pondělí 27. srpna 2012

Miluju psaní na počítači

Po více než měsíci jsem konečně zasedla k počítači. Moje prsty jako by za tu dobu ztuhly. Chvíli jim to trvalo, než si vzpomněly, co mají dělat. A pak se rozeběhly po klávesnici. Nejprve jen zlehka, dotýkaly se jí něžně, jako by jí nechtěly ublížit, jako by váhala, zda vůbec smí. Byl to úžasný pocit. Dělat něco tak prostého a přitom tak důvěrně známého. Nejspíš mi to hodně chybělo. Ruce mám trochu nemotorné, jak si odvykly, ale zakouším pocit štěstí a spokojenosti. TOHLE mi jde. Tohle umím. Jsem v tom dobrá. O kolika věcech tohle můžete říct bez špetky zaváhání, bez ruměnce ve tvářích, bez pocitu, že se chlubíte. Je to čistá pravda, není o tom pochyb. Moc toho není.

Navíc se k tomu přidává nikdy neustupující fascinace počítačem. Jak je to zvláštní, tento výtvor člověka. Psací stroj dokážu pochopit. Má klávesy, a když je stisknete, připlácnou inkoustovou pásku (nebo co to je) na papír a otisknou se do něj. Funguje to jako razítko. I tak je fascinující, že slova a myšlenky, to co cítíte, se najednou objevuje na papíře. Má to fyzickou podobu. Počítač je pro mě mnohem magičtější. Mačkám klávesy a na obrazovce se objevují písmenka, aniž by je tam cokoliv vyráželo. Nejsou tam nesmazatelně a navždy vyrytá. Mohou snadno zmizet, když najdete vhodnější výraz.

Fascinuje mě, jak rychle můžete šířit své myšlenky a kolika lidem naráz. Pamatuju si, jak zdlouhavé to bylo s psacím strojem, i když měl člověk kopírák a mohl tak napsat třeba dva dopisy najednou, nebo jeden a kopii si mohl nechat. Mohla jsem snadno kamarádka převyprávět, co zajímavého jsem se dočetla v nějaké knize. Ale jak směšné se to zdá, když máme počítač. Takhle jim to můžu i poslat a ony to uvidí prakticky ihned. A když k tomu ještě připočtu scanner.

Škoda, že máme tak fantastické věci, které nám usnadňují práci a umožňují lepší komunikaci a všechno a my jsme tak hloupí, že se omezujeme různými zákony (včetně autorského), byrokracií a vším možným. Vždyť už jenom možnost tak snadno a čitelně psát (dokonce s kontrolou některých chyb) by nás měla dělat každodenně šťastnými.

pátek 24. srpna 2012

Nuda o prázdninách?

So 28. července 2012
Doma jsem se objevila už ve čtvrtek a udělala si tak prodloužený víkend. Brzy jsem pochopila, proč mohou někoho prázdniny doma nudit. Neměla jsem na víkend žádné povinnosti ani plány, což je u mě nezvyklé.

Dovolte mi malou odbočku k vysvětlení, proč tento stav (nudu doma) neznám. Jsem celkem aktivní a prázdniny jsem měla už v dětství hodně „členité“. Asi tak polovinu jsem jich strávila doma a polovinu kdesi jinde.  V období po pubertě jsem byla i pět týdnů u moře. Takže nuda doma o prázdninách pro mě byla dost nepředstavitelná. Vždyť já se i těšila, že někdy budu doma.

Nejprve jsem se tedy ozvala kamarádkám, že něco podnikneme, ale smůla – v pátek ani sobotu neměly čas nebo chuť. Naštěstí se mi jedna ozvala ještě předtím, a tak jsme na dýzu vyrazily jen ve dvou. Co ale s celým dnem? Ukázalo se, že čtení je skvělý nápad. Inspirovalo mě ke kreslení, vytrhání kopřiv – hodí se na čaj i na vlasy a zahradě to taky nevadí. Pak mě zase něco přivedlo k háčkování, a tak jsem se pustila do jednoho většího (dalšího! :-(… ale co už jsem taková) projektu. A ještě si zkusila vyrobit parfém. A co je nejdůležitější? Že mi sobota připadá nekonečná a krásně si ji užívám, přestože na mě nikdo nemá čas.
Na tento prodloužený víkend jsem neměla naplánováno téměř nic. Tedy jistě – měla bych dokončit (nebo začít?) svůj Velký jarní úklid a zbavit se všech kostlivců hluboko v šuflatech a vzadu ve skříních. Netuším, ani jakou mají podobu, protože jsou dobře ukrytí, ale měla bych pár tipů: bílé mrkváče, které už opravdu nikdy nosit nebudu, Lego, omalovánky a papíry, které jsem si „Někdy“ chtěla přečíst. Obdobně bych mohla něco provést s těmi příliš dlouhými kalhoty, širokýma šatama a dírou na zadku mých oblíbených džínsů… Nutně musím dopsat deník z dovolený, dokud si něco pamatuju. A navíc jsem šíleně dlouho nekreslila. A taky mám tradičně půjčenou obrovskou hromadu knih, která se mi nejspíš ještě navýší, protože jsem horlivě objednávala. (Ať žijou rezervace a nákupy přes internet!)

Čtu teď od Fulghuma „Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce“ – musím ji urychleně vrátit – a tak jsem na základě jedné povídky doplnila další body do svého víkendového programu. Autor se prý kdysi ocitl ve finanční nouzi, a když žádal děkana o půjčku, ten mu ji zamítl, neboť v žádosti chyběly věci pro radost. Proto jsem doplnila, že si budu číst, kreslit, plést nebo háčkovat a slunit podle toho, jak budu mít chuť. Dodržela jsem to parádně.

středa 22. srpna 2012

Trápí vás horko?

Někdy během prázdnin jsem objevila fantastický recept na osvěžení – voda s citronem. Jednoduché, prosté a přitom tolik účinné. To mi připomíná, že tu nikde nemám článek Jak se ochladit. No, to musím co nejdříve napravit, i když to už možná letos nebude potřeba. Teda, doufám, že teplo ještě bude, ale ne takové, abychom padali horkem, i když to klidně taky.

K dalším tipům bych zařadila co nejtenčí bavlněné nebo ještě lépe lněné oblečení. Žádná umělotina, pod kterou se budete zbytečně potit. Ale stejně jako Arabové můžete být klidně celí zahalení. Na slunci jsou dlouhé vzdušné šaty někdy mnohem lepší než plavky. Neptejte se mě proč, ale vím, že to funguje.

úterý 21. srpna 2012

Já nespěchám, já byla v Řecku

K tomuto nadpisu snad ani není třeba psát článek. Napadl mě, když jsem šla ráno po ulici a viděla milého chlapíka, kterak rozdává Metro: „Tady paní a tady slečně.“ Spěchá, protože stojí na rušné zastávce, kde je spousta lidí. Někteří ho přehlíží, jiní se k němu hrnou a všichni spěchají. Jdou rychle a mračí se. Utíkají na tramvaj nebo trolejbus. Připadají mi směšní. Copak jim něco uteče?

