Husy v běhu

Jak už víte, letos podruhé chováme husy. Na začátku je to pokaždé stejné – nadšení z housátek – s přicházejícím podzimem (nebo výlety) je to trochu otrava, protože je potřeba je včas zahnat, aby je třeba nesezobla liška. Sice teď když máme psa, by si sem nemusela troufnout, ale kdoví, jestli liška ví, že tam, co jsou husy, pes nemůže? Jeden incident mezi husou a psem nám stačil. Naživu sice zůstali všichni, ale jedna husa má od té doby dost ošklivý zobák a manžel si s ní celkem vyhrál. To bylo tak: pes nám vnikl na zahradu k husám, husy na něj divoce syčely, ale pes si jich nevšímal. Manžel ho zavolal a pes se otočil a zamířil k vrátkům, že teda půjde pryč. Husa se nadmula pýchou, že zahnala takovýho velkýho (4o kg) psa a jala se ho pronásledovat a štípla ho do ocasu. No a pes, byť větší a rozumnější, si to nenechal líbit, zalehl husu a asi ji i trochu kousl. Ta samozřejmě ječela: „Pomóc, vraždí mě.“ Manžel hned zasáhnul, ale stejně pak musel ještě tak měsíc huse ošetřovat zobák, protože se jí tam dělal nějaký hnis.

Ale teď k těm obrázkům, které jsem pro vás jedno říjnové ráno nafotila, protože mi připadá nádherné, jak si husy provětrávají peří, když je pouštím do jejich zahrádky.

Zase ty husy

V neděli jsme zjistili, že se husy bojí chodit do tmy. 

Přijeli jsme totiž z výletu už za šera. Já si šla ještě rychle něco dělat a manžel že zažene a nakrmí zvířata. Za chvíli pro mě přiběhl, že mu mám pomoct zahnat husy. Nechápala jsem proč. Prostě normálně jde člověk za nima, občas roztáhne ruce a oni jdou pěkně před ním, stoupnou si na cihlu a pak způsobně vlezou do bývalého holubníku, ve kterém bydlí celou dobu, co je máme.

Jenže tentokrát ne. Husy běhaly s kejháním po zahradě, a když je člověk zahnal k otevřeným dveřím, odmítly vstoupit. To se radši rozběhli přímo proti plotu ke kozám, do kterého narazily a neustále kejhaly. Mohlo být třeba tak půl deváté, devět večer. Skvělá podívaná, kdyby k nám bylo vidět. Běháme po dvoře, sháníme husy a nakonec je manžel chytá a po jedné nosí dovnitř.

Do toho na nás volá sousedka: „Co to tam děláte? Vy tam snad máte husu!“ Když na ni voláme že jo, křičí na svého manžela: „Já je neslyšim. Oni tam snad mají husu.“ Druhý den se potkáme a překvapeně zjišťujeme, že to neví. Jsem si celkem jistá, že jsem se jí pochlubila (nebo spíš svěřila s nervama, když je přivezli takový maličký a já se bála, aby si jedno neulovila třeba kočka), nebo je musela slyšet. Poslední dobou se jim mění hlasy a občas, když je večer zaháníme, nebo ráno pouštíme, vesele kejhají. Ráno je to extra legrace, protože se rozeběhnou po dvoře s roztaženými křídly a běhají třeba chvilku do kolečka nebo nějaké spirály a třepou křídly, jako by si je protahovaly. Měla bych vám udělat nějakou aktuální fotku, ty z června už jsou naprosto neodpovídající. ;-)

Husy v ohrožení života

Když ráno pouštíme husy a krůty do zahrady přes přední dvůr, zavíráme psa, aby ho náhodou nenapadlo je honit, nebo si je ulovit. Když totiž byla housátka ještě malá – nějak jsem se nedostala k napsání článku – pes byl na ně extrémně zvědavý a hrozně přemýšlel, jak se k ním dostat. Všechno, co po nich vonělo, ho nesmírně vzrušovalo. A mě rozrušovalo, když jsem postřehla, jak se občas významně olízl, když je někde začuchal.

Ale stejně jako s Percym (naším letošním kůzlátkem) ho to časem přešlo. Jenže s kůzletem není problém, tomu víme, že nic neudělá. Je poměrně velké a i kdyby mu počechral srst, protože třeba zkoušel ukrást sušený chleba (náš pes je Strážce chleba), určitě to přežije bez nějakých větších problémů. Jenže husy jsou poměrně malé a mohly by snáze přijít k újmě. Nebo si ji samy způsobit, jako když si vloni krůta zlomila nohu při útěku před psem. Takže psa při ranním i večerním přehánění zavíráme. Nejméně osvědčený je kotec, protože tam se mu nechce. Ani se nedivím, vypadá to jako vězení. Úplně nejlepší je to doma. Tam totiž chodí spíš výjimečně, abychom s ní strávili čas, třeba když jsme byli dlouho v práci, nebo se jí nevěnovali, nebo je venku hnusně. Poměrně ochotně jde do maštale nebo prádelny. V poslední době to funguje naprosto skvěle. Stačí zavolat a on se zvedne a přijde a rovnou nakráčí do otevřených dveří a lehne si tam. Jen předtím občas hodí přes rameno takový smutný pohled říkající: „Vážně musím? Vždyť já přece nic nedělám.“ Ale pouštíme ji hned za pár minut, když nezapomeneme, takže kvůli tomu žádné velké výčitky nemám. Navíc za to riziko to nestojí.

