Paula Hawkins: Dívka ve vlaku (****)

Zjistila jsem od manžela, co poslouchá za podcasty (minule to byla Olga Hepnarová, to bylo zajímavé a trochu smutné) a jak to stahuje do telefonu a pustila jsem se do poslouchání krimi Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins. Měla jsem pocit, že jsem upoutávky na to viděla všude možně v metru, když jsem ještě jezdila do práce, tak jsem si říkala, že si poslechnu něco, co bude znát nejspíš hodně lidí, i když to možná bude brak. 

Líbilo se mi to hned po přečtení anotace. Dívka, co jezdí jen tak bezcílně vlakem a pozoruje, co se děje za jeho okny. To zní dobře. Vlaky mám ráda, takže si to docela dobře dovedu představit. I když ne u sebe. Já jsem pořád ponořená do pletení, nebo tlachám s nějakým spolucestujícím. A kdyby ne, psala bych blog do notebooku, protože jsem vždycky pozadu, nebo se snažila něco číst či dokonce malovat.

Kniha je načtená příjemným hlasem, takže se to dobře poslouchá. Jen asi u druhé kapitoly mě zaskočilo, že o sobě najednou „autorka“ (příběh je ich-formou) mluví jako o Megan místo Rachel. Tak to je takový divný. V knížce by mě to tak asi nezaskočilo, protože by tam bylo nějaké oddělení hvězdičkou nebo tak něco. Manželovi čtu – když si po večerech předčtítáme – i tu hvězdičku nebo že jde o novou kapitolu a podobně.

Zatím poslouchám teprve pátou část z osmnácti, takže se příběh teprve rozjel, ale už teď jsem náramně napnutá, co se bude dít dál!

Dodatek: Celé jsem si to poslechla za týden a bylo to super. Pěkně propracovaný postavy. I manžel si to zvládl celé poslechnout, i když si myslí, že témata (vztahy s muži) jsou spíš pro ženy. Osobně jsem to teda vnímala spíš jako detektivku než povídání o vztazích.

Nečeká vás nový nedělní speciál o deskovkách

Jak jste si mohli všimnout, nedělní povídání o poezii jsem dost nestíhala, pořád mám doma pár knih s básničkami, které jsem ještě nezpracovala do podoby článků. A některé si ani nepřečetla. Stejně tak jsem měla doma spoustu her, deskovek, které jsem si plánovala zahrát s manželem, když měl v práci víc volna ze zdravotních důvodů. Ale ukázalo se, že problémy s očima dostatečně komplikují hraní deskovek. Pak byly nějaké další záležitosti... a co vám budu povídat –  všechny složitější hry jsme si nezvládli ani jednou zahrát. Se svěšenýma ouškama musím přiznat, že pokud je třeba víc jak hodinu nastudovávat pravidla, k hraní už se nedostaneme. Poslední hru (ještě převázanou provázkem, protože jsme ji ani nestihli rozbalit) jsem vracela ve čtvrtek. Ale je mi líto neukázat vám článek, který jsem si připravovala jako úvod. :-) Concordia, Terra Mystica, Settlers zrod impéria a možná i ty Architekti Západního království jsou spíš pro víc pokročilé hráče, ne jen o level výš než Člověče, nezlob se!

Jestli vás bavilo nedělní povídání o poezii, tak jsem si pro vás připravila něco podobného, tentokrát o deskovkových hrách. Samozřejmě můžete na internetu najít spoustu recenzí, doporučení, rad a obsahů. Ale kdybyste náhodou zjistili, že máte podobný vkus jako já, můžou se vám hodit moje recenze nebo postřehy. Pokusím se je popsat tak, aby to pro vás bylo zajímavé i v době, kdy můžete hodit řeč s AI a zjistit, co vám doporučí ona.

V zimě jsme s manželem trochu víc hráli, takže mám o čem psát. Fotky a poznámky jsem si dělala průběžně, protože takto zpětně byste z toho už moc neměli. Asi jako když mám v konceptech z roku 2017 článek s názvem „Deskové hry: Dobble, Duel a Švábí salát“, ale nic víc k němu nemám napsaného. Matně tuším, že se jednalo o silvestrovské hraní, Dobble mě bavil, protože je na rychlost a postřeh a nejspíš mi i šel. Švábí salát si pamatuju, že byla taky sranda, mimo jiné i proto, že jsme všichni z nějakého nepochopitelného důvodu říkali salátu zelí, což bylo špatně a platilo se za to kartičkou.

Tak, abych to jenom nerozkecávala. Když už jsem zmínila tu umělou inteligenci, tak se vám rovnou přiznám, že jsem s ní hodila řeč ohledně her, které bychom si mohli s manželem zahrát. Doporučila mi TOP 5 her, pro dva hráče.

Ještě mi dovolte takovou malou vsuvku, možná to tak nějak i začalo. Dvě tři hry jsem měla z knihovny půjčené doma, ale pořád jsme se k nim moc nemohli dostat. Pak jsme si jednou zahráli Architekty západního království a pak zase dlouho nic. Ale pak jsem šla do knihovny na Letenském náměstí a v růžku jsem zahlédla nějaké hry. Rychle jsem na ně mrkla a vytáhla dvě nebo tři pro dva hráče. Hodila jsem ještě nějaký dotaz na obsluhu. Pohotový, milý a sympatický knihovník se zeptal, kolik je tomu druhému hráči, čímž mě trochu zaskočil, protože si tak nějak u sebe pořád pamatuju věk, který mi byl před více než deseti lety, tak jsem rychle řekla, že tolik co mně, neboť se jedná o manžela. Knihovník trochu znejistěl a řekl mi, že tohle je dětská část knihovny, takže to budou spíš jednodušší hry. „Super, přímo pro nás,“ pochvalovala jsem si. Momentálně s prckem nemáme čas na dlouhé studování pravidel. Musíme mít něco, co se dá snadno zahrát i po náročnějším dni během dvou hodinek večer (ideálně včetně seznámení s pravidly). „Dítě je na to ještě malý,“ dodala jsem trochu s povzdechem. Jak říkám, milý knihovník, se hned nabídl, že pokud už umí rozeznat barvy, tvary, nebo jednoduché počty... (už ani nevím, co vyjmenovával, prostě něco tohoto typu), tak by pro nás hru měl a ještě se zeptal, kolik je dítěti. „Půl roku,“ zkazila jsem veškerou další možnou pomoc. ... No, ale ty hry pro nás vůbec nevypadaly špatně.

S AI jsem tedy hodila řeč, co by mi doporučil pro dva hráče, které bavilo 7 divů světa: Duel. Výsledky byly dost na pováženou!