I když mě společně s příjezdem z dovolené opustila fantasticky dobrá a jásavá nálada a víceméně se plácám ve smutku a povinnostech a snažím se nepodlehnout sklíčenosti z návratu a ze všeho, pomalost mi zůstala. Není kam spěchat. A proč se vlastně honit? Můžete dělat věci rychle, ale není důvod být při tom mrzutí?

Občas vás něco zpomalí. Tak se nevztekejte a využijte toho. Dopravní zácpa vám umožní v klidu si přepudrovat nos nebo kouknout na mobil či složit básničku, zamrznutý počítač vás posílá koupit si svačinu nebo si udělat kafe… Udělejte ze „ztraceného“ času nádhernou chvilku a už vám nikdy nebudou vadit fronty a kolony, kterým se stejně nevyhnete, i když budete láteřit.

P. S.: Všude s sebou mějte knihu nebo slovníček a v případě fronty (i v obchodě) můžete vesele ignorovat všechny podmračené ksichty a číst si třeba ze sbírky vtipů. Pro ty ještě odvážnější – můžete si s sebou nosit háčkování do městské hromadné dopravy. A na Vánoce pak můžete stromeček ozdobit hvězdičkami, které vznikly při „ztraceném čase“. Dám vám sem pak fotku, jak se to povedlo mně :-).

Všechno souvisí se vším

Pilně pracuji. Poctivě prohledávám přednášky, poutavá povídání… prostě píšu pracovní pojednání. Při prohlížení pořádné publikace plné prapodivných pojmenování potkám právě prodiskutovaný pojem.

A pak, že člověk z práce neblbne... a to jsem zpátky jen jeden a půl dne. Pro ty, kteří nepochopili, hledala jsem ve slovníku cizích slov a narazila na oblíbenou řeckou pochoutku včetně její přípravy:

tzatziki = řecký jogurt se strouhanou okurkou a olivovým olejem, ochucený česnekem, mátou a pepřem.

A dneska ho budu mít k obědu... jen pochybuji, že bude mít tu správnou kvalitu.

pondělí 20. srpna 2012

Co dělá dovolenou?

Pustila jsem se do psaní závěru vyprávění o Šumavě a napadlo mě jednoduché shrnutí – užila jsem si to. Jak je to ale možné, když nám počasí tolik nepřálo? Tak deštivý týden jsem snad ještě nikdy nikde nezažila. Vydařenost dovolené tedy zas tak moc nezáleží na počasí. A na čem teda záleží?

Jak je možné, že se mi dovolená vydařila, i když počasí bylo, že by ani psa nevyhnal? Za krásnou dovolenou zajisté mohl náš postoj a optimismus – stále jsme (marně) doufali, že druhý den už bude lépe. A pozitivní postoj spočíval v usilovném hledání kladů. Co byste viděli dobrého na tom, že celý den lije jako z konve a jste celí mokří?

Zaprvé, nepotřebujete tolik pít. To se celkem hodí, když si všechno nesete na zádech, vodu není kde koupit a prodejnu potkáte třeba jednou za tři dny nebo taky vůbec. Zadruhé se nemusíte bát, že budete mít úpal, úžeh a nebo že se spálíte. Nemusíte se otravovat s mazáním proti sluníčku. Nejste unavení z obrovského horka, ve kterém byste se raději koupali, než někde capali. A taky pak nejste celí mastní. A začtvrté – když už máte celé boty mokré, je vám fuk, jak moc špatnou cestou půjdete. Nemusíte se vyhýbat kalužím a hledat nejsušší cestičku, prostě si projdete bezstarostně středem louže a hotovo. 

Určitě nám tedy prospěl pozitivní přístup, který ale nebylo vždy snadné si udržet. Aby se dovolená zdařila, bylo nutné, mít s sebou někoho, kdo vás nenechá klesnout až na dno, když už jednou tu blbou náladu máte. Srandičky, humor a vzájemná podpora. S každým by to tak dobré nebylo. A taky jsme potkávali fajn lidi kolem nás. Všichni byli moc ochotní a milí. Poradili, pomohli, pohlídali batoh…

Jistou určitou roli sehrálo i vybavení, i když v tomto směru se nám zrovna moc čím pochlubit. V mém spacáku mi byla zima, takže jsem se do něj musela úplně zakuklit a pak si ho „zadýchat“. Pláštěnku by to chtělo tvrdší a delší a batoh s pláštěnkou nebo nepromokavej.

Na té správné dovolené by také neměla chybět překvapení, která všechno naplánované náležitě okoření.

Důležitým bodem pro mě byla otevřenost. Jak celý rok hodně plánuji, šiklo se mi, že tady jsme neplánovali skoro nic. Kolik toho ujdeme záleželo – až na dvě výjimky – jen na našich silách a chuti. Flexibilita mého společníka mi dala neuvěřitelné možnosti, takže jsme mohli během dvou dní navštívit dvě města, která v původním plánu nebyla. Naprostá svoboda a možnost zajít do kteréhokoliv obchodu, muzea či galerie mě naplňovala spokojeností a pocitem štěstí. Mohla jsem dělat úplně všechno, co bych si přála. Dovolenou tedy dělá možnost „dovolit si užívat“.

Nakonec bych ráda ocitovala jednoho pána z Vyššího Brodu, který měl naprostou pravdu: „Jsou dva a to jim stačí!“

neděle 19. srpna 2012

Putování Šumavou 2. část

Z Nového Údolí jsme vyrazili po žluté turistické značce do Stožce. Protože jsme čekali, až přestane pršet a ono nepřestalo, dorazili jsme tam v nepříliš vhodnou dobu jak na oběd tak na snídani. A tak jsme šli dál. Později mi bylo líto, že jsme nehledali místní informační centrum, kde bych jistě získala další vizitku a razítko. Navíc by mělo být nejspíš nově otevřené. Za Stožcem jsme chtěli odbočit na modrou a podívat se ke Stožecké kapli, ale nějak se nám to nepovedlo, a tak jsme si pak udělali asi čtyřkilometrovou zacházku. Výšlap je to opravdu slušný a také pro jistotu pořádně prší. Ale kaple je opravdu krásná, i když jen zvenku. Uvnitř čeká na opravu, a tak je veřejnosti uzavřena. To ale neznamená, že se tam nedá fotit. Původně na tomto místě snad stával Stožecký hrad.

Po modré jdeme do Českých Žlebů, kde je opět jen pár baráků a nikde nic. Snad jen potůček s hastrmanem. 



A dál do Lenory. Zase je tak nějak všelijak, ale k večeru se vyjasňuje. Jdeme se za vesnici podívat na rechle, zvláštní druh mostu usnadňující plavení dřeva díky vystrčeným kládám, které umožňují korigovat jeho množství. Jsou památkou UNESCO.

Prohlížíme si místní galerii skla i muzeum skla spojené s informačním centrem. Navštěvujeme obchod a radujeme se z toho, že si můžeme něco koupit. I když o koblížcích si můžeme leda tak nechat zdát. Také okukujeme obecní pec u silnice, kde se každou poslední sobotu v měsíci peče chleba.





