Macík

Na podzim jsme nechali Macíka vykastrovat. Konečně. 

Ano, je to proti přírodě a měla jsem z toho trochu strach. Bůh ví, jak stará je to kočka, snad nejméně tři roky, a doteď žila spíš divokým způsobem. Tak nějak si dělala, co chtěla. Dostávala žrát, ale nikdo ji moc nemazlil a nestaral se o ni. 

A pak jsem vloni přišla já a začal pozvolný proces ochočování. I když se pořád trochu krčí, když ji chci pohladit (přitom ji nikdy nikdo nebil ani nehonil), přitiskává se k zemi a dělá další ustrašené věci, ale pak přede a je moc ráda, že ji hladím.

Veterinář chtěl, abychom ji přivezli v pytli, což pro ni bylo myslím nejlepší, protože neviděla ven a já se na ni snažila mluvit a uklidňovat ji. V autě jela poprvé. Trošku mňoukala, ale zvládla to se ctí (nepočůrala se). Neumím si představit, že by mi tohle někdo udělal. 

Když jsem se trochu vyděšeně bavila s kamarádkou, uklidňovala mě, že kastrace je rutina a že to je v pohodě. Že u toho dokonce byla. No, a to my jsme pak byli taky. Ujišťovala mě, že být u kastrace je super, protože to ukazuje, že si je lékař jistý sám sebou a že je profík. To tedy byl. Aspoň takhle pro laika. 

Úlovek, Macík zvládne i 7 za den

Kočičku přes pytel uspal injekcí, počkali jsme až usne, pak ji vytáhl, oholil, vydezinfikoval, rozřízl (potřebovala jsem držet za ruku, kočka vypadala jak hadrová panenka, měla otevřené oči, ale bylo vidět, jak se jí zvedá hrudníček), čímsi točil a pak už zašíval. 

Několikrát jsem se ujistila, že je potřeba nechat ji doma, aby byla v bezpečí (je omámená jako opilec a mohla by vběhnout pod auto) a v teple. Přítel byl nejdřív proti, protože máme dohodu, že kočky do baráku nechodí. To aby sem nezavlekli nějaké blechy, nebo jiné parazity, které venku bohužel úspěšně sbírají, i když celkem často odčervuju tabletkami.

A 24 hodin nesmí jíst, protože by jí bylo špatně a vyblinkala to. Hm, jako narkóza u lidí, vzpomněla jsem si, jak jsem byla před dvěma roky v nemocnici. Moc jsem tu o tom toho nenapsala, ale bylo to zajímavé a kromě toho, že jsem měla strach o svůj život, tak vlastně i moc fajn. 

Slíbila jsem, že po ní uklidím hovínka a že snad nic neprovede, protože je plachá a hodňoučká. Nejprve jsme ji dali jen tak na zem, jenže trochu šílela – bodejť by se nebála, když uvnitř byla za svůj život možná jednou nebo dvakrát. A nejspíš ji vyhnali. A jak tak všude chtěla lézt, měla jsem celkem strach, aby si něco neudělala, tak jsme ji dali do přepravky na králík (veliká klec se spoustou kulatých otvorů). Sice na mě zezačátku vrčela, ale za chvíli to bylo dobré, nechala se hladit, položit, všechno. Moc dlouho jsem to s tou klecí nevydržela. Nechtěla jsem ji stresovat tím, že ji držím jako vězně. Dala jsem jí misku s vodou, plechový tác s něčím připomínajícím kočkolit a otevřela bednu. Na záchod si došla hezky způsobně do kočkolitu a pak se schovala za sporák, kde strávila většinu svého vnitřního pobytu kromě chvilky pod gaučem. Ale i tak se mi zdá, že si za tu dobu víc zvykla na mazlení a míň se schovává a krčí.

Jako vzpomínku na hezčí počasí tu mám pár jejích fotek. Abyste ji lépe poznali od ostatních, doporučuji zaměřit se na oči. Nemají tak docela mandlový tvar jako u ostatních. S přítelem nám nejvíc připomínají příšerku z filmu Legenda o drakovi.

Jó, ležení na papírech, to baví všechny kočky