A tak jsme se jednoho dne dozvěděli, že můžeme mít postel, jestli chceme. Dva metry na dva. Ve skutečnosti jsou to dva metry na metr osmdesát, ale stejně je to obr. Večer mi ještě přítel volal a než jsem se nadála, druhý den v poledne ji kluci přivezli. Ještě ji pomohli složit z auta a že prý ji večer pomůže kámoš dát dovnitř. Tím jsem si nebyla tak docela jistá. Dveře sice máme dva a půl metru vysoký, ale to ty vnitřní, ale venkovní mají jenom dva metry. I samotná matrace byla dost děsivě veliká.
Najednou vyvstala další otázka – kam s ní? Jak se rychle zbavit velké postele v ložnici a chceme ji vůbec vyhodit? Rozhodli jsme se, že než uděláme nějaký ukvapený závěr, novou postel vyzkoušíme, třeba v obýváku. Zbavit se staré můžeme i později. Ostatně... kdoví kde bude v budoucnu ložnice?
Zatím si na ni ještě zvykáme. Je podezřele vysoko, takže jsme z toho trochu nesví. Matrace je ale příjemně středně tvrdá a bez jakýchkoliv zjevných vad, ze kterých by nás ráno bolela záda. Ale protože jsme nedali pryč zatím ani gauč, spíme blíž k oknu a tedy i světlu a možná i proto se nám někdy hůř usíná. Nebo to bude tím, že se v ní opravdu nemůžeme najít?
P. S.: Pokud vám připadá, že zabírá celý pokoj, tak vám to připadá správně. Když si chci sednout k šicímu stroji, musím sedět na posteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat