Angeliky vánoční deník (2020), 1. část

Pá 27. listopadu, Kreslený adventní kalendář

Možná si říkáte, že s vánočním deníkem začínám letos nějak dřív, ale ona už za dva dny bude adventní neděle, takže to vlastně tak úplně mimo není. Vánočně se sice zatím moc necítím, i když už jsem poslouchala koledy, prohrabávala svoje vánoční články a kreslila adventní kalendář pro vaše čmárání, malování, poznámky... zkrátka co budete chtít. Najdete ho tady. Mám k němu dvě poznámky, zaprvé, že jsou vlastně dva: první více vykreslený s různými dny, zvyky apod., druhý jen tak prázdný a s trošku odlišným designem pro případ, že by se vám první nelíbil. Jako první jsem kreslila ten druhý. ;-) A pak mi došlo, že v něm chybí první adventní neděle, takže jsem dokreslila ten druhý. (Jo, jsem si vědoma, že to zní dost zmatečně.) 

Kdybyste potřebovali inspiraci k jednotlivým tématům, mohly by vám pomoci moje dřívější články (pro přehlednost v odrážkách). Já si je ráda čtu i jen pro tu vánoční atmosféru. 

• příprava Vánoc = co udělat ještě v listopadu (zde) nebo v prvním týdnu v prosinci (zde), dárky online doporučuji objednat již nyní, dost mých přátel si stěžuje na problémy s doručováním a zpoždění či změnu místa (taky bych měla jednu historku),
• druhý týden v prosinci najdete zde, berte to tak trochu s rozvahou, protože dost záleží na tom, na kdy zrovna vyjde víkend, pro první dva týdny najdete poznámky ještě zde,
• třetí týden v prosinci zde,
• poslední část plánování zde.

Samozřejmě přemýšlím o adventním kalendáři na blog, ale není to úplně jednoduché. Co bych sem měla psát každý den, aby to bylo zajímavé a něčím jiné, než ostatní poznámky?

Chtěla jsem se pokusit jako před dvěma lety udělat každý den něco nového. Všímat si různých maličkostí a třeba něco nového zažít, zkusit, přečíst, jít jinou cestou, to je jedno. Prý takové novoty prospívají mozku. A taky je pak nad čím přemýšlet, o čem si povídat apod. Minulý týden jsem měla dovolenou a moje pokušitelská kámoška mi ukázala seriál Lucifer (moje recenze zde). Od té doby na něm ulítávám. K tomu se ještě dostaneme později. Stručný deník tohoto týdne by se dal shrnout do následujících bodů:

• Út 24. 11. vzala jsem si lízátko a připomněla si tak, proč si je nekupuju. Je hrozná nuda cucat něco, co připomíná bonbon, ale muset se otravovat s plastovou tyčinkou, která kouká z pusy. Navíc si člověk připadá poněkud dětinsky, i když je aspoň možné ho vyndat a normálně se bavit s jinýma lidma. Ale zvyšuje to odpad, takže pryč s tím. Nechtíc jsem si navíc užila den bez roušky, protože jsme ráno nějak spěchali a já si ji zapomněla vzít. Takže jsem celý den chodila jen se šátkem přes nos a pusu. Byl to hrozný opruz a připadala jsem se jaksi nepatřičně.
• St 25. 11. Udělala jsem si po dlouhé době Earl Grey s mlékem a koupila si k tomu ke snídani nějaké pečivo z listového těsta. A taky jsem pořídila náplň do adventního kalendáře pro přítele a byla jsem z toho tak vyklidněná, že se mě kolegyně ptala, jestli jsem si něco nešlehla, že jsem tak příšerně v pohodě, ačkoliv mi vypráví (h)různé historky ze svého života, za které ji prý obvykle kárám. Vymyslela jsem jméno pro naši malou kočičku. Bude to Mazikeen, o tom taky až příště.
• Čt 26. 11. Zapomněla jsem si doma mobil a zjistila jsem, že jsem na něm závislejší, než si myslím. Jsem zvyklá psát příteli v průběhu dne hezké zbytečné smsky, nebo nápady, co by bylo dobré udělat a nechci na to zapomenout. Jako třeba nabít baterku od motorky.