Manžela minulý týden píchla vosa, když podestýlal husy v bývalém holubníku. Slyšela jsem dovnitř jen takové žalostné, bolestivé: „Aúúú,“ tak jsem rychle vyběhla ven, ale to už přibíhal dovnitř. Rychle jsem vygooglila, jestli použít ocet nebo mýdlo, prý se to liší podle toho, zda je to vosa nebo včela. I když už jsem si kdysi pamatovala mnemotechnickou pomůcku, že je to VOSA, tak se použije VOCET, tak teď jsem si na ni rozhodně nevzpomněla.

Pak jsem mu na to dala led, nechala ho chvíli posedět v kuchyni, i když říkal, že by ještě potřeboval nakrmit zbývající zvířata a něco dalšího tam udělat. Ale já četla, že se nemá moc rozproudit krev – proto to chlazení – aby se do ní tolik nedostával jed. Za nějakých pět deset minut si říkal, že už je to lepší a půjde to dodělat. Sotva vyšel ven, slyším nějakou sprostou nadávku, tak jsem se znovu lekla, co se děje, a když na mě zavolal, vyrazila jsem zase tryskem, jak jen to v pantoflích šlo. Venku jsem viděla našeho psa, který sedí u manžela a dává mu packu (Jeho oblíbená taktika, když chce hladit, nebo upoutat pozornost. Nutno dodat, že funkční! Takhle velkého psa nejde přehlížet, když do vás dloube.) Tak si říkám: „A co jako?“ A najednou koukám, že manžel ukazuje na husy procházející se po dvoře!

A tak jsme zjistili, že pes už husám nic nedělá. Jenže, máme odvahu to zkoušet? Co kdyby je někdy jen tak chtěl prohnat?

Kouká jak husa na sníh

Googlila jsem si, proč se říká, že někdo kouká jak husa do flašky, a moc jsem se toho nedozvěděla, zato jsem našla zajímavou stránku České zvyky, tradice a pranostiky, kde se snaží vysvětlit význam rčení kouká jako puk a uvádějí ještě nejrůznější další způsoby koukání, hledění, čumění a kupodivu jim zcela chybí zírání. 

Ale to bych odbočila. Nemám tušení, jak kouká husa do flašky, neboť jsem jim nikdy žádnou nenabízela. Zato mohu posoudit, jak kouká husa na sníh. Koncem listopadu totiž napadl a husy z něj byly pořádně překvapené (já taky, ale trochu jinak). Ráno jsem jim otevřela bývalý holubník (nyní husník) a čekala, až vyběhnou, zakrouží trochu po dvoře, roztáhnou křídla, budou řvát jak perličky a mávat křídlama, aby si je protáhly, ale ono nic. Všechny tři husy (ta svatomartinská snědená 17. 11. 2025 sníh bohužel neviděla) ale stály na zápraží a nevěřícně koukaly na podezřele bílou zem. Zjevně ji někdo vyměnil za něco jiného. První, asi houser podle velikosti, si dodal odvahy a opatrně do toho šlápl svou placatou nohou. Udělal pár kroků a než by se nebezpečně vzdálil na to, aby jí mohl podat pomocné křídlo, následovala ho druhá husa. Třetí – dříve odvážná a vesele útočící na našeho psa – stále ještě váhala ve dveřích. Nechala jsem jim dostatek prostoru a smála se tomu, jak se ty dvě venku jen způsobně procházejí a rozkoukávají. To už za nimi pro jistotu vylezla i ta zbývající.

Husy snáší sníh a mráz úplně s přehledem

Husy na sněhu a se svým oblíbeným chlebem

Pak už skončila sranda, protože se chovaly poměrně normálně. Jenom neběhaly a nemávaly křídly. To až o pár dní později.

Podzimní husička

Vzpomínáte ještě, že jsem kdysi psala, že máme husy?

Tak takhle krásně vypadají na podzim, když jen tak pokojně sedí či postávají. Ale realita je jiná...

Naše husy

Když je vidíte na obrázku, mysleli byste si, jaké je to hodné zvířátko. Když je máte doma, snáz chápete, že skončí na pekáči.

A teď mi ani tak nejde o to, že mě rozčiluje jejich tupost, to jak se vyplaší, když jim vlezu do chlívka (nesu jim třeba vodu) a začnou zmateně pobíhat, nalepí se pak do rohu jedna přes druhou (jako to dělaly, když byly malé) a občas se otáčí a syčí na mě. Ale sotva se kousek pohnu jinam, rozběhnou se a s neomylnou pravidelností vysypou alespoň polovinu žrádla. 

Když už nemůžou vysypat žrádlo, alespoň se některá z nich přerazí o prázdný kastrol. Ono totiž s těma blánovitýma nohama nejde jen tak do něčeho šlápnout a ustát to. Pochopila bych, že mají problém vybrat si nejvhodnější terén, ale že se takhle přerazí úplně pokaždé a že ji druhá hned následuje, ačkoliv měla možnost to libovolně oběhnout zprava či zleva, to mi zůstává záhadou. Příroda moc nedomyslela, že zvíře, která se může bránit leda syčením a přitom má krk jak madlo lákající k chycení nebo zakousnutí, by mělo aspoň umět utíkat a ne vrazit do jediné, ani ne moc velké, překážky v cestě. 

Ovšem jsou rozkošné, jak milují vodu. Když jim nasypu jídlo, jsou spokojené, ještě radši mají namočený chleba než zrní, ale co teprve, když jim dám vodu. To je to pravé labůžo. Ráchají si zobáky a zaklánějí hlavičky, jak vodu pijí. Někdy to dokonce vypadá, že jí polykají po doušcích, aby si to užily.

