úterý 28. dubna 2020

Kocourek František

Franta je ze svého poprvé na okně asi víc překvapený než já.
Frantu máme od kotěte, je to syn naší kočky, Macíka. Je větší, víc došediva a má hezčí srst a kulatější oči.

Je víc zvyklý nechat se vzít do náručí a mazlit. Víc se ke mně hrne, když jdu ven, a dožaduje se pozornosti. Ale možná mu jde jenom o žrádlo. 

Občas vymyslí něco srandovního a to se mu pak směju.

Jednou jsem si takhle pletla či četla venku na lavičce, opalovala si nohy a najednou koukám, že mě Franta olizuje. Den předtím jsem měla silácké řeči na přítele, že se nemusí bát, že ho Franta určitě nekousne, když mu olízl prst u nohy. Ale dneska to byla jiná. Jak vytáhl drápky, nohu si chytil a olízl některý z menších prstů, dostala jsem celkem strach. Ještě že vím, že si s ním nikdo z nás rukou nehraje, takže nemá pocit, že jsme jeho hračky. A nemá ve zvyku ani škrábat (spíš nedopatřením, že si neuvědomí, že nás to bolí), ani kousat.


Franta jako myčka
Onehdy mě Franta překvapil něčím úplně jiným. Byla u nás na návštěvě sousedovic holčička a pořád otravovala tatínka, kdy už pojedou do Lídlu. Tak jsem ji chtěla zabavit tím, že bych jí nabídla pohlazení kocourka. (Vypadala mile a bez dozoru bych ji nenechala.) Ale Franta se asi s cizími lidmi bavit nechce. Měla jsem ho v náručí a začal tak strašně vyšilovat, že jsem ho musela pustit na zem a nechat utéct. Paradoxně přišla kočička a nechala se od milé slečny pohladit. Varovala jsem ji, že Macík je plachá a prudké pohyby ji děsí, to se pak bojí i mě, ale holčička byla milá a hladila ji jen opatrně a trochu bázlivě. Stejně jako potom kozy. 

Jinak co se týče jara, jsou naši kočičáčci velice přátelští. Když jsme na zahradě nebo dvorku, drží se nás. Franta se mnou dokonce chodí kontrolovat přírůstky či zalévání stromků za stodolou.


Akorát si zvykl vyrušovat mě při práci na počítači venku a drze skákat na stůl. A když jsme minule grilovali, napadlo ho to taky a nerozuměl tomu, proč tentokrát nesmí.

O tom, že si s ním můžu hrát jak s plyšákem, převalovat ho z jednoho boku na druhý, hladit po břiše nebo proti srsti, je skoro zbytečné psát. Myslím, že to vyplývá z toho, jak je miloučký. Jenom vám neřeknu, jak jsme to udělali, že máme tak hodného kocourka. Řekla bych, že to je sám od sebe. Od přírody je takový malý zlatíčko. Dá se nosit v náručí, nožičkama nahoru a podobně. Dokonce i s holýma rukama mám jistotu, že mě nepoškrábe.

Akorát jak jsem ho minule postříkala nějakým sprejem proti blechám, tak se tvářil dotčeně a ukřivděně a hned ke mně nechtěl. Ale přešlo ho to celkem brzy. 

úterý 21. dubna 2020

Protivný bez

Líza odpočívá na sluníčku
Kozy jsou neúnavným zdrojem inspirace k psaní. Pořád něco dělají. 

Obvykle zlobí. 

I když onehdy ožíraly bez, který jsme vykáceli z Kombího domečku, takže to bylo fajn. Sežraly tenké větvičky a kůru z těch tlustších. Obojí bylo skvělé, protože bez je hrozný neřád a špatně se řeže motorovkou, seká, i pálí. Shoří poměrně rychle a žádnou velkou výhřevnost jsem u něj neviděla. Jenom nekonečné přikládání. A jak se pořád větví, byl docela problém ho do těch kamen i dostat.