So 28. listopadu

Takový pohodově strávený den, že ani nevím, co o něm napsat. Snad že jsem si udělala tuto zimu poprvé yogi čaj. Ale příště bych ho měla víc osladit, abych si ho pořádně užila!

Ne 29. listopadu, První adventní neděle = Železná

Ráno bylo doma patnáct stupňů. Vyrazila jsem ven, nakrmila zvířátka a trochu prokrastinovala u seriálu Lucifer (recenze zde). Večer jsem se pustila do vánočního úklidu a poslouchala přitom vánoční koledy. Objevila jsem jednu novou (pro mě) Cimet i čaj. Vlastně to uklízení bylo celkem prima.

Ostatní díly deníku:

• 2. díl vánočního deníku 2020 (30. 11. až 6. 12.)
• 3. díl vánočního deníku 2020 (7. 12. až 13. 12.)
• 4. díl vánočního deníku 2020 (14. 12. až 20. 12.)
• 5. díl vánočního deníku 2020 (21. 12. až 27. 12.)

Vánoce se blíží

Pořád mám pocit, že letos jsou Vánoce nějak daleko. Však taky je ještě listopad, tak co? Obchody nejsou přezdobené, ze zpráv na mě nic neřve: „Vánoce! Vánoce! Vánoce!“ Jenže to bude asi tím, že do obchodů nechodím a nemám televizi. A mezi novinkami je stěží něco jiného než Covid. I když to už vlastně žádná novinka není.

Došlo mi, jak jsou Vánoce blízko, když mě hned v pondělí kolegyně upozornila, že o víkendu bude první adventní neděle. Cože? Advent? Už tak brzy?!

Začala jsem tedy hned rychle kreslit adventní kalendář. Jenže ouha. Když mám adventní kalendář od prvního prosince (Vloni se mě přítel ptal, kde má na dvacáté páté okýnko. Bylo to děsně sladký.), tak tam nemám první adventní neděli. To je tak smutné!

Nejvíc inspirace najdu u sebe, hlavně u takového tématu jakým jsou Vánoce. A tak jsem začala brousit na blogu, prohlížet články nazvané Angeliky vánoční deník a vůbec všechno se štítkem Vánoce. 

Když jsem narazila na článek Sněch furt padá, neodolala jsem a pustila si chorvatské koledy. Paráda! My tu u Prahy ještě sníh neměli. Ale o víkendu nám zamrzla voda v sudu, asi tak na půl centimetru.

Připravila jsem si pro vás kreslený adventní kalendář. A kdybyste náhodou nevěděli co s ním, mrkněte na můj dřívější článek zde. Samozřejmě přemítám, čím naplním jednotlivé dny na blogu, abyste si užili opravdu krásný advent (se mnou).

P. S.: Kalendář ke stažení zde. 

Macík

Na podzim jsme nechali Macíka vykastrovat. Konečně. 

Ano, je to proti přírodě a měla jsem z toho trochu strach. Bůh ví, jak stará je to kočka, snad nejméně tři roky, a doteď žila spíš divokým způsobem. Tak nějak si dělala, co chtěla. Dostávala žrát, ale nikdo ji moc nemazlil a nestaral se o ni. 

A pak jsem vloni přišla já a začal pozvolný proces ochočování. I když se pořád trochu krčí, když ji chci pohladit (přitom ji nikdy nikdo nebil ani nehonil), přitiskává se k zemi a dělá další ustrašené věci, ale pak přede a je moc ráda, že ji hladím.

Veterinář chtěl, abychom ji přivezli v pytli, což pro ni bylo myslím nejlepší, protože neviděla ven a já se na ni snažila mluvit a uklidňovat ji. V autě jela poprvé. Trošku mňoukala, ale zvládla to se ctí (nepočůrala se). Neumím si představit, že by mi tohle někdo udělal. 

