Nesouvislý deník z mateřské (2025), 1. část

Musím říct, že tohle psaní deníku na blog mě docela chytlo! Zvlášť když se k tomu dá něco nafotit. Fakt si neumím představit, že bych se na mateřské nudila! Možná to spíš bylo myšleno tak, že mi budou chybět lidi – jako dospělí, normální, na pokec... tomu už bych věřila spíš. Ale zatím na to tedy prostor nemám. Každý týden k doktorovi, tento nejméně dvakrát, možná třikrát... nějaké to administrativní vyřizování, aby člověk nevyšel ze cviku a pořád málo času na záliby. A to se ani moc nerozvášňujeme.

V neděli 21. 7. 2025 jsme jeli do Ředhoště na trhy. Mají tam zeleninu, ovoce, zvířata – původně jsme plánovali, že tam letos koupíme husy, ale pořád jsme se tam nebyli schopní dohrabat, až je nakonec manžel vybral jinde. Teď jsme koukaly na landeské husy a pekingská kachňátka. 

Rozkošná kachňátka

Jsou tak maličká...

Ale prohlédli jsme si samozřejmě i košíky, vietnamské krámky s oblečením, bleší trh na parkovišti a kde co dalšího. Jelikož nic nepotřebujeme – o nějakých hezkých malovaných talířích pomlčím, zatím po nich pátrám a není spěch, hlavně aby to bylo to pravé, pěkné hrnky snad máme ještě sbalené u tchyně – koupili jsme si jen pařený sýr. Dost drahý, ale chuťově úžasný! Ještě jsem dostala malý opečený jako dárek. Potěšilo mě to i proto, že jsem tam byla s manželem a obrovským těhotenským břichem, takže to je jasný důkaz, že to nebylo proto, že se mě někdo snaží balit. A taky voňavý špek k večeři. Jenom na chleba jsme zapomněli! Tak jsem se pak znovu pokusila upéct ten česnekový, ale bez česneku a nedošlo mi, že když tam nedám 100 g másla do náplně, mohlo by to být dost suché. Nebo to bylo tím, že půlku mouky jsem nahradila žitnou? Ale myslím, že to jsem udělala i minule. Chci uklidit ve špajzu (= skříň v kuchyni) a zpracovat starší zásoby.

Ještě jsme tam obdivovali emu, jestli si ho nepletu. Vypadá jako takový hříbeček. ;-)

Emu

Zase emu, ale teď se přišla blíž podívat i samička

Abychom měli co jíst, když nebyl ten chleba, zkusila jsem narychlo udělat mrkvovou omeletu z trouby dle kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 264)

Nejprve na másle opečete mrkev, pak tam šoupnete ve vajíčku rozmíchané ostatní věci a celou pánev dáte do trouby

Hotová omeleta – opravdu se z ní dva bez problémů najíte, možná i čtyři, jen ji osolte (nebo použijte nivu)!

V pondělí jsme vyrazili do Červeného Újezdu. Měl to být výlet s dvěma cíli: navštívit paní, která by nám přečalounila židle, z nichž se již sype výplň. (Ano, už přes rok vám k tomuto tématu dlužím článek či dva.) A podívat se na místní hrad. Nic moc z toho nebylo, protože paní zrovna nebyla v úplně povídavé náladě, ačkoliv jsme se dozvěděli pár velice zajímavých informací. A hrad byl zavřený. Tak jsme aspoň mrkli na náves do Svárova.

Odpoledne jsme se snažili posbírat meruňky dřív, než začne pršet, a ideálně ještě před tím na poslední zbytky vyhnat kozy. Musím říct, že byla radost sledovat, jak se cpou. Všechny začaly listím ze stromu a pak přešly na plody. Když se dost naládují, pokukují, jestli kolem není nějaká chutná tráva. Ani ne, jak teď sice občas prší, ale předtím byla vedra, připadá mi náš dvůr jako polopoušť.

Já se snažím o meruňkový kompot od Romana Pauluse (zde). Akorát vanilku vynechám. Na 17 různě velkých sklenic mi stačí dva litry vody a kilo cukru. Sklenice naplním rozpůlenými meruňkami a do každé dám jednu pecku. Zabere mi to snad dvě hodiny, těžko hádat, meruňky máme opravdu malinké, ale zato kvantum. Uvařím sirup, zaliju a otočím dnem vzhůru s tím, že to zítra zkusím sterilizovat. Pořád nevím, jestli v hrnci 25 minut při 85 °C jako se to dělávalo dřív, nebo v troubě: Na pečicí plech dáme sklenice, podlijeme trochu vodou (1,5–2 cm) a dáme do předehřáté trouby na 160 °C péct 20 minut. (viz zde)

Manžel veze tetě kozí mléko a její dcera mi mezitím pošle svého manžela s přebalovákem. Těšila jsem se na něj (přebalovák) a říkala si, jak se nám bude hezky hodit do kuchyně, když je celý bílý. Ale když ho pak manžel složí, trochu vyděšeně na něj koukáme, jak je to velké a nevhodně to cloní okno. No, je to jen na chvíli, ne? 

V úterý ráno jdu k doktorce na krev, aby mi pak mohla ve čtvrtek udělat zbytek předoperačního vyšetření. Pro jistotu, kdyby se to zvrtlo v císařský řez, nebo nějak jinak. Fuj, bere mi nejmíň tři ampulky a ještě mám hlad. Co na tom, že jí teď mám víc? Stejně se nerada dělím. Silnice je rozkopaná, takže se trochu projdu, aby mě mohl tchán vyzvednout. No, neva, prý je to zdravé. Ale kopec mi dává pořádně zabrat.

Ke snídani si dám koláček s kozím mlékem. Škoda, že jsem si koupila jen jeden. Měla bych si nějaký upéct. Třeba s kozím tvarohem. To by bylo!

Nakrmím zvířata – ano, opět vynadám kozám, protože svou neurvalostí trochu obilí rozsypou, jak se snažej mi to žrát přímo z hrnce místo, aby počkaly, až jim to nasypu do lavoru. Kůzlata pro změnu nechápou, že oves je k žrádlu. Jsou zvyklá jíst jenom pečivo a jádro okázale ignorují.

Chvíli si čtu o porodu a více či méně se u některých částí děsím, i když jsem to už slyšela na předporodním kurzu a četla v „manuálu“ z porodnice. Stále ale nepřestávám žasnout, jak hezky je knížka Hurá miminko napsaná. A to jsem si ji půjčila jen tak z recese, protože na mě je to moc úchylně nadšený název.

V deset jsem nějaká celá grogy (kdo ví, proč se to říká?), takže si jdu lehnout na gauč, který už mám v podobných případech osvědčený. Chvíli jen tak ležím a pak si v polospánku dám mezi kolena polštář, což mi dělá dobře na kyčle a spím až do dvanácti. Probudím se mírně odpočinutá a trochu jako po ráně palicí. Z kapličky na návsi se ozývá hlučné cinkání zvonu. Ohřeju si zbytky grilovaného masa, brambor a omelety s mrkví k obědu a jdu si zase na chvíli číst. Tentokrát o čtvrtém trimestru (šestinedělí, tj. období po porodu). Konečně dělám to, co jsem si na mateřskou naplánovala! Půlka věcí je mi známa z předporodního kurzu a jiné literatury a půlka je pro mě nová. Ale i tak jsem spokojená. Rozhodnu se, že by to chtělo sepsat bucket list na šestinedělí. Takové ty doporučované jednoduché malé radosti, které pomůžou člověku aspoň jakž takž překonávat případné poporodní deprese, hormonové cloumání a všechny další úzkostné stavy. Ideálně nějaké snadno dostupné maličkosti a radosti, které si člověk může dopřát, i když zrovna tvrdne po většinu času na vesnici na konci světa bez dospělých lidí a snaží se učit kojit, přebalovat, spát jen pár hodin denně a tak. Napadlo by vás něco?

