost, že si každý kdo mohl, najímal pradlenu? Práci samozřejmě vykonávaly ty největší chudinky.
Snad poprvé jsem někde viděla papuče (nebo cokoliv jiného) pletené z orobince. Na Bakovsku lze sledovat počátky orobincového a rákosového pletařství již od roku 1700. Zavedli ho zde kapucíni z Mnichova Hradiště, aby tak pomohli místním lidem k obživě. Výroba se rychle rozšířila a zboží se začalo brzy vyvážet i do ciziny. Zpočátku byly zhotovovány rohože, torny pro tesaře, zedníky a řezníky, bačkory, později i brašny pro školáky a žebráky. Jaká škoda, že to nepoužíváme částečně dodnes – o kolik bychom byli ekologičtější, i když...
V 18. století stačily k zajištění potřebné suroviny rybníky v okolí, ale s rozšiřováním výroby se musely začít dovážet. Po roce 1830 vynalezly bakovské letařky pletivo ze sedmi proužků a tyto copánky se staly základem veškeré výroby. Po roce 1848 se objevily tašky zvané trhovky, jejichž vzory byly přivezeny z Itálie. Na konci 19. století se na zvláštních stavech pletly (řekla bych spíše tkaly!) hrubé rohože používané jako izolace vlhkých stěn. Později se vyráběly čepice, klobouky, cestovní kufry a na kopytech jemné střevíčky a trepky. Zboží se vyváželo do Německa, Holandska, Belgie, Anglie, Francie, Itálie i Spojených států.
Orobinec a rákos se sklízely během zimy na zamrzlých rybnících. Orobinec širokolistý (neboli rákos bednářský) se používal k utěsňování sudů v pivovarech, zatímco z orobince úzkolistého se pletlo.
Samozřejmě bych si moc ráda někdy vyzkoušela perník umíchaný z vlastního koření (pepř, anýz, zázvor, skořice či různé bylinky) a mouka. Těsto se nechalo uležet až několik týdnů. Nepohrdla bych ovšem ani chlebem svatého Marka, což je dřívější výraz pro marcipán.
Zastavíme se v prodejně čaje a kávy, kde pořídím srandovní žvýkačky v obalu, který prý vytváří čeští nebo slovenští umělci. Jsou od Charity arts products, s. r. o. (www.charity gums.cz, artwork Matěj Doležel). Vybrala jsem ty se slonem, po vytažení obsahu krabičky se objeví hasič v zákleku a drží ho za chobot a stříká z něj jako ze stříkací hadice. Ještě se mi líbil chameleon s vypláznutým jazykem a po vytažení krabičky ho měl ještě delší a nad koncem poletovala moucha. Měli tam hodiny, které šly obráceně (měly i obrácený ciferník), prodávali čokoládu, čaje a kávu jste si mohli dát i na místě. Když jsem viděla značku Basilur, připomnělo mi to, že jsem tam chtěla vyrazit s kolegyní – ne na Srí Lanku, odkud mají čaje, ale do podnikové prodejny, která je snad jen dvě vlakové zastávky od Prahy.
V Novém Boru jsem si všimla divného panáka uprostřed kruháku, předpokládám, že byl vytvořen ze skleněných baněk, protože se tu nachází sklárna. To už jsme jeli do Kytlic.
Přidělen nám byl pokoj jako obvykle a navíc Pepa, což by bylo fajn, kdyby to neznamenalo, že budu zase spát na té posteli, na které už jsem nikdy spát nechtěla. Nějaký génius totiž rozestavěl nábytek tak, že pod šikmý strop umístil postel a to tím způsobem, že na pravé straně postele je mezi ní a stropem jen pár centimetrů. Takže buď jsem nucena spát na boku, nebo se nosem skoro dotýkat stropu a snažit se netrpět klaustrofobií a pocitem, že jsem v rakvi a nade mnou je víko.
Zdroje:
vlastní poznámky,
cedule v muzeu,
vlastní fotografie
Žádné komentáře:
Okomentovat