„Jak básníkem se stanu?
Jak mám vše v rýmech psát?
Jednou’s mi řek’ že ‚záslužné
je nad tím rozjímat,‘
Tak ven s tím jen! A nesnaž se
odbýt mě s ‚někdy, snad‘!“
Stařík se na něj usmál,
jak hřímal silou vší;
mladistvá verva je vždy nej-
potěšitelnější;
říkal si „není fádní, ni,
kol-kaše-kráčejší.“
„Ty, že bys chtěl být básník,
ve věku předškolním?
No teda! Sotva tušil bych
žes troubou titulním.
První je stát se nestálým —
ne nepravidelným.“
„Nejprve napiš větu,
rozkrájej podrobně;
pomíchej kousky, roztřiď zas,
jak padnou, náhodně;
lhostejno v jakém pořadí,
nebudou nevhodně.“
„Pokud chceš zaimponovat
pamatuj zejména
abstraktním pojmům na úvod
psát velká písmena:
Lad, Dobro, Krása platí vždy —
deviza neměnná!“
„Pak, kdykoli chceš popsat
tvar, nádech, nebo tón;
nebuď až příliš popisný,
k narážkám mívej sklon;
a v duchu pošilhávej všad,
ber úkos za úkon.“
„Jako-že, chci-li popsat
piroh na talíři,
mám psát o ‚stádu bečícím
v obilném krunýři‘?
„Tak, tak“ dí stařík: „frázi žeň
na roveň pastýři.“
„Začtvrté, máme přídomky
ke slovům patřičné —
jak od Readingu chuťovka
na maso rozličné —
a ‚bujný‘, ‚teskný‘, ‚divný‘, ‚mdlý‘,
jsou formy báječné.“
„A zda je vhod, zda bude vhod
je spojit v hroudu jednu —
‚bujný muž šel a cestou mdlou
zřel teskně divnou studnu?‘“
„Ne, ne! Nesmíš tak zbrkle přec
se vrhnout střemhlav ke dnu.“
„Přídomky, jako koření,
osvěží, co jsi psal;
když jimi jemně pokropíš,
s chutí se pustíš dál:
Však pokud nános natropíš
všechno bys uondal!“
„Na závěr uspořádání:
Tvůj čtenář, měl by znát,
že co mu pod nos poskytneš
ma brát a nečekat
hned nevyzrálé zrazení
smyslu tvé básně snad.“
„Nalož, co unese až —
jho trpělivosti —
nedej znát míst a jmen a dat
a navždy zajisti,
že uvnitř básně sdělení
najde punc tajnosti.“
„Nejprve zaměř limit
až kam se dostat chceš:
Pak ‚vycpávku‘ si dopřej
(od kámy dostaneš):
Senzační Cito-strofu
před samý konec vměš.“
„Senzační Citovina,
dědo, co kruci je?
To slyším dnes snad poprvé,
u samé grácie:
Budiž té lásky příklad dát
‚Exempli gratiâ‘“
Stařík si trochu sklesle
pohlížel na trávu,
kde rosy krůpěj tu a tam
se leskla k obdivu,
řka „Do divadla zajdeme,
na ‚Colleen Bawn‘ tě zvu.“
„To slovo dal nám Boucicault —
dle jeho teorie,
Život se stane Křečí,
Dějiny fičí svoje:
To Senzace když není,
tak nevím co už to je.“
„Tak běž a zkus, než Zájem
dohasne v ústraní —“
„A pak,“ vyhrkl vnouček,
„dospějem k vydání:
v zelené vazbě — zlatý hřbet —
dvoudeci podání!“
Stařík se začepýřil
jak vnuk se k dílu měl,
popadnout brk a tuš a list
a piják hned, že chtěl —
však, vydávání pamětliv,
výraz mu zkameněl.
Zdroj: http://www.vzjp.cz/verse.htm#Carroll
Žádné komentáře:
Okomentovat