Ještě se vrátím k té inteligenci: minulý týden některá z hus usoudila, že pes, který ji očuchává, by si to neměl dovolit. Jen připomínám, že máme relativně velkého pasteveckého psa, který obstojně odpovídá svému jménu a přijde na zavolání jen někdy. Zkrátka má svou hlavu. Takže ta jedna malá hloupá husa zkoušela syčet na našeho velkého, ne tak docela poslušného psa. Skončilo to rozehnáním husího hejna a pes zrovna měl chuť a nechal se bez problémů přivolat, což jsem ocenila náležitým jásotem (tak se to má dělat), protože jsem sama byla upřímně překvapená. Je to jako kdyby vás vždycky zavolali, sotva se začne něco zábavného dít a pak vás nechali se dál celý den nudit. Vážně byste přišli?

Pouhá hloupost ovšem není jedinou špatnou husí vlastností, i když mě nutí k hlasitému ulevování si „ty huso hloupá“. Naše husy, zejména ta největší, jsou navíc zlé. No fakt, je to zrovna týden, co jsem je přistihla, jak trápěj krůty. Zcela bezdůvodně se jim zakusují do slabin pod křídly a drží se jich, i když chtějí utéct. Pomohlo až odstrčení husy. Trochu nechápu, proč to krůta nevyřeší klovnutím, má na to přece jen šikovnější zobák. Husím se líp drží, jako kleštičkami, ale když přemýšlím, kdo by dovedl lépe ublížit, sázela bych na krůtu.

Co se děje (na statku) ve zkratce

Dnes bych se opět ráda vrátila k Pepovi. V poslední době jsem si všimla, že mu občas otéká tlama. Když jsem si toho všimla poprvé a ukazovala to manželovi, nebylo to tak nápadné jako včera, kdy vypadal jako ucházející míč. Koukali jsme mu do tlamy, ale nic jsme neviděli, do rána už z toho byl jen podbradek. Kozlík se celou dobu pase a nebolí ho to, protože při dotyku nemečí. Po troše googlení, jsem narazila na zmínku, že by to mohli být paraziti, ale nedávno byl odčervovaný a určitě nežere moc jádra. Dáváme jim ho spíš míň a dokonce váhám, jestli to nejsou přímo otruby, které někde doporučovali.

Největší miláčkové jsou pořád ještě husy. Pořád jsme z nich paf. Jak mají ty dlouhé krky, srandovně štěbetají a jsou parádně hebké, když se vám je podaří pohladit. Jedna se nám trochu nezdála, měla takové zapadlé očíčko a dost posedávala, tak jsme se nakonec domluvili s veterinářem a dávali jí antibiotika a už je to snad lepší. Lidí se husy zatím ještě pořád bojí a spíš utíkají, než že by se oháněli a syčely. Možná jen s krůtama si občas vyřizují účty. Ale ty si obvykle začínají.

Krůty už máme jenom tři, protože jedna dostala černohlavost a zemřela na ni dřív, než jsme s tím stihli něco udělat. V poslední době se nám zdálo, že i jiná trochu víc odpočívá (pase se v leže), takže jsme jí znovu dali léky a zdá se, že jsme ji zachránili, ale ukazuje se, že chovat zvířata není jen tak. Člověk aby měl za manžela veterináře!

Pudinkový dort

Podobné nesnáze jako se zvířátky se objevují v rostlinné říši. My teda naštěstí s meruňkou problém nemáme, ale říkala mi známá, že si pořád myslela, že mají nějaký extra citlivý strom, když jim každý rok namrzne. A ono ne, strom je napaden nějakou nemocí, kterou od něj navíc chytla i višeň. Meruňky teď dozrávají, ale tak hrozně postupně, že nevím, jestli z toho nějak rozumně půjde udělat marmeláda. Ale aspoň jsem udělala pudinkový dort: dospod piškoty, na ně nakrájet meruňky (myslím, že by prospělo je i osladit) a zalít pudinkem. Původně jsem myslela, že navrch dám ještě jahody (z mrazáku z velkosběru před dvěma roky) a zaliju želatinou, ale pustili jsme se do toho dřív a to dvoje ovoce by se v tom nejspíš zbytečně bilo.

Jé, málem bych zapomněla, největší zvláštností dortu je to, že je z našeho kozího mléka!

Z rostlinek se daří fazolkám (aspoň to tak zatím vypadá), česneku, dýním (už mají první zelené bobíky) a snad i rajčatům. Růžičkovou kapustu, ředkvičky a možná ještě něco napadly molice, které vypadají jako popel na spodních listech, černé rybízy pro změnu bojovaly (celkem neúspěšně) s mšicemi. Manžel se pustil do vyrábění kopřivové jíchy a zdá se, že se rostlinkám tohle hnojivo líbí.

Podivné bečení, které mě občas vytrhne z práce na zahradě nebo v domě, a donutí mě jít se podívat, co se komu děje, pochází od tří oveček v sousedství, které tam umístili, aby spásly jejich džungli. No, naše kozy by to zvládly lépe a rychleji, ale asi by napáchaly i nějaké ty škody.

Aktuálně máme jen dvě kastrované kočičky: Mejzí a Macíka, protože chlapci se toulají. Aspoň doufám. Franta se občas objeví, před dvěma dny přišel i Žužu, ale Felíška už jsem neviděla hrozně dlouho, tak doufám, že je v pořádku a vrátí se mi. 