• Patchwork – to jako vážně? Už jsem si ho jednou někde půjčila. Nebo hrála na nějakém deskoherním večírku a bylo to o ničem. Měla jsem pocit, že je to prostě Tetris. A ten nesnáším. Takže sorry, ale jak by taková blboučká hra mohla připomínat 7 divů světa? AI píše „Geniálně jednoduchá, ale hluboká logická hra. Šijete deku z kousků látky ve stylu Tetrisu a snažíte se získat co nejvíce knoflíků (peněz). Je to rychlé (15-20 min), napínavé a vizuálně moc hezké. Ideální i pro návštěvy a nehráče.“ Jenže já, která mám ráda šití, patchwork mě láká už kdovíjak dlouho, tak místo krásných barev a kouzlení s látkami budu hrát logickou hru a skládat tetris? No fuj! Když budu chtít hrát logickou hru, vezmu si Logic nebo šachy a taky očekávám, že se to podle toho bude jmenovat. Takže za mě velká nespokojenost, ale když si to půjčíte s tím, že víte, do čeho jdete, budete mít možná jiný názor.
• Azul: Vitráže Sintry (nebo klasický Azul) – „Sbíráte barevné dlaždice z lomeného skla a snažíte se je poskládat do své "vitráže". Je to abstraktní strategie, která vypadá nádherně na stole a nutí vás přemýšlet několik tahů dopředu. Skvělé pro návštěvy, snadno se vysvětluje.“ K tomu se ještě vrátím, ale se 7 divy to taky nemá nic společného.
• Targi – AI: „Trochu složitější než předchozí tipy, ale vynikající "worker placement" (umísťování dělníků) hra zasazená do pouště. Bojujete o zdroje a snažíte se získat nejvíce bodů. Je to čistá, suchá strategie s vysokou znovuhratelností. Skvělé pro pravidelného herního parťáka.“ V knihovně nemají, takže nemám otestováno.
• Carcassonne – super hra, baví nás, ale podobnost nevidím. Asi nás víc baví ve dvou, protože jinak to hrozně dlouho trvá a čeká se, až ostatní zahrají.
• Jaipur – „Rychlá karetní hra, kde jste obchodníci v Indii. Sbíráte sady velbloudů a zboží a snažíte se je výhodně prodat. Je to svižné, zábavné a ideální jako "rychlovka" na závěr večera nebo když nemáte moc času.“

Sice se AI moc neumělo trefit do podobného stylu hry, každá mi připadá značně odlišná, ale líbí se mi jeho závěrečné doporučení:

• pro pravidelného parťáka bych doporučil Targi nebo Azul,
• pro návštěvy nebo rychlé hry Patchwork nebo Jaipur.

Další zadání jsem upravila podle manžela, který vzpomínal na hraní Settlerů (počítačová hra). Můj dotaz tedy logicky zněl: „Bylo by něco podobného jako Settleři deskovka?“

AI: „Ano, existuje spousta skvělých budovatelských her, které sdílejí podobné mechanismy jako legendární počítačová série The Settlers (správa zdrojů, rozšiřování území, budování efektivní "mašinérie"). Zde jsou ty nejlepší deskovky, které vám připomenou pocit ze Settlers:“

• Concordia: Mnoho fanoušků Catanu a budovatelských her považuje Concordii za jeho přirozeného a elegantnějšího nástupce. Budujete obchodní síť po mapě starověkého Říma, sbíráte suroviny a efektivně plánujete tahy pomocí karet. Je to čistá, suchá ekonomická strategie s minimem náhody a vysokou znovuhratelností.
• Architekti Západního království: Skvělá hra s mechanismem umisťování dělníků (worker placement), kde těžíte suroviny, stavíte budovy a nakonec i monumenty. Hra nabízí zajímavý systém morálky a je velmi oceňovaná pro svou plynulost a strategickou hloubku. 
• Terra Mystica: Pokud hledáte něco s minimem náhody a důrazem na engine building (budování efektivního systému, který vám generuje zdroje) a terénní úpravy, Terra Mystica je špička. Každá frakce hraje jinak a musíte chytře přizpůsobovat krajinu svým potřebám, podobně jako v pozdějších Settlers hrách.
• Anno 1800: Desková hra Oficiální desková adaptace populární PC série Anno 1800 je přímou volbou. Hra se zaměřuje na rozvoj průmyslu, obchod a uspokojování potřeb populace (od rolníků po aristokraty). Je to komplexní, ale velmi uspokojivý zážitek. 
• Carcassonne – tady bych s tím snad i souhlasila, je to budovatelská hra.
• Catan (Osadníci z Katanu): Přestože jste se ptala na něco "podobného jako Settlers", původní Catan je logickým výchozím bodem. Jde o sbírání a výměnu surovin (obchodování je klíčové) a stavbu cest a osad. Je to hra, která definovala žánr a baví rodiny po celém světě. 

Za tipy jsem ráda, některé určitě vyzkouším, ale co vidím jako hlavní nedostatek?

Že jsem o týden později vyrazila do téže knihovny a jen tak ze zvědavosti nakoukla do poličky s hrami a tam... byla hra pro jednoho až čtyři hráče nazvaná Settlers zrod impéria. Neměl mi tuhle doporučit mezi prvními?!

Takže nevěřte bezmezně AI, ale nechte se inspirovat. :-)

Robert Kubánek: Rozladění

Vydalo nakladatelství Mladá fronta roku 2007 jako svou 6675. publikaci. Vydání první, stran 96. Ilustroval Martin Škarda, vytiskl Europrint, a. s., Praha. ISBN 978-80-204-1589-9.

Tak jsem se konečně dočkala! Tahle malinká a útlounká knížečka mě zaujala. Baví mě a líbí se mi. Uff, už jsem myslela, že to s tou poezií snad budu muset zabalit! Robert Kubánek má nápadité zajímavé, někdy dost drzé či sprosté verše. Ale vážně vážně je má velmi často úžasně melodické. A to se mi líbí. Nejde jen o rýmy na konci, tak nějak to celkově sedí. Ale netvrdím, že všechno chápu. Někdy stačí, když to hezky zní a člověk má pak takový pocit krásna.

Vytkla bych snad jen dvě věci. Zaprvé nepochopitelný názvy některých básní či případné XXX, kdyby tam nebylo nic, zlobit se nebudu. A název typu Sonet pro J. S. M. taky není nic moc. A zadruhý tu příšernou vazbu knihy, která se rozpadá v rukách.

Dítě a město
Nezbavíš se jí 
Bude snad
už v každý zemi
v každý prázdný flašce
… Praha
(to hovno
do kterýhos šláp
a máš ho pořád na podrážce)

XXX

Ta tvoje manýra

mě vážně nasírá...

Chceš něco říct?

