Když jsem se onehdy rozhodla napsat nový seriál o mnou přečtených knihách s poezií, ptal se mě manžel, proč to čtu. A zda mě básničky baví. Vždyť básně císařovny Alžběty v knížce, kterou máme právě rozečtenou, mě tak otravují, že bych je nejraději přeskakovala. „Ale to je něco jiného,“ opakovala jsem tvrdohlavě a vzpomínala, kterak jsem před mnoha lety četla poezii na Písmáku a jak mě to bavilo. A jak jsme ještě před dvacítkou básnily s kamarádkama (byla jsem suverénně nejhorší) a jak mě jejich básně dostávaly. Nejhorší asi bylo, když jsem měla pocit, že jsou o mých pocitech k jednomu klukovi na dovolené, o pocitech, které jsem nikomu neřekla. Líbila jsem se mu, ale pro mě byl jenom kamarád a já se to pořád snažila nějak naznačovat a nenápadně dávat najevo a pak to v básních zaznělo naplno, ale přitom jsem je nepsala já. Ale byly čteny před ním.
Tak s těmihle pocity jsem si v Ústřední knihovně (= hlavní pobočka Městské knihovny v Praze) vybrala několik svazků a těšila se na čtení. Jako první jsem začala číst Jiřího Janatku. Nelíbil se mi. No, to se stává. I když mně spíš ne. Málokdy, pokud vůbec, si vyberu knihu, která se mi pak nelíbí. Nedočetla jsem ho – na základě kurzu kritického myšlení a vědoma si toho, že to je opravdu jen ztráta času, když to není můj šálek čaje (kafe nepiju!) – a sáhla po druhé. Jaroslav Chobot: Měkkým strojům1. Dopadlo to úplně stejně.
Chtěla jsem tenhle článek psát o tom, jak mě při čtení poezie napadají různé otázky. Jak se zamýšlím nad smyslem života, láskou, přínosem člověka, pomíjivostí věcí, hlubokými city... a nakonec se mi v hlavě zrodila jen jedna otázka, kterou převracím sem a tam.
Jak tohle někdo může číst?
Básně pana Chobota jsem opět odložila nedočtené a vrátím je při první příležitosti zpět do knihovny, i když nevím, jestli by čtenářům víc neprospělo, kdyby neměli možnost si je z poličky vypůjčit. ;-) Třeba by kápli na něco lepšího.
Ještě bych k nim ráda poznamenala, že mi připomínají můj začatý (a pravděpodobně nikdy nedokončený) dada román. Vzniká z náhodně zapisovaných vět, které někdo někde pronesl v dávno zapomenutém kontextu. A bohužel navzdory své uhozenosti dává víc smyslu než básně dvou uvedených literátů. Možná jen nemám patřičnou poezijní úroveň. Posuďte sami, zda byste chtěli celou knihu tohoto:
pevrácenou masou nasycování
v okamžikových průhledech
pozbývá charakteru
přilnavé sypkosti
a vypíná se
ve svých ozářených průbězích
jako cirkulující dvojstíny
nezničitelného strojopně
na předstupni vymizení...
1Jaroslav Chobot: Měkkým strojům, doslov Radim Kopáč, vydalo nakladatelství Zahrada – Ivan Mráz, Šlikova 1404, 390 02 Tábor. Vytiskl PBtisk Příbram, vydání první, 2007, ISBN 978-80-903059-6-0. 72 stran.
Žádné komentáře:
Okomentovat