Zapomněla jsem zmínit, že se bez špatně likviduje i co se týče kořenů.

Ale abych je zase moc nepřechválila, tak minule, když byly „na volno“ (tzn. špatně jsme zavřeli chlívek a dostaly se ráno ven), slyšela jsem něco venku rachtat. Říkala jsem si, že to bude určitě z protějšího baráku. Pořád tam staví a dělají hluk i příliš brzy ráno. Ale přece jen, když jsou kozy na zahradě, víte, že z toho kouká nějaký problém. Kór, když je poblíž auto, tak máte strach, aby se třeba zvědavě nechtěly kouknout na kapotu.
Baloun a malá hnědá

Jen tak letmo jsem se podívala k sousedům, ujistila se, že tam někdo něco dělá a šla zpět snídat. Akorát jak jsem se vracela, došlo mi, že hluk přichází příliš zprava a že jsem za oknem u sousedů vlastně nikoho neviděla. Podívala jsem se tedy ještě jednou pořádně. A pak už jsem běžela před dům. 

Baloun jako by to věděl, vyhnal se odněkud z chlívka, mečel a tvářil se, že ta papírová krabice byla nakousaná už předtím.

úterý 14. dubna 2020

Jarní stromečky

Přechodné ubytování stromků v předsíni
(28. 3. 2020)
V minulém článku Naše stromečky jsem psala, že jsme si na podzim pořídili čtyři stromečky a tři nám někdo zlikvidoval – neměl to moc složité vzhledem k tomu, že stojí u pole a ne na naší zahradě. Zasadili jsme je tam proto, aby je nesežraly kozy, které stromkům s oblibou okusují kůru, a už se jim před lety takhle podařilo pár i relativně vzrostlých zlikvidovat. Takže je zničilo něco jiného. Já podezřívám člověka, ale teoreticky to mohl být taky zajíc nebo vysoká zvěř.

Dřín a fíkus
(24. 3. 2020)
A tak jsme si teď na jaře koupili nové. Moruši, dva rakytníky a fíkovník. 

Díky Babišovi bylo otevřeno zahradnictví, ačkoliv jiné (smysluplnější obchody) musely být zavřené. No, nám se to zrovna celkem hodilo. Paní nám dokonce poradila, že bychom stromky měli vysadit až za pár dní, až bude tepleji. A tak jsme čekali a čekali, až se nám v lehce prosklené předsíni začaly spokojeně zabydlovat. Říkali jsme si ale, že na Velikonoce už půjdou ven. 


Dřín a fíkovník by měli zůstat u nás na zahradě. Chudáčky rakytníky a moruši mám v plánu vyšoupnout ven, kde je víc slunce. Ale taky větrno.


P. S.1: Doporučuji si všimnout rozdílů, které jsou patrné zejména u moruše, dřínu a fíkovníku.


Fíkus a dřín (zleva 28. 3. 2020)

I moruše už má pupeny (28. 3. 2020)

Rakytník detail (28. 3. 2020)
P. S.2: Fíkovník a moruše už jsou venku. Měli jsme o ně strach, když hlásili na pondělí kroupy, a tak jsme rakytníky zatím ven nesázeli. Čekáme, co bude. Nakonec ani nepršelo. Ale zima celkem je. Moruši jsme dali ven teprve v neděli a už něco ochutnalo kousek horního listu. Potvory zvířata! (A kozy v tom tentokrát nejsou.)

pondělí 13. dubna 2020

Velikonoční pondělí

Velikonoční vajíčka od Mixit
Letošní Velikonoce byly extrémně pohodové, ale přišel i jeden koledník s rouškou (na krku). Kupodivu si vybral vcelku nudné, tzn. bílé vajíčko. Protože to byl malý kluk, zaujala jsem ho barevnými „vajíčky“ od Mixitu. A nejvíc ho potěšilo, když jsem mu řekla, ať si jich vezme víc. Chvíli to vypadalo, že mi sebere celou krabičku. :-)

Abych se pochlubila, nafotila jsem vlastnoručně vyrobená vajíčka a poslala pár přátelům obrázek s přáním krásných Velikonoc.

