Po 11. prosince, zjednodušte si život a upečte jahodový koláč
V práci jsme měli jako každé pondělí poradu. Což znamená, že jsem si z ní odnesla plný notýsek nových úkolů a poznámek k prověření. Celý den jsem poctivě pracovala a část opravdu stihla vyřídit. Mezitím jsem si ovšem uvědomila další úkoly, které je třeba vyřídit. Snažila jsem se je brát jeden po druhém a v každé chvíli mít naplánované maximálně tři nejdůležitější, které chci ten den stihnout. Přece jen je to docela uklidňující. Vychází to z knížky Brooke McAlary: Jak si zjednodušit a zpomalit život (****). Není to nijak zvlášť objevná kniha, taky co byste pořád chtěli objevovat nového, když stále řešíme to samé?
Kniha má několik nesporných přínosů: je útlá, takže ji přečtete za den či dva, neokecává zbytečně kolem a jde k podstatě věci. Víceméně z ní vyplývá, že chcete-li si zjednodušit život, měli byste dělat následujících pět věcí:
- soustředit se v jednu chvíli jen na jednu věc,
- být každý den chvíli offline,
- uklidit si v mozku, pro mě je lepší než „vyprazdňování mysli“ pojem „mentální inventura“,
- naplánovat si jen tři nejdůležitější úkoly na den,
- být vděčný za to dobré, co v životě máme.
Už z neděle jsem měla naplánováno pečení jahodového koláče s mascarpone, které mi zatím zbůhdarma stárlo v lednici už nehorázně dlouho. To je tak, když si koupíte ve slevě něco, co nestíháte spotřebovat. Na druhou stranu, těžko jsem mohla vědět, že místo do lázní budu v posteli s Covidem. A včera jsem nestíhala, protože koláč měl dvě hodiny chladnout a já ho chtěla dělat až večer.
Vybrala jsem si recept od Maryny (Laskominy od Maryny), což jsou stránky, které mi doporučila kolegyně, která dělá úžasné dorty, které miluje celý kancl. I ty veganské! Recept fungoval docela dobře, tak jsem zvědavá, jak nám to bude zítra chutnat. Jo, málem bych zapomněla, kromě prošlého mascarpone, jsem chtěla spotřebovat taky prošlé Salko a nebojte, neposílala jsem Marušku na jahody, ty jsem vytáhla z mrazáku.
Večer jsem objevila, že ještě asi čtyři dny poběží opáčko testovací sezóny Life book 2024, takže jsem se zkusila připojit. Uvidíme, jestli stihnu i něco nakreslit. Chcíplo nám v rodině jedno auto a manželovi přidali šichty, takže je to s krmením poněkud náročnější. A já jsem navíc každý druhý večer dýl v práci, protože máme nějakou schůzi, vánoční večírek, promítání, nebo jógu. Ale ta je pro zdraví.
Út 12. prosince, premiéra filmu Eliminated
Tak nevím, jestli má ještě smysl opakovat, že toho teď mám v práci hodně. Jj, je to tak celou dobu před Vánoci. A je to opravdu strašný. Ale zpět k dnešku, píšu zpětně a je teprve úterý, to mám ještě dost sil na zbytek týdne. Dokonce jsem ani nestihla slavnostní rozsvěcení vánočního stromečku v práci.
Nejlepší věc z dneška, na kterou se celý den těším, je premiéra filmu Eliminated o šesté večer v Kině pilotů. Na ČSFD film zatím není hodnocený. Má pouhých deset minut a já k jeho úplnému pochopení potřebovala ještě vidět dvacetiminutový snímek film o filmu (znalci nazývaný FOFko). Samotný film je sci-fi, což není až tak úplně pro mě. Hlavní hrdinou je Viktor (Martin Písařík), který jako jeden z mála lidí zůstal na planetě Zemi po hromadné evakuaci. Vzduch na planetě je kontaminovaný a všichni již planetu opustili, ale Viktor věří, že to jde zvrátit. Dokonce našel zápisky nějakého profesora k tomuto tématu.
Režisér filmu si chtěl vyzkoušet novou technologii, které se snad říká virtuální realita, případně volume, jak tomu říkali v Hvězdných válkách. Při natáčení se používá obrovská zahnutá obrazovka LED obrazovka, na kterou se promítá prostředí, v němž se herci jakoby pohybují. Chcete být ve vesmírné lodi? Není problém! Žádné zelené pozadí (green screen), který pak v počítači upravíme na vesmírnou loď, už teď, když hrajete, jste na vesmírné lodi, alespoň z jedné strany. Pro herce je to samozřejmě přirozenější.