Když jsem se trochu vyděšeně bavila s kamarádkou, uklidňovala mě, že kastrace je rutina a že to je v pohodě. Že u toho dokonce byla. No, a to my jsme pak byli taky. Ujišťovala mě, že být u kastrace je super, protože to ukazuje, že si je lékař jistý sám sebou a že je profík. To tedy byl. Aspoň takhle pro laika. 

Úlovek, Macík zvládne i 7 za den

Kočičku přes pytel uspal injekcí, počkali jsme až usne, pak ji vytáhl, oholil, vydezinfikoval, rozřízl (potřebovala jsem držet za ruku, kočka vypadala jak hadrová panenka, měla otevřené oči, ale bylo vidět, jak se jí zvedá hrudníček), čímsi točil a pak už zašíval. 

Několikrát jsem se ujistila, že je potřeba nechat ji doma, aby byla v bezpečí (je omámená jako opilec a mohla by vběhnout pod auto) a v teple. Přítel byl nejdřív proti, protože máme dohodu, že kočky do baráku nechodí. To aby sem nezavlekli nějaké blechy, nebo jiné parazity, které venku bohužel úspěšně sbírají, i když celkem často odčervuju tabletkami.

A 24 hodin nesmí jíst, protože by jí bylo špatně a vyblinkala to. Hm, jako narkóza u lidí, vzpomněla jsem si, jak jsem byla před dvěma roky v nemocnici. Moc jsem tu o tom toho nenapsala, ale bylo to zajímavé a kromě toho, že jsem měla strach o svůj život, tak vlastně i moc fajn. 

Slíbila jsem, že po ní uklidím hovínka a že snad nic neprovede, protože je plachá a hodňoučká. Nejprve jsme ji dali jen tak na zem, jenže trochu šílela – bodejť by se nebála, když uvnitř byla za svůj život možná jednou nebo dvakrát. A nejspíš ji vyhnali. A jak tak všude chtěla lézt, měla jsem celkem strach, aby si něco neudělala, tak jsme ji dali do přepravky na králík (veliká klec se spoustou kulatých otvorů). Sice na mě zezačátku vrčela, ale za chvíli to bylo dobré, nechala se hladit, položit, všechno. Moc dlouho jsem to s tou klecí nevydržela. Nechtěla jsem ji stresovat tím, že ji držím jako vězně. Dala jsem jí misku s vodou, plechový tác s něčím připomínajícím kočkolit a otevřela bednu. Na záchod si došla hezky způsobně do kočkolitu a pak se schovala za sporák, kde strávila většinu svého vnitřního pobytu kromě chvilky pod gaučem. Ale i tak se mi zdá, že si za tu dobu víc zvykla na mazlení a míň se schovává a krčí.

Jako vzpomínku na hezčí počasí tu mám pár jejích fotek. Abyste ji lépe poznali od ostatních, doporučuji zaměřit se na oči. Nemají tak docela mandlový tvar jako u ostatních. S přítelem nám nejvíc připomínají příšerku z filmu Legenda o drakovi.

Jó, ležení na papírech, to baví všechny kočky

Filmové večery 2

Korunní princ Rudolf (***)

Loupež po italsku (*****)

Stalo se (****)

I když jsem tenhle film viděla už několikrát, pořád mě děsí stejným způsobem. Nápad zhlédnout ho znovu jsem dostala, když jsem Marka Wahlberga viděla v Méďovi, viz Filmové večery 1. Nejradši bych film označila pěti hvězdičkama, protože se mi líbí originální myšlenka. Zajímavý nápad. Na to, že se jedná o apokalyptický příběh je v tom i troška romantiky a takového až děsivého racionálna. Na rozdíl od všech možných zombíků, ufonů a nevím čeho, tohle se zdá být tak reálné, tak blízko. A děsivý prvek, který zvěstuje neštěstí, je něco tak obyčejného jako šumění listí ve větru. Fuj, až z toho mrazí. 