Odpoledne jsem byla taková lehce mrzutá, protože mám pořád oteklý kotník levé nohy (pravděpodobně od nějakého hmyzího kousnutí) a svědí to. Sice se mi daří si ho neškrábat, ale znervózňuje mě, že je to už od včerejšího večera. Později jsem se dívala (pro jistotu) na internet a vyvrknutý nebo vymknutý by být neměl. 

Taky slibovali, že bude na 82 % pršet a zase nic. A my už máme prázdné sudy. 

Vzala jsem si tedy včera rozečtenou knihu Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti Mapa dní, která vyšla vloni a má krásných 504 stránek a já už jich mám pětinu za sebou. Čte se stejně dobře jako všechny tři předešlé. Autor je borec. Chvíli jsem se při čtení snažila plést svetr Avion a celkem mi to i šlo, myslím, ale pak jsem toho nechala, protože jsem chtěla knihu víc hltat. 

Průběžně jsem přikládala v kamnech, protože se venku opravdu dost ochladilo a my ještě máme zbytky pokáceného bezu (více v článku, který bude publikován v rámci speciálu Na statku 21. dubna). 

Večer jsem se pak pustila do žehlení látek, abych měla z čeho šít novou sukni. No a na závěr jsem prokrastinovala psaní blogu čtením článků o koronaviru.

neděle 12. dubna 2020

Velikonoce (2020)

Pokud máte rádi Velikonoce, můžete se podívat na 19 mých (především vzdělávacích) článků na toto téma pod příslušným štítkem. K letošku vám toho asi nemohu moc napsat, protože se toho moc nedělo. 

Matně přemýšlím, co jsem který den dělala... Trochu mi splývají. 

Pá 10. dubna, Běhání a opalování
Dneska jsem sice neměla podle plánu za úkol běžet, ale protože už jsem dvakrát nebyla, pokusila jsem se nahradit si to a vyrazila se proběhnout. Bylo to moc fajn, takových třicet minut indiánského běhu, řekla bych.

Cestou jsem viděla krásného bílého koníka (o něm zase někdy příště, jestli nezapomenu) a velkou strakatou kočku, která se se mnou hned šla mazlit. 

Doma jsem se pak opalovala a háčkovala při pohádkách od Boženy Němcové (byly vážně super!) a potom jsem si pustila pohádku O svatební krajce, kterou jsem zatím neznala. 

Večer jsem telefonovala s rodinou a kámoškou a přitom kreslila do výzvy Inktober 52. (Zveřejním v nejbližších dnech na blogu Angeliky tvorba.)

So 11. dubna, výlet do přírody v okolí Berouna 
V sobotu jsem trávila čas podobně – háčkovala jsem si a pak jsem se pustila do čtení jedné z knih, které mám půjčené z knihovny. Po měsíci doma na to mám konečně čas. 
Žluté Velikonoce

Odpoledne jsem už ale byla nějak rozmrzelá. Jestli proto, že byla větší zima než včera, nebo jestli to bylo celkově z toho, že nestíhám vše, co jsem si myslela, že udělám. A seznam úkolů se zdá být nekonečný. Respektive provedení každého z nich trvá příliš dlouho. A je příliš nudné. V téhle náladě mě našel přítel a velice rychle si s tím dovedl poradit. 

Co by mi zlepšilo náladu? 

Výlet a pivo. 

O Berounském medvědovi jsem před nedávnem mluvila. A tak jsem na něj dostala chuť. Vlastně jsem nejspíš jakékoliv pivo měla naposledy v lednu. Asi.

Ale přece nepojedeme do Berouna jenom pro pivo. To bych se cítila jak alkáč. Koukla jsem se tedy na mapu a vymyslela výlet po červené. Jen tak někam kousek za město, abychom šli do přírody. (Možná si řeknete, že můžeme jít do přírody u nás, ale to není tak jednoduché, protože tam chodí všichni – Pražáci. A tak jsme chtěli někam dál. Přáteli osvědčená praktika a la Amerika: když je to od auta pár kilometrů, městský chcípáci tam nepůjdou.) 

