Nějak mi přestal fungovat foťák. Snažím se ho nabíjet – mám kabel s USB konektorem, svítí, jako že nabíjí, ale nic se neděje. Šílím z toho. Zrovna teď potřebuju nejvíc fotit.
Připadá mi to směšné a zajímavé zároveň. I když běžně tvrdím, že z moderních vynálezů mi záleží hlavně na foťáku a notebooku (chytrej mobil do dneška nemám a věřím, že bych se obešla i bez běžného telefonu, prostě by se jen člověk musel líp domlouvat a mít víc trpělivosti při čekání), nemělo by to být tak, že bez nich nedokážu přežít. Ale pozoruji, že jejich nevlastnění či nefunkčnost snižuje úroveň mého štěstí.
To směšné na tom je, že člověk vždycky nejvíc potřebuje to, co momentálně nemá. Třeba chodit večer ven po deváté. Nebo otevřený krámy, kam stejně nechodil.
Odhaduju, že jsem bez foťáku tak tři dny. To by neměl být problém. Určitě jsem nefotila i po delší dobu. Jenže člověk si hned představuje to nejhorší: co když je rozbitej, takže budu muset vybírat novej, kupovat ho a pak někde vyzvedávat, pokud to vůbec půjde. Nedovedu si představit, že bych třeba čekala až do Ježíška, jestli ho nedostanu.
Na radu kámoše jsem změnila nabíječku (napojila k nabíječce na telefon přes USB) a foťák jde zapnout. Hlásí, že je vybitý. Tak snad bude v pohodě.
Žádné komentáře:
Okomentovat