Tak rychle k věci

Protože po dvou

po třech deci

už nemluvíš

už máš jen kecy

Chrám lásky

To má být všechno?

Tyhle čtyři stěny

pach potu

výčitek

horečka z nenávisti?

...

Směle klenutý oblouk nicoty

Nádhera

co se nedá

s ničím srovnat

...

leda

se zemí

Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)

Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.

Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům¹. Dopadlo to úplně stejně. 

Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.

Jak tohle někdo může číst?

Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.

Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:

To co se hromadí 
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...

nebo

Nesmyslným směstnáváním

v olejnatých volných zlomech

táhnoucích své změkčilosti

k polštářovým zastoupením

vzniká stálá alokace

rozprašujících se dusidel

...

Chvíli jsem doufala, že tučně zvýrazněná slova dají dohromady nějaké heslo: třeba „Kdo to přečetl celé, má u mě flašku!“ ale nic.

¹Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.

Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)

Asi jsem prohlubování svého literárního vzdělání neměla začínat právě tímto dílem. :-( Ale líbil se mi ten název. Znělo to tak poeticky. Úvod mi připadal trochu náročnější. Nevadí, říkala jsem si. Jenže po prvních třech básních jsem se cítila úplně stejně zmateně. A navíc jsem nabyla dojmu, že autor zjevně chlastá. A to dost. Básničky totiž vůbec nedávají smysl. 

Jenže zároveň v nich je něco zajímavého... „u ohrady z prken natřených vyjetým olejem“ – tipla jsem si, že to je starší ročník, protože celá ta báseň Země úsměvů zní tak trochu jako Česká republika za totáče nebo jiné okupace, to je fuk. A copak mladí vědí, že se něco natíralo vyjetým olejem – fuj! My na statku jsme takhle měli taky natřené všechno. Když nic jiného nebylo (za socíku), dělalo se to tímhle. A kupodivu to bylo velice funkční, konzultovali jsme to s umělou inteligencí, ale stejně je to prasárna (a krapet jedovatá, takže další důvod nepít vodu z naší studny).

Schválně si autora googlím a nestačím se divit, že je to psycholog a dokonce si ho můžete pustit na ČT Art (zde). Ale čím dál víc mám pocit, že to nebude můj šálek kávy. Nebo vlastně bude, protože kafe nepiju.

Nedělní čtení poezie

Dneska je světový den poezie. Psala jsem o něm už zde, takže se nebudu opakovat. Ale připravila jsem si pro vás na následující neděle povídání o poezii, resp. mnou přečtených knihách. Třeba vás to inspiruje k tomu, abyste si něco zajímavého taky přečetli. Nebo dokonce napsali. A pokud byste byli celí nedočkaví, podobný cyklus jsem napsala vloni v červenci, mrkněte sem (rozcestník).

Hodnocení jako vždy: *–***** = čím víc hvězdiček, tím líp. Odkazy jsou na moje články.

• Jiří Janatka: V předpokoji pouště (*)
• Jaroslav Chobot: Měkkým strojům (*)
• poezie císařovny Sisi¹ (*) v díle Gabrielle Praschlová-Bichlerová: Císařovna Alžběta Mýtus a pravda (** = hodnocení knihy)
• Radkin Honzák, Denisa Vostrá: Haiku – cesta ze stresu
• Robert Kubánek: Rozladění (****)

Poznámka „pod čarou“ (neumím ji udělat ;-)):

¹Navzdory tomu, jak často se lze setkat s výrazem obsahující tři S, správně je pouze tvar Sisi dle Internetové jazykové příručky, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademi věd České republiky.

Klam utopených nákladů aplikovaný na film Lesní vrah (*)

Poslouchám kurz Kritického myšlení s Lukášem Hánou na Seduo. Je to super-zajímavý a fakt mě to moc baví. Mám ho koupený z práce. Kdybyste měli zájem, doporučuju, mají teď do konce ledna padesátiprocentní slevy! 

Poslední téma, kterému jsme se věnovali, byl klam utopených nákladů. Aniž bych to věděla, tak ho znám. Akorát mu říkám teorie špatné cesty ;-) Když už jste vynaložili čas a námahu na blbou cestu (např. zkratku), nechcete se vracet a jít správnou cestou, protože by to byla ztráta toho, co jste už ušli. Jenže nevíte, kolik bažin a dalších příkoří vás ještě čeká, a jestli se nakonec stejně nebudete muset vrátit, akorát ještě mnohem delší cestou. 

Oficiální definice je, že klam utopených nákladů je chyba v úsudku, kdy jsme při rozhodování ovlivněni dříve vynaloženými zdroji, které nás svádí pokračovat. Ve snaze vyhnout se ztrátě tak často pokračujeme v započatých akcích, které mají jen mizivé šance na úspěch v naději, že se stane zázrak. Navíc jsme silně motivováni tyto šance přeceňovat. Výsledkem je to, že zbytečně oddalujeme selhání a svou ztrátu. Místo jejího zmenšení ji ještě prohlubujeme. Protože ve snaze situaci otočit, vynakládáme zdroje další. (To trochu připomíná, jako když někdo na automatech sází víc a víc, když prohrává, a věří, že se to jednou změní a vyhraje. Místo aby přestal.) 

Stává se to i v případě, že uvažujete o tom, že byste s něčím přestali – sledování filmu, čtení knihy, vedení projektu... A přesně k tomuhle mířím. Včera jsme si chtěli pustit další díl seriálu Hrabě Monte Christo, ale vyskočila na nás upoutávka na film Lesní vrah. Po chvíli váhání jsme se na to rozhodli podívat, kriminálky máme rádi a třeba Případy prvního oddělení a Kriminálka Anděl byly dost povedené a taky podle skutečnosti. Trochu jsem váhala, jestli se nebudu bát, ale když jsem si k ruce vzala háčkování Charlotte's Dream Blanket, tak to snad dám, říkala jsem si. V popisku bylo, že se jedná o: „Minimalistické kriminální drama na motivy skutečných událostí sleduje poslední rok života jednoho z nejznámějších českých sériových vrahů. Ten v roce 2005 zavraždil v lese tři náhodné kolemjdoucí. Lesní vrah, jak se mu přezdívá, pracoval jako policista, vyhrál v soutěži Chcete být milionářem a měl nadprůměrně vysoké IQ. Případu se dostalo velké pozornosti nejen proto, že měl v plánu vystřílet pražské metro ale i proto, že svůj motiv nikdy zcela neprozradil.“

A bylo to přesně tak minimalistické, jak si jen dovedete představit. Lepší by bylo uvést o ničem. Na ČSFD to má 32 %, škoda, že jsme se na to nekoukli dřív. Nechápu, jak tomu může někdo dát víc hvězdiček než jednu. Ta jedna je za skvělou kameru. Nádherně natočené chození po lese – kdyby tam místo procházejícího se budoucího vraha byla zvěř, dopadlo by hodnocení určitě lépe.