Změny se dějí i doma: dochází k velmi postupné rekonstrukci prádelny na použitelný pokoj a tak trochu i sklad. Jen by to chtělo ujasnit si, jak ji vlastně budeme využívat. 

Máme kompletně vyklizený špajz a chlapi ho předělávají: přibyde nám tam baterie na solární elektrárnu, kterou si necháme dát na střechu. Snad nám nějakou tu kačku uspoří.

Protože už nepoužíváme žumpu, rozhodli jsme se do ní chytat dešťovou vodu a v budoucnosti ji využít na zalévání.

Nesouvislý deník z mateřské (2025), 1. část

Musím říct, že tohle psaní deníku na blog mě docela chytlo! Zvlášť když se k tomu dá něco nafotit. Fakt si neumím představit, že bych se na mateřské nudila! Možná to spíš bylo myšleno tak, že mi budou chybět lidi – jako dospělí, normální, na pokec... tomu už bych věřila spíš. Ale zatím na to tedy prostor nemám. Každý týden k doktorovi, tento nejméně dvakrát, možná třikrát... nějaké to administrativní vyřizování, aby člověk nevyšel ze cviku a pořád málo času na záliby. A to se ani moc nerozvášňujeme.

V neděli 21. 7. 2025 jsme jeli do Ředhoště na trhy. Mají tam zeleninu, ovoce, zvířata – původně jsme plánovali, že tam letos koupíme husy, ale pořád jsme se tam nebyli schopní dohrabat, až je nakonec manžel vybral jinde. Teď jsme koukaly na landeské husy a pekingská kachňátka. 

Rozkošná kachňátka

Jsou tak maličká...

Ale prohlédli jsme si samozřejmě i košíky, vietnamské krámky s oblečením, bleší trh na parkovišti a kde co dalšího. Jelikož nic nepotřebujeme – o nějakých hezkých malovaných talířích pomlčím, zatím po nich pátrám a není spěch, hlavně aby to bylo to pravé, pěkné hrnky snad máme ještě sbalené u tchyně – koupili jsme si jen pařený sýr. Dost drahý, ale chuťově úžasný! Ještě jsem dostala malý opečený jako dárek. Potěšilo mě to i proto, že jsem tam byla s manželem a obrovským těhotenským břichem, takže to je jasný důkaz, že to nebylo proto, že se mě někdo snaží balit. A taky voňavý špek k večeři. Jenom na chleba jsme zapomněli! Tak jsem se pak znovu pokusila upéct ten česnekový, ale bez česneku a nedošlo mi, že když tam nedám 100 g másla do náplně, mohlo by to být dost suché. Nebo to bylo tím, že půlku mouky jsem nahradila žitnou? Ale myslím, že to jsem udělala i minule. Chci uklidit ve špajzu (= skříň v kuchyni) a zpracovat starší zásoby.

Ještě jsme tam obdivovali emu, jestli si ho nepletu. Vypadá jako takový hříbeček. ;-)

Emu

Zase emu, ale teď se přišla blíž podívat i samička

Abychom měli co jíst, když nebyl ten chleba, zkusila jsem narychlo udělat mrkvovou omeletu z trouby dle kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 264)

Nejprve na másle opečete mrkev, pak tam šoupnete ve vajíčku rozmíchané ostatní věci a celou pánev dáte do trouby

Hotová omeleta – opravdu se z ní dva bez problémů najíte, možná i čtyři, jen ji osolte (nebo použijte nivu)!

V pondělí jsme vyrazili do Červeného Újezdu. Měl to být výlet s dvěma cíli: navštívit paní, která by nám přečalounila židle, z nichž se již sype výplň. (Ano, už přes rok vám k tomuto tématu dlužím článek či dva.) A podívat se na místní hrad. Nic moc z toho nebylo, protože paní zrovna nebyla v úplně povídavé náladě, ačkoliv jsme se dozvěděli pár velice zajímavých informací. A hrad byl zavřený. Tak jsme aspoň mrkli na náves do Svárova.

Odpoledne jsme se snažili posbírat meruňky dřív, než začne pršet, a ideálně ještě před tím na poslední zbytky vyhnat kozy. Musím říct, že byla radost sledovat, jak se cpou. Všechny začaly listím ze stromu a pak přešly na plody. Když se dost naládují, pokukují, jestli kolem není nějaká chutná tráva. Ani ne, jak teď sice občas prší, ale předtím byla vedra, připadá mi náš dvůr jako polopoušť.

Já se snažím o meruňkový kompot od Romana Pauluse (zde). Akorát vanilku vynechám. Na 17 různě velkých sklenic mi stačí dva litry vody a kilo cukru. Sklenice naplním rozpůlenými meruňkami a do každé dám jednu pecku. Zabere mi to snad dvě hodiny, těžko hádat, meruňky máme opravdu malinké, ale zato kvantum. Uvařím sirup, zaliju a otočím dnem vzhůru s tím, že to zítra zkusím sterilizovat. Pořád nevím, jestli v hrnci 25 minut při 85 °C jako se to dělávalo dřív, nebo v troubě: Na pečicí plech dáme sklenice, podlijeme trochu vodou (1,5–2 cm) a dáme do předehřáté trouby na 160 °C péct 20 minut. (viz zde)

Manžel veze tetě kozí mléko a její dcera mi mezitím pošle svého manžela s přebalovákem. Těšila jsem se na něj (přebalovák) a říkala si, jak se nám bude hezky hodit do kuchyně, když je celý bílý. Ale když ho pak manžel složí, trochu vyděšeně na něj koukáme, jak je to velké a nevhodně to cloní okno. No, je to jen na chvíli, ne? 

