Máme čtyřicátý šestý týden. Včera byl pátek třináctého a nic zvláštního se nestalo. Na statku se událo pár novinek, o kterých jsem ještě nepsala, takže chystám články. Jasně, bude to trochu se zpožděním, protože volno na článek mám až 24. listopadu, ale to vám snad nevadí.
Jinak se mám myslím dobře. Nemám home office, protože jsem zbytečně hrdá a nechce se mi doprošovat kolegyně/nadřízené, která byla minule proti, i když si myslím, že do toho nemá co mluvit a ve skutečnosti je mým nadřízeným někdo jiný. Na druhou stranu je dost dobře možné, že není sice přímo hierarchicky nade mnou, ale vyjadřuje vůli vedení.
Jarní home office byl super, i když mi z toho trochu hrabalo (příliš mnoho práce na počítači a těžké oddělit osobní život od práce). Abych byla přesná, být doma bylo skvělé. Člověk se ráno probudil, zašel do kuchyně a už byl vlastně v práci. Žádné zbytečné přejíždění a utrácení za lístky. Teď jsem si koupila lítačku, takže je mi to vlastně jedno. Ztrátový čas využívám k pletení, což jsem na home office nedělala a pletla jsem pohříchu málo. Což v mém případě znamená větší stres.
Zato jsem si ale mohla hrát s kotětem, což bylo parádní. Horší to bylo s jídlem a domácími pracemi. V práci se neobědvám za půl hodiny a někdy dokonce rychleji. Mám na výběr ze tří či více jídel a nemusím se otravovat s mytím nádobí nebo vařením. Taky neutratíme tolik za topení, když jsem celý den v práci, a za vodu (na pití, mytí rukou, záchod), a nemusíme tolik uklízet. Přece jen když je člověk pořád doma, víc toho našlape, napráší a podobně.
Ale zase jsem mohla hodně času strávit s přítelem. Což je takhle na začátku vztahu vítanější než kdy později. Jelikož nechodí do práce každý den, je společný čas, třeba i jen u oběda, nebo lehký dotaz: „Dáš si taky čaj?“ moc příjemnou chvilkou. A jelikož mě při práci nechává v klidu a obvykle neruší, je pro mě home office docela super.
I když teď v práci je to taky fajn. Potkáváme se tam hlavně ve třech či ve čtyřech, takže jsme taková větší rodina. Docela zodpovědně nosíme roušky, i když sem tam lidi přistihnu, že sice prohlašují, že jsou riziková skupina, ale pak si roušku u kolegy v kanclu sundají. Naopak mám kolegu, který mi pravidelně měří teplotu a nabízí dezinfekci a místo roušky vyžaduje FFP2 respirátor. Ale proč ne, člověk si zvykne. I když mi to trochu smrdí.
Venku je dnes nádherně. Poměrně teplo (člověk by vůbec neřekl, že je listopad) a slunečno. Jojo, sluníčko už jsem hezkých pár dní neviděla. Asi už je čas posbírat poslední měsíček a rajčata – fakt jich ještě venku pár je – a jejich nať společně s dýňovou dát tomu našemu žravému kozímu komandu.
A samozřejmě hodně mazlit kočičku, protože to potřebuje. Stejně jako kocourky. A pak tu mám taky seznam různých nápadů, co bych ráda o víkendu dělala (předla, pletla, psala blog...) a úkolů, co by bylo dobré udělat. Jako vyprat prádlo, vyvařit roušky a podobně.
Žádné komentáře:
Okomentovat