Chápu, že chtěl autor natočit něco nového. Pomalé, dramatické záběry. Lyrický film. Ok, to by mohlo být zajímavé a super. Ale proč takhle zprznit téma, kde se toho dalo tolik využít. Smutné dětství, jak nemá holku, jak je sociálně prázdnej, neempatickej, depresivní – třeba si nepsal deník, ale mohl si aspoň něco z toho myslet, říct nahlas, nebo to mohli říct jeho spolužáci, nebo aspoň ten policajt, kterýho tam najednou tak přátelsky osloví, až se člověk diví, že umí i mluvit. Jinak hereckej výkon super, všechna čest. Jenže jinak to nejlíp vystihuje na ČSFD Estadra:

„Tak tohle bylo utrpení... Tohle není film.. nevím co to je ale film to není...  Začíná  to že Kalivoda běhá ...  Dlouho běhá... Pak se pokusí spáchat sebevraždu... Pak se vrátí domů a jde do soutěže.. (ta soutěž bylo to nejzajímavější v celém filmu ale taky nejkratší) ... Pak jede metrem.. dlouho jede metrem.... Pak si půjčí auto a jede autem... Dlouho jede autem... A když jsem se podívala jak dlouho trvá tohle utrpení ... Běželo to zrovna 52minut . Neskutečný... Není v tom filmu proč to udelal.. jasný neví se to.. chápu to.. ale tam tvůrce mohl udělat jak se to vyšetřovalo... Není to tam... Zastřelil tři lidi ... Šel domů udělal si míchaná vajíčka a dlouho jedl.... Pripadalo mi to jako nějaká reklama na jídlo... Pak vyšel ven .. policajti přijeli a odvezli ho ... Přiznal své činy .. a konec filmu ....  Nuda... A příšerný film....  1* a vážně nevím za co“ Miluju! Fakt dokonalý koment, naprosto vystihující moje pocity. Ještě by se slušelo dodat, že zastřelení tří lidí se odehraje během pár minut, výslech působí směšně, doufám, že takhle výslechy ve skutečnosti nevypadají, vyšetřovatel se tváří jako idiot. Několikrát se ptá, kolik bylo střelných ran a další věci, tak čekám aspoň pointu, že si to vrah nepamatuje, nebo že jich bylo víc, nebo míň, nebo z jiné vzdálenosti, nebo je blázen a bylo to v jiné roční období, ale ono nic. A to stejné dopadení. Prostě si tak nějak jezdí různými dopravními prostředky – asi tak třetinu filmu máte pocit, že sledujete reklamu na MHD všech druhů, jenom čekáte, jak tam zapasují letadlo a loď (to se jim nepovedlo) – pak zavraždí tři lidi a život jde dál. Najednou na něj čekají tajní někde před barákem a naloží ho do auta. Než si to zpětně přečtu v bývalých novinových článcích, myslím si, že došlo k nějakému omylu, o žádném vyšetřování totiž nebyla ani řeč, ani podezření, nic. No a pak pár minutový pseudovýslech.

Ještě pár dalších komentářů, které mě pobavily a souzní se mnou:

666teen: Fakt? „78 minut? Pocitově 178. Kalivoda zabil tři lidi. Kolik jich v tomhle provedení unudil k smrti?“ Ještě že jsem u toho háčkovala. Byla to taková nuda, že jsem i stíhala počítat oka. A manžel si něco hledal na mobilu. Ano, měli jsme to včas vypnout. Ale tohle snad ani tak nebylo podlehnutí klamu utopených nákladů, jako spíš jsme se těšili na to rozuzlení – jak na něj přišli, jak ho zatkli, co bylo dál... Myslím, že se autor ani neobtěžoval uvést, že ve vězení spáchal (konečně úspěšně!) sebevraždu.

Arsenal83: „Problémom filmu je, že keby nešlo o notoricky známu kauzu, tak nikto netuší, o čo ide. Ide len o karikatúru psychopata, ktorý nevie, ako skočiť z mosta, potom sa napije z kaluže v lese, prechádza sa a nepríčetne čumí, potom čumí v metre, pričom v hlave mu víria čierne myšlienky, že pred skapaním musí ešte niečo urobiť. ...“ Jo, přesně tak. Film sám o sobě nic neříká a nedává smysl. Zastřelení obětí vás ani nestihne dojmout, protože se to stane tak nějak rychle a bez ničeho, že ani nemáte pocit, že střílel na lidi. Proč neukázali, jak na ně míří. Fuj, zvedá se mi z toho žaludek, jenom to píšu a představuju si to. Záběr, jak jdou nevinný lidi v lese na houby s košíkem. Jak se k nim přikrade, jak na ně namíří... 

Slarque: „Jelikož hlavnímu hrdinovi do hlavy nenahlédneme, je tahle minimalistická psychologická studie jenom kamerovým cvičením a hereckou one-man show Michala Balcara. Diváci běžných televizních kriminálek by se tomuto filmu měli velkým obloukem vyhnout.“

Warhorr: „To měl být nějaký studentský film ? 90% filmu pozorujeme vraha a jeho ksicht, jak chodí po lese, stojí v metru, chystá se několikrát zabít, nebo jen blbě stojí a čumí. Unuděný, utrápený, absolutně nezáživný, bez emocí, atmosféry a jakéhokoli napětí natočený snímek. Není tu ani žádný policejní vyšetřování. Neznalý člověk tu vlastně nezjistí vůbec nic. Ofiko obsah na csfd mi dá víc než celá tato slátanina. Jediné plus je vážně ta stopáž.“ Ne, fakt ne. Už jsem viděla dost studentských filmů, dobré, špatné i hodně špatné, ale tohle se jednoznačně řadí do té poslední kategorie.

Takže dle kurzu kritického myšlení radím vybrat druhou nejlákavější možnost vedle sledování tohoto filmu a užít si ji. Určitě nesáhnete vedle, ani kdyby to mělo být mytí nádobí.

Spousta antických sloupů

Začnu teoretickou otázkou: Kolik je spousta?

Protože vidím, že neradi píšete komentáře, rovnou si i odpovím: Záleží jak čeho. Spousta času dřív bývaly nerušené dva měsíce letních prázdnin, kdy člověk vůbec nic nemusel, ničemu nerozuměl, nic neplánoval a jenom odpočíval po úmorném zkoušení před vysvědčením. 

Spousta prádla na praní můžou být třeba jen dva koše. Může to být i jen jeden, když to budou ponožky a nebudete mít sušičku, jen šňůru venku na zahradě a každou ponožku musíte zvlášť přichytit kolíčkem (jasně, můžete je scvaknout i po dvou).