Z diskuse s režisérem Tomášem Krauzem vyplynulo, že jako autor může jen stěží objektivně zhodnotit své dílo, protože vidí chyby tam, kde je ostatní vůbec netuší. Zrovna tak je pro něho pak překvapením, když se ho lidé ptají, kde vzal tu nebo onu věc a ona byla ve skutečnosti jenom domalovaná v počítači. Přesně to mě bavilo sledovat ve filmu o filmu. Také bylo příjemné vidět herce a kaskadéry z Filmky jako normální relativně plachý lidi. Člověk by si myslel, že když jsou zvyklí vystupovat před kamerou, budou namachrovaní, nebo dokonce sebestřední.
Až doma jsem si vygooglila, odkud znám Martina Pisaříka. Hrál jednoho ze strážných v mojí oblíbené pohádce Princezna zakletá v čase.
St 13. prosince, nevím
Musím se přiznat, že vůbec nevím, co jsem dneska večer dělala. Buď jsem malovala vánoční obrázek, nebo to bylo už minulou neděli. Docela mě to bavilo, i když zatím mám jen hrubou skicu. Možná že jsem šla jen brzy spát kvůli únavě, a tak se nedělo nic zajímavého. Holt není každý den posvícení.
Čt 14. prosince, poslední letošní jóga
Dneska jsem byla z práce hrozně unavená, protože jsem zase něco musela řešit. Ale ne svou práci, ale za někoho jinýho, což mě zrovna moc nebaví, protože pak mi ta moje stojí. Jako ráda pomůžu, pak z toho mám i dobrý pocit, ale když je to na úkor vlastní práce, tak to stojí za prd.
Navíc se mi pak blbě soustředilo na jógu a hrozně mi těkaly myšlenky. A štvalo mě to. Stejně mě ale překvapuje, že se mi na konci podařilo na chvilku zadřímnout a uvolnit se.
Ještě větší překvapení nám pak přichystala lektorka, když nám rozdala vánoční dárečky. Pro každého měla ve vánočních pytlíčcích dva náramky z korálků z drahých kamenů. Vytáhla jsem si strom života onyx, který je prý proti stresu a má pomáhat eliminovat apatii a negativní myšlení. Je moc hezký a připomíná mi ten od Jardy Šímy odněkud z Afriky.
Pá 15. prosince, vánoční večírek v práci a špinavý Santa
Z pracovních zážitků stojí za zmínku dvojí rezervace na jedinou místnost. Potěšil mě akorát kolega, který kdesi v korporátu prý zažíval to samé v jejich rezervačním systému a pomohlo jim to, že přešli na Google kalendář, kde každé místnosti udělali vlastní kalendář a nechali ho všem sdílet. Ale i tak se nezbavili problémů, protože se našli jedinci, kteří drze přepsali cizí schůzku na svou. No, to by mi tak chybělo. Stačí problémový systém, ještě pracovat s problémovýma lidma!
 |
| Prostřený stůl včetně dárků za stromečkem |
 |
| Kolegyniny lechtivé perníčky. Myslela jsem, že jsou tematické k výstavě Drzý akt. |
Jen shodou okolností – měli jsme zarezervované dvě místnosti – se mi podařilo celou situaci zvládnout relativně s klidem, ale místo na vánoční večírek jsem byla tak akorát zralá jít do postele. Což se myslím podepsalo i na mojí ne zrovna družné náladě. Jídlo bylo výborné, ale řízečkům jsem se pro jistotu vyhnula, aby mi nebylo těžko. Svařáku jsem měla jen jednu mininaběračku, a to jsem se na něj tolik těšila.
Nakonec jsem byla zklamaná i z vánočních dárků, protože mi jako jediný pořádný připadal ten můj. Přitom měly být všechny co nejlepší, protože holky chtěly vyzkoušet bílého slona, nebo špinavého Santu. Je to společenská hra, kdy si každý postupně v řadě vytáhne z hromady balíčků dárek a rozbalí ho. Následující člověk si může rozbalit taky jeden z hromady, nebo někomu ukrást ten jeho. Člověk bez dárku by si pak bral další dárek z hromady a rozbaloval si ho. Poté, co všichni mají své dárky, může proběhnout třeba jedno nebo víc kol kradení. Kdo je spokojený se svým dárkem, nechává to být (vzdává se svého tahu). Každý dárek může být ukradnut pouze třikrát, třetí majitel je finální.