Když se jdu pustit do práce, mám pocit, že poporodní deprese už je tady. Z převrácených sklenic s kompoty mi vytekl sirup! Nechápu, jak to? Meruňky jsem zalévala horkým sirupem a sklenice pečlivě zavírala. Sladká břečka nacucaná do utěrek mi skopne náladu o dva stupínky níž. A to ani nemyslím na to, že jsem chtěla dělat úplně jiné věci, než znovu doplňovat kompoty sirupem.

Odpoledne jsem trochu prokrastinovala na internetu. V souvislosti s uhynulou opičkou v zoo, kterou nějaký hlupák krmil Merci tyčinkou (pardon, ale není to moc chutná čokoláda ani pro lidi! A vzhledem k problémům s obezitou bych radila nedávat to ani dětem.), jsem objevila video s Karlem Rodenem vyzývající moc hezky a mile, aby lidi nekrmili zvířata v zoo. Jak si tak myslím, že se mnou hormony necloumají, tak jak jde o něco, co mě naštve, myslím, že jsem těhotná víc než dost. Až mě to samotnou překvapuje. ;-) Pěkně jsem si u toho pobrečela (a to tam žádné extra brutální záběry nebyly) a pak přemýšlela o tom, že by mi třeba přišlo adekvátní dopřát pánovi taky nějakou drobnou otravu, aby si vyzkoušel, jaké to je.

Ale nebabrala jsem se jenom v neštěstích, taky jsem pokukovala, jestli bych si měla upéct crinkles nebo bábovku.

Zkusila jsem v troubě sterilizovat sklenice s meruňkami a sirupem podle následujícího postupu (AI):

1. Sklenice uzavři víčky, ale jen lehce – ne úplně dotáhnout.
2. Na plech dej utěrku nebo noviny, aby sklenice nestály přímo na kovu.
3. Postav sklenice na plech a zalij je studenou vodou do cca 1/3 až 1/2 výšky.
4. Vlož plech do studené trouby.
5. Zapni troubu na 150 °C (horní + dolní ohřev, bez ventilátoru).
6. Sleduj sklenice – jakmile se v nich začnou tvořit malé bublinky (ne vařit!), začni odpočítávat čas:
• Menší sklenice: 20 minut
• Větší sklenice: 25–30 minut
7. Po uplynutí času troubu vypni, sklenice opatrně vyndej, dotáhni víčka a můžeš je na pár minut otočit dnem vzhůru.
8. Nech je vychladnout pod dekou nebo utěrkou, aby chladly pomalu.

Ale nemám z toho dobrý pocit! Po dotažení sklenice bublaly. Měly nafouklá víčka směrem ven a vůbec se tvářily prapodivně. :-( Mohly se mi už za noc s tím sirupem zkazit/zkvasit?

Odpoledne slyším takové divné lupání. Mám strach, že se ta víčka zase vyboulují ven místo dovnitř. Ale nemám odvahu se podívat. Teď už s tím stejně nic dalšího nenadělám.

Další den na mateřské ještě bez dítěte

Dneska to bylo se spánkem lepší. Vzbudila jsem se v 5:36 a měla radost, že jsem spala až do rána. Pak jsem na hodinkách uviděla, kolik je hodin, ale ještě jsem znovu usnula, takže paráda.

Dopoledne jsem opět uklízela nepořádek po včerejším večerním vaření (zavařování dvou meruňkových marmelád!). Pak mám nějaké časové okno – co jsem tak mohla dělat?

Aha, už vím, řekla jsem si, že je nezodpovědné trávit čas jenom doma, když mám málo vitaminu D, a tak jsem vyrazila na tři čtvrtě hodiny ven na sluníčko kolem desáté dopoledne. Vzala jsem si pletení trička Cascata a usadila se na lavičce. Ale musím říct, že v letních šatech to není moc pohodlné, a tak jsem to asi po dvaceti minutách vzdala a šla kozám nastříhat trochu maliníku a pár listů z meruňky. Měly radost.

Pak jsem z nového klubka nahodila šátek Groove od Stephena Westa, abych ho hned vzápětí vypárala, protože ačkoliv používá přízi síly fingering, nahozených 72 ok rozhodně nemělo požadovaných 40 centimetrů, ale asi tak patnáct nebo dvacet. Takže bych musela celý návod upravit a přepočítat. A dost možná by mi nevyšla příze, abych ho mohla hezky dokončit. Šátek Sternennetz, který měl být druhou volbou, nakonec taky vypadl, protože se plete v jiném směru, než jsem se domnívala a z příze, která postupně mění barvy by to nebylo ono. Pokud jste koukli na můj včerejší článek, tak už víte, že mi nezbylo než nahodit Heavy Metal od The Blue Brick s texturou. Hned jsem se musela naučit dvě nové věci a to PFB, což je stejné jako kfb ale obrace, tj. dvě oka upletená obrace do jediného a to tak, že se nejprve uplete přední smyčka obrace, oko se nechá na levé jehlici a pak se z téhož oka uplete obrace zadní smyčka a teprve pak se sundá (návod od Purl Soho zde). A druhá věc byla DYO (dropped yarn over), kterou mi musela vysvětlit až umělá inteligence, přitom je to směšně jednoduché, jak by řekl náš učitel ekonomie ze střední (Zadina, přezdívaný Záďa). V jedné řadě nahodíte (YO = yarn over) a v následující řadě jen prostě tohle nahozené oko sundáte z jehlice, nijak ho nepletete ani nesnímáte, jen ho necháte volně sklouznout, jako by vám uteklo.

Samozřejmě jsem u toho pociťovala příjemné vzrušení a touhu plést právě tento projekt. Tak jak to mám vždycky, když nahodím něco nového! Však o něm zase budu psát na Angeliky tvorbě, až se k tomu dostanu. ;-)

Oběd byl dneska hodně pohodový: uvařit brambory a na pánvi opéct lančmít (luncheon meat), který nám koupila tchyně. Přiznám se, že jsem se do pečení pouštěla s obavou. Já totiž lančmít nemám ráda, dokonce bych si troufla říct, že jak jím všechno (i hodně aromatická a mastná jehněčí žebra), tak lančmít jsem v dětství nejedla a radši jsem si na dovolené dala suché brambory s cibulkou a zeleninový salát. Nedaří se mi manželovi vysvětlit/připodobnit, čím tak odporně páchl, ale mělo to hnusnou vůni i chuť. A teď, když si googlím, jak se to správně píše po anglicku, narazím na tohle: 

• „Vzpomínáte na lančmít? Jeho specifickou chuť někteří nemohli vystát a jiní jej naopak milovali. V minulosti byl oblíbeným parťákem na dovolených na chatách či chalupách, ale i rychlou večeří na doma. Stačilo jej jen opéct na pánvi a přidat brambory a trochu zeleniny.“ [1] 
• „Luncheon meat je mleté kořeněné maso v konzervě, připomínající tužší paštiku nebo prejt s velmi specifickým pachem. Původně byl vyráběn pro anglickou armádu. Luncheon meat se vyrábí nejčastěji z vepřového, hovězího nebo drůbežího masa.“ [2] 

Takže jsem to neměla jen já? Fakt to vadilo i jiným lidem? To se hned cítím líp! Škoda, že nepíšou, co za konkrétní koření v tom bylo. Každopádně tenhle lančmít byl jako krásně nudná šunka bez smradu a divné chuti (prý to mohla být některá éčka nebo konzervanty používané v devadesátých letech).

Peču lančmít, co vypadá jako obláčky

Jako bonus jsme si k němu dali můj domácí česnek naložený v syrovátce a citronovou majonézu, kterou jsem dělala k hamburgerům předevčírem podle návodu v Apetitu. Náramně se k tomu hodila a byla by skvělá i k řízkům.