Z Berouna je to čtyři kilometry do obce Svatý Jan pod Skalou. Výlet to byl parádní, i s celkem slušným převýšením. Cestou jsme skoro nikoho nepotkali, a když, tak jsme si poctivě nandavali roušky. A ostatní taky.

Večer jsme se už jenom stavili pro pivo a šťastně jeli domů.

Ne 12. dubna
Ráno jsme zasadili za stodolu moruši.
Miska s mnou barvenými vajíčky a posbíranými pírky

Dneska má Joji asi narozeniny. Proto nabízí slevu na své pletené návody až do 18. dubna. Celým jménem se tato argentinská návrhářka pletených modelů jmenuje Joji Locatelli. Najdete zde na Ravelry. Něco jsem si koupila. 

Jinak jsem si četla a opalovala se. Byl to takový víc offline den. Šiklo se to. Sedím teď na počítači víc než kdy dřív. Hlavně kvůli home officu.

Večer jsem se pustila do batikování vajec. Při použití kopřivy by měla být zelená a po vejcích oranžová. O mém batikování vajec cibulí si můžete přečíst zde. O kopřivě nemá smysl psát, protože vajíčka jenom lehce zešedla. Možná bylo kopřivy málo. Každopádně se ve výluhu válela až do rána, takže dobou máčení to určitě nebylo. Ani na chuti se to nijak nepodepsalo. A ještě jsem si při trhání spálila i přes rukavice ruce. 

sobota 11. dubna 2020

Co mi pije krev?

Kdo sledujete blog aspoň jakžtakž pravidelně, nebo jste se mrkli jednou za čas, možná jste si všimli článků Otázky 1, 2, 3, 4, kam jsem psala různé otázky, které mě napadly a na něž bych ráda znala odpověď. Některé jsou větší a některé jenom takové malé blbostičky. 

Když mohu mít samostatné články na otázky, napadlo mě, že by se hodil i článek (v horším případě s několika pokračováními) o tom, co mě štve. Existuje i kniha 1000 věcí, co mě serou, ale do něčeho takového se nechci pouštět – minule jsem měla problém vymyslet i stovku věcí, co mi dělá radost, aby se tam pořád neopakovalo to samé. 

Ale s tou rouškovou/karanténovou šíleností už se to vážně nedá vydržet... Takže jen tak namátkou bez pořadí.
  • Řeči, jak vláda zvládá pandemii. Čísla nakažených klesají. Pochopitelně, když všichni trčí doma a ti, co to mohli chytit v práci, když tam ještě chodili, by už měli být odhalení. A přitom hned pod tím na vás bliká článek „V Číně znatelně přibylo nakažených. Denní statistika se blíží stovce“, který až příliš jasně říká, co nastane, až se nouzový stav uvolní. Překvapení! Znova se zvedne počet nakažených, pokud si ze samé euforie přestaneme dávat pozor.
  • Jak se všichni prsí ekologií, tváří se důležitě a pak najednou úplně zapomenou, že máme nedostatek vody, že se všude budou válet plasty a tak dál.
  • Bordel v tom, zda se smí jezdit na výlety. Mělo se chodit jenom do práce, ne? A do přírody? Najednou se nám kolem domu toulá spousta turistů.
  • Udavačství a nenávist k nemocným. Všichni vědí, že chlapi umírají i na rýmičku a dělají si z toho srandu. Tolerují to. A když pak máte někoho, kdo je opravdu nemocný a trápí se vysokými horečkami a bolestmi, nejspíš má i strach, zda to přežije a aby někoho nenakazil, tak div, že by lidi nevyvraždili pro jistotu celou vesnici nakaženou „morem“.
  • roušky – Hodilo by se i do otázek: Dává smysl nosit roušku? Opravdu to někoho chrání? Kromě psychiky jedinců, kteří věří, že to má nějaký vliv. A pardón byznysu výrobců roušek, i když se na tom třeba neobohatí, aspoň prodávají. ... Z toho jasně plyne, že jsem odpůrce roušek, který si myslí, že jsou k ničemu. V tomto mě utvrzuje i vláda, když dovolí, aby někteří (malé děti) roušky nenosili, protože se jim v tom špatně dýchá. To přece není důvod. A především důchodcům, astmatikům a sportovcům se v tom také špatně dýchá. Zde nová změna – ani sportovci nemusí nosit roušky, když jsou dostatečně daleko od sebe? A jaký je rozdíl mezi tím, jestli jdu, nebo běhám v lese? Zde najdete nějaké další (už spíš neaktuální) moje rouškové články:
  • Ještě k rouškám: videa v rouškách. Přes kameru nikoho nenakazíte, tak proč se chováte jak paka? Já se na video taky nedívám v roušce, nejsem debil. 

