Občas se s manželem divíme, jak jsou si miminka a kůzlata podobní. Ovšem v některých věcech se přece jen liší a teď mi nejde primárně o vzhled, ale třeba o samostatnost. Co se týče chůze, tak samozřejmě vedou kůzlata, která se dokáží nemotorně postavit na nohy už v den porodu. A za dva tři dny chodí úplně normálně, dokonce už začínají poskakovat a různě skotačit. Zato dítě na to potřebuje rok a často ještě víc, než se vůbec na nohy nějak rozumně postaví.
Na druhou stranu jídlo a krmení, to je jiná. Aspoň co mohu soudit podle mého jediného domácího exempláře. Bezprostředně po porodu a všech nezbytných vyšetřeních se prováděl bonding = přiložení nahého miminka na moji hruď a malá se už v tu chvíli snažila pít mléko, a kdybych nějaké měla, šlo by jí to.
Zatímco kůzlata už máme čtvrtý den a koze pokousala vemeno do krve, sama o sobě si navzájem okusují tlamičky, i když stojí u kozy. Pak se ji snaží podojit mezi předníma nohama. A sem tam klidně zabloudí k hnědému Pepovi a zkouší to i u něj. Když je přistrčím a držím jim struk, stejně je to občas boj, protože trvají na tom, že u toho budou stát, i když by rozhodně bylo praktičtější kleknout si na přední kolínka a sklonit se níž. Přidržet kozu rozhodně nestačí. Leckdy je problém i přidržení struku. Vysloveně jim ho člověk musí dát k tlamičce a i tak se jim občas podaří zkoušet pít spíš z boku. V momentě, kdy jim vyklouzne, beznadějně tápou. Klidně mi zkusí žužlat tepláky.
To s malou jsem takové problémy neměla. Ještě v porodnici jsem si dělala legraci, že kdybych ji držela za nohu hlavou dolů, tak by se snad dokázala přisát. Byla v tom profík, uměla to v leže, v sedě, a když jí prso vyklouzlo z tlamičky, hned zodpovědně hledala. To až později zjistila, že není vůbec špatná taktika místo namáhání se s hledáním prostě začít ječet.
Žádné komentáře:
Okomentovat