Odpoledne jsme si půl hodinky četli historickou knihu o Sisi. A já pak šla sbírat maliny a manžel brousit dveře. Možná udělám další marmošku... tentokrát jen malinovou!

Potom mi asi kolem třetí zavolal kamarád, kterému jsem se už tak týden chtěla ozvat, ale pořád jsem to odkládala, protože nemám ráda telefonování. Bylo to prima a jsem ráda, že to udělal. Kdo ví, kdy bych se k tomu zase dostala! Už mám ve schránce zase tři dny nezodpovězené maily.

Za chvíli pojedeme k tchyni grilovat a já ještě ani nedala sklenice do myčky. Aspoň že lux jsme vyčistili. Požádala jsem manžela o pomoc s vyndáním kartáčů, které se mi nedařilo dostat ven.

Zdroje:

[1] Malénková, Hana: Domácí lančmít podle Milady je lepší než ten z konzervy. Stačí jen bůček a správné koření, příprava je pak snadná, Top recepty.cz, 23. 10. 2024, cit. 19. 7. 2025, https://www.toprecepty.cz/clanky/7601-domaci-lancmit-podle-milady-je-lepsi-nez-ten-z-konzervy-staci-jen-bucek-a-spravne-koreni-priprava-je-pak-snadna/

[2]  Luncheon meat, Wikipedie, 2. 7. 2025, cit. 19. 7. 2025, https://cs.wikipedia.org/wiki/Luncheon_meat

Jeden den na mateřské ještě bez dítěte

Už nějakou dobu přemýšlím, co se děje každý den, že vůbec nemám čas na sebe. Nějaké to pleteníčko, šitíčko, malováníčko a psaní blogu. Tak jsem si řekla, že si dnešek trochu zmapuju. Měl to být běžný den v životě Angeliky na mateřské. 

Ještě v noci ukázalo, že o běžný den tedy rozhodně nepůjde. Vzbudila jsem se v 3:25, došla si na záchod, uklidila čerstvě udělaný tvaroh do lednice (zase jsme na něj zapomněli), napila se a nemohla usnout. Paráda! I když vím, že nemá cenu se dál snažit, hodinku jsem to zkoušela. Pak jsem vstala a hledala notebook s nabíjecím kabelem, že bych si aspoň psala blog nebo tak něco. Ukázalo se, že to nepůjde, protože mi manžel někam sbalil kabel a kvůli včerejšímu vaření mám noťas vybitý. Nechápu, jak si může poplést dvě naprosto odlišné nabíječky. ;-)) Stejně je prý špatné dělat na počítači, když se snažíte uspat. 

Tak jsem vytáhla knihu poezie, abych vám měla o čem v neděli napsat. Byla jsem zvědavá na Alexandra Solženicyna a jeho Pruské noci, které jsem půjčila manželovi, protože právě při práci poslouchá jeho slavné dílo Souostroví Gulag. Přečetla jsem celý 47 stránek a zkusila se natáhnout na gauči v obýváku, jestli třeba neusnu. Docela to fungovalo a s jedním otočením jsem spala asi hodinu. 

Pak jsem se přesunula do postele. Kde mi to sice chvíli trvalo, ale nakonec jsem zase tak na hodinku či dvě usnula. Takže dobrý.

Ke snídani jsme si dali cukrfree tvarohový koláč s meruňkami od Janiny, který jsem pekla včera. Nebylo to špatné, ale kdyby byly ty meruňky sladší, necítil by se člověk na tom cukru ošizený. A taky mě naštvalo, že se mi listové těsto pod vahou tvarohu srazilo. Přitom jsem to pekla na 200°C. Mám ráda, když je rozdělené na jednotlivé lístečky.

Tvarohový koláč s meruňkami

Pak jsme se pustili do administrativy k vyřízení pitné vody. Zřejmě by to bylo na samostatný článek, ale nevím, jestli na to budu mít chuť a náladu, protože momentálně to vypadá (jak jsem z legrace řekla sousedům), že by bylo administrativně snazší udělat si na zahradě jadernou elektrárnu! Přípojku máme ve sklepě, jde jen o to ji odplombovat, dát na ni vodoměr a připojit. What's the problem?

V druhém kole administrativy jsem se vrhla na papíry z porodnice, které jsem si včera přinesla. Asi jsem jim jich tam nechala málo ;-), tak mi dali ještě nějaký bonus k porodu. Aspoň je to poměrně přehledné. Je to deset oboustranně potištěných papírů! Bomba! Jak to asi dělají nevidomí?

Ach jo, a to jsem chtěla věnovat dopoledne nějaké bohulibé činnosti, rozuměj blog nebo kreslení, případně dělání meruňkové marmelády kvůli včerejší katastrofě – ulomená větev. :-(

Naposledy v deset popíjím syrovátku, abych si nalačno před obědem mohla vzít železo. Přitom je dobré myslet na to, že nalačno neznamená těsně před obědem, ale aspoň půl hodiny před jídlem. Viz zdroj Žabková: Nalačno neznamená těsně před jídlem. Syrovátka vzniká vysířením tvarohu, takže ji máme jen někdy = když zrovna děláme tvaroh, což střídáme s přípravou jogurtů. Ještě teď se „pečou“ v troubě na 40°C. Kdybyste se chtěli podívat, jak je děláme, psala jsem o tom zde. A když si koupíte čerstvé mléko, můžete si sami zkusit udělat domácí jogurt.

Asi v jedenáct už jsem měla dost, tak jsem si poslední dva papíry s texty Příjem k porodu nechala na později, beztak půjde o to zkontrolovat, že mám v taškách do porodnice to, co tam mám mít (říkali nám to na předporodním kurzu ve stejné porodnici, tak snad se to nebude moc lišit ;-)). A šla jsem vyndávat myčku a dát do ní nepořádek po včerejším večerním vaření (dokonalé hamburgery, trochu ubohý tvarohový koláč, tvorba domácího tvarohu a jogurtu, zatím neuklizená doma dělaná barbecue omáčka). Po dlouhé době mě včera zase pekelně bolely nohy, takže jsem už v devět večer neměla sílu strašit v kuchyni, navíc manžel dělal ten tvaroh a jogurt s mou malou asistenci, a ráno je pak poněkud depresivní, když to tady vypadá jak po výbuchu. Pustila jsem si k tomu nějaké písničky z youtubka, které jsem hned zařadila do playlistu 2025, třeba bych si ho mohla pustit v porodnici (doporučovali nám to) a hned jsem měla lepší náladu... a tolik tu nedělal kravál vysavač jezdící ve žlutém pokoji. Ještě mě čeká úklid prádla ze sušičky, ale nevím, jestli to stihnu před obědem, jsme pozvaní k tchyni.

Objednat se k obvoďákovi na předoperační není tak jednoduché, jak jsem si myslela. Nejdřív musím poslat žádost a pak čekat, až se mi k ní vyjádří. Jenže odpoledne v pátek už tam nejsou. Měla jsem to udělat už včera večer!

Ke svačině si dám meloun. Je trochu přezrálý, ale z ledničky bude dobrý. Než se naděju. Jsou čtyři hodiny. No, trochu jsem prokrastinovala přemítáním nad šátkem, který lze uplést z pěti set metrů příze, a který by se hodil pro chlapa (manžela). Horkými kandidáty jsou:

• Groove od Stephen West s copánky, musela bych střídat oba konce příze, abych ho měla dvoubarevný,
• Heavy Metal od The Blue Brick s texturou, snadno bych mohla skončit kdykoliv mi dojde příze. Textura se jeví jako vhodná pro muže, trochu připomíná tkaní.
• Sternennetz od Tammina Müller s texturou, stačí jednobarevný postupně se měnící klubko. Návod pouze v němčině, takže dobrodružství zaručeno.