středa 8. dubna 2020

Tři měsíce na zrní

Takhle to přišlo
Když jsem vloni vymýšlela Mikuláše pro přítele (jojo, potrpím si na dárečky – a taky je ráda dávám), sáhla jsem po relativní jistotě: něco k zakousnutí od firmy Mixit. Rovnou jsem vzala i nějakou mňamku pro sebe a ostatní členy rodiny k Vánocům. A pak i k lednovým narozkám pro kámošku, protože cvičí a hubne a zdravá snídaně ji potěší i prospěje. 

A jelikož sama občas nestihnu snídat, pořídila jsem i něco pro sebe. A pak mě napadlo, že by mohla být legrace psát si recenze na to, co mi chutnalo a co mě zase tak moc nezaujalo. Takže kdybyste měli chuť se na ně podívat, najdete je na blogu Angelika vaří. (Jojo, vím, že ten název není úplně přesný. Zejména v tomto případě.)


Po rozbalení s dopisem
Nakonec se to zvrtlo a pořídila jsem si tříměsíční členství v Mixitklubu. Nebylo to špatné a moc jsem se těšila na překvapivé balíčky, které by měly obsahovat něco extra.

Trochu se mi to nepovedlo, nebo spíš jsem to nedomyslela a někdy jsem si zároveň s balíčkem (dopravu máte zdarma) doobjednala nějakou specialitku a teprve potom jsem ji obdržela v mixu, takže najednou jsem ji měla dvakrát. Naštěstí ve všech třech případech mi to naprosto vyhovovalo. Jenom je potřeba myslet na to, že vám v daném měsíci přijde mix na ten měsíc, ne dopředu. Takže březnový mix dostanete opravdu v březnu, a tudíž není vhodné si k němu objednávat březnovou novinku, protože ji nejspíš budete mít uvnitř. 

V únoru mě navíc lehce zklamalo, že se v balíčku nenacházel žádný speciální mix, který by jinak nebyl v prodeji. Ano, máte pravdu, objednala jsem si ty balíčky proto, abych měla něco extra. Baví mě být VIP. ;-)

A protože jsem pořád nestíhala a nestíhala, dostala jsem se k nafocení až u posledního (tedy březnového) balíčku. Abyste z toho taky něco měli, že? 

Už jen jedlý obsah
Musím říct, že mi byly moc příjemné dopisy, které vysvětlovaly, co se v balíčku nachází, a dávaly mu takový punc jedinečnosti. Jako že ten balíček někdo dělal s láskou přímo pro vás. Hýčkaný zákazník, to jsem ráda. A v dnešní době je to skoro bych řekla i nutnost. A samozřejmě mít kvalitní produkt. Mixit je podle mě docela drahý (srovnejte s obchody), ale je fakticky dobrý, působí na mě jako vyvážená směs (píší, kolik je tam bílkovin, tuku apod.) a leckdy mají i docela zajímavé ingredience. Některé sestavují známí lidé, třeba jednomu kámošovi lezci po skalách jsem posílala reklamu na ten, který vytvářel Adam Ondra. Mělo by v něm být hodně proteinu. A tak jsem ho zároveň koupila příteli, protože teď dost cvičí (a tajně doufám, že mu budu moci ujídat, když teď „tolik“ běhám, ale o tom více v pátek) a to se prý má jíst více bílkovin kvůli svalům (a v tomhle mixu jich je 29 % díky syrovátkovému proteinovému koncentrátu a taky je tam dost čokolády, takže mu to bude zaručeně chutnat).

