Kocourek František

Franta je ze svého poprvé na okně asi víc překvapený než já.

Frantu máme od kotěte, je to syn naší kočky, Macíka. Je větší, víc došediva a má hezčí srst a kulatější oči.

Je víc zvyklý nechat se vzít do náručí a mazlit. Víc se ke mně hrne, když jdu ven, a dožaduje se pozornosti. Ale možná mu jde jenom o žrádlo. 

Občas vymyslí něco srandovního a to se mu pak směju.

Jednou jsem si takhle pletla či četla venku na lavičce, opalovala si nohy a najednou koukám, že mě Franta olizuje. Den předtím jsem měla silácké řeči na přítele, že se nemusí bát, že ho Franta určitě nekousne, když mu olízl prst u nohy. Ale dneska to byla jiná. Jak vytáhl drápky, nohu si chytil a olízl některý z menších prstů, dostala jsem celkem strach. Ještě že vím, že si s ním nikdo z nás rukou nehraje, takže nemá pocit, že jsme jeho hračky. A nemá ve zvyku ani škrábat (spíš nedopatřením, že si neuvědomí, že nás to bolí), ani kousat.

Franta jako myčka

Onehdy mě Franta překvapil něčím úplně jiným. Byla u nás na návštěvě sousedovic holčička a pořád otravovala tatínka, kdy už pojedou do Lídlu. Tak jsem ji chtěla zabavit tím, že bych jí nabídla pohlazení kocourka. (Vypadala mile a bez dozoru bych ji nenechala.) Ale Franta se asi s cizími lidmi bavit nechce. Měla jsem ho v náručí a začal tak strašně vyšilovat, že jsem ho musela pustit na zem a nechat utéct. Paradoxně přišla kočička a nechala se od milé slečny pohladit. Varovala jsem ji, že Macík je plachá a prudké pohyby ji děsí, to se pak bojí i mě, ale holčička byla milá a hladila ji jen opatrně a trochu bázlivě. Stejně jako potom kozy. 

Jinak co se týče jara, jsou naši kočičáčci velice přátelští. Když jsme na zahradě nebo dvorku, drží se nás. Franta se mnou dokonce chodí kontrolovat přírůstky či zalévání stromků za stodolou.

Akorát si zvykl vyrušovat mě při práci na počítači venku a drze skákat na stůl. A když jsme minule grilovali, napadlo ho to taky a nerozuměl tomu, proč tentokrát nesmí.

O tom, že si s ním můžu hrát jak s plyšákem, převalovat ho z jednoho boku na druhý, hladit po břiše nebo proti srsti, je skoro zbytečné psát. Myslím, že to vyplývá z toho, jak je miloučký. Jenom vám neřeknu, jak jsme to udělali, že máme tak hodného kocourka. Řekla bych, že to je sám od sebe. Od přírody je takový malý zlatíčko. Dá se nosit v náručí, nožičkama nahoru a podobně. Dokonce i s holýma rukama mám jistotu, že mě nepoškrábe.

Akorát jak jsem ho minule postříkala nějakým sprejem proti blechám, tak se tvářil dotčeně a ukřivděně a hned ke mně nechtěl. Ale přešlo ho to celkem brzy.