Večer se pouštím do výroby meruňkovo-malinové marmelády, měla by to být celkem rychlovka. Slibuju si, že podle knížky Blanky Milfaitové Příběh opravdové vášně to půjde šup šup. Ale nečetla jsem si to pořádně, takže jsem najednou překvapená, že místo opravdického receptu je tam jen takový plk:

„Půlené meruňky dám do hrnce, podliju deci vody a prohřívám, lehce prošťouchnu prostým šťouchadlem na brambory, přidám kilo supermalin, 500 g cukru, do kterého rozmíchám 20 g pektinu. Vše pořádně promíchám, přivedu k varu, občas opět promíchám a povařím 3–5 minut. Nalévám do weckovek a zavařím ve vodní lázni.“ (Milfaitová, str. 175–176)

No nic, s tím se moc pracovat nedá, tak rychle googlím nějaké opravdické recepty. A nakonec udělám takovou nějakou hrubou splácaninu a ještě těžce s odhadem (hlavně, že tchyni v duchu vyčítám, že všechno dělá od oka a pak je to občas přesolené nebo moc mastné). Jenže já mám výmluvu, že nemám ani mačkadlo na brambory ani kuchyňskou váhu. Tu mám sice slíbenou k svátku, ale zatím jsme se pro ni nedostali a přece jen máme jiné priority, jako třeba „muchové okno“ (o tom někdy brzy v úterním seriálu Na statku).

Na Apetitu dělají meruňkový džem jen z meruněk, cukru a kyseliny listové. Ne, že by psali, jak dlouho se to má vařit, aby to adekvátně zhoustlo. Ale tak to nějak splácnu odhadem:

• 2 kila meruněk
• 1 kilo malin
• 500 g cukru
• 2 čajové lžičky kyseliny citronové

Nejdřív umyju a rozpůlím meruňky, přidám hrnek vody, vařím je tak pět deset minut. Rozmixuju tyčovým mixérem a přisypu cukr. Přidám maliny. Míchám a vařím pět minut i s kyselinou citronovou. Plním do sklenic a váhám, jestli je potřeba sterilizovat, aby se mi marmoška nezkazila.

Meruňkovo-malinová marmeláda

Zavařená marmeláda

Mezitím udělám odhadem další dvě kila meruněk, přidám po dně trochu vody, pak přisypu půl kila cukru. Pektogel, který jsem našla ve skříni smíchám s trochou cukru, a odhadem deset minut vařím meruňkovou marmeládu. Blanka to vždy vaří jen chvíli, ale já mám pocit, že babička to vařila celou věčnost. Tak nevím, co je správně. Každopádně tentokrát moc meruňky nerozmixuju, protože jak spěchám, nasadím nástavec na mixér špatně a žbluňkne mi do džemu. Z obavy, že by mi mohl zatéct do motorku (který v téhle části nejspíš vůbec není!) se zbytek rozhodnu jenom tak podlachnit vařečkou. Jak se dalo očekávat, v podstatě vůbec to nejde. A tak úplně zapomenu na to, že jsem chtěla marmeládu nejdřív ochutnat a pak podle potřeby přidat to další půlkilo cukru, a rovnou tam šoupnu tu trošku s pektogelem a za chvíli už spokojeně plním sklenice a přemýšlím, jak to pojmenuju. Směs totiž vypadá jako kompot v marmeládě. Takže buď kom(el)áda nebo mar(me)pot, z toho druhého mi vznikne marmot, a tak oznamuji manželovi, že budeme mít marmot. Ale nakonec je to úplně v pohodě, protože meruňky se dobrovolně rozvařily samy na břečku a je z toho obyčejná marmeláda/džem/rosol/zavařenina... záleží, jak moc lpíte na správném pojmenovávání podle Evropské unie.

Meruňkový džem

Večer si pustíme jeden díl seriálu Most!, u kterého pletu tričko Cascata a pak si vezmeme do postele mobil, abychom chvíli překládali z angličtiny a knihu Wednesday podle stejnojmenného komediálního seriálu.

Zdroje:

Milfaitová, Blanka: Příběh opravdové vášně, Recepisný cestopis z roční expedice marmeládové královny, Praha, 2014, Mladá fronta a. s., tisk EUROPRINT a. s., první vydání, 328 stran, ISBN 978-80-204-3234-6.

Žabková, Zuzana: Nalačno neznamená těsně před jídlem. cit. 18. 7. 2025, https://www.lekarnickekapky.cz/leky/nalacno-neznamena-tesne-pred-jidlem.html

Co se děje u Angeliky v létě 2022

Abych navázala na článek Co se děje (na statku) ve zkratce, rozhodla jsem se shrnout, co je u mě nového, protože pořád nepíšu tolik, kolik bych si představovala. Aktuálně se toho neděje tolik jako minulý měsíc, takže se mi víc daří najít si čas na psaní.

Asi bych měla zmínit, že jsem změnila práci – vloni v září. Teď už se cítím jakž takž rozkoukaná. Nejednalo se tak úplně o velkou změnu, protože jsem se jen přesunula v rámci patra a změnila agendu. Místo o doktorandy se teď starám o všechny studenty (a vyučující) v rámci jedné katedry na vysoké škole. Je to docela fajn, ale musím přiznat, že mě překvapilo, kolik je práce s tvorbou rozvrhů, organizací státnic a dalšími pičičárnama. Přesun ze samostatné kanceláře do společné plné lidí (až 17!) mě taky příjemně překvapil asi hlavně díky optimismu a pozitivnímu myšlení. Už mám pár zkušeností s tím, že věci, které se vám zpočátku nezdají, můžou být nakonec celkem příjemné. Hlavně mě baví ten mladý kolektiv plný schopných a kreativních lidí, které práce baví. I když je někdy trochu děsivé, když jste v kanclu zařazeni mezi „ty staré“. Užívám si teambuildingy, teď poslední dobou jich bylo trochu moc, ale zase si člověk rozšířil obzory: byli jsme na motokárách, udělali hrabárnu oblečení (takový soukromý second hand), přesazovali kytky, navštívili studentský filmový festival, organizovali a slavili fakultní výročí... O všem z toho by se daly psát samostatné články a měla jsem je v plánu, ale nikdy není tolik času, kolik by si člověk přál. Mimochodem, už jsem vedla dvě školení právě na organizaci práce (time management), moje oblíbené téma. A zdá se, že to kolegy baví. Doufám, že se mi to nejdůležitější podaří publikovat i tady.

S manželem se snažíme aspoň jednou za čas podniknout nějaký výlet, naposledy jsme byli v Žerotíně, Peruci, Kadlíně, Humpolci, Ještědu, Mladé Boleslavi a Karlštejně. Když jsme doma, staráme se o zahrádku (pořád je co plít, oštipovat – rajčata, hnojit kopřivovou jíchou, příp. sklízet – maliny, jahůdky, moruše, jostu a rybíz) a zvířátka, čteme knihy o pěstování (Zahradničení bez rytí od Charlese Dowwdinga a Stephanie Hafferty; Permakultura – Zahradničení v souladu s přírodou, Funkční zahrada s minimální údržbou od Christophera Sheina) nebo beletrii (Červený Bedrník od Emmy Orczy, zahrnu do Čtenářské výzvy 2022 jako 10. Kniha, jejíž název neobsahuje písmeno „a“), nebo koukáme na seriál Panství Downton, nebo vybíráme dovolenou. Letos bychom rádi vyrazili do Polska a do Itálie. Zájezdy už máme objednané, tak teď už nezbývá než doufat, že se vše vydaří.

Nechci psát o velkolepých plánech, které jsem zatím neuskutečnila, takže jen o tom, co se děje, nebo už stalo. Tchyni jsme pomohli zařídit pejska jako náhradu za toho minulého, kterého jsme jí přivezli vloni – užil si u ní svůj poslední důchodový rok. Tenhle není tak starý, ale opět je z útulku. Nakonec je to nějaký obyčejný smeták, protože ten nejhezčí by na ně byl moc akční. 