Modrá nás vede do Zátoně, kde v Muzeu lesů ČR strávíme snad tři hodiny. Prohlídka je zajímavá a po dlouhé době jsme asi jediní návštěvníci. Mladý kluk – průvodce je z nás trochu nervózní, ale je tak ochotný, vše nám ukazuje a něco nám říká, že jsme naprosto spokojení. Lepší než kdejaký světaznalý frajírek. 

Cestou k Boubínskému pralesu se trochu ztratíme, protože se nám nechce jít z kopce, i když tam modrá vede. Naštěstí mám s sebou chlapa, který vymyslí, kudy si to můžeme zkrátit, abychom přišli tam, kam chceme a všechno viděli. Obejdeme kousek pralesa po zelené a pak se u Boubínského jezírka opět napojíme na modrou. Prales je za plotem, ale i tak je na co se dívat. Zrovna neprší. Jsme zklamaní, že nikde nevidíme alespoň kousek Krále smrků, alespoň že jsme z něj viděli kruh v tom muzeu lesů.

Pak se zase ztratíme, nebo spíš přehlédneme, že modrá odbočila a pokračujeme po zelené. Výstup na Boubín je tedy delší cestou, ale možná není tolik strmá. Překvapí mě, že je na něm rozhledna. Nelezu sice až nahoru, ale prý je odtamtud fajn výhled. Snad až do Sušice. Tak to máme zase jednou kliku, že neprší a není mlha. Boubín je totiž taky pořádný kopec – má 1362 metrů. A pak už jen šupky dupky do Kubovy Huti.

sobota 18. srpna 2012

Na všechno se dá zvyknout

K tomuto článku mě přivedl Fulghum, tedy jeho kniha, kterou právě čtu. Téma už mi v hlavě šrotovalo od té doby, co jsem se vrátila z Belianských Tater. Tam mě totiž překvapilo, jak snadno jsem si zvykla na obrovská vedra prvního červencového týdne. Podobně mě ještě předtím překvapovalo, jak dobře snáším vedro a příšerný vzduch v kanceláři. I když s tím aktivně bojuji, pořád je tam jako v tropech. Aspoň banánovník je spokojený.

Z vlastních pozorování jsem usoudila, že za tři dny si na Šumavě zvyknu i na velice těžký batoh, 15 kilo. (Nedivte se těm různým údajům, zpočátku měl můj „mazlík“ krásných 17 kilo, ale postupně se ujídalo jídlo a věci různě přehazovali tak, abych to měla lehčí, nebo abych nesla věci, které mohou být mokré. Konečná a nejnižší váha, když jsme dorazili byla asi 11–13 kilo.) Měla jsem pravdu, bez obtíží jsem si na to zvykla a záda nebo ramena mě kupodivu nebolela ani v prvních dnech.

Na jednu stranu mi to připadá fantastické, že si člověk může téměř na cokoliv zvyknout. Umožňuje mu to přežít. Je díky tomu flexibilní a určitě mu to prospívá. Může změnit školu, zaměstnání, partnera, přestěhovat se dokonce na jiný kontinent a pravděpodobně se s tím vyrovná. Na druhou stranu si říkám, že existuje spousta věcí, na které bychom si nikdy zvyknout neměli. Pořád bychom se měli bránit a vzpouzet. Ať už jde o tak vážné věci jako diktaturu, válku a zabíjení, domácí násilí, týrání dětí nebo zvířat nebo pouze to, že se k vám někdo nechová hezky (partner vám nevěnuje pozornost, sestra si na vás otvírá pusu, nebo vám šéf činí nevhodné návrhy…).

pátek 17. srpna 2012

Šumava – krásná i divoká

Doopravdy dobrodružný a náročný byl den, kdy jsme se rozhodli vystoupit na Plechý, nejvyšší vrchol Šumavy. Vycházeli jsme přibližně z 800–900 metrů nad mořem a měli se dostat na 1378 metrů. Túra by to byla náročná, i kdyby bylo přiměřeně chladno, ale nám nechutně pršelo a navíc se ze Smrčiny přidala i pořádná mlha.  

Před Plechým jsme si ale dali takovou malou chuťovku – Smrčinu (1338 m). Kopec asi nic moc náročného, nevím, těžko soudit, když jsme se věnovali úplně jiným věcem. V národním parku je zákaz chodit mimo označené cesty a silnice. Tady se nemuseli bát porušení, protože všude rostlo borůvčí, kterým by bylo dost obtížné se prodírat. Problém byl, že místo cesty tam byl potůček či bahýnko. Nechtěli jsme utopit a totálně zničit boty, a tak jsme se zuli. Voda i bahno byly příšerně studené, a tak jsme sem tam museli jen tak zastavit na drnu trávy, aby se mi nožky zahřály tak, abych mohla zase kousek jít. Pravdou je, že jsme úplně zapomněli, že neseme nějaký batoh. Kilometr brodění byl víc náročný, než by si člověk dovedl představit. Věčné zapadávání, klouzání a nechutná lezavá zima od nohou. Teď mě napadá, zmínila jsem už, že jsme všechny dny byly v kraťasech, protože dlouhé kalhoty byly mokré na nohou nepříjemné a studily. Stejně by nestihly vyschnout než přišel další déšť, zatímco nohy uschly rychle a na chladný vzduch si taky zvykly. Jen ráno při vylézání ze stanu jsme sem tam protestovali, že je zima. Nakonec nohy vydrží asi všechno, chudinky. Byla už jedna hodina, když jsme se vyhrabali nahoru. Mokří a značně špinaví. Otřeli jsme si nohy papírovými kapesníky a do okolního borůvčí. Na vrchol vedla malá odbočka už téměř po rovince, tak jsme tam došli a zjistili, že i v Rakousku může být hnusně, neboť vrchol byl už za hranicí a my se poprvé setkali s mlhou, která by se dala krájet. Vítr mi trhal pláštěnku, a tak jsme jen podívali, že tam je jakýsi vlek a šupajdili pryč.

A nyní je ten správný čas – když už vylezete jeden nechutný kopec a rozhodně nemáte v úmyslu se vracet stejnou cestou a jinudy to nejde – aby přišla pořádná mlha, značka se objevovala jen sem tam, takže každou chvíli hrozilo, že slezete dolů do Rakouska, a aby sem tam sprchlo, abyste nezapomněli, že jste na Šumavě. Výraz „krásná“ je v tuto chvíli v názvu spíše ironický. Ze Šumavy vidíte víceméně jen cestu pod nohama, a když dýl mžouráte do mlhy, objevíte pahýly stromů. Nic. Mrtvo, žádný život. Všechno je šedivé. Připadám si jak na Měsíci. Pustá, nehostinná, prázdná krajina s močálem místo cesty. Tohle má být ta krásná zelená Šumava? Národní park, první zóna? Místo, které je potřeba chránit před zásahy člověka? Vždyť tu nic není!