Sice vím, že white elephant označuje extravagantní, nepraktický dárek, kterého se nelze snadno zbavit, ale stejně bych čekala spíš zábavné a snad i trochu praktické dárky. Hra se může jmenovat a white elephant gift exchange, Yankee swap nebo Dirty Santa. [1]
So 16. prosince, malování bobkového listu a nezvykle strávený večer
Naše rekonstrukce se vleče jako slimák. Mimo jiné i proto, že jsme si vymysleli bláznivé malování. Ložnici (dřívější obývák) už sice máme hotovou, ale teď jsme se pustili do současného obýváku – největší místnosti. Manžel vymyslel, že tam nad dveřmi uděláme nějakou parádičku. Chvíli jsme dumali a řešili co, až jsme přišli na vavřínový věnec s latinským textem ve stylu klasicismu. Pár jsme si jich na ukázku nechali navrhnout umělou inteligencí. Co říkáte? Vypadá to pěkně, ne? … Ale nic takového tam mít nebudeme, tohle je na nás trochu moc vysoký level a jednodušší se nám z ní nepodařilo dostat.
Přemýšlela jsem, že bychom večer mohli strávit čtením, nebo něčím jiným než filmem, protože jsem z tohoto týdne už dost vykoukaná. Jak se říká – bacha na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit. A tak nám cca v šest zavolali myslivci, že nedaleko došlo ke srážce auta se srnou a že jestli můžeme, máme tam jet. Maso si můžeme nechat, ale bylo nám doporučeno vzít s sebou zbraň, protože zvíře nejspíš ještě žije.
Tak tohle nebyl zrovna můj vysněný zážitek na sobotní večer po rušném týdnu. Policista, který nám vyšel vstříc, byl mladý statný pohledný bloďák, lehce otřesený z toho, že se musí dívat na umírající zvíře, kterému nemůže pomoct. Bylo to od něj sympatické a svým způsobem mě to uklidňovalo. Profesionální lhostejnost by mě asi rozhodila, protože jsem z toho byla sama dost špatná a váhala, jestli to chci vidět. Ale když jsme přišli na místo, byla už srna mrtvá.
Bylo mi jí líto, a ačkoliv to nedávalo smysl, pohladila jsem ji. Překvapilo mě, že její srst je hebká, hrozně moc hustá a zároveň trošku drsná. Takového něco mezi velkým psem a kočkou. Jo, kdyby takovýhle kožíšek měl náš pes, to by mu bylo hej.
Na porážení máme tak nějak uzpůsobenou maštal, takže jsme srnu vytáhli na hák, stáhli z kůže, vyndali vnitřnosti – do velikánského lavoru na propláchnutí ty, které jsou k jídlu, bachor a střeva zvlášť. A pak už bylo na řadě porcování. Dohromady to celé zabralo dvě hodiny. A já byla pořádně zmrzlá a unavená, i když jsem nic moc nedělala, jen přidržovala, chytala krev do misky a odháněla kocoura, když byl zrovna moc vlezlý. Ale většinu času byl v klidu, třel se mi o nohy a ani moc nežral. Pak se nenápadně odplížil, vylízal misku a zase se chtěl mazlit. A taky chvíli nakukoval do kýble, že by sežral kosti psovi. Můj fotoseriál o porážce husy najdete zde. Řekla bych, že se mi povedl a myslím, že to ani není nechutné.
Ne 17. prosince, nic moc zajímavého
Dneska jsem se snažila dospat, co jsem v týdnu zanedbala. Řádně jsem si protahovala krk, protože mě už od pátečního večera bolí. Doufám, že to není předzvěst něčeho většího (Covid), protože si připadám jako hypochondr – tuhle mě píchá v boku, tuhle v prsou. A navíc jsem se dozvěděla, že švagrová má Covid. Na nějakou imunitu po prodělání nemoci moc nespoléhám. Může být nebo nemusí, to se říkalo už tenkrát.
Jela jsem nakrmit zvířátka a trochu odpočívala, ale celkově mám pocit, že jsem toho za den moc neudělala, ani nestihla.
Zdroje:
vlastní chabá paměť ;-)
obrázky – umělá inteligence Open AI Microsoft Copilot
[1] White elephant gift exchange. Wikipedie. 17. 12. 2023, https://en.wikipedia.org/wiki/White_elephant_gift_exchange, cit. 17. 12. 2023
Další části vánočního deníku:
1. část: 1.–3. 12. 2023
2. část: 4.–10. prosince 2023
4. část: 18.–23. prosince 2023
5. část: 24.–25. prosince 2023
6. část: 26.–31. prosince 2023
Žádné komentáře:
Okomentovat