Už strašně dlouho jsem nepsala blog a cítím se kvůli tomu notně frustrovaná. Mateřská je někdy procházka růžovou zahradou s kochačkou, jaké všechny barvy růží se dají vymyslet a příroda je dokáže vypěstovat, a jindy máte pocit, že se snažíte holýma rukama prodrat k zámku s Šípkovou Růženkou. (P. S.: Nemám v plánu rozlišovat mateřskou a rodičovskou, protože nejsem sociálka a stejně by to nebylo přesné označení, protože po mateřské jsem si vybrala v práci dovolenou a pak teprve nastoupila na rodičovskou. Mimochodem, je s tím taky zábavná administrativa. Díky bohu, že už dnes jde skoro všechno dělat online.)
Vždycky když delší dobu nepíšu, cítím takový nepříjemný přetlak myšlenek a nápadů, že pak nevím, kde začít a špatně se mi píše, protože se to všechno tlačí ven jak z přecpaného šatníku. Což mi připomíná, že bych ho taky ráda přebrala. Ne, že bych měla sílu na to se s něčím rozloučit, to je vždycky jenom minimum kousků, ale mohla bych dát bokem věci, které teď nebudu nějakou dobu nosit, protože nechodím do práce a celkově mezi lidi. Víc by mi prospělo, kdyby jednu skříň zabíraly věci na doma a na vycházky. Případně praktické oblečení na výlety do města. Abychom si rozuměli, většina mého oblečení je praktická, protože nemám ráda něco, co mě omezuje (úzké sukně, ve kterých se musí cupitat), ale teď praktičnost musí zahrnovat i pohodlné kojení, popřípadě vyprání, kdyby mě miminko poblinkalo.
Jedním z článků, který pro vás připravuji, je o vaření, protože to se teď stává víc a víc nedílnou součástí mého života. Kupodivu mi to ani nijak zvlášť nevadí. Nechci být otravná, ale částečně za to vděčím Florentýně a jejím článkům na blogu, který už bohužel nepíše, a taky jejím třem knihám (snídaně, večeře, merendy, k těm se někdy vrátím samostatně, doufám). A teď jsem si navíc půjčila Hovory s řezníkem. Taky jsem zamilovaná do knihy Chléb – připravený ručně nebo v domácí pekárně od Eric Treuillé, Ursula Ferrigno, protože recepty v ní uvedené krásně fungují. Těsto se chová tak, jak autoři píší, a upeče se taky za stanovený čas. Skoro vždycky jde snadno uplácat rukama bez nějaké velké námahy. Ačkoliv ho nikdy nehňácám deset minut, jak uvádějí, všechny chleby jsou vydařené a chutné. Snad jen trochu malé, obvykle půlkilové. A další můj „nový“ kamarád a zdroj inspirace v této oblasti je AI. Už mi poradil dva skvělé recepty, o které bych se ráda podělila, protože jsem byla nesmírně spokojená. Jasně, není to úplně vaření pro začátečníky, je dobré, když máte nějaké základy, ale zároveň mu snadno můžu zadat suroviny, ze kterých chci udělat oběd (kokos, krevety, mascarpone a pomeranče) nebo si ověřit, jestli kus libového vepřového masa je vhodný pro přípravu steaků. Měla jsem takový neurčitý pocit, že není. A taky že ne. Prý by to bylo vysušené.
Ještě se musím vrátit k té první poznámce o růžích. Nějak jsem to na podzim nezvládla se sazenicemi krokusů a tulipánů, tak jsem se teď rychle ptala AI, jestli je má ještě smysl sázet. Prý pokud nejsou plesnivé nebo měkké, mohlo by z toho ještě něco být. Tak jsem si to taky naplánovala na dnešek. Ale když už jsem přemýšlela, že vyrazím ven s malou v nosítku (to by se to sázelo jedna báseň! – ironie), došlo mi, že bude mít zase za chvilku hlad (ještě pořád jí víceméně co dvě hodiny), takže jsem šla nejdřív kojit. Pak mi zavolal kamarád a po hodinovém rozhovoru – jak to mohlo být tak dlouho, vždyť jsme si sotva stačili říct novinky – mi pro změnu volal manžel, jak dopadl u doktora a co má koupit.
Pak jsem dostala chuť upéct zase nějaký chleba. Asi je to moje nová závislost, nebo nevím. Proč pociťuju drobnou provinilost, když si připravím kvásek? Je to jako bych nahodila sedmi stý osmdesátý čtvrtý projekt, zatímco mi jich předešlých sedm set osmdesát tři nedokončených straší ve skříni. Máte to taky tak? Myslím nepochopitelný pocit provinilosti, i když děláte něco bohulibého?
No, jak jsem říkala, přemýšlela jsem o tom, které články začít psát nejdřív. Asi to vezmu tentokrát podle bullet journalu a čtvrtečního speciálu „něco nového“. Pak bych taky ráda posunula seriál „na statku“, protože sice se nic moc nového neděje (jedna velká novinka), ale o spoustě věcí jsem ještě nepsala a chtěla bych to napravit.
A teď už jdu konečně zasadit ty tulipány a krokusy. Jsem zvědavá, jestli z toho něco bude. Manžel mi zatím pohlídá malou.
Žádné komentáře:
Okomentovat