V úterý ráno jdu k doktorce na krev, aby mi pak mohla ve čtvrtek udělat zbytek předoperačního vyšetření. Pro jistotu, kdyby se to zvrtlo v císařský řez, nebo nějak jinak. Fuj, bere mi nejmíň tři ampulky a ještě mám hlad. Co na tom, že jí teď mám víc? Stejně se nerada dělím. Silnice je rozkopaná, takže se trochu projdu, aby mě mohl tchán vyzvednout. No, neva, prý je to zdravé. Ale kopec mi dává pořádně zabrat.

Ke snídani si dám koláček s kozím mlékem. Škoda, že jsem si koupila jen jeden. Měla bych si nějaký upéct. Třeba s kozím tvarohem. To by bylo!

Nakrmím zvířata – ano, opět vynadám kozám, protože svou neurvalostí trochu obilí rozsypou, jak se snažej mi to žrát přímo z hrnce místo, aby počkaly, až jim to nasypu do lavoru. Kůzlata pro změnu nechápou, že oves je k žrádlu. Jsou zvyklá jíst jenom pečivo a jádro okázale ignorují.

Chvíli si čtu o porodu a více či méně se u některých částí děsím, i když jsem to už slyšela na předporodním kurzu a četla v „manuálu“ z porodnice. Stále ale nepřestávám žasnout, jak hezky je knížka Hurá miminko napsaná. A to jsem si ji půjčila jen tak z recese, protože na mě je to moc úchylně nadšený název.

V deset jsem nějaká celá grogy (kdo ví, proč se to říká?), takže si jdu lehnout na gauč, který už mám v podobných případech osvědčený. Chvíli jen tak ležím a pak si v polospánku dám mezi kolena polštář, což mi dělá dobře na kyčle a spím až do dvanácti. Probudím se mírně odpočinutá a trochu jako po ráně palicí. Z kapličky na návsi se ozývá hlučné cinkání zvonu. Ohřeju si zbytky grilovaného masa, brambor a omelety s mrkví k obědu a jdu si zase na chvíli číst. Tentokrát o čtvrtém trimestru (šestinedělí, tj. období po porodu). Konečně dělám to, co jsem si na mateřskou naplánovala! Půlka věcí je mi známa z předporodního kurzu a jiné literatury a půlka je pro mě nová. Ale i tak jsem spokojená. Rozhodnu se, že by to chtělo sepsat bucket list na šestinedělí. Takové ty doporučované jednoduché malé radosti, které pomůžou člověku aspoň jakž takž překonávat případné poporodní deprese, hormonové cloumání a všechny další úzkostné stavy. Ideálně nějaké snadno dostupné maličkosti a radosti, které si člověk může dopřát, i když zrovna tvrdne po většinu času na vesnici na konci světa bez dospělých lidí a snaží se učit kojit, přebalovat, spát jen pár hodin denně a tak. Napadlo by vás něco?

Když se jdu pustit do práce, mám pocit, že poporodní deprese už je tady. Z převrácených sklenic s kompoty mi vytekl sirup! Nechápu, jak to? Meruňky jsem zalévala horkým sirupem a sklenice pečlivě zavírala. Sladká břečka nacucaná do utěrek mi skopne náladu o dva stupínky níž. A to ani nemyslím na to, že jsem chtěla dělat úplně jiné věci, než znovu doplňovat kompoty sirupem.

Odpoledne jsem trochu prokrastinovala na internetu. V souvislosti s uhynulou opičkou v zoo, kterou nějaký hlupák krmil Merci tyčinkou (pardon, ale není to moc chutná čokoláda ani pro lidi! A vzhledem k problémům s obezitou bych radila nedávat to ani dětem.), jsem objevila video s Karlem Rodenem vyzývající moc hezky a mile, aby lidi nekrmili zvířata v zoo. Jak si tak myslím, že se mnou hormony necloumají, tak jak jde o něco, co mě naštve, myslím, že jsem těhotná víc než dost. Až mě to samotnou překvapuje. ;-) Pěkně jsem si u toho pobrečela (a to tam žádné extra brutální záběry nebyly) a pak přemýšlela o tom, že by mi třeba přišlo adekvátní dopřát pánovi taky nějakou drobnou otravu, aby si vyzkoušel, jaké to je.

Ale nebabrala jsem se jenom v neštěstích, taky jsem pokukovala, jestli bych si měla upéct crinkles nebo bábovku.

Zkusila jsem v troubě sterilizovat sklenice s meruňkami a sirupem podle následujícího postupu (AI):

1. Sklenice uzavři víčky, ale jen lehce – ne úplně dotáhnout.
2. Na plech dej utěrku nebo noviny, aby sklenice nestály přímo na kovu.
3. Postav sklenice na plech a zalij je studenou vodou do cca 1/3 až 1/2 výšky.
4. Vlož plech do studené trouby.
5. Zapni troubu na 150 °C (horní + dolní ohřev, bez ventilátoru).
6. Sleduj sklenice – jakmile se v nich začnou tvořit malé bublinky (ne vařit!), začni odpočítávat čas:
• Menší sklenice: 20 minut
• Větší sklenice: 25–30 minut
7. Po uplynutí času troubu vypni, sklenice opatrně vyndej, dotáhni víčka a můžeš je na pár minut otočit dnem vzhůru.
8. Nech je vychladnout pod dekou nebo utěrkou, aby chladly pomalu.

