Když hovořila někdy o sobě,
matka vyprávěla:
Můj život byl smutný a tichý,
chodila jsem po špičkách.
Když jsem se však rozzlobila
a trochu zadupala,
zazvonily lehce na polici
šálky po mamince
a já se musela usmát.
Ve chvíli, kdy jsem se narodil,
vlétl prý oknem motýl
a usedl matce na pelest,
ale v téže chvíli zavyl na dvoře pes.
Matka v tom spatřovala
neblahé znamení.
Můj život nebyl sice pokojný
tak jako její.
Ale i když se do dnešních dnů
tesklivě dívám
jako do prázdných rámů
a vidím leda zaprášenou zeď,
byl divukrásný.
Nemohu zapomenout
na mnoho okamžiků,
které byly jako zářící květy
všech možných barev a odstínů,
zatímco večery plné vůní
podobaly se modrým hroznům
schovaným v listech tmy.
Vášnivě četl jsem verše
a miloval hudbu
a bloudil, stále překvapen,
od krásy ke kráse.
Sotva však spatřil jsem poprvé
obraz nahé ženy,
začal jsem věřit v zázraky.
Život mi přeběhl rychle.
Byl příliš krátký
pro má dlouhá toužení,
která byla bez konce.
Než jsem se nadál,
přiblížil se konec života.
Smrt brzy kopne do mých dveří
a vejde.
Hrůzou a leknutím v té chvíli
zatajím dech
a nadechnout už zapomenu.
Kéž mi však není odepřeno
ještě včas zlíbat ruce
té, která trpělivě s mými kroky
šla a šla a šla
a milovala nejvíce.
Zdroj: http://www.ivysehrad.cz/userfiles/file/ukazky/91d8c7e8.pdf
Žádné komentáře:
Okomentovat