Určitě by vás napadla spousta dalších spoust...

Já chci psát o spoustě našich antických sloupů, kterých máme v obýváku pět. Malovat je byla taková fuška, že si myslím, že výraz spousta je oprávněný. Ale pro případ, že byste jich měli málo, mám ještě jeden v záloze schovaný v ložnici a druhý v původním parádním pokoji, který bude doufám, ještě parádnější.

Jelikož máme starý barák, máme všude různé rozměry – třeba i mezi okny a tak. Je tedy potřeba sloupy, kuželky a různé další věci (jako okrasné obdélníky, k nimž se snad dostanu později) zvětšovat či zmenšovat tak, aby se zdálo, že všechno je souměrné a tudíž to lahodilo oku.

Náčrtek sloupu s propočty

Kromě černobílých propočtů jsme se snažili pastelkami naznačit, jaké by se nám líbily barvy na stěnách a také ty nejblíže k sloupu. Ale samozřejmě to na papíře a bez zachování poměrů výšky a šířky může vypadat poněkud komicky. Nicméně určitou představu to člověku dá.

Pastelkové náčrtky

Zvažovali jsme také vystínování bílého sloupu a různé druhy podstavců...

Vzhledem k velikosti okna není nakreslení jednoho takového sloupu žádnou snadnou záležitostí, i když máte šablonu pro horní a spodní část. Jak už jsem říkala, musíte počítat úplně se vším, takže je nejlepší vyměřit si prostředek v horní i spodní části, protože se vám u nás může velice snadno stát, že se sloup někde (třeba uprostřed) významně zúží.

Sloup umístěný na okraji okna

Patka sloupu opět na zeleném podkladu

Celkový pohled na hlavní okno se sloupem uprostřed

Zatím jen nahrubo nakreslený středový sloup

Sloup v okně s již natřenou stěnou v pozadí

Jak vidíte, ještě nás dost práce čeká – sloupy musí být přetřeny bílým vápnem, aby jen svítily, a stíny kolem sloupů uděláme cappuccinovou barvou jako pruh na stropě, jak jsem psala v článku Druhý modrý obývák, který je jediným obývákem z původní ložnice.

A protože články mají být adekvátně krátké, končím a o sloupech zase někdy příště.

Angeliky vánoční deník (2023), 4. část

Po 18. prosince

Dneska jsme večer skončili včas a to i přesto, že jsem se musela stavit koupit si jehlice č. 3, protože jsem si jednu rozsedla, když jsem se ji snažila používat jako pomocnou při pletení v posteli. Takže jsme večer trávili koukáním na seriál Tudorovci – ještě jsme ho nedokončili, protože po návratu z lázní nám zbývá jen málo času.

Út 19. prosince, někde chodí Ježíšek s předstihem, to aby to všechno stihl

V práci u nás chodil Ježíšek, a tak jsem si domů přinesla první dva balíčky. Respektive jeden (ten druhý), protože první jsem si hned rozbalila a překvapeně koukala na podivnou hmotu uvnitř.

Zkusila jsem vytvořit reelsko na Facebook. Můžete mrknout na stránku Angeliky bloček a říct mi, jestli se mi to povedlo. ;-) Je to video z malování a rekonstrukce zároveň. Ale samozřejmě není reálné v tu chvíli, kdy jsem ho zveřejnila, protože nemám chytrý telefon, ale fotím foťákem a tahám si fotky do počítače.

Kolegové mi v práci zkazili whamageddon, což je snaha vyhnout se písni Last Christmas až do Štědrého dne. Docela mě to mrzelo, protože už jsem to měla za pár a čas se krátil. Navíc je to moje oblíbená písnička, takže jsem si musela dávat pozor, abych si ji omylem nepustila.

Čt 21. prosince, vánice a bláznivé počasí

Chumelí! Jedu krmit autem. Stěrače to sotva stírají. Jedu pomalu. Naše silnice stejně vypadá spíš jako úvozová cesta, takže víc než padesátkou jedu jen výjimečně. A to je stejně šedesátka.

Nejdřív se sypala kvanta sněhu – čistá fotka, žádné počítačové efekty

Sněhem poprášený dvůr

O chvíli později vše rozzářilo slunce

Pá 22. prosince, deskovky

Večer hrajeme Ducha a Karaka. Užívám si deskovky a pohodu. Večer chumelí. Že bychom letos měli Vánoce na sněhu? I když je to období oblevy?

So 23. prosince, focení se sněhem

Dopoledne vyrážíme do města fotit zimní krajinu a vše kolem se sněhem. Konečně to jednou vypadá jako v Ladovské zimě. Bez té hnusné ponuré šedi. Vybrala jsem tolik pěkných fotek, že z toho bude samostatný článek. Odpoledne si znovu fotím sochu svatého Josefa, před níž se objevily první svíčky za čtvrteční oběti střelby na Univerzitě Karlově. Na radnici je smuteční prapor.

Pietní místo u sochy sv. Josefa za oběti střelby na FF UK

Jdeme se podívat na výstavu nádherných obrazů Jolany Čechové a keramických sošek Jindřicha Kostelníka.

Výstava obrazů a keramiky

Obrázky vypadají téměř jako fotografie, jak jsou povedené

Rozkošné betlémky s ovečkami a oslíky

Váza s ksichtíkem

Čert a čaroděj s věží

Neobvyklý stromeček v okně

Koukáme na Tři přání pro Popelku (***/****), což je v podstatě naše Popelka, akorát natočená Norskem a Litvou. Na ČSFD má pohádka z roku 2021 jen 45 %, ale za zhlédnutí rozhodně stojí. Vidím ji už asi podruhé a miluju tu nádhernou zimní krajinu. Hned se pozná, že to není točené v Čechách. Ale naše je rozhodně vtipnější. Skoro je až podezřívám, jestli ji trochu nevykradli. 

Přemítáme, jak to vlastně v originále je: dostane Popelka tři oříšky, nebo jsou v ní dýně a víla kmotřička? Jak by pak přišla k šatům? A vůbec, kdo sepsal „originál“? Božena Němcová, nebo bratři Grimmové? Tahle je podle předlohy od Boženy Němcové. A snad opravdu i podle té naší české. O to víc mi tam chybí naše rýmovaná hádanka. 

Zdá se, že už si toho moc nepamatuji, třeba mám pocit, že by mělo být víc plesů, vždyť někde se potřely schody lepidlem, aby se tam přilepila. A princi pak zůstane střevíček. A žádné myslivecké hadry a tak.

Trošku tam pokulhává, že když si oblékne myslivecké hadry, přemýšlí, co má dělat s tím lukem. Mě by víc zajímalo, co mám dělat s tím knírem!

