pátek 30. března 2012

Sociální experiment

Jednou jsem takhle brouzdala na youtube. Už nevím, co jsem hledala, nebo na co jsem se dívala, ale našla jsem dva zajímavé „sociální experimenty“, jak tomu říkají tvůrci. My ekonomové tomu říkáme „guerrilla marketing“, což je určitá reklamní strategie, která stojí málo peněz a jsou v ní využívány nekonvenční prostředky. Budu se jí tu podrobněji věnovat v jednom z příštích článků. Trik je v tom, že netradičnost a neočekávanost zaujmou zákazníky.

Myslím, že necelých 57 tisíc shlédnutí v prvním případě a 177 tisíc v druhém hovoří o určitém úspěchu. Jde o reklamu, dá-li se to tak říct, na pšeničné pivo Fénix od Plzeňského Prazdroje, o němž se dále zmiňuji ve Vyzkoušeno pro vás. Doporučuji vám se na ta videa podívat, protože jsou jednak zajímavá a jednak i zábavná. První se týká srovnávání délky úseček a druhé fronty před restaurací. Jak myslíte, že byste se chovali vy?

čtvrtek 29. března 2012

Miluju i nenávidím hrušky

Dnes jsem zavítala do zdravé výživy s tím, že si po náročném dni koupím nějaké zdravé mlsání, abych pak neměla výčitky svědomí, které by následovaly po JOJO dobrůtkách. Ukázalo se, že jsem měla horší den než jsem si myslela, alespoň podle utracených peněz. Drobné výčitky odezněly při opětovném pohledu do tašky. Kromě pár jednorázových věcí jsou ty ostatní určeny pro dlouhodobější spotřebu a v porovnání s běžně kupovanými věcmi se mi ještě krásně vyplatí např. pohanková kaše k snídani.

Protože jsem holka zvědavá, musela jsem leccos načít a ochutnat, třeba takové sušené ovoce. Mňam, hruštičky jsou úplně skvělé a ty višně, fúha.

Abych vše uvedla na pravou míru, tak hrušky moc nejím. Nechutná mi v nich ten „písek“, to jak jsou takové škrablavé. Všehovšudy mi docela chutnají ty japonské hrušky nashi a pak jsem jednou hladová na procházce slupla kyselou hrušku, kterou mi přítel sundal ze stromu. Ale sušené mi kupodivu chutnají. Jednou mi je takhle přinesla kamarádka ke křížalám a byly skvělé. A teď jsem je našla ve směsce od firmy Domaci-dobroty s. r. o. a jsou fantastické. Na firmě se mi líbí, že nepoužívají oxid siřičitý, takže pak ovoce nechutná divně a člověk ho nemusí zalívat horkou vodou.