Nechápu, jak to mohou na ČSFD hodnotit pouhými 56 %. V originále se film jmenuje The Happening. A v české verzi postrádám vysvětlení se včelami. Přišlo mi, že v té anglické to víc rozebírali, takže doporučuji přeložit si výrok Einsteina (nevím, jestli je skutečně autorem, ale v tomhle filmu je za něj minimálně považován): „If the bee disappeared off the surface of the globe then man would only have four years of life left.“

Já si to přeložila jako Pokud by včela zmizela z povrchu planety, pak by člověku zbývaly jen čtyři roky života.

Režisérem je M. Night Shyamalan. Hlavní hrdinkou Almou je herečka Zooey Deschanel, kterou můžete znát z filmu Most do země Terabithia. Jejím manželem je středoškolský učitel z Filadelfie Elliot Moore. Když napříč státy udeří tajemná smrtící epidemie, způsobující, že lidé páchají sebevraždy, vyrazí s kolegou z práce Julianem a jeho osmiletou dcerou vlakem pryč. Ačkoliv se předpokládá, že jde o teroristický útok, narazí na podivína, který je jiného názoru. Podle něj za to mohou rostliny...

Jsme bohatí...

 ... na komíny.

Občas mi připadá, že místo na kurz angličtiny chodím na kurz filozofie. Nedávno jsme diskutovali, co si představujeme pod pojmem úspěch. K tématu bylo uvedeno několik citátů a my jsme měli říct, se kterými se ztotožňujeme a se kterými nikoliv. Podobně by mohla znít otázka: Co je to bohatství? Jste bohatí? 

Nejjednodušeji si představíme boháče jako strýčka Skrblíka, který plave v penězích, ale když to vezmete kolem a kolem, nejbohatší lidi světa nikdy neplavou v penězích ve své pokladnici. Ještě k tomu v kovových, to by dopadli spíš jako bandita ve Vinnetouovi, který se utopil ve spousta zlata, když chtěl ukrást poklad na stříbrném jezeře (jen tak mimochodem, letos jsem tam byla).

Kdyby byl bohatý někdo, kdo má hodně peněz, nebo majetku, mohl by k tomu mít taky hodně dluhů, takže vlastně ve skutečnosti bohatý moc není. Obecně lze asi říci, že když máte něčeho hodně, tak jste bohatí, i když vám to možná k ničemu není, dělá vám to starosti a podobně. No, ať už je to jak chce a vaše definice bohatství je jakákoliv, my jsme asi bohatí na komíny. 

Používáme jeden. V kuchyni k němu vedou kamna, o kterých uvažujeme, že je vyměníme za výkonnější, protože se jimi občas snažíme vyhřát další místnost a v budoucnosti počítáme ještě s jednou. A to už určitě nezvládnou. 

Nebo že bychom k druhému komínu (mezi obývákem a kuchyní) dali z druhé strany kamna? Mít v obýváku krb... Koukat se do plamenů... číst romantickou knihu... sledovat hezký film... dát si k tomu skleničku vína... (kdyby byla dřevěná podlaha, ani by se člověk nemusel bát nějakého ubryndnutí)... No, v tuto chvíli stojí před komínem skříň a škrábeme tam omítku, takže ani není na čem sedět. 

Nicméně máme ještě třetí komín. Ten by bylo potřeba dostavět nad střechu, kam možná dříve vedl, možná je postavený jenom „do počtu“. Každopádně jeho bílením jsme se na půdě zatím nezabývali. Samozřejmě uvažujeme, že ho budeme používat, ale v tuto chvíli uvažujeme o všem. Dokonce jsem si říkala, jaké by to bylo mít na půdě ateliér pro malbu olejem. Dodám jen, že půda znamená prostor pod střechou, kam normálně fičí, dřív aspoň v části bývalo seno, leze se tam po žebříku a vstupní dveře by bylo vhodnější označit za vrátka. Zkrátka, v tuto chvíli je možné všechno. Ale má smysl zrealizovat jenom něco. 