Ale nemám z toho dobrý pocit! Po dotažení sklenice bublaly. Měly nafouklá víčka směrem ven a vůbec se tvářily prapodivně. :-( Mohly se mi už za noc s tím sirupem zkazit/zkvasit?

Odpoledne slyším takové divné lupání. Mám strach, že se ta víčka zase vyboulují ven místo dovnitř. Ale nemám odvahu se podívat. Teď už s tím stejně nic dalšího nenadělám.

Adventní večer v knihovně – procházka po zvycích a záhadných postavách

Do Havlíčkova Brodu vyrážím na poslední chvíli, takže si sice vezmu bloček na poznámky, ale zapomenu, že potřebuji také propisku. Je pět večer, nikde už ji nekoupím. Možná jsem se měla zastavit v Kauflandu. Potřebuji si něco půjčit z dětské knihovny, takže musím pohnout, protože mi v šest zavřou. Spíš cvičně nakouknu do drogerie, jasně, nemají ji ani tady. Na Smetaňáku by něco mohli mít… Kdepak, už vytírají a zavírají, ale ještě mají mít půl hodiny otevřeno, tak se aspoň slušně optám z rohožky, abych jim tam nenašlapala. Aha, tak nemají, ale jsou to moc milé paní a propisku mi darují. Nadšeně je zvu na adventní večer v knihovně k oslavě jejího 120. výročí.

V dětské knihovně provedu obvyklou operaci: vrátit – půjčit a v dospělácké se na mě knihovník mrkne a pronese s úsměvem: „Uplynul měsíc.“ Jasně, už jsem tu zase na ten jejich báječný večer. Asi sem pak přestanu chodit, protože to dojíždění je blbé a celkem to leze do peněz a bylo by výhodnější chodit do knihovny ve městě, kde bydlím, jen mi asi bude trochu smutno, protože tyhle lidi už nějakých pět let vídám, a tak mám naprosto mylný pocit, že je znám.

Lucie

Na přednášce je překvapivě málo lidí a přitom je paní Beránková super. A to jsem se obávala, že by to mohla být trochu nuda, že by to vzala příliš vědecky a tak. Ale je to naopak moc pěkné.

Advent je doba chladu a zimy, ale také čekání na narození Ježíška. Výraz pochází z latinského slova adventus, což znamená příchod světla. Dříve advent trval osm týdnů a bylo to období kajícnosti, odříkání a rozjímání.

Předkřesťanské zvyky bývaly hlučné, lidé se převlékali jako dnes na masopust. Zima byla představována bílou mlčenlivou bytostí. Maškary zaháněly zimu hlučně. Tehdy se oslavoval slunovrat (ten je 21. prosince), křesťané vytvořili oslavu narození Ježíška, protože se jim svátek nedařilo potlačit.

Je třeba dát si pozor na pranostiky. Ty, které pocházejí z 15. století, jsou značně nepřesné (o deset dní) kvůli změně kalendáře – tehdy slunovrat vycházel na svatou Lucii, jak jsem psala v loňském článku z 13. prosince.

Také je třeba vzít v potaz, že: 
"O Vánocích bývá sníh 

jen na Ladových obrázcích."

Podíváme-li se do kalendáře, můžeme jednotlivé zvyky vzít pěkně postupně:

• 11. listopadu – svatý Martin uzavírá podzim a představuje začátek zimy. Přivezl sníh (to už dnes neplatí). K pranostikám patří: „Na sv. Martina husa nejlíp zpívá… ano, na pekáči.“ Tehdy odcházela čeleď z domu a dostávala martinské rohlíčky (kynuté těsto ve tvaru podkov, šlo o obřadní pečivo, tzn. peklo se jenom tehdy) a stehno husy.
• 22. listopadu – svatá Cecilie: Protože během adventu nesměly být zábavy a jiné radovánky jako třeba svatby, byla poslední taneční zábava právě na svatou Cecilii. Provádělo se děkování muzikantům (podobně tomu bylo na svatou Kateřinu 25. 11.). Bylo zakázáno pracovat se vším, co mělo tvar kola, protože svatá Cecilie byla na tomto nástroji mučena. Zvláštností Cecilské zábavy bylo, že během ní byla jen jediná pánská volenka, jinak si tanečníka vybíraly ženy.
• 30. listopadu – svatý Ondřej: Údajně jde o jednu z nejtemnějších nocí, během níž lze nahlédnout do minulosti nebo budoucnosti, například v plaménku svíčky. Ze zvyků se například dochovalo posílání svíček po vodě, ale možná nevíte, že se klepalo na kurník střevícem. Když se ozvala slepice, příští rok se zase nevdám. Za hlavu se házel střevíc, pokud směřoval špičkou ke dveřím, vdám se. Zvířata, stromy i studánky dostávaly jídlo jako poděkování a zároveň prosbu o úrodu v příštím roce. Nejpilnější přadlenka dostala vrkoč – kolovrátky se z půdy směly sundat až po vánočních svátcích.
• 4. prosince – svatá Barbora: Pouze svobodné dívky si nařežou třešňové větvičky, které by měly do Štědrého dne rozkvést. V tomhle mám trochu zmatek, protože kolik dní po Štědrém dni rozkvetou, ten měsíc se vdám, jenže mají rozkvést před Štědrým dnem, ne? Pobaví mě, když asi padesátiletá přednášející přizná, že má nějakou divnou pozdní třešeň: „Mně nikdy nerozkvete, ale to už je jedno.“ Rozkvétání větviček se dělalo ještě před příchodem křesťanství proto, že si lidé chtěli do domu z té uspané přírody přinést něco čerstvého a zářivého, co by připomínalo jaro a život. Bíle oblečené „Barborky“ měly obličej natřený sádlem a posypaný moukou a přes tvář závoj, případně rozpuštěné vlasy, což bylo v té době neobvyklé, neboť se vlasy nosily spletené do copů nebo vrkočů. Chodily po vsi a kontrolovaly, jestli jsou děti hodné. Pokud byly, dostaly dárky: jablíčko, ořechy nebo nějaké pečivo. 