V balíčku se nachází vždy dvě müsli, což je na měsíc celkem málo, když to chcete zodpovědně snídat každý den. Pravda, leckdy si mlsnu i ke svačině v práci. Zejména odpoledne. Na druhou stranu jsem ráda, že svačím a neláduji se pak tak velkými večeřemi. Pak je tam vždy něco dalšího zajímavého: mrazem sušené ovoce (třeba teď višně a broskve, které takhle miluju), oříšky v čokoládě, mixitka nebo nějaká kaše. Zkrátka něco na ochutnání z jejich produkce, co byste si třeba ani sami nekoupili. Pokud Mixit neznáte, je tohle asi nejlepší varianta. Pokud už jste zběhlejší, dokážete podle mě sami lépe posoudit, na co chuť máte a na co nikoliv.

úterý 7. dubna 2020

Máme novou postel

To bylo tak, kamarád, co nám pomáhal s výměníkem (o tom zase příště), se zmínil, že by měl postel. Asi jsme se nejprve neprozřetelně zmínili my, že ta naše stará je jednak tak trochu stará – a tedy out, co se týče vzhledu, a jednak by to do ní chtělo rošt, protože v tuto chvíli jsou tam jakási péra či pružiny a už jsou dost proleželé. A taky madraci. Ke shánění ani jednoho jsme se dosud moc neměli. Jednak máme pořád co dělat jiného, a jednak vytápět ložnici znamená vytápět celkem zbytečně další místnost. A bez toho tam byla donedávna opravdu zima. Ostatně ani dnes by to asi ještě nebylo nic moc. A tak jsme spali v obýváku na rozloženém gauči. Taky je starý a dost to tlačí. A není na něm moc místa, ale dá se jít spát hned po filmu a v relativním teple. 

A tak jsme se jednoho dne dozvěděli, že můžeme mít postel, jestli chceme. Dva metry na dva. Ve skutečnosti jsou to dva metry na metr osmdesát, ale stejně je to obr. Večer mi ještě přítel volal a než jsem se nadála, druhý den v poledne ji kluci přivezli. Ještě ji pomohli složit z auta a že prý ji večer pomůže kámoš dát dovnitř. Tím jsem si nebyla tak docela jistá. Dveře sice máme dva a půl metru vysoký, ale to ty vnitřní, ale venkovní mají jenom dva metry. I samotná matrace byla dost děsivě veliká.

Najednou vyvstala další otázka – kam s ní? Jak se rychle zbavit velké postele v ložnici a chceme ji vůbec vyhodit? Rozhodli jsme se, že než uděláme nějaký ukvapený závěr, novou postel vyzkoušíme, třeba v obýváku. Zbavit se staré můžeme i později. Ostatně... kdoví kde bude v budoucnu ložnice?

Zatím si na ni ještě zvykáme. Je podezřele vysoko, takže jsme z toho trochu nesví. Matrace je ale příjemně středně tvrdá a bez jakýchkoliv zjevných vad, ze kterých by nás ráno bolela záda. Ale protože jsme nedali pryč zatím ani gauč, spíme blíž k oknu a tedy i světlu a možná i proto se nám někdy hůř usíná. Nebo to bude tím, že se v ní opravdu nemůžeme najít?

P. S.: Pokud vám připadá, že zabírá celý pokoj, tak vám to připadá správně. Když si chci sednout k šicímu stroji, musím sedět na posteli.

neděle 5. dubna 2020

Jak jsem byla připravena?