středa 28. března 2012

Aktuální projekty

O víkendu jsem se zamyslela nad svým článkem „Miluju projekty“. Vlastně jsem nepřemýšlela přímo nad ním, vzniklo to tak nějak samo. Napadlo mě sepsat si všechny momentálně rozjeté projekty a zjistit tak, jestli toho nedělám opravdu příliš mnoho naráz. Ukázalo se že ne, i když je toho celkem dost. Takže na čem teď dělám?
  • Háčkuju dlouhý letní šaty. Možná byste mohli říct, že to není projekt, protože to prostě uháčkuju a bude. Ale pro mě, i když mám s různýma ručníma pracema docela bohaté zkušenosti, je každé dílo – zvláště kus oblečení – opravdu projektem, neboť těch jsem ještě mnoho nevytvořila a hlavně mám sklony nechat rozdělanou práci a pustit se do něčeho nového. A háčkované dlouhé šaty jsou opravdu megaprojekt, skoro jako pletený svetr, který mám mimochodem taky rozdělaný už delší dobu.
  • Disertační práce. Kdo viděl Ph.D. movie (trailer zde) – fantastickej, dokonalej film, na který se mi bohužel nepodařilo včas napsat recenzi a po půl roce zpětně je to trochu trapné, ale stejně to možná zkusím – nebo navštěvuje stránky http://www.phdcomics.com/comics.php nebo je doktorand, tuší, jaká to je práce a běh na dlouhou trať. Může postačit, když řeknu, že otázka: „Jak seš na tom s disertačkou?“ se pro jistotu považuje za zakázanou. Pomalu to učím všechny své přátele.  ;-)
  • Projekt štěstí. Tvorba předsevzetí a věnování se tomu, na čem mi záleží, a další vlastní rozvoj mi připadají zajímavé i důležité. Navíc jsem velice zvědavá, co bude dalšího v té knize, kterou ještě pořád nemám dočtenou.
  • Týdenní pokus, co mě zaujalo. Vychází myslím ze Šťastného blogu ale možná že přímo z Projektu štěstí paní Rubinové, už přesně nevím. Původní nápad byl takový, že si týden budu psát, jaké téma mě zaujalo a budu se mu třeba někdy později věnovat. Zjistím, o co se zajímám a tak. Už to dělám podstatně déle. Pořád mě to baví a ještě jsem si nenašla čas to vyhodnotit, tak snad někdy příště. 
  • Týdenní časový harmonogram, abych zjistila, kde trávím tolik času a čím. Je to jedna z metod time managementu, odborně se jí říká snímkování a spočívá v tom, že si každou půlhodinu nebo hodinu píšete, co jste dělali. Na závěr z toho sestavíte graf, kde uvidíte, kolik času jste věnovali zábavě, kolik práci, cestování a kolik jste jen tak zbytečně promrhali. 
  • Každý týden napsat povídku. Tohle vychází pro změnu od Bradburyho z jeho knihy Zen a umění psát. Projekt sice pěkný, ale povídky mám asi dvě a ještě k tomu nejsou nic moc. Nějak mi nevychází čas nebo chuť, nebo ani jedno. 
  • Každý den napsat článek na blog. Tohle by měl být pokusný projekt na zbytek března a duben. Když se to osvědčí, mohla bych to praktikovat dlouhodobě… články si lze i předepsat, když má člověk v jeden den fůru nápadů a druhý den pro změnu třeba komunikativní krizi, ale na druhou stranu to nehodlám nijak zvlášť hrotit, když to nevyjde, prostě vám zase delší dobu nenapíšu. Lepší než psát nesmysly. Někde jsem ale četla, že člověka za den napadne asi 64 tisíc myšlenek, tak snad by jedna z nich mohla stát za menší rozebrání a napsání, ne? 
  • O Literárním vzdělávání jsem vám už psala v Recenzích, takže není třeba dále zmiňovat. 
  • Před lety jsem se rozhodla, že vytvořím 100 + 1 různých párů náušniček a tenhle nápad mě prozatím ještě neopustil. 
  • Vincentka je prý zdravá a léčivá. Očistná léčebná kúra by měla trvat 15 až 20 dní, tak se o to pokouším, i když ne tedy se stoprocentní úspěšností. 
  • V neděli jsem viděla super věc – že si máte pořídit výtvarný deník a postupem času se naučíte kreslit a malovat lépe, tedy pokud dodržíte ještě nějaké další rady z té knihy. A tak mě napadlo, že zkusím každý den kreslit. Stejně jako psát na blog alespoň v březnu a dubnu. Tak uvidíme.

úterý 27. března 2012

Nuda podle mě

Pořád si stěžuji, jak strašně nestíhám, kolik toho mám a tak podobně, ale pravdou je, že se taky občas pořádně nudím. Myslela jsem si, že se mě nuda netýká. Mám přece tolik plánů, nápadů a rozdělaných věcí, že snad ani není možné to všechno stihnout v jednom životě.

Na nudu jsem si pamatovala z dětství. Myslela jsem si, že to je třeba ten stav, kdy se vám chce jít ven, ale prší a doma není co dělat. Domnívala jsem se, že nuda je stav, kdy nemůžete nic dělat, třeba jste pod stanem na dovolené, a jak se říká, koušete se nudou, dokud si nevymyslíte nějakou zajímavou hru, nedáváte si hádanky, nebo vám třeba rodiče něco nevypráví.

Ale jak mi ukázal Eric Maisel, nuda je mnohem víc. Je zákeřnější. Adaptovala se. Kdyby měla být jako dřív – nemáte co dělat, a tak se nudíte – dávno by chudinka umřela, protože kdo dnes nemá co dělat? I děti pod stanem mají nejspíš iPod nebo něco jiného, čemu se mohou bez problémů celý den věnovat, něco co jim „sežere“ víc času než by možná sami chtěly. Ale kdepak, na nudu si jen tak nepřijdete… je to potvůrka mazaná. Připlíží se k vám, ani o ní nevíte. Jako to udělala mně.

Je to už nějaký ten pátek, co jsem si četla v Tréninku kreativity, co bych měla udělat za další cvičení pro rozvoj tvořivosti. Bylo tam něco o nudě a boji proti ní. Jak jsem se nad tím zamýšlela, došlo mi, že se doopravdy nudím.

Ne, že bych neměla co dělat a jen tak seděla, bloumala od ničeho k ničemu a civěla z okna. Nudím se ve své práci, ve volném čase i ve svém životě vůbec. Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem to mohla dopustit. Proč svou práci dělám tak, že mi připadá nudná? Musím tam přidat trochu kreativity… vyzdobit si kancelář živými květinami, nakreslit si na chystanou přednášku mentální mapu, dělat si výpisky s barvičkama, vymyslet novou aktivitu do cvičení…

Už jenom pouhé uvědomění si faktu, že se nudím, tedy že můj život sice plyne pěkně a třeba i podle plánu, ale tak trochu bez toho správného vzrušení, mi dodal energii. Přiznání (alespoň sama sobě), že se nudím, podle Erica znamená, že s tím musím něco udělat. A popravdě ono se celkem udělalo i samo. Chvilku jsem používala takzvaný nudoměr, který Maisel navrhuje. Poznamenáte si na stupnici od 1 do 10 jak moc se právě v tuto chvíli nudíte. S hodnotou nad 5 musíte okamžitě něco udělat.

