Omluva předem:-)

20. května 2010

Hned na úvod tohoto článku se chci omluvit, že sem teď pořád dávám jen takové štěky a ne žádné pořádné články o něčem, co by se dělo. Ani teda nechci slibovat, že to napravím. Známe zákon schválnosti, že jo? Jakmile to slíbím, vždycky mi do toho něco vleze a zase se nenapraví nic. Takže takhle ne. Prostě si v duchu říkám, že to napravím a vy jakože o ničem nevíte, jo?

Ale co mě fakt štve, je to, že mi tenhle bloček, lépe řečeno tyhle stránky, neumožňují rozdělit svoje články do několika kategorií jako je například Veber blog. Je to sice hezky chronologické, ale vzhledem k tomu, že sem nepíšu deníkovým stylem, občas by se mi hodilo některé články „pospojovat“, protože se týkají stejného tématu. Teda aspoň tak to zamýšlím – psát o tématech, o kterých už něco vím. Podělit se s vámi o informace, které jsem třeba odněkud pracně získala. Jenže nevím, jak to udělat, aby pak nezapadly pod nějaké „tuctové“ články tohoto typu, které v podstatě nepřináší nic nového. No, kdybyste někdo věděl jak na to, abych přitom mohla zůstat na tomto bločku, protože stránky se mi měnit přece jen nechce, velice bych uvítala nějakou drobnou pomoc nebo radu. Jinak přeju pěkné počtení, snad sem brzy zase něco přidám.

Tak já to teda risknu

20. května 2010

Už pár dní jsem řešila menší dilema – komu o tomhle bločku říct a komu ne. Občas je totiž fajn, když tu můžete psát o někom, kdo o těchhle stránkách nemá ani potuchy. Pak se vás čtenářů, můžu zeptat, co byste dělali v určitém případě, a je zde velká pravděpodobnost, že se to dotyčný nedoví, no ale na druhou stranu, nechci, aby mi čtenáři „vymřeli“. Nakonec jsem usoudila, že sem stejně nikdy nepíšu nic tak osobního a urážlivého, aby to někomu vadilo, a třeba se aspoň dovtípí, když to bude tak důležité, že to sem budu chtít napsat. Anebo to budu řešit jako jedna kamarádka… nedělat si z toho hlavu a prostě to sem napsat. Je to tak, tak co… (no, na to asi ale popravdě řečeno nemám).

Optimismu není nikdy dost

10. května 2010

Článek Optimismu není nikdy dost se mi líbí už svým názvem. I když se teď musím hodně učit, nemůžu odolat a musím si ho přečíst. Vždyť právě teď je to období, v němž si člověk musí věřit víc, než kdy jindy, a taky být plný optimismu, aby se z toho všeho stresu a tlaku kolem nezhroutil.

Optimisté se údajně těší většímu zdraví než ostatní. No, to já nemůžu posoudit, sama si myslím, že jsem asi nenapravitelný optimista, ať se děje cokoliv. V době největších krizí jsem totiž zjistila, že když ztratím svůj optimismus, je mi tak nějak divně, nic mě nebaví a nemám ten pocit ráda, a tak si nakonec stejně začnu hledat něco, co mi udělá radost, potěší mě nebo aspoň na chvíli zažene ty největší chmury. Jak už jsem tu uváděla dříve, docela dobře na mě fungují různé věcičky, které potěší moje smysly.

Jak se stát optimistou? Dobrá otázka… Teď o víkendu jsem to vysvětlovala kamarádce. Jak jen to bylo? Na všem hledej něco hezkého! I když je láhev z půlky vypitá, pořád jí půlka zbývá. Nikdy není zas až tak úplně zle a vždycky se dá najít něco, z čeho by se člověk mohl radovat.

Rozebíraly jsme zrovna to, jak je spousta lidí fixována na domov a rodné město. Ne, že bych nebyla, ale… Když mám na celý týden odjet, mám dvě možnosti, buď můžu být fakt celý týden smutná, že nevidím rodiče, jsem pryč, a tak dále, nebo se prostě můžu aspoň těšit na to, že se pak zase na víkend vrátím. Kdybych byla Slovenka, nemohla bych jezdit domů každý týden. Navíc v každém městě se určitě dá najít něco hezkého, třeba chlap:-) (ne, to byl jen vtip), nějací přátelé, hezké místečko v přírodě, oblíbený obchod, restaurace, kavárna… popřípadě si tam můžu dovést něco, co mi bude dělat radost a pomůže mi cítit se tam jako doma. Co by to třeba mohlo být? Plyšáček, květina do okna, obrázky… Vzpomínám si, že mi kdysi nevadilo bydlet na koleji, kde jsme měli v oknech mříže, rozvrzanou starou nechutnou postel, skoro žádné skříňky, nekonečnou spoustu prachu, mrazící ledničku a velice primitivní kuchyň pro celé patro… Ale hroutila jsem se snad z toho?