Byla jsem na jednodenním kurzu sketchingu (kreslení fixem a dokončení malbou), který jsem si parádně užila a vznikla na něm trojice nádherných obrázků. Vždy když na ně koukám, pořád nemůžu uvěřit, že jsem to kreslila já.

Snažím se každý den příst v rámci mezinárodního závodu Tour de Fleece a hodně pletu, jako obvykle především v autobuse cestou do práce a z ní. A taky jsem byla u kadeřníka.

Prostě pátek

Teď jsem nějakou dobu pořádně nepsala žádné příspěvky, tak abyste věděli, co se děje... 

Stále mám alespoň částečně home office, takže u kompu sedím skoro celé dny a pak se mi nic dalšího nechce. Tím nic myslím, ani další psaní na počítači, ale leckdy ani nic dalšího. Člověk by si myslel, jaká je to pohodička, vegetit si doma, a přitom je to, co se efektivity využití volného času týče skoro stejné. 

O úterním zdejším speciálu „na statku“ už víte. Ale vymyslela jsem ještě dva další. Na Tvorbě (zde: https://angelikytvorba.blogspot.com/) bych ráda každé pondělí publikovala svoje výtvory, pokroky atd. A ve čtvrtek články o tom, co mě právě inspiruje, ale to bude asi spíš příležitostný soubor článků, protože jejich sepsání si obvykle vyžádá víc času. 

Mějte se krásně, Angelika

P. S.: Chtěla jsem napsat, co dělám, že? Takže trochu píšu (viz článek Spisovatelská výzva (1) ze čtvrtečního seriálu), šiju (články plánuji) a pletu (viz pondělní článek Katrin Schneider: Avion (1)).

Koronavirus – vážně o něm musím psát?

Ta trocha vědce ve mně mě nutí napsat tenhle článek. Pro ty, co to zajímá, a taky pro sebe. Abych měla přehled. Vzhledem k tomu, jak všichni panikaří a plaší, je potřeba si informace hodně dobře ověřovat. Jedna kamarádka se v březnu chystá na Tenerife, druhá do Vietnamu a šéf do Itálie, takže mě vážně celkem zajímá co a jak. Moje plány na Rumunsko na konci srpna jsou taky lehce v ohrožení. 

Koronavirus (Covid-19) se přenáší z člověka na člověka po úzkém kontaktu, který trvá delší dobu. Jedná se o tzv. kapénkovou infekci, která je přenášena vzduchem. Zasahuje nejčastěji sliznice horních a dolních dýchacích cest. Inkubační doba je týden až čtrnáct dní. Po týdnu od nakažení se nemoc projeví neustupujícími horečkami. Mohou být provázené nepříjemnými pocity, bolestmi kloubů a svalů a brzy se objeví kašel. Mezi ohrožené skupiny patří zejména senioři, dětské skupiny, chronicky nemocní či osoby s oslabenou imunitou. Dá se zabít UV zářením.

Nemám v úmyslu se tu dále rozepisovat o původu, vzniku názvu apod. Koho to zajímá, dole mám použité zdroje a leccos najdete i na stránkách WHO či Wikipedii.

Aktuální data k vývoji: http://www.szu.cz/tema/prevence/aktualni-situace-poctu-onemocneni-2019-ncov-podle-ecdc. Případů 85203, mrtvých 2921, z toho si snadno spočtete pravděpodobnost úmrtí, ale abych vás netrápila matematikou, tak pro „mladé“ (nevím jestli to byl věk pod 60 nebo pod 80) byla pravděpodobnost úmrtí 0,05 % a pro ty „staré“ 15 %. K vyléčení u 80 % dochází v podstatě samo, léčba probíhá jako u podobných onemocnění typu chřipka, tzn. léčí se jenom příznaky (symptomy), viz kapitolka Jak probíhá léčba (níže). 

Jak se chránit?

• Necestovat do rizikových oblastí.
• Vyhýbat se těm, kdo se vrátili z rizikových oblastí. Požádat je, aby zůstali několik dní doma.
• Vyhýbat se těm, kdo jsou zjevně nemocní. Mají horečku, kašlou. Rýma není projevem koronaviru!
• Nezdržovat se v místech s vyšším počtem lidí. Vyhýbejte se nákupním centrům, přeplněným dopravním prostředkům a hromadným akcím.
• Dodržovat základní hygienická pravidla:
• často si umývejte ruce mýdlem a vodou,
• případně používejte plně virucidní dezinfekci. Leckde se mluví o alkoholové.
• Nesahejte si na oči, nos a ústa (virus se přenáší přes sliznice). Snáz se to řekne, než dělá.
• Nepanikařte a získávejte ověřené informace z národní a místní organizace věnující se zdraví. Státní zdravotní ústav (http://www.szu.cz/, infolinka 724 810 106. Linka je v provozu denně od 9 do 21 hodin.), Ministerstvo zdravotnictví České republiky (https://www.mzcr.cz/).
• Pečlivě pečte maso a vejce.

Jak neohrozit či neděsit ostatní?

• Pořádně si mýt, nebo dezinfikovat ruce.
• Nově – nosit roušku, pokud máte kašel, rýmu nebo jenom pčíkáte, [dříve jste si měli zakrývat ústa kapesníky (nejlépe jednorázovými, které hned vyhodíte), ne rukou, ze které se to následně kapénkami přenese dál (někomu ji podáte, sáhnete na kliku apod.). Nemáte-li kapesník, můžete kašlat do rukávu (na lokti).]
• Nepřipravujte jídlo pro jiné lidi, máte-li respirační onemocnění.
• Pokud u sebe pozorujete příznaky, telefonicky kontaktujte svého obvodního lékaře, případně krajskou hygienickou stanici a konzultujte s nimi další postup.
• Maximální inkubační doba je 14 dnů. Je to z důvodu předběžné opatrnosti. Většina lidí onemocní vždycky v polovině inkubační doby. Asi 80 % lidí onemocní do sedmého dne. Pokud se příznaky neobjeví ke konci inkubační doby, může si být člověk téměř jist, že patrně z tohoto zdroje nákazy neonemocněl. (z článku Příznaky, ohrožené skupiny...)

Blbosti (fake news) uvedené na pravou míru

Musím se přiznat, že mě s mým marketingovým vzděláním nadchl leták Ministerstva zdravotnictví České republiky. Je krásný jak vizuálně, tak po stránce informační. 

• Alkoholem proti koronaviru. – Chlastat vám nepomůže, i když byste to slyšeli rádi. Akorát jako desinfekce rukou je to dobré.
• Vakcína zatím není k dispozici. Jiné druhy vakcín nepomohou (jako třeba pneumokoková). A upřímně: nechali byste se očkovat? Kdo z vás se očkuje proti chřipce, která každý rok v ČR zabije přes 1500 lidí? Pokud jste očkovaní, máte výhodu v tom, že by se vám neměla k případnému koronaviru (je to vir) přidat bakteriální infekce, proti které máte očkování. (Viz Tisková zpráva Státního zdravotního ústavu ze 14. 10. 2019: „Přestože je v ČR každoročně hlášeno několik desítek až několik stovek úmrtí v důsledku chřipky, na základě statistického modelování víme, že skutečný dopad chřipky je ještě větší – v souvislosti s chřipkou v České republice umírá průměrně 1500 osob za rok. Chřipka tudíž představuje vážný problém zdravotní, sociální i ekonomický“ říká MUDr. Jan Kynčl, Ph.D., vedoucí Oddělení epidemiologie infekčních nemocí Státního zdravotního ústavu.)
• Virus se pravděpodobně nemůže šířit potravinami. Zboží z Číny se bát nemusíte.
• Mohl by se přenést ze zvířete na člověka (jako u ptačí chřipky).
• Není v pitné vodě z vodovodu, protože povrchové vody prochází čištěním a dezinfekcí a to virus nemá rád.
• Chirurgické roušky chrání před nemocným jeho okolí, zejména papírové jsou zdravému člověku k ničemu. Tzn. noste roušku, když nechcete nakazit své okolí. I tak je třeba prostudovat si její bezpečné nandání a sundání. Pokud chcete chránit sebe, potřebujete respirátor, který obsahuje speciální a vyměnitelný filtr. Nutný je respirátor s třídou FFP3. Respirátory se můžou nosit celý den, ale rouška se musí měnit maximálně po dvou hodinách.
• Koronavirus si nejste schopni odhalit sami. Pokud se dokážete zhluboka nadechnout a zadržet dech na déle než deset vteřin bez kašlání, neznamená to vůbec nic. A když to nedokážete, tak taky ne. Můžete mít jakékoliv jiné dýchací potíže (od nachlazení, přes počátek alergie, po astma). V jednom článku jsem četla, že vám při zjišťování koronaviru dělají hluboký (a nepříjemný!) výtěr, lékařka, která to popisovala, uváděla, že se dříve říkalo, že musíte sáhnout tak hluboko, až pacientovi vyhrknou slzy.
• Pít často teplou vodu můžete, alespoň budete mít dostatek tekutin, ale virus se neutopí. 
• Zdá se, že i když koronavirus proděláte, nejste vůči němu imunní a můžete se nakazit znovu. Ovšem, je možné, že byly jenom potlačeny jeho projevy a dosud zkoumané případy nebyly úplně vyléčeny.