Teď už ho snad ani není potřeba, neboť jsem si kreativitu naordinovala skoro všude. Pochopitelně bych si měla i nadále dávat pozor na to, abych zase nesklouzla do stereotypů, které mě nebaví.

pondělí 26. března 2012

Vědecký článek

Pustila jsem se do hledání informací o tom, jak má vypadat vědecký článek, neboť ten, který jsem napsala, byl silně zkritizován a označen za referát či seminární práci. Byť mě ta kritika dost vzala a bez pláče se to neobešlo, celkem rychle se mi zase podařilo postavit na nohy a začít pracovat na nápravě.

Velice mě pobavila zmínka o G. B. Shawovi, který radí, jak začít se psaním vědeckého článku. Jak na to? Jak začít psát? „Vlevo nahoře.“

Ještě bych ráda doplnila, že se buď změnil můj přístup k životu, nebo opravdu dobře působí ten pangamin. Od té doby, co ho beru, mám pocit, že už tolik nestresuju jako dřív. Ano, oproti ostatním si pořád přijdu před důležitými událostmi značně nervózní, ale už ne tolik, že bych měla pocit, že to škodí mému zdraví.

pátek 23. března 2012

Rozšiř si obzory

Ještě jsem se úplně nerozhodla, do kterého bloku bude patřit toto předsevzetí. Už si ani pořádně nevzpomínám, v jakém ho má Gretchen. Jedno ale vím jistě – je to fantastický nápad a přímo jako stvořený pro mě. Jak bych jen popsala, co jím zamýšlela Gretchen? Chci udělat přesně to samé, i když trochu jinak.

Jde o to, že podle všeho jsem renesanční člověk, tedy někdo, kdo se zajímá o všechno a všechno ho baví. O všem chce něco vědět, všechno chce vyzkoušet, se vším se setkat. 

„Rozšiř si obzory“ je předsevzetí, které nejspíš souvisí s kreativitou, ale také odpovídá mojí nátuře a mému běžnému chování. Toto předsevzetí mě dělá šťastnou, jak už jsem měla možnost hned v několika málo případech vyzkoušet. Například jsem si zkusila PoleDance, taky jsem si přečetla pár článečků na Wikipedii, půjčila si z knihovny Praktickou ženu a rozhodla se ji přečíst od začátku do konce a začala na netu studovat různá drobná témata, která podle mého názoru stojí za pozornost. 

Kromě toho jsem se rozhodla, že se vrátím k projektu Celebrity, což mi opět přineslo radost, i když jsem v něm ještě nic nevykonala a nic nového nenapsala. Každopádně mě těší už jenom skutečnost, že jsem se rozhodla znovu se do něj pustit a ještě jej navíc využít na svém blogu.

čtvrtek 22. března 2012

PoleDance

Není to tak dávno, co jsem se s kolegyní zašla podívat na PoleDance. Přišlo to nenadále. Zmínila se, že to jde vyzkoušet se svou kamarádkou, že ji to láká, chtěla by vnést do svého života víc pohybu. Pak z ní nějak vypadlo, že její kamarádka nemůže, tak jsem se zeptala, jestli by jí nevadilo, kdybych se pro jednou přidala já. Vyplázla jsem sto třicet korun za to, abych si mohla vyzkoušet vlnit se u tyče. No, nebylo to tak špatné, jak by se mohlo zdát. Na druhou stranu už na začátku jsem tam šla s tím, že si to jdu jen vyzkoušet a minimálně prozatím z toho nic nebude, neboť dva pravidelné kroužky v týdnu jsou pro mě až dost, nepotřebuji si tam narvat i třetí, i když by to konečně byla pohybová aktivita, kterou zoufale potřebuji.

Na internetu na pole dance lákají s tím, že si díky němu můžete vytvarovat tělo a dát průchod svému svůdnému já. To je myslím celkem trefné, neboť si při tomto sportu nejednou připomenete, že jste žena, navíc krásná a sexy. O tom to totiž je. Ukázat se. Nestydět se, odvázat se a předvést se v celé kráse.

Nemyslete si ale, že by to bylo nějak sprosté a podobně. Místy je to velice vyzývavé a dráždivé a věřím, že pro chlapy to fakt musí být zážitek vidět to naživo, nicméně pro ženu je příjemné to, jak dává průchod své ženskosti a svůdnosti. Na druhou stranu to také vyžaduje značnou zručnost a sílu, jak v pažích, tak i v nohou, kterými se člověk mnohdy drží tyče, jež se s ním otáčí.