Na tohle je mimochodem fantastický jeden přeposílací e-mail, ve kterém je věčně optimistický chlapík, jenž říká, že když se ráno probudí má na výběr – buď se dnes bude usmívat a bude mít hezký den, nebo se bude mračit a bude ho mít ošklivý. Prý si pokaždé vybere úsměv. (Tohle sice není přesné znění, ale snad jste to pochopili. Volba je na nás.)

Tahle rada se mi líbí. „Věnujte pozornost tomu, co vám pomáhá k optimistickému uvažování.“ Jednou mě, ani sama nevím jak, napadlo, že si začnu psát, co mi kdo hezkého řekl. Možná jsem o tom někde četla, fakt nevím. A dneska, když už jsem na tenhle soubor dávno zapomněla, mě to dokáže opravdu velmi potěšit a někdy i rozesmát. Doporučuji vám to zkusit také. Když má člověk dobrou náladu, připadá mu všechno normální, ale když ji má špatnou, velice ho překvapí, když si znovu připomene, jak hezky se o něm vyjadřují ostatní, když si uvědomí, že ho obdivují a podobně…

Při nejrůznějších problémech se také doporučuje časový odstup. Sama jsem to použila asi jen párkrát, protože si člověk ve stresové nebo obtížné situaci hned neuvědomí, že by to mohl zkusit. Jde o to, že si představíte, že už je třeba o pár týdnů nebo spíš let později. Jak na vás bude působit neudělaná zkouška před pěti lety? Asi to opravdu není taková katastrofa, jak se to zdá teď. Díky časovému odstupu (byť fiktivnímu) si člověk vytvoří určitý nadhled a posuzuje současnou situaci méně zaujatě a tudíž i spravedlivěji.

Nekončící láska

10. května 2010

Fantastický. Myslím, že bych taky měla napsat seznam věcí, které by měl člověk za svůj život aspoň jednou zkusit. Jednou z nich rozhodně je rozvíjení kvetoucího čaje přímo před vašima očima. já si dnes vybrala Nekončící lásku od Velta tea a byl to fantastický zážitek. I když jsem věděla, co mám čekat, a už jsem to aspoň jednou viděla, bylo to i tak fantastické.

Čaj jsem si sice udělala příliš slabej, takže chuťově nebyl nic moc, ale to mě nijak zvlášť netrápí. Jednak proto, že jsem si svůj estetický zážitek už užila a jedna proto, že si můžu udělat ještě alespoň tři další výtečné nálevy. Kvetoucí čaje totiž patří mezi vícenálevové díky tomu, že obvykle jde o bílý čaj.

Dodatek:

Možná někteří z vás neví, co myslím tím, že bych „taky“ měla napsat seznam věcí, které by člověk měl za život stihnout. Na tohle téma existuje útlá malá a velice zajímavá knížka od Michala Zítka. Jmenuje se 112 věcí, které se vyplatí stihnout před smrtí a tímto vám ji opravdu vřele doporučuji, protože je skutečně zajímavá a určitě najdete inspiraci na něco, co by se vám mohlo líbit.

Menší trapas

Včera u nás byla návštěva, moc fajn týpek. Jak jsme si povídali, jen tak jsem si u toho listovala mini časopískem. Bavili jsme se o něčem vážném, když můj zrak padl na následující vtip, musela jsem se začít smát. Naštěstí mu taky připadal vtipnej:

Ptá se vnuk dědy: "Dědo, neviděl jsi ty pilulky, co jsem měl na lince? Bylo na nich napsáno LSD."

"Kašli na pilulky chlapče, viděl jsi toho draka v kuchyni?!"

Takže rada pro vás - bacha na to, s čím si hrajete, když s někým mluvíte, někdy dokážete číst rychleji, než jste si mysleli;-).