Mikuláš



Čertice

• 5. prosince – svatý Mikuláš: Dříve byly pořádány velké hlučné průvody, které připomínaly dnešní masopust. Mikuláš se jmenoval jeden biskup ve 4. století. Ten prý obdaroval jakéhosi starce, který chtěl poslat své tři dcery do nevěstince, aby vydělaly peníze, které on dlužil a nemohl splatit. Mikuláš mu na okně nechal tolik peněz, že dívkám zbylo ještě na věno. Z tohoto důvodu chodí tato postava oblékaná jako biskup. Mikuláš je patronem dětí a žáků. Když mu při průvodu řekly děti modlitbu, dostaly dárky (ovoce, oříšky, perníčky…), jinak je pokáral. První mikulášské hry jsou doloženy ve 13. století v Evropě, u nás až ve 14. století. Tehdy je pořádali klášterní žáci. Později byly zakazovány mikulášské průvody na koních, tak se začal dělat kůň jako maska. V čele průvodu šla kapela, pak husaři, smrtka, kominík, bába s nůší, žid s nůší, cikánská rodina, vojáci, slaměník, dragoun… Většina masek byli převlečení muži. Děti dostávaly upečené pečivo (kynuté, vizovické – není jedlé, jen na hraní, perník, ten pochází ze 14. století z Německa. Vyráběli ho perníkáři. Těsto odpočívalo i rok ve sklepě, než se zpracovávalo. Vtlačovalo se do dřevěných forem, což bylo značně pracné. Zdobení perníčků je relativně nové – až z 19. století.), ořechy, fíky, sušené ovoce – z toho se vyráběli panáčci. Všechno mělo určitou symboliku, např. jedno jablko zapíchnuté nad jiným symbolizovalo ráj. Bílá barva znamenala smrt, což ještě pořád platí například v Číně, Vietnamu a Indii, křesťané ji začali označovat jako barvu čistoty a neposkvrněnosti. Zelená a červená znamenají život. Symbolické je i kynuté těsto, neboť nabývá, což může představovat zvětšení množství, tj. úrodu. Děti si s ním nejprve hrály a pak ho snědly. V nejchudších rodinách dostávaly rohlík, i tak to byl pro ně svátek, protože bílé pečivo bylo něčím méně obvyklým.

Známá trojice

•  6. prosince – Ženský Mikuláš byl někde nazýván „chození s matičkou“. Bíle zahalené postavy chodily vesnicí po sv. Mikuláši a kontrolovaly, jestli se děti modlí. Opět dostávaly dárky.

svatý Ambrož

• 7. prosince – svatý Ambrož: Byl bíle oděný a lákal děti na cukrovinky a následně je honil a vyhrožoval jim, že jim rozřeže břicho. Zřejmě proto, že o adventu nesmí mlsat (ale když jim to předtím dával Mikuláš, tak to nevadilo?), dneska by se to hodilo, aby se děti nebavily s cizími lidmi, kteří je lákají na sladké.

Lucie

• 13. prosince – svatá Lucie: Jméno vychází z latinského lux, což znamená světlo. Do 6. století na tento den připadal zimní slunovrat. Byl to ženský svátek, protože šlo o poslední den, kdy se smělo příst. (A nebylo to náhodou na Ondřeje?) Lucky měly vlasy zakryté plachetkou, chodily po obydlích a kontrolovaly, zda se nepřede a jestli se dodržuje půst. Kosinkou (křídlem husy) vymetaly kouty a zjišťovaly, jestli tam hospodyně má dobře uklizeno. S Luckami chodily Perchty (Peruchty), které měly na hlavě králičí kůži, tváře mívaly vyřezané z řepy. Ruce měly zakrvácené. V 17. století se učitelé zasloužili o to, aby byl tento způsob strašení dětí jakožto přehnaný zakázán. Na Moravě chodil s Luckami Žber. Svatá Lucie chrání před čarodějnicemi. Věřilo se, že čáry škodí dobytku. Údajně se v tento den otevírala země – předkové prý chodí do světa živých.
  

Celá skupina knihovníků

Advent trval 40 dní – možná nevíte, že poslední adventní neděle může být i na Štědrý den, čili nejdříve může začínat 16. listopadu. Během adventu nesměli být lidé hluční a nesměli se hádat. Také nesměli pít (myšleno alkohol), kouřit a mít sex. Zato měli konat dobro, dávat dary a držet půst. (Možná by to prospělo i naší společnosti.) Byla to doba modliteb a rozjímání. I dnes by měl být půst před oslavami, už kvůli zdraví, a také si pak jídlo více užijete. Dříve se lidé postili i proto, že tak ušetřili drahocenné potraviny, když nebylo jisté, kdy zima skončí. Postili se spíše dospělí než děti. A jak to vypadalo? Nejedlo se maso, leda ryba, mastilo se oleji místo máslem a sádlem, jedlo se hodně luštěnin.