Při pole dance jsem si připadala tak trochu jako Violet z Divokých koček a to pro mě bylo vždycky lákavé. Při tomto tanci, lze-li to tak nazvat, mně to připomínalo spíše akrobacii, si totiž i nevinná holčička musí připadat jako prvotřídní svůdnice, v horším případě značně neohrabaná prvotřídní svůdnice, nicméně některá gesta vypadají dobře i když se nejste schopné na tyči udržet déle než pár sekund.

Nejtěžší na pole dance nebylo ani až tak udržet se na tyči, ale spíš to, že se snažíte vypadat dobře a ladně. Na tyč nesmíte vyskakovat, ale musíte se na ni vytáhnout jen silou paží. Nohy a vlastně celé tělo musíte nechat rovné, napnuté, elegantní a ladné. Nemůžete se křečovitě držet, abyste nespadly. Čím pomalejší pohyby, tím náročnější to je na svaly. Takže autoři textů na různých stránkách myslím nelžou, když tvrdí, že se to vyrovná posilovně.

Na následujícím videu můžete vidět pár věcí. Je to sice občas trochu stejné, nicméně docela masakr.

Pro ty z vás, které by snad pohoršovalo nedostatečné oblečení, mohu doplnit, že kromě efektu (aby bylo na co koukat) je to také proto, že po oblečení by vám ta tyč nechutně klouzala a v podstatě byste neměli šanci se na ní udržet. Ovšem jsou případy, kdy vážně přemýšlím o tom, jak a čím se na ní jednotlivé ženy drží, neboť to vypadá skutečně neuvěřitelně.

Pokud nevěříte, že pocházíme z opice, koukněte se na následující video a bude vám to snad jasné. I když popravdě mě pořád ještě překvapuje, že něčeho takového je člověk schopen.

úterý 20. března 2012

První jarní den

Pracuji, mám toho nad hlavu. Vlastně jako obvykle… jen teď jsem si to nějakou dobu neuvědomovala. Google má v logu podivné obrázky, tak se chci podívat, co to vlastně znamená… Aha, první jarní den. Tak nám dnes ofiko začíná jaro. No, ono už sice bylo o víkendu a v tomto směru spíše důvěřuji Číňanům s jejich systémem pěti elementů, ale budiž.

Dneska je tedy jarní rovnodennost. Pokud nechci použít nějakou ohavnou definici, mohu si prý podle Wikipedie vystačit s lidovými moudry, že slunce přechází přes rovník, nebo ještě lépe, že den trvá stejně dlouho jako noc, tedy právě 12 hodin. Ve skutečnosti je o dvacet minut delší než noc. ;-)

Další zajímavostí k tomuto datu je, že „Slunce vychází přesně na východě a zapadá na západě (ovšem horizont pohledu by musel být v nadmořské výšce 0 m nad Středozemním mořem).“ Na severním pólu začíná polární den, na jižním naopak polární noc.

Když už je teda to jaro, zkuste udělat něco veselého a bláznivého. Třeba si jen tak do vázy koupit tulipán, pořídit si novou kvetoucí rostlinku v květináči (např. brambořík nebo fialku, či prvosenku), zkusit uvařit nové jídlo (k březnu prý patří chřest a ten stačí jen hodit na chvíli do vařící vody, pak zabalit do šunky a případně přidat sýrovou omáčku, takže brnkačka), nebo vyražte do města v sukni či oblečení v jarních barvách (žlutá, oranžová, zelená), netradičně kombinujte, kupte si sponku do vlasů, nové boty, zajímavý časopis, zajděte s miláčkem na večeři nebo s kamarádkou na kafe a zákusek… Jarní hubnutí a detoxikace mohou začít až potom, teď je potřeba oslavit jaro. Tak si užívejte sluníčka, i když se na něj díváte třeba jen z okna kanceláře jako já.

pondělí 19. března 2012

Upoutávka na nové recenze :-)

Včera jsem viděla krásný film. Byl tedy trochu netradiční, ale nijak mi to nevadilo. Spíš než děj, tam totiž frčela konverzace. Šlo o Muže ze Země a už jsem na něj přidala na stránky recenzi, stejně jako na minulý báječný film – Všemocný, takže kdo by měl zájem…

neděle 18. března 2012

Co mi dělá radost?

