Míša

Už je to asi půl roku, co nám onemocněla kočička a zvěrolékař řekl, že jí není pomoci a museli jsme ji nechat utratit. Píše se mi o tom strašně těžko, protože jsem ji milovala pro její klidnou, mírnou povahu. Neomylně vycítila, když jsem se cítila pod psa a přišla mě rozveselit.

 

Protože se jednalo o kočičí žloutenku (pokud jsem to nezmotala), která je nakažlivá a neléčitelná (na webu jsem našla, že se léčit dá, když se na to přijde včas), nesměli jsme si z bezpečnostních důvodů pořídit jinou kočičku.

 

Vhodný čas přišel až teď. Sousedčina kočka měla kotě (původně jsem chtěla napsat, že sousedka – říká se to tak) a sousedka ho neměla komu dát a nám se ta chlupatá potvůrka zalíbila.

 

Když jsem ji viděla poprvé, byla jsem unešená tím, jak je to krásně heboučkej ňuchňák. Je taková víc chlupatá, asi vznikla křížením s „něčím lepším“.

 

Výběr jména byl docela oříšek. Dřív to vždycky bylo tak nějak snadné a přirozené, ale teď se nám každému líbilo jiné. Ideální jsou dvě slabiky, když na ni pak chcete volat. Všimněte si, že to tak je i u lidí: Blanko, Lucko, Šárko, Petře, Honzo... maximálně tři: Heleno, Kristýno, Davide, Lukáši, ale často se pak jména zkracují na [Dejve], Luki, Helčo, Kristý/Týno... Jak už vyplývá z názvu tohoto článku, vybrali jsme nakonec jméno Míša... Už je to trochu zvyk, že se všechny naše kočičky i kocouři jmenovali od M.

 

Co vám o ní ještě můžu říct? Že na rozdíl od Micinky umí mňoukat a nechce se moc chovat. Mazlit a hladit jo, taky si ráda hraje a třeba kouše do rukou, ale v náručí se jí jakž takž líbí jen, když s ní stojíte nebo chodíte. Zkuste si sednout a v tu ránu chce pryč.