Později se díváme na Jak si nevzít princeznu (***/****). V roce 2021 jsem jí dala jen dvě hvězdičky, ale asi se to časem usadilo, teď už se na ni klidně koukám podruhé. A vlastně oceňuji originální nápad. Pohádka vypráví o tom, že ne vždy se do sebe zamilují zasnoubení potomci královských rodů. A když náhodou zjistí, že by se s tím dalo něco dělat, neváhají ukrást sudičkám hodiny času a vrátit se do minulosti.

Jako vždycky koukáme, co by to mohlo být za zámek. Zdá se, že Frýdlant. Sídlem loupežníků je zřícenina Zvířetice, o které jsem psala zde. Mrkněte na fotky. ;-) Dále se natáčelo na Pernštejně, i z něj mám článek.

Pohádku režíroval Karel Janák, můj oblíbenec. Scénář napsal Petr Hudský, který zjevně s Janákem na těch nejlepších pohádkách spolupracoval. Jen tak dál! Miluju to! Na ČSFD má 53 %. A další bonusový bod má Janák za to, že odmítl, aby královnu hrála herečka neevropského původu, protože by se to u diváků nesetkalo s pochopením. No vážně, když to dává smysl, je mi úplně fuk, kdo je hlavní hrdina nebo vedlejší postava, ale co vím, tak jsme nikdy v dějinách neměli jako královnu ani Japonku, ani indiánku. A mezi husity byli Afričani taky jen stěží.

„Když uděláš jednu špatnost, bude pro tebe snazší udělat další. Nikdy nevíš, kdy se to zastaví...“ moudrá to slova sudičky.

„To ste si nemohli vzít nic lepšího...“
„Na tuhle svatbu to stačí.“

„Doufám, že si uvědomuješ, že ses právě narodil. Takhle ošklivýho tě nikdo nezná...“

„Nevím, co chceš dělat, ale rozhodně s tím nesouhlasím.“

Další části vánočního deníku:

1. část: 1.–3. 12. 2023

2. část: 4.–10. prosince 2023

3. část: 11.–17. prosince 2023

5. část: 24.–25. prosince 2023

6. část: 26.–31. prosince 2023

Angeliky vánoční deník (2022), 4. část

Po 19. prosince, procházka po Pražském hradě

V kanclu máme 13°C. V tom se opravdu nedá pracovat. Řešíme to skoro celý den. Nakonec si obléknu teplé punčocháče, které jsem měla schované ve skříni, protože jsem si myslela, že si na vánoční večírek vezmu šaty.

Když se jí zdá venku zima, spí Princezna v dřevníku (na vyznačeném místě). Přece nepůjde spát do boudy, že?

Večer jsme vyrazili na procházku po Pražském hradě. Dokud jsou ještě poslední zbytky sněhu. Bylo to krásné, ale jak to přes den trošku roztálo a zase umrzlo, vytvořila se na jednom z náměstí tak nepříjemná ledovka, že jsem měla docela strach, abychom sebou někde neřízli a pod stromeček si nenadělili zlomeninu. 

St 21. prosince

Protože jsem dneska potřebovala navštívit hned dva doktory a tušila jsem, že to zabere dost času, vzala jsem si raději dovolenou. Znáte to, ne? Jste objednaní na devátou a vezmou vás na řadu o chvilku dýl a než se nadějete, už je jedenáct! A taky že jo.

Taky jsem si myslela, že než odjedu k rodičům, strávíme s manželem krásný den spolu v Praze. Mrkneme se do afrického obchůdku, kde jsem mu před lety koupila africký smrádek, viz můj článek zde. 

Konečně se podívám do obchůdku Pod 7 kilo, kde mají ultralehké sportovní vybavení. Nejvíc mě překvapila větrovka, která vážila pouhých 40 gramů! To je míň než běžné klubíčko na pletení!

V obchůdku CVRK najdete lokální výrobky od nezávislých tvůrců. Viděla jsem tam pár pohlednic z Printintinu od kolegyně, panenky od Zuzky (nebo Lucky?), lněné oblečení a krásnou žlutou mikču s hnědými medvědy a jeleny. Prostě pastva pro oko.

Panenky

A ještě jsme zašli do pracovních potřeb, asijského obchůdku a dali si oběd v nedaleké jídelně.

Čt 22. prosince, cesta k rodičům

Cesta vlakem byla v pohodě i s velkým báglem a taškou plnou dárků. Četla jsem si knížku a vůbec netušila, že dnešní večer bude na nějakou dobu poslední normální.

Pá 23. prosince, něco na mě leze

Dneska to ráno myslím ještě nebylo tak úplně znát, ale s postupem času mě víc a víc bolela hlava a výrazněji jsem kašlala a přidala se teplota. Celý den jsem jen ležela. Neměla jsem hlad, tak jsem nejedla.

So 24. prosince, Štědrý den s horečkou

Ležím, spím a měřím si horečku. Aspoň, že už mě nebolí hlava. Odevzdaně polykám paralen a cucám nebo si kapu do krku kde co. K obědu sním malinko rybí polévky a k večeři se s mamkou rozdělím o smaženého kapra. Na cukroví, ani nic jiného nemám chuť. Letos jsem přišla i o aperitiv, i zdobení stromečku. Na to jsem opravdu neměla sil. Ostatní šli odpoledne na vycházku a já spala. Teplota mi vystoupala na 38,8°C a moc se mi ji nedařilo srážet ani paralenem, ke kterému jsem se v zoufalství uchýlila.

Jen broskvovo-borůvkový dort se želatinou jsem ochutnala. Mmm.

Broskvovo-borůvkový dort

Během dne jsem viděla:

• pohádku pro neslyšící O kouzelné rybí kostičce (**) Na ČSFD má 50 % a jak můžete vidět podle dvou hvězdiček, moc mě nebavila. Rodina Hladových vlastní hostinec, ale šidí jídlo a zdá se, že ho ani sami moc nemaj. Akorát že jsou přitom docela tlustí! Zato dcera chudého rybáře Markétka vaří ráda a dobře, je ochotná se rozdělit se všemi chudými ve vesnici. (Pak má ta hospoda prosperovat.) Za to ji odmění kouzelnou kostičkou, která plní nesobecká přání kolemjdoucí kouzelný chlapík. Nejzajímavější jsou asi domečky ve vesnici. Na druhou stranu s tímto typem pohádek mám často problém, asi je to tím zkráceným časem (35 minut), že se tam nedá tolik toho vymyslet.
• rakouský dokument Třpytivé Vánoce (***) o skleněných vánočních koulích, ale i perníkových ozdobách na stromeček, zmiňuje i rakouské vyřezávané andílky, naleštěná jablka, pozlacené ořechy či typické švýcarské cukrovinky. Na ČSFD má 69 %.
• Novinkou pro mě byla Vánoční koleda (***/*) z roku 1999 má na ČSFD 79 %. Patrick Stewart hraje známého Ebenezera, kterého navštíví tři duchové. Natočené to je suprově, čtyři hvězdičky to má spíš proto, že ostatní verze mám raději. Jednou si budu muset přečíst originál, abych věděla, co se mu to stalo v dětství. Zlepšil se jeho otec a zavolal ho z internátu domů?