 Inspiraci pro psaní toho, co mi právě v tuto chvíli dělá radost jsem našla na Šťastném blogu. Nápad se mi moc líbil, a tak jsem to také chtěla vyzkoušet. Tak tady je pár věcí, které mi dělají radost. Řazeno od nejnovějších.
  • Porazit kolegu v šachách.
  • Zjistit, že mě přátelé považují za extrovertní a pozitivní.
  • Zajít s kolegy na oběd.
  • Vánoční atmosféra.
  • Že se mi i druhý den lehce vlní vlasy.
  • První jízda na motorce.
  • Sníh.
  • Po sprše si natřít tělo příjemně vonícím krémem.
  • Dostat romantický pohled z Paříže od kamarádky.
  • Vyrazit do prvního sněhu v sukni a kozačkách.
  • Najít ve slovníku cizích slov to, co zrovna potřebuji.
  • Vědět, koho se zeptat na to, co mě zajímá.
  • Naplánovat něco nového.
  • Vyřídit nákupy.
  • Mít anglický slovník.
  • Tulit se k sobě v hospodě.
  • Cítit se milována.
  • Když se ráno probudím a všude kolem je naprostý klid.
  • Mít pro sebe celý kupé ve vlaku.
  • Moci si koupit něco jen tak pro radost. Nemuset řešit každou korunu.
  • Dostat přidáno.
  • Mít mobil, do kterého si můžu psát poznámky.
  • Koupit si hezkou knížku, zrovna když mám chuť. Bez hlubšího smyslu nebo potřeby jen na základě intuitivního cítění. (Snad se taky dostanu k jejímu přečtení.)
  • Hnusný oběd v menze mi potvrdí, že umím dobře vařit.
  • Příjemně někoho překvapit.
  • Pustit si oblíbenou hudbu a zazpívat si s ní.
  • Když se mi podaří rozhrudkovat sůl.
  • Když mi někdo řekne, že mi to sluší.
  • Podívat se na další díl svého oblíbeného seriálu.
  • Pořídit si domů kytičku.
  • Moci si koupit dvoje balení sušených rajčat.
  • Vyprávět si veselé vtipy nebo číst Lamera.
  • Naložit se do voňavé koupele.
  • Napsat dopis nebo dostat pohled.
  • Pomazlit kočku.
  • Válet se v plavkách na sluníčku a číst oblíbenou knížku.
  • Vyluštit celou křížovku.
  • Navštívit čajovnu a užít si to tam.
  • Prohlížet si časopisy s kreativními nápady.
  • Zamilovat se a užívat si pocit, že lítám.
  • Vymyslet nový zajímavý projekt.
  • Napsat dobrou povídku nebo báseň.
  • Návštěva knihovny a půjčení super knihy.
  • Když se na mě usměje cizí člověk, protože jsem se na něj taky usmála nebo byla milá.
  • Koupit si kancelářské pomůcky a nejrůznější vychytávky do práce ze svého grantu.
  • Vyrazit na zajímavou akci plnou tvořivých lidí.
  • Déšť, do kterého se všichni mračí, a mně připadá skvělý.
  • Splacené dluhy svědčí mému svědomí.
  • Nakoupené pořadače, díky kterým  budu mít v papírech pořádek.
  • Vonící čaj, ze kterého se právě kouří.

    sobota 17. března 2012

    Simona Monyová

    Před čtyřiačtyřiceti lety se v Brně narodila spisovatelka Simona Monyová. Toto datum znamenalo, že patřila do znamení Ryb, které prý bývají umělecky nadané.

    Simona Monyová byla česká spisovatelka, zaměřující se především na romány pro ženy, pro které sbírala inspiraci ve vlastním životě. Její román Tchyně a uzený… se stal předlohou stejnojmenného televizního filmu. Myslím, že rozhodně stojí za zhlédnutí, i když není právě optimisticky laděný.

    Moje známá má tuto autorku velice ráda, ale já se po přečtení jediné knihy (Utrhnout se ze řetězu) musím hodně rozhodovat, jestli se pustím do nějaké další. Po slohové stránce se mi rozhodně líbila, ale závěr bych udělala naprosto odlišný. Už kvůli tomu názvu - Utrhnout se ze řetězu! Dílo této spisovatelky odpovídá nejspíš jejímu životu, nebo alespoň jeho konci. Jako by i ona byla hrdinkou nějakého svého románu...

    Zdálky, pohledem užaslého diváka na jejím autorském čtení, jí člověk její život lehce záviděl. Vypadala mladá, krásná, svěží. Byla vysoká, měla děti, manžela, mohla psát a dokonce měla i vlastní vydavatelství, takže si nemusela dělat starosti s tím, že něco napíše a nikdo jí to nevydá. Také už měla jisté jméno, popularitu. A přitom nejspíš nebyla šťastná. Soudím tak pouze podle dvou děl, tak mi odpusťte, pokud víte něco jiného, ale v těch dvou je tolik zoufalství, že to myslím vypovídá hodně o osobním životě.

    Její dílo mě zaujalo nejen díky doporučením, ale také svými zajímavými přímo marketingovými názvy, např. Milostná strategie, Jednou za život, Roznese tě na kopytech, Otcomilky atd.

    Zdroje:
    http://www.spisovatele.cz/simona-monyova
    http://cs.wikipedia.org/wiki/Simona_Monyov%C3%A1

    „Celebrity“

    Před dvěma roky jsem si pořídila, tak trochu z recese, speciální bloček na deník. Byl od TOP dívky, značně barevný a pro puberťáky. Zaujala mě tam kolonka – "Jaké hvězdy mě tento měsíc zaujaly?", ke které bych se teď chtěla v rámci Rozšiřování obzorů vrátit. Lidé mě zajímali snad odjakživa a rozhodně to nebyly jenom celebrity z populární scény, ale i třeba vědci nebo spisovatelé. Občas se prostě najde nějaký ten človíček, který mě něčím zaujme a já kolikrát ani sama nevím, čím to bylo.