Málem se ztratíme – zase špatně označená červená! Ze Smrčiny klesáme dost strmě mezi skály a borůvčím – cesta mi připomíná Vysoké Tatry nebo taky schody – k Hraničníku a na Studničnou (1159 m). Někde tam asi pod Studničnou obědváme. To už delší dobu nenesu svůj batoh. Jednou za čas si totiž potřebuji odpočnout a tady nebylo kde. Navíc pršelo. A tak mi byl batoh odejmut a já si hopkala pěkně nalehko. Ještě mi k tomu přibyla lepší (teplejší, delší, tvrdší a s dlouhými rukávy) pláštěnka, protože mi vážně byla zima, byla jsem unavená a měla strach. V takovéhle divočině nemůžeme přespat ani na nouzovém nocovišti a přitom zůstat zdraví.

Dovolte mi malou odbočku ohledně nouzových nocovišť. Je to fantastický nápad správy národního parku, jestli se nemýlím. A mělo by jich být pět. Na naší trase jsou ale pouze dvě. Jsou to ohraničená místa, na kterých můžete legálně postavit stan a jednu noc tam přenocovat. Udělali to pro turisty, kteří chtějí přejít Šumavu po červené, přesně jako my. Nejspíš se jim tam spousta lidí poflakovala jen tak a stanovala si, kde je napadlo. Tohle by tomu mohlo zabránit, protože když někde můžete, proč byste si tam neustlali. Lepší než dostat pokutu, ne? A pro krajinu i zvířátka je to také určitě přijatelnější. Samozřejmě pro dobrodruhy, kteří chtějí nocovat sami a v divočině to není to pravé ořechové, ale těch snad nebude tolik. Jedno takové přehledně označené nocoviště tedy bylo naším dnešním cílem. Nikde jinde by se stejně nedal postavit stan.

Po obědě jsem se cítila líp a byla spokojenější. Nabrala jsem síly a nevěděla, co je před námi. Za pár kroků se objevil kopec. Rozhodně nevypadal nezdolatelně. Byl strmý tak 15°, ale relativně krátký. Ukázalo se, že tato domněnka byla velice špatnou. Strmý byl, ale krátký rozhodně ne. Značka nám v podstatě úplně zmizela a po většinu času bylo vidět jen tu rakouskou (mezi dvěma červenými pruhy jeden bílý) a často ani tu ne, ale když víte, že máte vylézt na kopec, nemůžete se ztratit. Jen abychom neminuli to nocoviště!

Kopec byl nekonečný a zákeřný. V mlze to vypadalo, že tam, kam vidíte naposledy, už je konec. Po zkušenostech z Tater jsem v to raději nedoufala. A bez batohu se mi nešlo zase tak špatně, i když se mi pláštěnka pletla mezi nohy a cesta vypadala, jako když jdete po schodech. Na několik kamenů mi musel přítel pomoci. Jak z filmu mi připadala scénka, kdy mu ujela noha a až po koleno se zabořil do bahna. „Vezmi batoh!“ řekl a hrabal se ven. V první chvíli jsem se hrozně lekla, jestli se mu něco nestalo, ale když jsem viděla, že je jen strašně zablácený, musela jsem se (asi i úlevou) trochu smát. Čekala bych, že bude naštvaný, ale místo toho se na mě podíval, jeho nálada se změnila o sto osmdesát stupňů a smál se taky. Fantastický zážitek uprostřed Plechého. Boj proti nepřízni počasí. Trvala jsem na tom, že teď už si batoh ponesu. Byla to nečekaná zátěž a brzy jsem si uvědomila, že to dlouho nevydržím. Ale nebyla jsem jediná, kdo už byl na konci se silami. V jednu chvíli mi to uklouzlo a šup, už jsem se válela v borůvčí. Teď jsem pro změnu vyděsila jeho, sebe vlastně taky. Stačilo málo a mohla jsem z jednoho toho velkého kamene spadnout dozadu. To by asi bylo dost špatné. Ale nakonec jsme ten Plechý taky dobyli. Byla tam bouda, a tak jsme do ní hned zalezli. Brzy se k nám přidala rodinka se dvěma dětmi asi tak v pubertě. Přišli po žluté a my zjistili, že na ní je to nouzové nocoviště. Tam někde dole, pod Plechým u Plešného jezera. A sakra!

Prý přehledně značené a na červené turistické značce! Byla jsem dost naštvaná, protože jsem nevěděla co si počít. Navíc jsem zjistila, že mám celý batoh mokrý, protože nevydržel nápor deště, když nebyl schovaný pod mou pláštěnkou. Paráda – mokrý spacák i kalhoty na spaní, taky náhradní trička a kdovíco ještě. Dostala jsem strach, že zítra budeme muset někam dojít a jet domů, protože nemám v čem spát a v kraťasech určitě nastydnu. A měli jsme přece dojít do Kubovy Huti, k tomu Boubínskému pralesu… Od pusy nám šla pára a do boudy dost táhlo.

Rodinka brzy vyrazila pryč, tentokrát po cestě, kterou jsme my přišli. Dost nás překvapilo, že s sebou měli kola. Cestou nahoru je nesli. No, dolu je pak zcela jistě nesli taky. Vůbec mi nepřipadal divný dívčin výraz, který jasně říkal, že by to zpropadené kolo nechala nejradši tady nahoře. Ať si ho klidně někdo vezme. S kolem bych se v tomhle hnusu dolů taky vláčet nechtěla. Chlapík nám řekl, ať v boudě přenocujeme a rozděláme si na zápraží oheň, že v tomhle počasí stejně žádný strážce parku chodit nebude. Přenocovat jsme se rozhodli a všude jsme rozvěsili věci, aby pokud možno proschly a taky aby moc nefoukalo případnými dírami a netěsnícími okny. Ale na oheň jsme neměli odvahu. Vlastně odvahu možná i jo, to jsme byli i dost zoufalí a zmrzlí, ale svědomí nám to nedovolilo a venkovní mlha a déšť by stejně taky byly proti. 

Noc nebyla tak zlá, jak jsem očekávala. Vyspala jsem se docela dobře a ani jeden jsme nenastydli. Možná zázrak. Věci sice neproschly, teda kromě kalhot, která jsem si oblékla přes kraťasy, abych je usušila vlastním teplem. Ale aspoň nám tam neteklo! Ráno jsme všechno posbírali a vyrazili vstříc mlze a dalšímu dešti. Brzy jsme došli na Trojmezí, kde jsme se „museli“ vyfotografovat, neboť je tam státní hranice tří států. Sousedí tam spolu Česko s Německem a Rakouskem. Pokračovali jsme na Třístoličník, kde jsme si spíš na protest vylezli na malou vyhlídku na skalách. Pochopitelně nebylo vidět vůbec nic. V hotelu měli německé ceny, a tak jsme se tam vůbec nezdržovali a zamířili do Nového Údolí. Ovšem najít červenou bylo tentokrát nemožné. Nejprve jsme došli na jakousi další vyhlídku, tak jsme si alespoň prohlédli kapli, která u ní stála a pak se vrátili zpět. Důkladně jsme to promysleli a vydali se po některé z cest směřující dolů. Zjevně jsme se tak docela netrefili, ale už se nám nechtělo vracet, a tak jsme usoudili, že když přijdeme do Haidmühle, uděláme si možná jen malou zacházku a do Nového Údolí to bude jen kousek. 