No a jak jsme tak jedno říjnové sobotní dopoledne bílili vápnem (doporučil nám to kominík, aby byly vidět případné problémy = úniky z komína) první dva komíny, rozhlížela jsem se kolem, když jsem zrovna držela žebřík a tak nevinně povídám: „Hele, na co je támhleten komín?“

Nejdřív jsem se dozvěděla, že to komín není. Ale uvedený opěrný sloupek zdi tak vypadal. A když jsme koukli ke střeše, bylo jasné, že je vyvedený nahoru a kolem něho je oplechování. Při pohledu ze střešního okýnka se ukázalo, že nám ze střechy čumí pěkný kus komína. Výrazně vyšší než ty druhé dva. A taky byl širší, aspoň dole pod střechou (nebo se mi to jen zdálo). 

Při pátrání jsme zjistili, že dřív místo koupelny bývala pec na chleba, a ta měla pochopitelně komín, na který už všichni dávno zapomněli. Možná už by ani nešel použít, protože je jeho spodek rozdělený do místností. Těžko říct. 

Samozřejmě mě napadlo, jaké by to asi bylo uvést to do původního stavu, nebo posunout kamínka na tuhle stranu místnosti.

Bez foťáku jako bez ruky

Nějak mi přestal fungovat foťák. Snažím se ho nabíjet – mám kabel s USB konektorem, svítí, jako že nabíjí, ale nic se neděje. Šílím z toho. Zrovna teď potřebuju nejvíc fotit. 

Připadá mi to směšné a zajímavé zároveň. I když běžně tvrdím, že z moderních vynálezů mi záleží hlavně na foťáku a notebooku (chytrej mobil do dneška nemám a věřím, že bych se obešla i bez běžného telefonu, prostě by se jen člověk musel líp domlouvat a mít víc trpělivosti při čekání), nemělo by to být tak, že bez nich nedokážu přežít. Ale pozoruji, že jejich nevlastnění  či nefunkčnost snižuje úroveň mého štěstí.

To směšné na tom je, že člověk vždycky nejvíc potřebuje to, co momentálně nemá. Třeba chodit večer ven po deváté. Nebo otevřený krámy, kam stejně nechodil. 

Odhaduju, že jsem bez foťáku tak tři dny. To by neměl být problém. Určitě jsem nefotila i po delší dobu. Jenže člověk si hned představuje to nejhorší: co když je rozbitej, takže budu muset vybírat novej, kupovat ho a pak někde vyzvedávat, pokud to vůbec půjde. Nedovedu si představit, že bych třeba čekala až do Ježíška, jestli ho nedostanu.

Na radu kámoše jsem změnila nabíječku (napojila k nabíječce na telefon přes USB) a foťák jde zapnout. Hlásí, že je vybitý. Tak snad bude v pohodě. 

Home office ano nebo ne?

Máme čtyřicátý šestý týden. Včera byl pátek třináctého a nic zvláštního se nestalo. Na statku se událo pár novinek, o kterých jsem ještě nepsala, takže chystám články. Jasně, bude to trochu se zpožděním, protože volno na článek mám až 24. listopadu, ale to vám snad nevadí. 

Jinak se mám myslím dobře. Nemám home office, protože jsem zbytečně hrdá a nechce se mi doprošovat kolegyně/nadřízené, která byla minule proti, i když si myslím, že do toho nemá co mluvit a ve skutečnosti je mým nadřízeným někdo jiný. Na druhou stranu je dost dobře možné, že není sice přímo hierarchicky nade mnou, ale vyjadřuje vůli vedení. 

Jarní home office byl super, i když mi z toho trochu hrabalo (příliš mnoho práce na počítači a těžké oddělit osobní život od práce). Abych byla přesná, být doma bylo skvělé. Člověk se ráno probudil, zašel do kuchyně a už byl vlastně v práci. Žádné zbytečné přejíždění a utrácení za lístky. Teď jsem si koupila lítačku, takže je mi to vlastně jedno. Ztrátový čas využívám k pletení, což jsem na home office nedělala a pletla jsem pohříchu málo. Což v mém případě znamená větší stres.