    Řekla jsem si, že se k tomuto zkoumání lidí zase vrátím. Najdu si příslušného člověka na internetu a pokusím se o něm zjistit víc, třeba mi dojde, proč mě tak zajímal. Nebo mi má jeho studium třeba něco přinést, těžko říct. Pro zpřehlednění ale nebudu vytvářet další stránku (rubriku) na toto téma, jen ho zařadím do štítků a budu takovéto články nadále uveřejňovat mezi těmi ostatními na blogu. Kdo bude mít potřebu se vzdělávat, nebo bude zvědavý, kdo mě zase zaujal, může si je přečíst, a koho to zajímat nebude, dají se tyto články jednoduše přeskočit, že ano.

    pátek 16. března 2012

    Já si snad pořídím kozu

    V úterý nebo ve středu jsem se zastavila ve zdravé výživě, a přestože měl příšernou cenu, koupila jsem si kozí kefír a jogurt. Napila jsem se hned venku před obchodem a byla blahem bez sebe. Dovolím si navázat na článek ze Šťastného blogu, který jsem nedávno četla. Byl o tom, Jak se projíst k dobré náladě.

    Článek samotný mi zas tak nic moc nového nepřinesl, ale pravdou je, že kozí kefír s mou náladou pořádně zamával. A rozhodně v dobrém směru. Z legrace mě napadlo, že bych si měla pořídit kozu, jinak mě budou tyto výdaje stát majlant. Pak jsem se trochu zděsila kvůli tomu, že vlastně vůbec nevím, co všechno by člověk potřeboval, aby mohl chovat tohle zvířátko. A to jsem z malého města a babička měla krávu.

    Trochu se stydím, když si vzpomenu na vtip, kdy se blondýnka diví farmáři s malou úrodou obilí, že nebude chleba, vždyť toho je přece v obchoďáku dost! Hlavně že my taky nevíme, co všechno bychom potřebovali k chovu kozy.

    čtvrtek 15. března 2012

    Stroje a zase stroje!

    Když mi řeknete, že za pár let už budou auta nebo letadla řídit jenom stroje a díky tomu předejdeme selhání lidského faktoru, odpovím vám, že už asi nikdy nebudu létat a budu chodit pěšky. Nenávidím stroje! 

    Miluju počítače - píšu všema deseti - to je fofr házení myšlenek "na papír", taky jsem si oblíbila digitální foťák, který mi umožňuje fotit i věci, které se možná nepovedou, bez velké ztráty. Ale vím, co jsou všechny tyhle technické vymoženosti zač. Stejně jako mě fascinují a dokáží nadchnout, vím, že je potřeba nesvěřovat jim plnou moc a důvěru. Však už předtím varoval i Karel Čapek ve svém R.U.R. Jenže on tehdy asi nevěděl, že počítače a podobné vynálezy mají "svou hlavu", která je podobně jako ta naše sem tam značně iracionální.

    Jsem teď trochu naštvaná, proto taková horlivost ve vyjadřování. Pracuju dlouho do noci. Chystám si materiály na svůj velký pracovní den. Už je to skoro hotovo, tak jen vytisknout, abych měla přehled, že? O půl sedmé večer už v práci nikdo není, a tak jsem drobet zoufalá, když mi tiskárna oznámí chybu. Kouknu na displej, tyhle moderní mašinky vám klidně i řeknou, co mají za problém. Aha, došel papír, tak to je maličkost.

    Mrknu do prvního zásobníku - aha, tady je - tak do druhýho... Fajn, přidám tam trochu z toho prvního a problém je vyřešen. Z mého pohledu ano, z pohledu tiskárny nikoliv. "Chybí papír." Jak chybí? Už ho tam máš! 

    Podívám se tedy ještě jednou... aha, ona chce A3. ... Proč? Vždyť já chci tisknout klasicky na A4. Nevadí, zkontroluji v kanceláři, že mám nastaveno správně. Zkusím změnit zásobníky na papír, třeba si myslí, že některý je na A3. Nic nepomáhá. Stisknu zoufale zelené tlačítko. Bez problémů mi okopíruje nic, ale vytisknout mi mou práci nechce.

    Vyzkouším i zlatou radu kolegyně: vypnout a zapnout. Chvilku se načítá a vrčí... a pak juchú, vážně to vytiskne. Teď tedy pro jistotu rovnou 3x. Takový plýtvání! Rostu z ní, ale jsem ráda, že to mám vytisknuté. Ještě že jsem to nenechala na ráno. Člověk aby si raději dělal poznámky v ruce!