Jak probíhá léčba?

• Zatím se léčí pouze symptomy stejně jako u chřipky: klid na lůžku, dostatek tekutin, volně dostupná antipyretika (paracetamol, ibuprofen...) na snížení horečky (doporučeno snižovat až při přesáhnutí 38,5°C), také se léčí kašel nebo dušnost.
• Účinnou látku nazvanou remdesivir vyvíjí se svým týmem český biochemik Tomáš Cihlář pro farmaceutickou firmu Gilead Sciences ze San Franciska. Látka funguje na principu falešného stavebního bloku, který virus nepozná. (viz článek Pomůže v boji s koronavirem...)

Co s náklady za karanténu?

• Za prvních 14 dní nařízené karantény máte nárok na náhradu mzdy. Je to podobné jako když jste na neschopence. Není důvod vybírat si dovolenou. Karanténu nařizuje hejtman. „Na zavedení karantény by se podílely i policie a armáda, aby byla zajištěna ta lokalita, aby tam nedocházelo k úniku osob, které jsou uvnitř toho prostoru, anebo naopak aby dovnitř nevstupovali lidé, kteří tam nemají co dělat,“ řekl náměstek ministra zdravotnictví a epidemiolog Roman Prymula v pořadu Českého rozhlasu Dvacet minut Radiožurnálu.“ (viz článek Pomůže v boji s koronavirem...) 
• Pokud ale odletíte na dovolenou a tam vám nařídí karanténu, jste stále na dovolené, i když nemůžete z hotelu. „V případě, že se zaměstnanec nachází v nařízené karanténě i po skončení čerpání řádné dovolené, musí zaměstnavatel jeho nepřítomnost omluvit.“
• „Podle zákona jsou v případě neplánovaného prodloužení dovolené ze zásahu vyšší moci – a za takový zásah je považována i nařízená karanténa – cestovní kanceláře povinny hradit lidem náklady spojené s pobytem první tři dny. Dál už to je individuální, podle toho, jaké mají lidé cestovní pojištění a podobně,“ říká Lucie Marie Kühnová, tajemnice tiskového odboru ministerstva zahraničí. Ovšem má se také za to, že by právě ony orgány, které karanténu nařídily, měly náklady s ní spojené uhradit – ubytování a strava by vás tedy nic stát neměly. Ale zatím je to jen teorie. 
• Dobrá zpráva je, že cestovní pojištění pohlíží na nucenou karanténu jako na hospitalizaci v nemocnici, tudíž se na ni vztahuje.
• Náklady na cestu zpět zůstanou na vás.
• Zákoník práce pohlíží na toho, kdo byl uvržen do karantény (ať už doma, nebo v zahraničí), jako na nemocného, má tedy nárok na nemocenskou. Stačí si jen vyžádat neschopenku, a to klidně i v zahraničí – platí stejně jako ta vydaná u nás.
• Jestliže jste vyrazili do oblasti, která byla z hlediska nákazy bezpečná, a během pobytu se v ní nemoc objevila, platí vše z předešlého odstavce. Když ale vyjedete na oficiálně problematické území, je to na vaši odpovědnost. Veškeré případné následky si ponesete sami a pojištění se na to vztahovat nebude. „Jestliže ministerstvo zahraničí nedoporučuje kvůli koronaviru cestovat do některé oblasti, ale vy tam stejně odjedete, pak z cestovního pojištění můžete hradit jakékoli nemoci nebo úraz, ovšem mimo koronaviru,“ upozorňuje Vlastimil Divoký.
• Obava plynoucí z výskytu koronaviru v oblasti, kam máte cestovat, není důvodem pro uznání storna zájezdu. 

Zdroje této kapitolky (odkazy úplně na konci): 
Češi v karanténě kvůli koronaviru. Kdo jim zaplatí náklady? 

A pár nejlepších vtipů na závěr:

• Osmdesát tisíc lidí se nakazilo koronavirem a celej svět chce hned nosit roušky, ale čtyřicet milionů lidí má HIV a nikdo nechce nosit kondom.
• Máte prosím ještě někde mouku? Už jen v Kosteleckých a Vodňanských párcích.
• Marketing knihovny: Zásobte se knihami pro případ karantény!
• Víte, proč mizí z obchodů mouka? (fotografie z filmu chlapík se koupe naložený v těstě) Češi už totiž znají lék proti koronaviru!
• Proti koronaviru se ubráníme tak, že denně sníme 16 stroužků česneku. Sice nepomůže, ale aspoň se k tobě nikdo nepřiblíží...

Zdroje:

https://www.denik.cz/ze_sveta/koronavirus-fake-news-alkohol-smrt.html

https://www.denik.cz/galerie/vtipy-na-koronavirus.html?back=1094481091-36-1&photo=3 - vtipy

https://www.patria.cz/zpravodajstvi/4349449/koronavirus-covid-19-co-to-je-jak-se-prenasi-jak-se-chranit-zastavi-jej-alkohol-a-dalsi-myty-kolem.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/Koronavirus

https://www.who.int/news-room/q-a-detail/q-a-coronaviruses

http://www.szu.cz/tema/prevence/jak-nasadit-pouzivat-sundat-a-zlikvidovat-ustni-rousku - zajímavý odkaz na nošení roušek 
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/7-3-poznamky-ke-koronaviru-co-jsme-se-dozvedeli-a-co-se-zbyva-dozvedet-90803?seq_no=2&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null – zajímavý osobní článek o pohledu na koronavirus. Pouze nesouhlasím s autorovým tvrzením, že nemáme autority. Zdá se mi, že dost lidí ví, že se má obrátit na názor (web) ministerstva, zdravotnického ústavu či WHO, když umí anglicky. Trochu googlit místo jen se dívat na zprávy.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/10-kroku-jak-se-vyhnout-koronaviru-90042
https://www.prozeny.cz/clanek/cesi-v-karantene-kvuli-koronaviru-kdo-jim-zaplati-naklady-62454
http://www.mzcr.cz/dokumenty/covid-19materialy-ke-stazeni_18600_4122_1.html
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/koronavirus-zabijete-horkou-vodou-dezinformatori-ohrozuji-zdravi-91325?seq_no=3&source=hp&dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=z-boxiku&utm_campaign=null
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/zdravi/odpovedi-na-otazky-koronavirus-lecba-pitna-voda-respiratory-rousky-imunita_2002271839_vtk
https://dvojka.rozhlas.cz/priznaky-ohrozene-skupiny-i-myty-o-rouskach-nejdulezitejsi-co-vime-o-koronaviru-8142650
http://www.szu.cz/uploads/Epidemiologie/Chripka/Chripka_TIS_ZPR_fin.pdf

Inventura klubíků

Ráno jsem se pustila do pokračování inventury klubíků. Dostala jsem se na krásných 270 druhů (každá barva jiný druh), 534 kusů, něco přes 27 kilogramů a 103 kilometrů. A to myslím, že jsem tak ve čtvrtině. No, holt deset let střádání... a nakupovací léčba frustrace z psaní disertace. 