V článku Kdo je připraven, není překvapen jsem psala vám i sobě, co mám v plánu dělat, kdybych se ocitla v karanténě. Nakonec se to zvrtlo a jsme doma „uvěznění“ všichni. Ale když jste doma a s blízkými rádi, nemělo by vám to vadit. Pokud tomu tak není, měli byste se zamyslet nad třemi věcmi:
  • co doma změnit, aby se vám tam (víc) líbilo (Vždycky jsem tvrdívala, že s trochou snahy si udělám domov všude – potřebuji k tomu jen pár svých obrázků, kytek, nádobí... a klubíčka. Ale byl jeden podnájem, kde jsem to neměla ráda snad nikdy.),
  • jak napravit vztahy se svými blízkými. Teď na to konečně máte čas a prostor. Kdy jindy? Možná je to v tomto směru dobře. 
  • Případně se můžete zamyslet nad třetí variantou – možná máte s touhle situací takový problém, protože nezvládáte sami sebe, svoje myšlenky a volný čas. 
Jak jsem tedy psala dříve, máme home office. Dalo by se říct, že je to pohoda, ale je to jak kdy. Jeden den ano, to si užívám, že můžu pracovat hned od rána a dát si k obědu skvělé jídlo, nedezinfikovat si ruce, nenosit roušku a podobně, zatímco jindy mě frustruje, že mám spoustu mailů, nové problémy (některé věci online dělat nejdou) a vedoucí má pocit, že se nudím, takže děláme na dalším projektu, do toho si ale miniprojekty vymýšlí i jiní kolegové a já na jejich prosby potřebuju reagovat. Do kanceláře chodím jednou týdně a docela se tam těším, protože mám samostatnou kancelář (aktuálně skoro i budovu), a tak si můžu sundat roušku.

Když jsem přemýšlela, co bych mohla dělat, napadly mě následující věci a teď bych se k nim ráda vyjádřila podle toho, co opravdu dělám a co nikoliv.

Psaní blogu je super. Pořád sice píšu míň, než bych ráda (při home office jsem u počítače až dost, takže pak už na to tak úplně není nálada) a dost taky o koronaviru, ale stejně mnohem víc než kdy dřív (v nedávné minulosti). Ovšem žádné články nejsou dopsané, pořád jenom hrnu před sebou novinky. Na druhou stranu seriál „na statku“ se mi zatím daří úspěšně publikovat každé úterý.

Ohledně šití je to bída s nouzí. Ráda bych se do toho víc pustila, protože psát teoreticky není problém ani jindy, ale k šití se moc nedostanu v běžné pracovní dny. Začala jsem šít roušky a taky pyžamo – ale to bylo ještě před tímhle vším (22. února).

Co se týče malování, jsem na tom asi jako s šitím. Rozkreslila jsem jednu krajinku pastelkami, krásnou barevnou Mowray, kterou jsme si myslela, že dodělám do 20. března, prvního jarního dne, protože jsou na ní kvítky a krásně by se k tomuto tématu hodila, ale hned za pár dní padal sníh, takže to až tak nevadí. A pak další krajinku od téže autorky dětským olejovým pastelem. Je hrozně tlustý, takže není sranda s ním malovat. Ani nevím, proč jsem si ho v Lídlu pořídila. Ale asi jsem to tak nějak chtěla zkusit. A teď jsem je poprvé vytáhla, aby mi jen tak zbůhdarma neležely ve skříni. 

Pletu velice pomalu a málo (když nejezdím do práce, pokud si vzpomínáte, pletla jsem hlavně cestou), především malý svetřík Flax Light pro dítě. Testovací kousek... tak nevím, jestli bude na skutečného lidského tvora. Nemám na kom vyzkoušet. Další prioritou je dokončit svetr Avion z příze Titus od Upletusi na PraktiKAL, tedy do 31. 5. 2020. A pak by se vidělo.