    A když už jsem u toho, mám ještě malou příhodu z pondělí, kdy jsme byli hrát šipky. Házím tak nějak, jak mi to přijde pod ruku, ale většinou to dopadá dobře.  Tentokrát mi byl stroj evidentně přátelsky nakloněn, neboť když jsem hodila dvojku a jedničku, počítal mi devítku. Aby to ale vykompenzoval protihráči, když jsem dala příliš velkou ránu, usoudil, že jsem to tam zblízka bodla rukou a odmítl mi započítat asi 30 bodů, za což jsem mu zrovna dvakrát vděčná nebyla. V tomto duchu nám počítal skóre celou dobu, takže nevím, zda jsem jednou vyhrála oprávněně, nebo jsem měla mít na kontě za večer tři prohry. Jaksi nás včas nenapadlo, že ho máme kontrolovat.

    středa 14. března 2012

    Recenze

    Už delší dobu si říkám, že musím zjistit, jak se mají správně psát recenze. Sama píši dost věcí a velice ráda čtu, nicméně bych chtěla psát recenze tak, jak se mají. Jistě, inovacím se nebráním a starými konvencemi bych se také jen nerada nechala spoutat, ale zároveň toužím po tom, aby byly čtenářsky přívětivé, a aby nebyly pouhými zápisky ze čtenářského deníku, kterým nikdo jiný neporozumí.

    Tak jsem se konečně rozhoupala a našla si, jak se má správně psát recenze na internetu. Nyní si to tady shrnu a budu se to snažit dodržovat i u svých recenzí, abyste je měli co nejlepší. :-)

    „Smyslem recenze je podělit se o zkušenosti a názor. Nikoli však převyprávění děje nebo manuálu! Čtenáře totiž zajímá vlastní názor recenzenta. Tedy informace o tom, proč jste se rozhodli vyzkoušet nebo užívat danou věc (třeba počítačovou nebo deskovou hru), co vás přivedlo do kina právě za tímto filmem, jak jste se dostali k této knize; čtenáři jistě ocení zejména informace o tom, co se vám na recenzovaném objektu líbí, co vám na něm vyhovuje. Obdobně cenné jsou informace opačné, tedy co vás zklamalo. Zda byly vaše představy naplněny a daný objekt byste doporučili.“

    „Recenzí se rozumí posudek na odborné (vědecké), literární a jiné umělecké dílo. Úkolem recenze je celkově informovat o díle (knize, stati, představení, filmu, koncertu, výstavě) a posoudit jeho přednosti i nedostatky. Na rozdíl od recenze, která se soustřeďuje na výrazně kladné nebo výrazně záporné rysy díla, bývá kritika posouzením zevrubnějším, zasazuje kritizovaný předmět do souvislostí životopisných, společenských, uměleckých.“

    Jak na psaní recenzí? Psát
    • srozumitelně,
    • čtivě,
    • tak, aby byla pro čtenáře užitečnou,
    • raději kratší věty, nikoli však body,
    • Titulek by měl upoutat pozornost čtenáře.
    • V názvu článku nebo hned z kraje textu (perex) je dobré uvést název knihy a jméno autora. Obvykle je nejprve uváděn autor, pak titul knihy. A další věci známé z citací: kolikáté vydání knihy, místo vydání, nakladatel a rok uveřejnění. Pokud jde o autora méně známého, je vhodné připojit pár slov o něm.
    • Stručně popsat hlavní téma knihy, pointa se ale neodhaluje,
    • důležitá je zmínka o ilustracích (vztah k textu, rozsah a umístění),
    • vnější vzhled knihy (vymyká-li se průměru),
    • vlastní názor recenzenta (zřetelně oddělen od uváděných myšlenek autora knihy)
    • závěr recenze: shrnutí, vyjádření postoje. Vztah recenzenta k autorovi přitom nemůže působit nepřátelsky. (K čerstvě napsané recenzi bývá dobré se vrátit s určitým časovým odstupem a případně ji sebekriticky poopravit.)
    1. Do názvu článku napište název knihy a jméno autora.
    2. Pokud není autor notoricky známý, můžete poskytnout stručnou informaci o jeho odbornosti, zaměření, či o jeho působnosti.
    3. Stručně a jasně napište, co je hlavním tématem knihy, čím se zabývá a jak se tím zabývá - např. je-li spíše teoretická a k zamyšlení, či obsahuje-li praktické rady a návody.
    4. Uveďte, pro jakou cílovou skupinu je kniha psaná - zaměření či sportovní disciplína bývá většinou jasná - ale vezme si z textu něco začátečník nebo je požadováno hlubší proniknutí do problematiky?
    5. Je vhodné ukázat, jak je kniha rozdělena na kapitoly či podtémata, díky čemuž lze posoudit její logiku a přehlednost, a také uvést, zda obsahuje fotografie či kresby, které vhodně doplňují text a pomáhají jej správně pochopit.
    6. Zapojte i vlastní názor na knihu, nezapomeňte jej ale zřetelně oddělit od názorů autora. Zhodnoťte, pokud chcete, co se vám na knize líbí, co vás zaujalo a co naopak postrádáte nebo v čem jsou informace nedostačující.
    7. Vaše myšlenky shrňte do krátkého smysluplného závěru.
    8. Vždy si po sobě text ještě jednou přečtěte (a nejlépe s časovým odstupem)!
    9. Obvykle se recenze zabývá jednou knihou. Je však možné posuzovat v jedné recenzi dvě či více knih téhož autora nebo knihy o podobném tématu z pohledu více autorů.
    Eva Musilová ukazuje, že být recenzentem rozhodně není hračkou, neboť pisatel recenzí by měl mít veliké znalosti o osobnosti autora, znát podobné a konkurenční práce a také obor, o kterém se píše. Jinak nenapíše recenzi, ale v nejlepším případě pouze osobní názor na knihu, film, výstavu apod. Tímto se tedy omlouvám za nesprávné užívání pojmu „recenze“, ale budu ho tak používat i nadále doufajíc, že snad alespoň v některých oborech jsou mé znalosti dostačující, abych opravdu napsala recenzi a nikoliv pouze osobní názor. V ostatních případech musíte vzít v potaz, že jste na soukromém blogu, a tak tu prostě najdete osobní názory.