Zato jsem si ale mohla hrát s kotětem, což bylo parádní. Horší to bylo s jídlem a domácími pracemi. V práci se neobědvám za půl hodiny a někdy dokonce rychleji. Mám na výběr ze tří či více jídel a nemusím se otravovat s mytím nádobí nebo vařením. Taky neutratíme tolik za topení, když jsem celý den v práci, a za vodu (na pití, mytí rukou, záchod), a nemusíme tolik uklízet. Přece jen když je člověk pořád doma, víc toho našlape, napráší a podobně. 

Ale zase jsem mohla hodně času strávit s přítelem. Což je takhle na začátku vztahu vítanější než kdy později. Jelikož nechodí do práce každý den, je společný čas, třeba i jen u oběda, nebo lehký dotaz: „Dáš si taky čaj?“ moc příjemnou chvilkou. A jelikož mě při práci nechává v klidu a obvykle neruší, je pro mě home office docela super. 

I když teď v práci je to taky fajn. Potkáváme se tam hlavně ve třech či ve čtyřech, takže jsme taková větší rodina. Docela zodpovědně nosíme roušky, i když sem tam lidi přistihnu, že sice prohlašují, že jsou riziková skupina, ale pak si roušku u kolegy v kanclu sundají. Naopak mám kolegu, který mi pravidelně měří teplotu a nabízí dezinfekci a místo roušky vyžaduje FFP2 respirátor. Ale proč ne, člověk si zvykne. I když mi to trochu smrdí. 

Venku je dnes nádherně. Poměrně teplo (člověk by vůbec neřekl, že je listopad) a slunečno. Jojo, sluníčko už jsem hezkých pár dní neviděla. Asi už je čas posbírat poslední měsíček a rajčata – fakt jich ještě venku pár je – a jejich nať společně s dýňovou dát tomu našemu žravému kozímu komandu. 

A samozřejmě hodně mazlit kočičku, protože to potřebuje. Stejně jako kocourky. A pak tu mám taky seznam různých nápadů, co bych ráda o víkendu dělala (předla, pletla, psala blog...) a úkolů, co by bylo dobré udělat. Jako vyprat prádlo, vyvařit roušky a podobně.

Krávy za domem

Když říkám, že bydlím tam, co lišky dávají dobrou noc, myslím to vážně. Za domem máme krávy a koně. A pole. Jinak nic. Skoro žádnou civilizaci. Většinou je to krása!

Upozornění na nové články

Tak trošku zpětně jsem zveřejnila některé články, které byste možná jinak přehlédli, proto zde na ně dávám upozornění:

• Dny otevřených ateliérů (DOA) díl 2: souhrnný článek o letošních navštívených ateliérech, (ty dřívější najdete v tomto rozcestníku) o víkendu dopsány poslední články:
• Sklo PeNoCze
• keramika, dřevo GAMONEUM
• řezbář Petr Krajíček: Rantířov 

Filmové večery 1

Občas píšu nějaké ty minirecenzičky na filmy, které jsem viděla. Teď se toho trochu nakupilo, tak jsem se rozhodla (i vzhledem k tomu, že to píšu po delší době), sepsat víc filmů najednou.

Méďa (***)

Film Ted z roku 2012 má na ČSFD 73 %. No, úplně bych to neodsuzovala, to je pravda, ale je to spíš film pro kluky. Taková pohádka, kdy si klouček přál kamaráda, kterého nikdy neměl, a přání se mu splnilo, když ožil jeho plyšový medvídek. A pak spolu hulili, koukali na porno a poflakovali se bez práce. Snad ještě stojí za to zmínit, že je trochu problém v tomto stavu sbalit nějakou holku.

Hlavního hrdinu Johna hraje Mark Wahlberg, kterého můžete znát například z filmů Stalo se (****) nebo Loupež po italsku (*****).

Méďa 2 (***)

Stejně sprosté a místy vtipné. Na ČSFD 70 %. Trochu jiný příběh. Skoro bych řekla zajímavější, i když trochu moc rozvláčný. O co jde? Má mít méďa Ted lidská práva? Může se oženit a pracovat?

