 |
| Popisek v metru a dva zodpovědní Francouzi v rouškách |
Ze zvědavosti jsem si na večer omotala kolem krku, úst a nosu šálu. Jako že si to vyzkouším. Šála byla krásná a efektní, ale bylo to strašný. Hrozný horko v tom. A jak to na tvářích kousalo! Samozřejmě to byla ptákovina, tuhle šálu rozhodně nemůžu vyvařit, ani žehlit na vysokou teplotu. Kdo ví, jestli vůbec prát v pračce. Ale říkala jsem si, že poskytnu řidiči autobusu lepší pocit. Ústa už tou dobou měla zakrytá většina spolucestujících.
 |
| Návod v metru jak se chránit před koronavirem |
A tak jsem si ve čtvrtek vzala šátek. Bylo to výrazně pohodlnější než šála, minimálně to nekousalo, parádní bavlna, ale zase pro změnu padal. Skoro pořád jsem ho musela popotahovat vzhůru. Překvapilo mě, že jsem potkala všechny lidi poslušně orouškované. Fakt všechny. Nejvíc líto mi bylo dělníků na stavbách. Já to mám jenom na cestu, pak jsem sama v kanceláři (a vlastně i v celé budově), takže pohodička.
 |
| První lékárna bez roušek a taky bez paralenu |
Připadalo mi vtipné prohlášení, že roušky nejsou a pak vidím minimálně polovinu lidí právě s těma rouškama (sem tam i respirátor), které nejsou. Zásoby z loňska a podobně. Nejlepší byl ale chlapík, který měl přes nos manžetu od košile a zbytek rozstřiženého rukávu mu vysel přes ústa až pod bradu. Vypadalo to docela dobře. Ale on se mi zdál takový nějaký mrzutý, tak jsem si ho nakonec netroufla oslovit, jestli si ho můžu vyfotit.
Můj převažující pocit byl jednoznačně hněv. Šátek byl otravný, iritující a bylo pod ním horko. A to ani nemluvím o tom, padal. Dýchat se přes něj dalo docela dobře a vypadal i celkem hezky, ale přišlo mi to tak absurdní. Tisíc lidí v Česku má koronavirus a potřebujeme deset milionů roušek. Všichni jsme vypadali více či méně směšně. Ještě víc mi přišlo, že tohle není realita, jak v pondělí trefně poznamenala kolegyně. Tohle je jen absurdní sen, ze kterého se musím už brzy vzbudit.
 |
| Druhá lékárna bez roušek, ale vstup jen s nimi |
Po pár dnech nošení – stupidita, když jdu ven do přírody, kde nikoho nepotkám – jsem si celkem zvykla. Už to začíná být i trochu módní doplněk, což je fajn pro děti, aby chtěly roušku nosit, ale jinak mi to připadá stejná hloupost jako krásné designy brýlí. Jak říká Norbekov ve své kritizované knize (i kdyby to byly všechno jen nesmysly, tohle se mi moc líbí a cítím to stejně, jen on to uměl vyjádřit): brýle jsou jako vozíček pro invalidu. Nikdy nemůžou být hezké. Tak jako litujete invalidu a nezávidíte mu krásný červený vozík, tak prý podvědomě litujeme i lidi s brýlemi. Neměli bychom si na roušky zvykat a hrát si s nimi. Pro mě za mě, ať klidně vypadají pěkně s nějakými obrázky, ale ať se to nezvrtne v módní doplněk, který ztratil funkčnost. Je otázkou, kdy se objeví krajky, stužky, střapečky a korálky.
3. 4. 2020 Nošení roušky už pro mě není tak nepřekonatelný problém, i když si pořád myslím, že je zbytečná. Už jsem s ní byla i běhat a řekla bych, že je to trochu zátěžový test. Už z ní nejsem tak strašně nešťastná (Ještě mi někdo tvrďte, že se v ní malým dětem špatně dýchá! Jako kdyby mně se v ní dýchalo dobře!), ale pořád mám obavy, jaká rizika nám její dlouhodobější nošení může způsobit. Nevdechujeme tak náhodou nějaká látková vlákna, prach a podobně?
7. 4. 2020
Tak fajn, ode dneška už můžu běhat bez roušky. Když budu mít od každého odstup dva metry. Jupí!
3. 4. 2020 Nošení roušky už pro mě není tak nepřekonatelný problém, i když si pořád myslím, že je zbytečná. Už jsem s ní byla i běhat a řekla bych, že je to trochu zátěžový test. Už z ní nejsem tak strašně nešťastná (Ještě mi někdo tvrďte, že se v ní malým dětem špatně dýchá! Jako kdyby mně se v ní dýchalo dobře!), ale pořád mám obavy, jaká rizika nám její dlouhodobější nošení může způsobit. Nevdechujeme tak náhodou nějaká látková vlákna, prach a podobně?
7. 4. 2020
Tak fajn, ode dneška už můžu běhat bez roušky. Když budu mít od každého odstup dva metry. Jupí!
Žádné komentáře:
Okomentovat