    Čeho se vyvarovat: 
    • rozvleklých popisných pasáží,
    • vulgarismů a napadání,
    • věcných a pravopisných chyb,
    K mým recenzím se snadno dostanete, když si rozkliknete rubriku Recenze.

    Zdroje:
    http://www.ctenarska-gramotnost.cz/medialni-vychova/mv-casopisy/recenze-1
    http://www.equichannel.cz/jak-napsat-recenzi
    Eva Musilová: Kurz tvůrčího psaní aneb od fejetonu po román 2. díl průvodce začínajícího spisovatele

    úterý 13. března 2012

    Téma měsíce

    Už jsem to několikrát zkoušela a nakonec se ukázalo, že si na to nedokáži najít čas. Nicméně některé věci je třeba zkoušet znovu a znovu, pokud je u nich naděje, že vám přinesou potěšení. A tak to chci zkusit znovu – vymyslím si téma měsíce, kterému se budu věnovat. Pěkně si ho prostuduji a dám vám tu vědět, co jsem se dozvěděla. Číst to pochopitelně nemusíte, když se vám nebude chtít, ale pokud vás bude dané téma zajímat, budete mít ode mě předkousáno, jak se říkalo na střední škole. K danému tématu bych ráda doporučila kvalitní literaturu, abyste věděli, co se k tomu dá najít a co v tom píší.

    Téma měsíce souvisí s březnovým předsevzetím o rozšiřování obzorů. Pro březen jsem si zvolila téma měsíce čaj. Jednak proto, že to je téma, které miluji a něco o něm už vím, a jednak proto, že plánuji udělat v práci menší čajový dýchánek s ochutnávkou různých druhů čajů, k nimž bych také chtěla něco říct, což mi připomíná, že musím své rozsáhlé znalosti oprášit, abych k nim opět měla přístup.

    neděle 4. března 2012

    Koncovka v hovorové podobě jména

    O víkendu jsme netradičním způsobem rozhodovali, jaké "i" se píše na konci slova. Nemohli jsme se shodnout, zda při oslovení Luk_ napsat měkké nebo tvrdé i. Moc nám nepomohla ani jiná oslovení třeba Klár_, Marti ... U Martiny je to jasný, protože ve slově Martina už měkké "i" je.

    Jeden kamarád přišel na originální řešení: nechal nás hlasovat. K mojí velké radosti se většina lidí postavila za můj názor - tedy tvrdé Y. (A zde na blogu v anketě také.) Na druhou stranu se našli i tací, kteří dávali přednost měkkému. Jeden kámoš to vtipně komentoval: "Ty bys chtěl být s měkkym?"

    Dnes jsem se konečně odhodlala nakouknout na stránky Ústavu pro jazyk český a napsat do jejich bezplatné internetové poradny. Jaké bylo moje zklamání, když jsem zjistila, že už ji dávno zrušili. Jak se to teď dozvím? Tři stovky se mi za takovou banalitu platit nechce! Ale ráda bych věděla, jak je to správně. Google taky není moc dobrý pomocník, neboť dává přednost výrazu "luky" jakožto množnému číslu střelné zbraně. Naštěstí se mi podařilo najít odpověď na mou otázku v Internetové jazykové příručce

    A jak už to u podobných sporů bývá, měli jsme pravdu oba. Za základní se sice považuje psaní s -i a to i v případech, že předchází tvrdá souhláska, ovšem tehdy lze psát i -y, takže přípustné jsou obě podoby Luki i Luky. 

    Osobně mi ta s tím měkkým připadá ohavná, ale je to taky správně. Každopádně hlasování o správnosti češtiny mi připadalo zábavné.