Ne 25. prosince, pořád nic moc

Stejně špatný den jako včera. Zdá se, že se toho dusivého kašle nikdy nezbavím. Trápí mě víc než teplota, i když i u ní mě trochu děsí, že nijak významně neklesá ani po paralenu. Až ibalgin ji trochu stlačí. Především spím.

Tajemství staré bambitky 2 (***) má na ČSFD 54 %, což myslím odpovídá i mému hodnocení. Už jednička se nedostala mezi moje favority, tak jak by tam mohla patřit dvojka, kudla? Ivo Macharáček si za to může sám, hlavně tímhle slovem. Lábus a Vladyka se to snaží vytáhnout, co jim síly stačí, ale kovář a loupežník Karaba (Ondřej Vetchý), co si vyskakuje i na krále Jakuba (Tomáš Klus), který ze sebe dělá příliš velkého blbíka, to je i na mě trochu moc. A jeho dcera Anička (Kamila Janovičová) by taky měla vědět, kde je její místo. A že to musím říkat zrovna já, která mám silné ženské hrdinky v oblibě. Jenže s grácií, s grácií. Takové Veronice Khek Kubařové to šlo uvěřit v pohodě. A o čem že to je?

Tentokrát se vydáme do sousedního království, kam dorazili bývalí rádcové Lorenc a Ferenc. Mladá, nezkušená královna Julie jim uvěří a provizorně jim svěří vládu. Zatímco se ji snaží oškubat, vymýšlí i jak by se mohli pomstít nenáviděnému Karabovi. Co třeba prodávat jeho jménem falešné hrnce? Akorát nějak nemám pocit, že by v této oblasti byla zjednána náprava a odškodněni důvěřiví kupci.

Další části vánočního deníku:

1. část: 25. 11. – 4. 12. 2022

2. část: 5.–11. prosince 2022

3. část: 12.–18. prosince 2022

5. část 26. 12. 2022 – 1. 1. 2023

Sůl nad zlato (1982, Der Salzprinz) (***)

Když jsem v rámci Inktorberu 2022 kreslila heslo Salty (zde), napadlo mě podívat se na pohádku Sůl nad zlato. S překvapením jsem zjistila, že existuje i jiná verze, než chronicky známá Byl jednou jeden král. A dokonce v ní hraje Libuše Šafránková. Tak to musím vidět!

Na ČSFD má 61 %. Já bych zůstala klidně u těch padesáti jako minulý týden. Ale zároveň jsem hned jednu hvězdu sebrala pohádce Byl jednou jeden král. Tahle verze mi totiž připadá lepší.

Jasně, jasně, začátek je stejný. Král Pravoslav má tři dcery a neví, které předat království, tak je požádá, aby mu řekly, jak moc ho mají rády a představily mu svoje ženichy. Jedna tvrdí, že ho má ráda jako zlato, druhá jako drahokamy, protože jsou krásné. Jen Maruška, jeho nejoblíbenější, mu řekne, že ho má ráda jako sůl, protože jí její tajemný princ Milivoj, se kterým se potají scházela o samotě, řekl, že to je nejdůležitější věc, že bez ní by nebyl život. Král se ovšem rozzlobí, protože se ho dotkne, že by ho měla nejmilejší dcera ráda jako něco, čeho má i žebrák plné hrsti. Vyhodí Marušku z hradu a řekne jí, aby se vrátila, až sůl bude dražší než zlato a drahokamy. Pak že dostane trůn. Zjeví se Král podsvětí (Milivojův otec) a zakleje krále Pravoslava i s královstvím. Všechna sůl v království se pak promění ve zlato. Akorát tady tak úplně nechápu, proč zaklel i svého syna? A stane se z něj solná socha. To jako že tu kletbu řekl tak blbě ve vzteku, že si neuvědomil, co to udělá?

Jinak exteriéry jsou skvělé. Hrad Pernštejn si nemůžete splést. A pak se snad točilo i v Punkevní jeskyni. Takových krápníků tam ta Šafránková osahala!

V závěru se točí samozřejmě  Demänovskej ľadovej jaskyni. Kde jinde by vzali tolik ledu? Tak že by to nebyla Punkevní, ale vše se točilo tam?

Král: „Budete mít za muže vítěze.“
Komoří: „Zabijáky.
Král: „Hledám svého nástupce. Ne zahradníka.“

Vánoční duch (***)

O víkendu jsem měla chuť prokrastinovat, tak jsem si ke snídani pustila film z dlouhatánské fronty na youtube. Jmenoval se Vánoční duch a vypadalo to na americkou romantickou komedii, tak jsem si říkala, že je to pravé k blížícím se vánocům. A taky něco, na co se nebude chtít manželovi koukat se mnou. Mám totiž zálusk na různé další vánoční filmy jako Vánoce naruby nebo Poslední prázdniny, ale to by možná mohlo být něco lepšího.

Vánoční duch (Christmas Cupid) z roku 2010 má na ČSFD 50 %. I já ho ohodnotila jen třemi hvězdičkami, ale to neznamená, že by byl špatný. Je super na jedno, dvě zhlédnutí. Asi bych na něj nemusela koukat pořád dokola, ale bylo to dobrý. Fakt. Ale víc jsem brečela, než se smála. Některý scény se jim prostě tak povedly, že mě to naprosto dojalo. 

Předlohou je prý Vánoční koleda od Charlese Dickense. Jasně, to asi nelze přehlédnout, ale je to všechno tak nějak docela jinak. Nejde jen o to napravit se, ale taky najít lásku. Pravou. Scénář se Aury Wallington opravdu povedl. Je to neotřelá romanťárna a líbí se mi i změna těch duchů. Ne jen obyčejný Duch Vánoc minulých, přítomných a budoucích, ale něco, co neustále pracující Sloan (Christina Milian) chytí za srdce. Její bývalý přítel, současný a budoucí maskovaný za Santa Clause.

Ashley Benson je pro roli klientky: rozmazlené mladičké herečky Caitlin jako zrozená! Umí se tak parádně tvářit a válet po stolech. Působí tak mladě a nevázaně, že člověku svými řečmi náramně leze na nervy. Ale ne jen Sloan se musí během filmu změnit. Caitlin: „Myslíš, že jsem se vrátila ze záhrobí, abych ti dala číslo na Cher?“ Nicméně u Caitlin je ta změna tak pěkně postupná... představte si ducha, který má jít napravovat holku, co si až příliš bezohledně jde za svým a přitom řekne takovou věc jako: Nedivím se, žes ho nechala, ten prstýnek má jen malou cenu. 