Brzy jsme pochopili, proč cestou potkáváme tolik turistů. „Dole“ (a v Německu!) je totiž krásné slunečné počasí, a tak všichni vyráží na výlet. Těžko mohou tušit, že nahoře je nechutná mlha a případně i nekončící déšť. Šlapalo se nám moc pěkně, cesta byla příjemná a nakonec jsme došli i na silničku, po které se šlo ještě lépe. Žádná auta, smrad z výfuku, nic. V lese jsme uviděli krásnou kapli Marienkappele – Glockenspiel. Netuším tedy, proč je tam napsané „zvonkohra“, ale byla opravdu moc pěkná. A taky byla otevřená a měli v ní pohledy za 30 centů, ale ty já neměla. Tak jsem si žádný nevzala. Jen jsem obdivovala vitrážovaná okna.

V Haidmühle, česky se mu říká Borský Mlýn, jsme se moc nezdrželi. Ani se mi nechtělo hledat informační centrum. Škoda, mohla jsem mít nějaký německý pohled a razítko. Pokud to teda mají. Slunce příjemně svítilo, tak jsem se přezula z mokrých bot do žabek, abych na chvíli ulevila svým nohám. Byla to paráda. Ani jsem si už nepřipadala moc divně. Dokonce jsem se vysvlékla jen do jednoho trička. Nebyl pařák, ale bylo hezky. 
Když jsme dorazili do Nového Údolí, kupodivu ještě pořád svítilo slunce, ačkoliv jsme byli v České republice. Připadalo nám to tak nezvyklé, jako by to bylo něco svátečního. Měla jsem pocit, jako bych přežila havárii letadla. Prožila jsem něco velice mimořádného a teď byl čas slavit, že jsme to zvládli. Posunuli jsme svoje hranice (alespoň já) a dokázali to, co bychom dříve nepovažovali za možné. Přece jen jsem počítala s tím, že by tahle dovolená mohl být pořádný „záhul“ kvůli tomu batohu. Ale teď svítilo slunce, seděli jsme u stolku u krčmy Vagón a botasky se sušily na sluníčku. Dala jsem si všechna razítka, koupila si vizitku a užívala si. V Muzeu Pošumavské železnice, které se nacházelo v prvním z vagónů (ve třetím byla hospoda), nic moc neměli, ale to mi vůbec nevadilo. Aspoň jsem si prohlédla, jak to tady dříve vypadalo. Jo a dnes jsme sešli zase do 815 m n. m. Měli tu zajímavé pivo – Krále Šumavy a Klostermana. Takové regionální, to se mi líbí.

Sice jsem nepředpokládala, že to budou vědět, ale jen tak pro jistotu jsem se zeptala obsluhy v „hospodě“, kde je tady nouzové nocoviště. Moc mile mě překvapili, jak byli v obraze. Poslali nás po silnici po žluté směrem na Stožec. Chvíli jsem si sice myslela, že jsou mimo, ale ukázalo se, že měli pravdu. Na červené značce žádná přehledně ani nepřehledně značená odbočka nebyla. Kdybychom nevěděli, že to máme hledat na žluté, kdoví kam bychom zase došli. Na nouzovém nocovišti jsme byli sami všude kolem jsem rozvěsila všechno, co jsem chtěla aby uschlo. Vypadalo to tam trochu jako kdyby tam někdo rozvěsil plnou várku z pračky, ale to mi bylo fuk. Kupodivu nám opravdu všechno vyschlo. Včetně bot!

čtvrtek 16. srpna 2012

Spřízněná duše

Máloco vám udělá takovou radost, jako když potkáte spřízněnou duši. Nemusíte vykládat, proč děláte to a to jinak než „se má“. Proč jste divní a trápí vás to. Že nevíte co s tím. Má stejný problém a v ideálním případě to za problém nepovažuje a vůbec to neřeší.

Abych to trochu přiblížila – děsně mě baví nakupovat příze na háčkování či pletení. Představovat si, vymýšlet a plánovat, co bych z nich asi tak mohla udělat. Ale „správně“(!) se to má dělat úplně jinak: vyberete si, co byste si chtěli uplést nebo uháčkovat a pak k tomu sháníte přízi. Tu věc uděláte a pak se pustíte do další. Možná můžete mít začaté dvě, nevím. Ale určitě jich nemůžete mít začatých dvanáct a třeba i dvanáct let.

Je tak nádherné a osvěžující potkat někoho, kdo to má úplně stejně. Možná ne v tak velkém měřítku, ale stejně. Někoho, komu se doma taky povalují ty krásné příze, které si koupil před pěti lety a pořád ještě nevymyslel, na co by se daly použít. Ty příze, které nejspíš koupil na sukni, ale teď už si nic takového ani dělat nechce. Někoho, kdo toho má začatého nejméně tolik, jako kolik toho už dokončil.

Myslím, že podle nějaké typologie lidí jsme právě my „kreativci“. Nás je potřeba při každém projektu, abychom rozdmýchali jiskřičku nadšení. Abychom ukázali vizi, něco, čeho bychom měli dosáhnout, protože je to tak nádherné! A pak je v týmu potřeba minimálně jeden „dokončovatel“, který ty ostatních nenechá přestat pracovat, když všechno nejde tak, jak by mělo, a když to trvá dýl, než by se dalo očekávat a nadšení pohasíná. 

Většina mých kamarádek jsou dokončovatelé a jsou ve znamení Lva. Ne, že by se neuměly nadchnout, asi v sobě mají i pořádnou dávku kreativce, ale hlavně všechno zdárně dovedou dokonce. Jen málokdy jsem se u nich setkala s rozdělanými projekty. Na druhou stranu z nich málokdy sálá takové nadšení jako ze mě. Někdy je otrava mít za kamarádky samé „dokonalé“ lidi. Člověk si pak připadá méněcenný a neschopný. Proč já to taky nedokončím? Když vím jak na to a nic mi nebrání?

Navíc vám většina lidí nerozumí. Ty poctiví, co všechno pěkně dokončí a stihnou včas, obvykle nedokáží pochopit, že nejste ani líní, ani neschopní, jen vám někde neodbytně buší další projekt, který prostě musíte začít. A musíte to udělat hned! Ráda bych se s tím smířila. Zvykla si na to, že to takhle prostě je. A radovala se z dalších a dalších projektů. Pravdou totiž je, že už jsem jich taky spousty dokončila. A na těch dalších pracuji. A asi se nikdy nezměním v „dokončovatele“, i kdybych chtěla sebevíc. Jen mě pak trápí a užírají bušící projekty, na které prostě nejde přestat myslet. Mimochodem zrovna takhle to bylo s Leonardem da Vinci. Údajně za svůj život dokončil jen 13 obrazů. (Ale to bych si být vámi raději ověřila, taky mi to totiž přijde málo).

středa 15. srpna 2012

Kolem republiky

Na dovolené na Slovensku v Belianských Tatrách mě napadlo, že bych o letošních prázdninách mohla navštívit všechny země kolem České republiky. Na Slovensku už jsem, říkala jsem si. Plánujeme výlet do Polska. A když na Šumavě udělám jen pár kroků na trojmezí, podívám se jak do Rakouska, tak do Německa. Později jsem si to trochu rozmyslela a rozhodla se, že si z každé země přivezu nějaký ten pohled. Podobně jsem chtěla potěšit kamarádku, která se se mnou lehce věnuje postcrossingu. Říkala jsem si, že by bylo vážně pěkné poslat jí z každé země kolem České republiky pohlednici. Nějakou pěknou z místa, kde ještě nejspíš nebyla.