Protože kluci nemají peníze, dá jim známý právník k dispozici svou nezkušenou příbuznou (Amanda Seyfried, hrála dceru v Mamma Mia!), která potřebuje první případ. Trochu se po sobě s Johnem koukají.

Ted: „Ty si tady klidně šukej s Glumem.“
Právnička: „Kdo je Glum?“
John: „To je jedna modelka.“

Ludvík II. Bavorský (***)

Životopisný film o původci nádherných zámků Neuschwanstein, Linderhof a Herrenchiemsee má na ČSFD 67 %. Neřekla bych, že je to film, bez něhož nemůžete žít, ale bylo zajímavé ho vidět. Hlavního hrdinu hraje Sabin Tambrea, který je svým zjevem (a dost tomu napomáhá i účes) sám o sobě tak zvláštní, že se vám k divné postavě docela hodí.

Fascinující je, že ačkoliv je vám hlavní hrdina protivný, začnete ho mít svým způsobem rádi. Vůbec se nechová jak by se na krále slušelo, například když zjistí, že zemřel jeho otec Maxmiliána II. (píše se rok 1864), zpanikaří a zavře se k němu do pokoje místo toho, aby se s rovnými zády a pozvednutou hlavou pustil do kralování. Miluje hudbu, hlavně Richarda Wagnera, který jeho náklonnosti vesele využívá, ale učit všechny hrát a zpívat místo nákupu zbraní možná není ta nejlepší taktika. Ale co byste chtěli od osmnáctiletého kluka?

Na druhou stranu on se poměrně dost snažil, aby k žádné válce nedošlo. Jenže chtě nechtě, vstoupilo v roce 1866 Bavorsko na straně Rakouska do války proti Prusku, a po porážce Rakouska muselo podepsat mírovou smlouvu a bavorská armáda se musela podřídit pruské a navíc zaplatit válečné reparace. Ale jeho srdce umělce utrpělo především ve chvíli, kdy bylo Bavorsko nuceno bojovat na straně Pruska ve válce proti Francii (zemi milovaného a obdivovaného umění). A tak se stáhl na své zámky a vladařskými záležitostmi se téměř přestal zabývat. (zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_II._Bavorsk%C3%BD)

Už zase topíme centrálně

Tak jo, kde začít. Zase jeden aktuální článek. Bez písemných podkladů. Po dlouhé době, kdy jsem takhle nepsala se to zdá složité. Dneska (30. 10. 2020) je první den, kdy se samostatně pokouším topit v centrálním kotli. 

Zdálo by se, že se bude chovat nejspíš stejně jako Petry, kamínka, která máme v kuchyni a v nichž jsme celou minulou zimu topili briketami a nyní dřevem. Ale není to tak. Jak je ve sklepě, nějak hůř chytá a taky má sklon vyhasínat. Možná je to tím, že s koksem nemáme dostatečné zkušenosti. Já zatím vůbec žádné. Jenom jsem v uplynulých dnech sledovala přítele, jak s ním pracuje. I když už je zkušenější, stejně mu včera kotel třikrát vyhasl. Na rozdíl od dřeva, když na rozžhavený (celý červený) koks nasypete další, klidně si nechytne a kotel vyhasne. Je to k vzteku, protože musíte zapalovat dřevem a popel nemůžete použít k hnojení zahrádky. 

Nejprve mi zhaslo i dřevo, ačkoliv jsem pod ním měla papír a tenké dřevo. Přidala jsem tedy tenkého dřeva a papíru a rozdělala oheň znovu s tím, že to ještě několikrát zkusím, než se vzdám. Ale tentokrát to klaplo. 

Nandala jsem nahoru ještě pár polínek a pak zkusmo první lopatičku koksu. Ukázalo se, že všechno celkem v pohodě hoří. A tak už jsem pak přidala druhou lopatku a pak už celou rovnou lopatu, ale na „rozžížněný“ koks. Dvířka s přívodem vzduchu jsem nechala otevřená, tedy jen to okénko. Když jsem přišla po chvíli, všechen koks nahoře už taky lehce olizovaly plamínky, a tak jsem zkusmo dala další dvě lopaty. A teď čekám. 