A jaká že je Sloan? Celá matka, když ji v obchodě poučuje: „Holčičko, muži se střídají, kdežto diamanty jsou věčné.“

Naopak Ashley Johnson je i přes svůj uťáplý vzhled největší sympaťandou a její život by mě zajímal víc a víc. Má tady trochu přisouzenou roli malého Timyho z původního příběhu. 

Sloanin přítel Andrew (Burgess Jenkins) je tak trochu sladký a trochu slizký, každopádně je to jeden z nejlepších záporáků ve filmech. Ve skutečnosti ani není zlý a není mu moc co vyčítat. A taky je to fešák. Totéž se dá říct o jednom z bývalých partnerů Patrikovi, kterého Chad Michael Murray. Ten je taky hezký, ale zároveň takový milý a příjemný. Chvílemi mi připadá, že z něj dělají trochu moc submisivního troubu. Pochybuji, že by jen tak seděl a koukal se, co se kolem děje v drahé restauraci, kde je se ženou na rande, když tam přikvačí jiný chlap... ale měl to tak ve scénáři. 

Sloan: „Ty jsi s Andrewem...?“
Caitlin: „Ne, je mu skoro třicet. Fuj. Hnus.“ (Asi je to víc pro náctileté. ;-))

Jestli se chcete naladit vánočně – i když sněhu je víc venku, než v tomhle filmu, pusťte si ho jako takovou klidnou oddechovku po práci.

Freddy se dobře trefil se svou kritikou: „...bohužel však ale podezřívám autory filmu z toho, že prostě vše dělali pouze na krásu, tzn. chtěli zaujmout nikoliv filmem a příběhem, ale atraktivitou herců, kteří jakoby vypadli z nějakého módního časopisu. Pánská část publika bude obdivovat úchvatnou mladičkou blonďatou krásku, která ztvárňuji roli Caitlin, dámská část publika potom bude obdivovat všechny milence halvní hrdinky.“ Jojo, ale na tohle jsme v amerických romantických filmech zvyklí, ne? Kdo by se chtěl koukat na kočku, která si vezme Zvíře a z něj se nestane princ, ale ještě větší nestvůra?

Balkánské potraviny v Dejvicích

Když jsem se jednou procházela po Dejvicích, objevila jsem přibližně naproti hotelu International Balkánské potraviny. A protože jsem před lety (tý jo, už to bude tak pět let) byla v Bulharsku, nahlédla jsem dovnitř. Jenže ouha, na spoustě věcech jenom azbuka. Ale baklava byla popsaná dobře. Tak jsem ji o nějaký ten týden později koupila svému drahému muži k Valentýnu. Já na ni nejsem – příliš sladké –, ale tentokrát ani on nebyl moc nadšený. Připadalo mu, že tekutina pod pečivem je spíš cukerný roztok nežli med. Ale myslím, že i tak to může být.

Každopádně chci psát o jiné věci. Okra. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje, ale když se zákaznice přede mnou hrozně rozplývala, jak je to skvělé a jak moc jí to chutnalo, a že si to musí koupit znovu... 

Byla to normální důchodkyně, žádná marnotratná rozhazovačná panička s umělýma nehtama a peroxidovou hřívou. Co ji to asi tak mohlo uchvátit? A tak, když odešla, přistoupila jsem k prodavačce a zeptala se jí (jo, zvědavost zvítězila nad pocitem trapnosti, že poslouchám cizí hovory), co že si to paní kupovala. „Okra,“ odpověděla mi paní prodavačka, což mi moc nepomohlo. Když jsem se víc doptala, zjistila jsem, že to je naložená zelenina trochu jako okurky a že ona ji jí hlavně v zimě (asi proto, že v létě je čerstvá, jiný důvod mi neuměla vysvětlit). Takže jsem si to koupila taky. Kdybych si vedla seznam, co jsem kdy udělala šíleného, tohle by tam určitě patřilo. Koupit si něco jen proto, že to chutnalo někomu jinému! 

Musím říct, že mi okra taky chutnala. Chutnají mi na kyselo naložené okurky, tak není důvod, proč by mi nechutnalo tohle. Navíc byl nálev malinko slanější, takže se to lehce blížilo třeba naloženým kapary, které taky miluju. Ale na můj vkus je to moc drahé. Rozdíl mezi okurkou a tímhle pro  mě není zase tak velký, zato cenový rozdíl je skoro trojnásobný. 

A teď něco pro zvídavé:

Okra (ibiškovec jedlý nebo proskurník jedlý) má tvar pětihranných temně zelených zašpičatělých tobolek s malými jedlými semínky. Jedná se o zeleninu využívanou zejména v asijské kuchyni. Chuťově prý připomínají cuketu. [1] Jedná se o jednoletou bylinu, z níž se konzumují nezralé plody. [2] Nejchutnější je prý čerstvá. [3]

Při krájení i vaření vylučují plody slizovitou, mírně lepkavou bělavou látku, takže jsou vhodné především do polévek a omáček. Plody jsou konzumovány celé i nakrájené, zpravidla příčně – včetně semen či bez nich. Lze je přidávat do masitých pokrmů, zeleninových směsí, omáček, polévek, ale také je podávat osmahnuté na másle jako velmi chutnou, delikátní přílohu. [1] [2] Aby se zabránilo slizovitosti, lze k vaření přidat kyselé přísady (rajčata, citrusy, ocet), obvykle stačí několik kapek citronové šťávy. Nebo je možno nezralé plody rychle osmahnout či sterilovat. [2]

Ze stonků ibiškovce jedlého je získáváno hladké hnědé vlákno podobné vláknu z jutovníku. [2] Pokud se tobolky nechají dozrát, pak obsahují semena, která se konzervují a používají podobně jako hrášek, případně se z nich lisuje olej nebo se z nich po upražení připravuje náhražka kávy. Do salátů se používají i listy, upravují se podobně jako listy pampelišky. [3] 

Zdroje:

[1]  Okra (Ibiškovec jedlý), balení; Rohlík, https://www.rohlik.cz/1325001-okra-ibiskovec-jedly-baleni, cit. 26. 2. 2022

[2] Ibiškovec jedlý, Wikipedie, https://cs.wikipedia.org/wiki/Ibi%C5%A1kovec_jedl%C3%BD, cit. 26. 2. 2022

[3] Okra, miluji vaření, http://www.milujivareni.cz/zboziznalstvi/1294-okra/, cit. 26. 2. 2022