Trochu to nevyšlo, protože v Polsku jsme byly příliš krátce a nedostaly se k žádné poštovní schránce a ani známce a v Německu či Rakousku jsem se nedostala ani nikam, kde by prodávali pohledy. Ale stejně jsem všechny tyhle země navštívila! A za jediné prázdniny. :-)

pondělí 13. srpna 2012

Putování Šumavou 1. část

Rozhodli jsme se přejít Šumavu po červené. Napadlo mě to proto, že to je turistická značka, která vede po nejkrásnějších místech. Jen zřídkakdy je na silnici a navíc se po ní dá vždy ujít dlouhý kus. Červená vede skrz celou Šumavu, a tak byla pro náš výlet ideální. Pravdou je, že jsme se na ní rozhodně nenudili. Jak už jsem psala, vycházeli jsme z Vyššího Brodu poté, co jsme si prohlídli obě kulturní památky, abychom naplnili KPČ (= kulturně poznávací činnost, jak se dříve říkalo), a také poté, co jsme se občerstvili v Hospůdce u Hastrmana.

Na Čertově stěně, kopci se srázem plným balvanů, jsme shodili batohy, povečeřeli a pokochali se zapadajícím sluníčkem. V další části jsme se víceméně s ničím zajímavým nesetkali až do Přední Výtoně. To je místo, odkud začátkem prázdnin vyrazily dvě holčiny na túru kolem České republiky co nejblíže hranic, ale to jsem tehdy ještě nevěděla. Také odsud spolu s červenou turistickou značkou vede Svatojakubská cesta, ale asi jen deset kilometrů. A zároveň tu pro nás začíná Chráněná krajinná oblast Šumava. V Přední Výtoni se zastavujeme v novém informačním středisku, kde ještě nemají ani svoje razítko, ale jsou úžasně milí a ochotní. V penzionu Barborka si dáváme polévku a pravého Radlera. Radši mám ty „falešné“. Ceny „normálního“ jídla nám nepřipadají přitažlivé ani pro cyklisty, ani pro turisty, jak hlásá nápis venku. Možná by tam mohli alespoň drobným téměř neviditelným písmem, jak je zvykem na etiketách potravin, doplnit „pro rakouské“.

Za deště přicházíme do Svatého Tomáše, což je pidivesnička téměř bez baráků se stejnojmenným gotickým kostelem, který jsem chtěla navštívit, abych uctila památku svého zesnulého kolegy, který se jmenoval právě Tomáš. Nakonec je tak hnusně a zima, že se v kostele moc nezdržíme a zase jdeme. Zpětně mě to pak trochu mrzí, ale v tu chvíli to asi opravdu jinak nešlo. Vyšlápneme si asi kilometr na Vítkův Hrádek, který je nejvýše položenou zříceninou hradu v Čechách. Stejně jako skoro všechno tady kolem patřil Rožmberkům. Usadíme se na lavičce pod plachtou, a když sundám svůj bágl, nějaká paní potichu pronese ke svému partnerovi: „Nechtěla bych se tahat s takovým batohem,“ říká tónem, jako bych to měla za trest. V tu chvíli mě samotnou překvapuje, jak je vlastně velký. Když děláme relativně často přestávky, snáším jeho nošení až nečekaně dobře. Nějaký chlapík hraje na kytaru a zpívá. Píseň o dědečkovi a babičce mě přivádí do rozpaků, ale rozhodně se mi líbí. Jak si později hledám na internetu, pochází od Hustého Wimpyho. Řekla bych, že její melodie je něčemu velice podobná, ale těžko říct čemu.

Píseň o dědečkovi a babičce
Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,
tam spolu žijou jako v pohádce, dědeček a babička.
Každý ráno děda vyžene babičce kozy ze chlívku
a když jí to pěkně udělá, babička uvaří mu polívku.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
   taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.

Když dědeček dojí polívku, dá si hoďku šlofíčka,
babička mu zatím uvaří do hrnku trochu kafíčka.
Když se děda potom probudí z dýmky pákrát zabafá,
přitáhne si k sobě babičku a řádně jí prohmatá.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
   taky bych chtěl se svou bábou mít, hm, takovouhle pohodu.

Sotva večer slunko zapadne, města rozsvítí se světýlky,
dědeček babičku popadne a nese jí do postýlky.
Babička vyndá falešný chrup a musí se postarat,
aby děda, probůh snad, s plným šourkem nešel spát.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
   taky bych chtěl se svou bábou mít, jó takovouhle pohodu.

Kdo si myslí že snad dědeček, teď spokojenej půjde spát
tak ten nezná mýho dědečka a neví jak moc má to rád.
Dědeček jak Jůra vyskočí a našteluje babičku,
zezadu jak bejček přiskočí a už jí laská světničku.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
   taky bych chtěl se svou bábou mít, hm takovouhle pohodu.

Před domečkem v malé zahrádce, ze tmy voní růžička,
tam žijou jako v pohádce dědeček a babička.
Hodiny už půlnoc odbíjí, spánek se hlásí o slovo,
až staroušci se ráno probudí, tak všechno začne nanovo. Jó.

R: Až jednou budu starej doma hnít a žít jenom z důchodu,
   taky bych chtěl se svou bábou mít jó takovouhle pohodu.

Jen se bojím, že až jednou budu starej doma hnít, tak na důchody nezbude.
A s ňákým dědkem, co je bez peněz, žádná bába nebude.

Pak u Paroubka zazvoním a před ním si ho vyhoním.

Po návratu do Svatého Tomáše jdeme do jediné restaurace, která tu je, což je v těchto končinách dosti obvyklé. Stejně jako to, že nepatří zrovna k nejlevnějším. Z Janovy cesty, která vede po silnici a lesem, se nám podaří sejít zřejmě proto, že najednou přestane být po silnici. Když zjistíme, že jsme na Spálené cestě, ptáme se projíždějících cyklistů, kudy se dostaneme tam, kam chceme. Ještě předtím se zkoušíme zorientovat podle slunce a lišejníků. Každý jinou metodou, kterou zná lépe, a oba docházíme ke stejnému a správnému výsledku. Ale není nad to, nechat si poradit od někoho, kdo to ví zcela jistě, neboť odtamtud jede.

V jedné zátoce Lipna (Rakovecké nebo Kyselovské) k nám připlouvají labutě, a tak se s nimi ochotně dělíme o kousek svého chleba. Mají zrovna krásná šedá mláďátka.

Penzion Wudy v Přední Zvonkové je doslova vymodlený. Padám únavou a deště už mám taky dost. Sotva se pustíme do jídla, vyleze sluníčko. Klasika, vždy když zalezeme do hospody, je venku pěkně. 