Jak jsem se pustila do inventury, přepadla mě chuť uklízet a začala jsem přerovnávat šatník. Však jsem v něm taky našla dost zimních věcí a nechutně málo letních sukní, triček nebo šatů. Pravděpodobně tady taky nepotřebuju deset svetrů, protože v Praze je skoro pořád teplo, nebo vedro. Zároveň jsem se dala do velkého praní – je teplo a sucho, takže můžu vyprat i polštáře a do večera budou suché.

Největší radost mi udělalo tyrkysové funkční triko, které jsem vylovila ze spodku skříně. Ach, jaká to krása. Je to merino triko a je příjemné na dotek. Samozřejmě mě při něm přepadnou i pocity nespokojenosti. Stálo strašný peníze – snad devět stovek – a přesto zchlupatělo. Při reklamaci bylo tvrzeno, že to je přirozená únava materiálu. Navíc jsem si ho na dovče v Bulharsku v autobuse polila červeným vínem a všimla si toho až ráno a už se mi to nepodařilo dostat dolu. Je tam takový malý tmavý flíček. Stejně ho nosím, protože je pohodlné a na letní vysokohorskou turistiku ideální, protože drží tělo v suchu. A nesmrdí, i když jsem ho nezkoušela nosit týden v kuse jako jedni moji známí. Píšou na něm, že je to smartwool, ale čím mě tenkrát zlobil Ivo, tak je na něm PhD, což já tou dobou nebyla. A samozřejmě mě dráždilo, že i triko je chytřejší (či vědečtější) než já! Už neni... Ještě k němu chci na léto dodělat Ph.D. ponožky. Mimochodem s těma tečkama je to učiněná věda, někdo je tam píše obě, někdo jen jednu a někdo vůbec. Pokud vím, my v ČR máme dvě tečky. 

Za pražským hradem jsme viděli pořádný kouř a taky se začalo smrákat, a tak jsme se rozhodli, že dnes asi na motorce nevyrazíme. Hořely jakési haly v Hostivaři. Odpoledne – když zmizí kouř – bych se mohla jít možná opalovat na sluníčko mezi šeříky. Překrásně všude kolem voní. Ráda bych stihla bezové období a nadělala trochu sirupu, případně kompot z kuliček, protože ten od Kamila, který jsem vloni dostala, mi chutnal.

Sotva jsem vylezla ven, pěkně se uvelebila a začala opravovat šátek MKAL od Cassie Rose – už bych ho ráda dodělala – dozvěděla jsem se, že je doporučeno neotvírat okna, aby si člověk domů nedotáhl nějaký borčus ze vzduchu z toho požáru, prý tam hořely pneumatiky apod. krásné věci. Hasí to prý i vrtulník. Tak jsem zase zalezla domů a pokračovala v praní a zapisování klubíků do tabulky v Excelu.

P. S.: Původní plán byl jet dnes do Pucheře na moto-burzu a výstavu historických vozidel. Ale ráno jsme byli jaksi unavení a navíc je to z Prahy dost daleko.

A ještě moje fotky z požáru. Na webu pozary.cz k tomu byl článek: V Praze hoří velká hala, zasahuje i vrtulník s bambi vakem. Vyhlášen byl zvláštní stupeň poplachu Velikost požářiště byla 60 x 150 metrů. Zákaz větrání a vycházení byl zrušen až v 8 hodin ráno ve středu 9. 5. 2018

Začínám cvičit

9. 2. 2018

Moje lepší já na mě udělalo pěkný podraz. Dozvěděla jsem se to, když mi v pátek přišel e-mail, v němž stálo, že se příští středu mám dostavit v 7:30 do tělocvičny s ručníkem. Chvíli jsem na to nechápavě koukala. Asi nějaký omyl nebo co.

A pak jsem si uvědomila, že jsem přemýšlela o tom, že by bylo dobré začít pravidelně cvičit. No jo, ale o tom uvažuje každý a já v pravidelných intervalech se k tomuto nápadu vracím. Jednou za čas i začnu, nějakou dobu mi to vydrží a pak to zase zmizí a já si ani nevšimnu. Obvykle mě to nijak zvlášť netrápí, akorát se mi zdá, že při svém současném kancelářském zaměstnání a závodním stravování začínám lehce tloustnout. 

14. 2. 2018
První hodina cvičení byla pro mě zajímavá. Vlastně už samotný příchod byl fascinující, užívala jsem si ten nový pocit, že jdu někam, kde to vůbec neznám. Neodhadla jsem čas, kdy mám vyrazit, a tak jsem přišla asi o půlhodiny dříve. Předpokládala jsem, že mi hledání tělocvičny zabere nějaký čas, ale kupodivu to bylo extrémně snadné.

21. 2. 2018
Dneska bylo naprosto nejhorší donutit se vstát. Středa je dlouhý pracovní den a dneska navíc mám řešit něco komplikovaného a v postýlce bylo tak pěkně teploučko. Ještě že už ráno začíná být světlo. Nakonec mi to krásně vyšlo a stihla jsem to přesně.

Povedl se mi systém „tílko a tričko“, protože minule byla v tělocvičně opravdu zima. Když jsem přišla rozehřátá – venku není tak docela zima, ale raději se oblékám víc, protože člověk nikdy neví, jak bude večer, až půjde domů – svlékla jsem se do tílka a v průběhu cvičení jsem přidala tričko.

Popsat co cvičíme je obtížné. Jsou to takové nějaké protahovací pohyby, ale ne jako klasický strečink nebo Suzukiho protahovačka. I když některé prvky jsou mi dost povědomé. Třeba zvedání pánve od podložky postupně obratel za obratlem. Ale nikdy jsem to nezačínala vtažením břicha. To mi obecně dělá velký problém. Vtáhnout pupík, to se řekne. Ale jak? Člověk tak kouká na své vlastní břicho a říká mu v duchu: „Tak se vtáhni. Jak ti to mám říct?“ 

Díky tomuhle cvičení objevuji spoustu svalů, o nichž jsem nevěděla, že je mám, ale není to bolestivé. Spíš zajímavé. Takhle nějak bych si představovala výuku biologie člověka. Připadá mi tragické, že se to učím až po vysoké škole. Proč někde na základkách neučí něco takového? Jak správně dýchat při kterém cvičení, co jak dělat opatrně a tak? Tam jsme jenom běhali do kolečka jako idioti a přitom nás ani nikdo neučil, jak se správně = zdravě pro tělo běhá. 

Po cvičení mám výbornou náladu, a tak jsem ráda, že jsem nakonec zase vstala. Navíc jsem zjistila, že tam chodí i některé moje kolegyně, dvě až tři. 

28. 2.
Dnešní cvičení jsem z důvodu rýmy vynechala. I když jsem vstávala včas, měla jsem pocit, že mám problémy s dýcháním i ve stoje či v sedě, natož kdybych měla ležet na břiše a nadzvedávat hlavu. Ale bylo mi to líto. 

Když mi pak kolegyně řekla, že byly v té studené tělocvičně, usoudila jsem, že to nakonec bylo dobře, že jsem nešla. 