Zato jsem se ale 23. března, tzn. asi týden od vypuknutí velkých změn, pustila do pokračování háčkování. Makám teď na rozdělané dece Charlotte's Dream Blanket, kterou jsem začala vloni. Jelikož je to celkem komplikované, je lepší se na každou řadu nejprve podívat na videu a pak ji uháčkovat. I tak se mi stalo, že jsem musela dvě řady párat, protože jsem je uháčkovala špatnou barvou. 

Vyprat prádlo bylo to nejjednodušší, hned v úterý vám k tomu povím víc. 

Dělání kolem domečku se mi celkem dařilo. Natřela jsem nějaké ty kůlničky či dveře od komůrky a špejcharu, připravila jsem si tu zahrádku na jaro a sázení (i něco zasadila), rozuměj zryla malý kousek půdy. Ale k oknům jsem se nedostala – a ne jen kvůli ochlazení (taky se mi nechtělo) a to samé platí o skříních. 

S kocourkem Frantou jsem se mazlila víc než dřív, až si na mě pěkně zvykl a světe div se, kočka taky. Normálně jsem naučila Macíka trochu se mazlit. Pořád je to ještě takové váhavé a trochu divné, ale rozhodně je to posun! Aspoň už přede mnou neutíká.

A k čemu jsem se nedostala? Třeba ke čtení. Nebo cvičení (smutnej smajlík). Taky ke kurzu psychologie na Courseře. Taky jsem nepaličkovala, nepředla, neudělala inventuru klubíček a nepřipravovala motorku na sezónu.

Navíc jsem začala zahradničit, viz moje články v úterním speciálu Na statku, vyzkoušela matný lak na nehty (takové divné, nelíbí se mi to). Ale začala jsem běhat. Tomu by se dalo říct prozkoumávání okolí...

středa 1. dubna 2020

Historky o koronaviru

Už před nějakou dobou jsem se kolegyni zmínila, že vedoucího nemám v práci, protože se na něj lidi divně dívali. Jako jak divně? No, báli se ho, protože se před nedávnem vrátil z Itálie. (Bylo to ještě v době, kdy to tam teprve skoro začínalo, resp. byly tři rizikové oblasti a on byl úplně jinde.)
Odpověděla mi: „Ale to se ho báli už předtím, ne?“

Do banky přišli nějací lidé s rouškou přes obličej. Třásli jsme se hrůzou, že jde o nemocné koronavirem. Naštěstí se brzy ukázalo, že jde jen o normální přepadení.

Restaurace se zavírají ve 22, bo Covid chodí v noci.

Další vtipy najdete zde, nemá smysl vše opisovat:

https://www.dotyk.cz/magazin/vtipy-na-koronavirus.html
https://www.patriotmagazin.cz/je-to-dobre-cesi-si-zacinaji-delat-z-koronaviru-legraci-tady-je-top-50-vtipu
https://www.patriotmagazin.cz/koronavirus-jak-terc-vtipu-vybrali-jsme-dalsich-top-50
https://zdarsky.denik.cz/zpravy_region/video-lidi-na-vysocine-neopousti-humor-sdili-vtipy-o-koronaviru-20200324.html
https://chrudimsky.denik.cz/zpravy-z-ceska/internet-se-bavi-koronavirus-epidemie-panika-vtipy-memy.html
https://www.novinky.cz/zahranicni/koronavirus/clanek/az-vam-bude-smutno-ze-nejdete-na-koncert-muzete-si-precist-nove-vtipy-o-koronaviru-40316188
https://kreslenyvtip.cz/search?combine=V%C3%A1clav%20Veverka%20Koronavirus
https://kreslenyvtip.cz/search?combine=Roman%20Kelbich%20Koronavirus

https://www.msn.com/cs-cz/zpravy/koronavirus/lid%C3%A9-vym%C3%BD%C5%A1lej%C3%AD-vtipy-na-rou%C5%A1ky-a-koronavirus-psycholog-rad%C3%AD-sm%C4%9Bjte-se/ar-BB11sd36?li=BBOoZca