Myslím, že to nebylo tady, ale to je jedno, kde se nás paní za pultem nevinně zeptala: „Zmokli jste?“ Byla jsem dost unavená, a tak mi dalo nemalou práci pouze přikývnout a neříct něco v tom smyslu: „Seš blbá i slepá? Jsme mokrý jak myši a chčije celej den, tak zkus hádat!“

Dobře jsme se najedli, pokecali s milým pánem, prohlédli si žaka, papouška, který co chvíli něco povídal. A ještě jsme si od pana hospodského koupili chleba, protože v národním parku ani v Zadní Zvonkové nebude kde. Ze Zadní Zvonkové, ve které byl někde bokem jeden hotel a jinak nikde nic, jsme se vydali po modré kolem Schwarzenberského kanálu, jenž v dřívějších dobách sloužil pro plavení dřeva. Naším cílem byl Sonnenwald. Ukázalo se, že to je malilinkatá vesnička s právě zavřenou hospodou a několika málo baráčky. Zrovna bylo krásně, a tak jsme neodolali a vyrazili ještě do vesničky Schöneben. S takovým názvem ho prostě musíme vidět, ne?

sobota 11. srpna 2012

Šumava nekonečná

Ano, přesně tak nám Šumava připadala. Měli jsme v plánu dlouhou cestu. Dokonce jsme s sebou kvůli tomu museli mít dvě mapy (Lipno a Trojmezí), neboť do jedné se to nevešlo. Jak už jsem zmínila, vyrazili jsme nejprve vlakem do Vyššího Brodu. Cesta byla poněkud odlišná od naší představy: nastoupíme, kamsi dojedeme, tam přestoupíme a povezeme se pěkně až do cíle. Cestou budeme svačit dobrůtky (třeba sušené ovoce) a pít Frisco nebo pivo. Ve skutečnosti byly na dráze dvě (nebo tři?) výluky, takže jsme jeli kousek vlakem, pak autobusem, pak zase vlakem asi jen jednu zastávku a pak zase autobusem a zase vlakem. Jedním z našich přestupných bodů byly Prachatice, což jsem si ale nepamatovala.

Ve Vyšším Brodě nám chvilku trvalo, než jsme se zorientovali. Nadšeně jsem si poznamenala, že do Svatého Tomáše to máme 27,5 kilometru. Šli jsme navštívit Cisterciácké opatství Vyšší Brod, které se ukázalo celkem malé a dost drahé. Vstupenka stála 75 Kč a za tu cenu jsme se nic moc nedozvěděli. Zvláště jsem postrádala více informací o řeholi svatého Benedikta. Jak si mám představit takový život v klášteře? Co ti mniši dělají, když se zrovna nemodlí? Mimochodem modlí se sedmkrát denně. A mniši mě zajímají proto, že od jednoho benediktina čtu knihu Time management jako duchovní úkol a zajímá mě, jak asi žije. Pravdou je, že jsme museli obdivovat knihovnu se sedmdesáti tisíci svazky v nádherných skříních. (Já a má láska ke knihám, co k tomu dodat.)
Naproti tomu poštovní muzeum, které mělo dvě (nebo tři?) patra, stálo dvacet korun a ještě jsme dostali jakýsi papírek, abychom hledali, kdo není na žádné z fotografií. A za odměnu potom lízátko a bonbóny. Viděli jsme různé druhy známek, ale také kočáry, četli o prvních poštovních kurýrech, kteří fungovali podobně jako taxikáři, o tom, že si zpočátku mohli účtovat jakou chtěli cenu a taky o Rowlandu Hillovi, který v roce 1840 přišel v Anglii s první poštovní známkou. Bylo to zajímavé, i když toho bylo opravdu hodně. Až jsme z toho byli dost unavení.

V místním informačním centru jsem si pořídila první vizitky a orazítkovala jak turistický deník, tak wandrbuch. Koupila jsem si i nějaký ten pohled. Odsud nám Šumava i naše putování připadali opravdu nekonečné.

čtvrtek 9. srpna 2012

Šumava před námi

Sešli jsme se ve čtvrtek večer, prodiskutovali cestu, co je potřeba mít s sebou, koupili pár dalších věcí na jídlo za sedm stovek, vyspali se a druhý den vyrazili na vlak. Na dovolenou jsme vyráželi v pátek třináctého. Nejsem pověrčivá a mám toto datum ráda, proto jsem chtěla vyrazit právě dnes. Navíc je nejlepší mít dovolenou co nejdelší, takže proč nechávat odjezd až na sobotu, když se cestou ztratí tolik drahocenného času. Pravdou je, že jsem taky neměla tušení, jak dlouhá ve skutečnosti bude pouť, kterou jsem vymyslela. Kolik to bude kilometrů? (Počítala jsem to na mapách.cz i přes rozcestníky Klubu českých turistů, ale člověk nikdy neví, navíc se mi tam některé úseky nepodařilo doklikat.) Ani jak dlouho to půjdeme s takovou bagáží?

Cíle – Boubínského pralesa – jsme dosáhnout museli do deseti dní, neboť to byl důvod, kvůli kterému jsme jeli právě na Šumavu. Já už tam byla, takže mi to mohlo být jedno, ale nebylo. Boubínský prales se nachází nedaleko Kubovy Huti. Navrhla jsem tedy dvě varianty začínající tímto místem: nahoru nebo dolů. Zvolili jsme tu dolů, protože se nám zdála zajímavější. Ve skutečnosti by měla být hezčí ta směrem vzhůru. Jen jestli to netvrdí ti stejní, kteří si myslí, že celá Šumava je protkaná silnicema?! Anebo ti, co tvrdí, že jsou všude vesnice s obchody.

A právě také na můj návrh jsme se rozhodli jít zespoda nahoru, tedy z Vyššího Brodu do Kubovy Huti. Říkala jsem si, že kdybychom to náhodou ušli rychleji, takto budeme mít pořád ještě kam pokračovat. Ne že by to za Vyšším Brodem nebylo hezké, ale už to není Šumava a šlo by spíš o památky (Český Krumlov) než o přírodu. Což myslím, že by se nesetkalo s takovým nadšením.

úterý 7. srpna 2012

Sbírka vizitek ze Šumavy

Sbírám turistické vizitky, a tak jsem se před dovolenou podívala, co všechno hezkého bychom mohli navštívit, abych jich měla co nejvíce. Pochopitelně jsem si přitom dávala pozor, aby můj plán nebyl nerealizovatelný a místo dovolené, o které se budu cítit svobodně a šťastně, jsem z toho neudělala honbu za vizitkami. Ale podařilo se mi to hezky skloubit dohromady a nakonec jsem ji nejspíš získala víc, než jsem očekávala. Původní plán byl myslím čtyři až pět a ve skutečnosti jich mám čtrnáct. Fíha! Spočítala jsem si je až teď a tak docela koukám.

pondělí 6. srpna 2012

Nekonečno záložek

Na to, abych přečetla všechny záložky, které jsem si naukládala do Mozily v domění, že si je „Někdy později“ přečtu, bych potřebovala snad nejmíň tři nerušené měsíce. Ale nevzpomínám si, že by se mi podařilo dostat se někdy přes první tři. Vždycky se do něčeho začtu a je hotovo. Na druhou stranu si říkám, že to je vážně fajn. Znamená to, že stále budu mít dost zajímavých věcí kolem sebe. A když budu chtít, mohu si je prohlédnout. Občas tak možná zazdím něco skutečně důležitého, ale ten pocit, že se nikdy nenudím natolik, abych musela procházet všechny ty záložky, mě přece jen hřeje.