Ve znamení čtení

Víkend byl ve znamení čtení. Zdolala jsem vypůjčenou knihu o Sherlocku Holmesovi. Více o ní budu psát v samostatném článku, teď jenom prozradím, že byla opravdu skvělá. A jak pěkně byla napsaná! Vraha jsem sice neuhodla ani náhodou, ale byla jsem blízko. A navíc jsem považovala za podezřelé i věci, kterých si Watson nepovšiml. Dům hedvábí sice není od Doyla, ale autor se jeho stylu věrně přiblížil, alespoň podle mého soudu (a taky podle Aleše Kolodrubce prezident a spoluzakladatel České společnosti Sherlocka Holmese). Ještě o víkendu jsem se pustila do Paní Dallowayové od Virginie Woolfové. A musím říct, že mi dlouho trvalo, než jsem se s tímto čtením smířila. Po Sherlockovi se mi to zdálo jako lyrické podivné plácání. Zlatý Čtenářský klub Jane Austenové, tam se taky nic nedělo, žádná akce, žádné vzrušení, ale přesto se tam popisoval nějaký ten děj v minulosti, vnitřní život, nebo něco… Tohle je alespoň zpočátku náročnější četba a chlapík jménem Septim, který je nejspíš blázen, tomu taky nepomáhá. Každopádně už na stránce šedesát jsem s tím nějak tak smířená a myslím, že by to mohla být dobrá kniha. Uvidíme. 

Kromě toho jsem se o víkendu věnovala předení teňoulinké nitky. Na jednu stranu mě to opravdu baví, protože to tenké vlákno vypadá nádherně a díky hedvábí by mohlo být dostatečně pevné, i když si pořád nejsem jistá, jestli z něj přece jen neseskám dvounitku, aby to bylo pevnější a rovnoměrnější a přitom pořád vhodné na pletení šátku. V budoucnu bych si ráda upředla dostatečné množství na svetřík, nebo alespoň topík. Připravovala jsem se na pletení v pořadí už třetích ponožek v rychlém sledu za sebou a neodolala pokušení po pletacím setkání v Koťátku a pustila se do pletení brioche čepice. Začátek byl dost náročný, především kvůli chybě v knize. A mojí bezmezné důvěře – s chybou v návodu už jsem se dlouho nesetkala. 

Taky jsem vařila nějaká jednoduchá jídla a prala… a vůbec nebyla venku, což bych příští víkend zase ráda napravila.

Karen Joy Fowlerová: Čtenářský klub Jane Austenové (****)

Obálka knihy (z Googlu)

V knihovně jsem zase jednou sáhla po nějaké té beletrii. Ani nevím, co jsem od této knihy čekala. 

Karen Joy Fowlerová je americká spisovatelka, která již vydala šest románů a dva soubory povídek. Obrovský zájem vzbudila její kniha Všichni jsme z toho úplně na větvi (2014). Když se mi bude líbit tahle, kterou právě čtu, mohla bych si ji také přečíst. Spisovatelka je prý dobrá ve vytahování králíka z klobouku. Jsem tedy zvědavá, zda mne také okouzlí svou vynalézavostí a hravostí, nebo jestli to jsou jen lákadla na obálce knihy.

Z anglického originálu The Jane Austen Book Club vydaného nakladatelstvím G. P. Putnam's Sons v roce 2004 přeložila Petra Jelínková. V Praze roku 2016 vydalo nakladatelství Plus ve společnosti Albatros Media a. s. ISBN je 978-80-259-0595-1.

Kniha vypráví o šestici nadšených čtenářů románů Jane Austenové. O Jocelyn, Bernadette, Sylvii, její dceři Allegře, Prudie a Griggovi. Každý měsíc se mají setkat nad některým z románů své milované autorky. (víc zatím nevím ;-)

4. 2. 2018
Kniha se mi líbí čím dál víc. Je taková klidná, řekla bych skoro pasivní, bez děje, ale taková nějak magicky přitažlivá. Každá z hrdinek vypráví zvolna a s lehkostí svůj osud při přípravě čtenářského večírku právě u ní a je to zároveň uvěřitelné a neuvěřitelné. Na povrch vyplouvají nečekané historky, které dokreslují chování jednotlivých postav. Líbí se mi styl, jakým je to psané i lehkost s jakou se to dá číst. A přitom se od knihy nemůžete odtrhnout. 

9. 2. 2018
Jedná se o naprosto skvělou knihu, na které to není na první pohled vidět, ačkoliv obálku má vydařenou. Je úžasná takový těžko popsatelným způsobem. Nejprve se zdálo, že to bude lyrická nuda, bohapusté tlachání nějakých šesti šílených ženských nad šesti romány Jane Austenové, od níž jsem dosud nic nečetla a pravděpodobně ani neviděla. Zdálo se, že to byl fakt špatný nápad. Jenže vzadu na knize byl takový zajímavý úryvek:

„Bernadette,“ spustila Prudie. Dostala se do takové té zahloubané, sentimentální opilosti, která všechny přihlížející tolik baví. „Tolik jsi toho dělala a přečetla jsi tolik knížek. Věříš pořád ještě ve šťastné konce?“
„Pro pána, ano.“ Bernadette semkla ruce tak, že její dlaně připomínaly otevřenou knihu. Jako při modlitbě. „Proč by ne. Už jsem jich zažila asi sto.“ (str. 244)

Připomnělo mi to mě a znělo to opravdu vtipně. Myslela jsem, že v knize všechny ty příběhy se šťastnými konci budou, ale není to jen o Bernadette.

Lednový deník 2018

Letošní leden byl mírný. Sněhu bylo spíš míň, respektive skoro žádný nebyl. Na běžky jsem se vůbec nedostala, to bych musela jet někam na hory. Taková škoda, když mi Ježíšek nadělil nové hůlky (možná trochu příliš dlouhé). Byla jsem na dvou kačerských eventech a poznala pár milých lidí a ochutnala nová piva a přidala pár razítek do záznamníku Hospodník.

V lednu jsem se soustředila na pletení Oakenshieldu od Hany Paimen z oranžovohnědé a žlutohnědé příze. Také jsem se pokoušela o ponožky Double heelix. Kolegyni jsem obdarovala vlastnoručně pleteným setíkem z merino vlny pro její neteř (a to čekala jen ponožky). (Můžete si o tom přečíst v článku Překvápko pro kolegyňku.) Také jsem pracovala na svetru Mist, který úžasně přibývá, protože ho pletu na jehlicích číslo 7.

Dostala jsem naprosto úžasné trojrozměrné PF 2018. Úzkou dlouhou šálu upletenou z Malabriga Rios s vyšitým rokem textem PF 2018. 

Přečetla jsem pár detektivek od Agathy Christie: 

• Není kouře bez ohýnku, Mrtvá v knihovně a Kapsa plná žita jsou popsány v článku Agatha Christie: 3x slečna Marplová,
• Agatha Christie: Vlak z Paddingtonu.

a znovu se pustila do čtení Angeliky a Projektu štěstí.

Vymyslela jsem si předsevzetí pro tento rok. A konečně jsem se objednala k novému zubaři, když můj dřívější šel do důchodu. Na Duolingu jsem získala za poslední měsíc 1660 XP, každý den se snažím získat 50 XP, což jsou jakési jejich bodíky, znamená to asi deset minut procvičování angličtiny denně.

Nakreslila jsem pár zentanglových minimandalek a naučila se několik nových vzorů, které jsem hned použila.

Navštívila jsem Senát ČR, zhlédla výstavu betlémů (článek zde), podívala se na střechu Národního divadla, vyrazila na pochod Večerní Prahou a ke konci ledna jsem byla u kamarádky na kolaudaci. Mají to doma moc krásné. Na mě je to moc moderní černobílé a hranaté (a uklizené), mám raději spíš vintage styl, takovou tu venkovskou eleganci, kdy se sem tam nachází nějaká ta serepetička jen pro ozdobu. Ale oni ještě určitě nějaké obrazy nebo něco podobného doplní.

A byla jsem volit prezidenta. Psala jsem o tom zde.