***

Když jsem přišla od oběda, kamna byla vyhaslá. Úplně. Nevadí, pokrčila jsem rameny a zapálila je znovu. Teplota v místnostech se bez obtíží vyšplhala na 25°C. Tak jsem to chvilku nechala. 

Přišla jsem a uhlíky byly červené, možná seshora trochu černé, jakoby vyhořelé. Nevadí, přišla jsem v pravý čas. Přiložím a bude dobře. 

Jo, ani prd. Přiložila jsem a už jsem se mohla akorát tak dívat, jak najednou ty spodní vyhasínají. Jako kdybych tam hodila kyblík s vodou. 

Otevřela jsem spodní dvířka, prohrábla uhlíky, přidala papír, dokonce i dřevo, ale vůbec to nemělo smysl. 

Navíc se mi do sklepa cpali všichni kocouři, protože je tam parádně teplo. Což o to, mně by tam nevadili, jenže oni by byli líní dojít si na záchod ven a mít hovínka ve sklepě je nepřijatelné. Takže je pěkně pakuju. Taková trochu nekonečná story, ale zatím se nenechám obměkčit tím, že tam lezou znovu a znovu. Dokonce jsem jim to teď podle zavřela na závoru. A domů si donesla dřevo, že když bude nejhůř, rozdělám si oheň v Petrách. Nyní bych řekla „našich milovaných“. Ale třeba to od šesti večer nevychladne tak rychle.

***

Nedělní pokusy vedly pouze k frustraci a čirému zoufalství. Snažili jsme se, co to šlo. Nehořelo pořádně ani dřevo. A když jsme to „rozdupali“, bylo v místnosti 19°C místo původních 17°C. Fakt super. Ne, že by se při tom nedalo živořit, ale když kvůli teplu strávíte dvě hodiny ve sklepě, není to asi ten výsledek, kterého byste chtěli dosáhnout. 

Jo a samozřejmě jsme museli zase dopustit vodu do celého systému, protože odvzdušňování radiátorů nevedlo k žádnému výsledku. 

Napadá nás tedy, že problém je v komíně/počasí (špatně táhne), koksu (starý), roztápění (prý to jenom dřevem nestačí a je potřeba před koksem, který má rád vyšší teploty, pálit ještě hnědé nebo dřevěné uhlí, teď si nepamatuji, co to přítel vygooglil. A k tomu se ztrácí ta voda, i když už máme trubky opravené.

Bobřík květin (přírody)

Sedmý bobřík z první série (tmavě zelený) vyžaduje znalost 50 různých květin, stromů a keřů, tak přemýšlím, jak jsem na tom. Stačí jenom poznat, nebo i něco vědět o pěstování? A musím vědět obě jména?

Z květin/trav/rostlin jsou nejjistější:

1. levandule
2. růže
3. měsíček
4. sléz (už snad taky bezpečně poznám, když ho pěstuji)
5. sedmikráska
6. pampeliška (smetanka lékařská)
7. kopřiva (dvoudomá?)
8. jitrocel
9. třezalka
10. divizna
11. ostružiník
12. maliník
13. jahodník
14. šalvěj
15. meduňka (smím rostlinu promnout a očuchat?)
16. bez
17. opuncie
18. rýmovník
19. orchidej (phalaenopsis snad bezpečně odliším od ostatních)
20. dýně se nepočítá?
21. a co brambory?

Ze stromů/keřů – počítá se s plody, nebo bez?

1. jabloň
2. višeň
3. třešeň
4. lípa
5. ořešák
6. kaštan
7. jedlý kaštan
8. broskvoň (asi potřebuji vidět plody)
9. švestka (poznám i podle dřeva)
10. smrk
11. modřín
12. borovice
13. rybíz
14. borůvka kanadská (i lesní)
15. mandloň
16. rakytník
17. dřín
18. moruše

Tak to není špatné na to, že jsem se nad tím zamyslela jenom chvilku ráno.