čtvrtek 2. srpna 2012

Motivační písničky

Jak už jsem psala, časem se přihlásily pochyby, nejistota a strach. Byl to vůbec dobrý nápad? Nedělám děsnou blbost? Vždyť ani nevím, co to obnáší. Jistě, měla jsem vyhlídnutá místa, kde si můžeme postavit stan, ale stejně. Abych zahnala tyhlety pocity, zpívala jsem si a pouštěla „motivační písničky“, jak jsem je nazvala. Nejde o nic extra, jen písně, které vyjadřují – stejně jakou Tour de Šumava – to, po čem toužím.

Dobrodružství. Svobodu. Život podle Kerouaca a nebo ještě lépe podle Chrise McCandlesse, o němž byl natočen film Útěk do divočiny (Into the Wild) a který mi připomíná, kdo skutečně jsem. Stačí mi třeba jen citát o tomto filmu na konci článku z Wikipedie: „Svoboda a jednoduchá krása jsou příliš dobré na to, abych si je nechal ujít.“ A hned vím, že přesně to chci udělat. Vypadnout na chvíli z města, od práce, školy, svazujících povinností, hloupé a nekonečné administrativy, zbytečností, peněz, řešení kravin… Chci být v přírodě, dýchat čistý vzduch, vidět krásné věci, věnovat se tomu podstatnému a cítit svobodu, volnost, smět se nadechnout…

K motivačním písničkám jsem zařadila Nebezpečný náklad od Elánu, který má pro mě už mnoho let nabíjecí melodii. Když ji slyším, hned mi přibývá energie. A ta slova: Raz poviem žil som, stálo to za to. Přesně to chci o sobě taky říct.
Ten, kto má smer, nájde svoj cieľ.
Túlavé cesty dažďom a blatom
modriny, jazvy, trápenie tiel

V hlave nebezpečný náklad
zápalku pod dynamit ak ma dáky výbuch čaká
potom asi má to tak byť

Sú pravdy, ktoré neučia v škole
nevie ich ani najlepší žiak
Až sám to zistím, aký mám dolet
a kto sa bude posledný smiať

Výšky, pády, rýchle jazdy
nech sa anjel strážny zblázni
na mále predsa nezáleží
Dobre vieme, že nás láka
osud Jacka Kerouaca
osud tých, čo chcú svoje sny žiť


Nám v duši lieta búrkový motýľ
Možno si zajtra zlámeme väz
Všednosť si trúfa, že nás raz skrotí
Ak, tak až zajtra, dnes je však dnes
.

Další takovou písničkou je Málo šialené opět od Elánů.
Držať pevne vrabca v hrsti
vedieť kedy radšej nie.
Ústa nemé uši hluché,
čakať dobré znamenie.
Báť so slov a báť sa pästí
Dohodnúť sa na cene. Neublížiť ani muche
a obchádzať plamene.
To je strašne,
to je strašne jednoduché to je strašne, to je strašne
to je strašne, jednoduché ale málo šialené.


Možná to už taky nechci „strašně jednoduché“ a radši si to dám „šialené“. Aspoň trochu, aby člověk viděl, že žije. Že svět je barevný i jinak, než jenom z okna kanceláře a od psacího stolu.

středa 1. srpna 2012

Šumava

Vlastně to byl můj nápad vyrazit ve dvou pod stan a jen tak s batohem. Žádné ubytování. 

Jedni mi tvrdili, že jsem blázen a že bych si měla jako všichni ostatní normální lidi zajistit na nějakém místě ubytování a odtamtud podnikat různé túry. Jiní zase, že jsem odvážná a že by do toho nešli. 

Zpočátku jsem přílišné obavy, například ze strany rodiny, odbývala vesele se slovy, že se to zvládne, uvidíme, a podobně. Postupně ale narůstal strach i ve mně. Začínala jsem si uvědomovat, že s trempováním nemám žádné zkušenosti. Že jsem ještě nikdy nešla napříč nějakým pohořím. Nikdy jsem si nemusela na zádech jako šneček vláčet celý svůj domeček. Najednou mě začaly nahlodávat pochyby. 

Ale už nebyl čas to změnit. A taky jsem nechtěla zbaběle couvnout. A bylo to jenom dobře!

Když o něčem mluvíte, a pak se to stane…

Zrovna včera jsem napsala článek o tom, že se vám občas stane něco neuvěřitelného, divného… něco, co byste rozhodně nečekali. Dneska se snažím sbalit na dovolenou, ale přitom jsem se zakoukala do Čarodějek, zapomněla si udělat oběd a tak různě… prostě mi to jde hrozně pomalu. Chci, přesně jak jsem už dříve psala, před dovolenou vyřídit vše, co jsem třeba i měsíc odkládala. A pak se divím, že už jsou skoro dvě a já mám plnou postel věcí, které si chci vzít s sebou, ale v batohu ještě nic. A jak tak procházím sepsané úkoly, narazím na poznámku ze Šumavy: „Že já sem si radší nevzala Pištu Hufnágla“, na kterou jsem reagovala drobným líčením parádního příběhu, který jsem někde četla. Byla to taková charakteristika ženy… a samozřejmě jsem slíbila, že ji seženu a pošlu. No, už jsem 14 dní doma a kde nic tu nic, ani jsem si na to nevzpomněla. Nemůžu udělat nic lepšího, než zrovna teď to začít hledat. Ale prostě mi to nedá. Hledám na Googlu všechno možné „charakteristiku ženy“, „vývoj“, „vtipy“… a najdu príma vtip:

Jaký je rozdíl mezi manželkou a mlhou?… Žádný, když se ráno zvedne a zmizí, bude krásný den.

Chci si to uložit do počítače. Ale kam? Nějaký soubor s vtipy o ženách. Dobře, třeba „Ženy“. Otevřu ho a šup… je to zrovna ten soubor popisující „Vliv únavy na charakterové vlastnosti jedince“. Přikládám v souborech v oddílu Může se hodit. Berte to jako varování ;-).

Nezdálo se mi to?

Stává se vám někdy, že zažijete něco, co vám zpětně připadá jako sen. Něco tak podivného, snad i iracionálního, že to snad ani nemohla být pravda?

Mně se to občas stane – jednou za hooodně dlouhou dobu. Někdy je to jako noční můra, třeba když jsem v noci musela jít domů pěšky přes nebezpečnou čtvrť a bála jsem se (ani to nechci popisovat, jak strašné to bylo), nebo něco dobrého, třeba když jsem v Paříži potkala holku, co mě pozvala na oběd. Píše o tom i Fulghum… o všech těch podivnostech, které člověk zažije, že jim pak sám ani kolikrát nechce věřit, ale přitom ví, že se to stalo. Někdy mám takové vzpomínky na první rande, nebo zvlášť vydařený romantický večer, předávání dárků k Vánocům… a s někým se mi takové příhody stávají skoro běžně.