Když ráno pouštíme husy a krůty do zahrady přes přední dvůr, zavíráme psa, aby ho náhodou nenapadlo je honit, nebo si je ulovit. Když totiž byla housátka ještě malá – nějak jsem se nedostala k napsání článku – pes byl na ně extrémně zvědavý a hrozně přemýšlel, jak se k ním dostat. Všechno, co po nich vonělo, ho nesmírně vzrušovalo. A mě rozrušovalo, když jsem postřehla, jak se občas významně olízl, když je někde začuchal.
Ale stejně jako s Percym (naším letošním kůzlátkem) ho to časem přešlo. Jenže s kůzletem není problém, tomu víme, že nic neudělá. Je poměrně velké a i kdyby mu počechral srst, protože třeba zkoušel ukrást sušený chleba (náš pes je Strážce chleba), určitě to přežije bez nějakých větších problémů. Jenže husy jsou poměrně malé a mohly by snáze přijít k újmě. Nebo si ji samy způsobit, jako když si vloni krůta zlomila nohu při útěku před psem. Takže psa při ranním i večerním přehánění zavíráme. Nejméně osvědčený je kotec, protože tam se mu nechce. Ani se nedivím, vypadá to jako vězení. Úplně nejlepší je to doma. Tam totiž chodí spíš výjimečně, abychom s ní strávili čas, třeba když jsme byli dlouho v práci, nebo se jí nevěnovali, nebo je venku hnusně. Poměrně ochotně jde do maštale nebo prádelny. V poslední době to funguje naprosto skvěle. Stačí zavolat a on se zvedne a přijde a rovnou nakráčí do otevřených dveří a lehne si tam. Jen předtím občas hodí přes rameno takový smutný pohled říkající: „Vážně musím? Vždyť já přece nic nedělám.“ Ale pouštíme ji hned za pár minut, když nezapomeneme, takže kvůli tomu žádné velké výčitky nemám. Navíc za to riziko to nestojí.
Manžela minulý týden píchla vosa, když podestýlal husy v bývalém holubníku. Slyšela jsem dovnitř jen takové žalostné, bolestivé: „Aúúú,“ tak jsem rychle vyběhla ven, ale to už přibíhal dovnitř. Rychle jsem vygooglila, jestli použít ocet nebo mýdlo, prý se to liší podle toho, zda je to vosa nebo včela. I když už jsem si kdysi pamatovala mnemotechnickou pomůcku, že je to VOSA, tak se použije VOCET, tak teď jsem si na ni rozhodně nevzpomněla.
Pak jsem mu na to dala led, nechala ho chvíli posedět v kuchyni, i když říkal, že by ještě potřeboval nakrmit zbývající zvířata a něco dalšího tam udělat. Ale já četla, že se nemá moc rozproudit krev – proto to chlazení – aby se do ní tolik nedostával jed. Za nějakých pět deset minut si říkal, že už je to lepší a půjde to dodělat. Sotva vyšel ven, slyším nějakou sprostou nadávku, tak jsem se znovu lekla, co se děje, a když na mě zavolal, vyrazila jsem zase tryskem, jak jen to v pantoflích šlo. Venku jsem viděla našeho psa, který sedí u manžela a dává mu packu (Jeho oblíbená taktika, když chce hladit, nebo upoutat pozornost. Nutno dodat, že funkční! Takhle velkého psa nejde přehlížet, když do vás dloube.) Tak si říkám: „A co jako?“ A najednou koukám, že manžel ukazuje na husy procházející se po dvoře!
A tak jsme zjistili, že pes už husám nic nedělá. Jenže, máme odvahu to zkoušet? Co kdyby je někdy jen tak chtěl prohnat?
Žádné komentáře:
Okomentovat