Adventní věnec a svícen jsou relativně novinkou, neboť tyto zvyky pocházejí z 19. století, u nás se objevily až ve 20. století. Adventní věnec vznikl v roce 1838 v Hamburku, kde v místním sirotčinci vyvěsil kněz před dveře nazeleno natřený dřevěný kruh, do něhož každý den dával svíčku a byla u něj kasička na příspěvky pro ty děti. Později se začaly dělat zelené věnce a svíčky se do nich dávaly jen na neděle. Svíčky by správně měly být fialové – jako má kněz roucho. Je to liturgická barva. V třetím týdnu je povoleno růžové roucho, může být užito i čtvrtou postní neděli, a jsou povoleny taneční zábavy. Je to tzv. radostné roucho, na znamení odlehčení půstu. Stejně tak může být i v adventním věnci třetí svíce růžová. Prý se ale špatné shání. Žádný problém, usmívám se, zítra si ji vyrobím přesně podle potřeby.

Adventní kalendář je mladší než věnec-svícen. Pochází z roku 1908 z Mnichova, kde jeden tiskař zhotovil Ježíškovu zem: na jednom archu byly obrázky a na druhém modlitby – cílem bylo jejich opakování. Kalendář měl dětem zkrátit dobu čekání na Ježíška. Za Hitlera byly adventní kalendáře zakázány, v r. 1942 byl vytvořen adventní kalendář s vojáky z bojišť. Po druhé světové válce se začaly kalendáře zase používat a dostaly se i do Ameriky. U nás se objevily po roce 1989.

Ozdobené perníčky

Na závěr přednášky nás knihovnice upozorní, že další setkání bude až v lednu. Při pohledu do kalendáře je mi to jasné – přece nebudou celý den na druhý svátek vánoční trčet v knihovně, stejně by moc lidí nepřišlo. Toho 16. ledna bude poslední večer s knihovnou.

Ještě si dojdu dolů do knihovny vyrobit nějakou pěknou kartičku na dárky díky ozdobné děrovačce a nazdobím si pár perníčků – normálně to nikdy nedělám, protože mi to přijde jako ztráta času a ani mě to moc nebaví, ale když stejně musím čekat, až pojede vlak, docela pěkně si to užiju.

P. S.: Pokud vás zaujalo vyprávění o adventu, další se bude konat v pondělí 15. prosince od 9:30 do 10:30 hod. na adrese: Sociální služby města HB – Domov pro seniory, Reynkova 3643, Havlíčkův Brod.

Cesta do Teplic v Čechách

Výlety do neznáma mají jedno skvělé kouzlo – jste tak trochu nervózní, jestli všechno klapne. Zda na sebe budou navazovat spoje, jestli jste doma něco nezapomněli, a hlavně jaké to tam bude. Bude se vám tam líbit?

Z domova jsem vyrážela tradičně pěšky na autobus. Dala jsem si dostatečný časový náskok, abych mohla přemlouvat husy a krůty, že chtějí jít na tu část zahrady jako vždycky a psa naopak, že tam jít nechce. Popadla jsem velký bágl sbalený včera na poslední chvíli (jako obvykle), ale plný více méně jen postradatelných věcí. Hlavní v něm je pletení! A pití na cestu. A pomaličku ťapkala zabalená v šále a kulíšku (a kabátu), překvapilo mě, jak bylo teplo, i když jsem měla punčocháče a šaty. Až na nádraží mi byla zima na nohy, ale to bych předbíhala.

Nejdřív jsem jela busem jako do práce, akorát jsem musela vystoupit o chvilku dřív, doběhnout na osobák – bylo to jen tak tak – a pak v Holešovicích přestoupit na rychlík Krušnohor, který mě doveze až do Teplic. 

Když jsem se usadila v moderním vagóně, nadšeně jsem se začala rozplývat nad novými sedačkami, příjemným místem a malým obsazením. Obecně sice nefandím jednomu velkému vagónu, ve kterém sedí všichni spolu, zvlášť teď, když zase řádí covid, ale taky nepotřebuji slyšet všechny ty lidi, kteří si i v relativně velké vzdálenosti ode mě povídají. Po zapnutí počítače mě překvapilo, že tu je wifi. Fakt? Super! Můžu si hrát. Nebo dělat do práce. Ještě bych pár věcí potřebovala dokončit. Rychle si ověřím, že z nádraží trefím do lázní – ano, je to opravdu jenom pořád rovně a k tomu kilometr. Tak to fakt půjdu pěšky. Původně jsem plánovala jet trolejbusem, ale tohle nemá cenu. Poučení pro příště – zkontrolovat si na mapě, jak je to daleko a kudy. To, že to trolejbus pojede 20 minut neznamená, že tam pěšky nebudete rychlejc!

Pohled na Bohnice z vlaku

Dramatický východ slunce v mlze

Palubní monitor ukazuje, že jedeme rychlostí 156 km/hod. Nad řekou se vznáší mlha, která vypadá dramaticky jako ve filmu. Nemůžu se jí nabažit. V jednu chvíli z bílého oparu na nebi vykouknu slunce a vypadá jak Měsíc. Vůbec nezáří, jen tak tam je.

Z nově nabyté časové svobody jsem trochu rozpačitá. Myslela jsem, že si cestou budu číst – mám s sebou dvě super knížky, která mám rozečtené. Jednu o psychopatech a druhou o šťouchání, k obojímu se vrátím později. Nebo plést, mám s sebou dva šátky a jednu dlouho odkládanou chudinku. A taky ponožky. S ovečkama. Které jsem nahodila včera. Jenže to jsem nepřemýšlela nad tím, že bych mohla zapnout kompík a nerušeně pracovat, nebo psát blog. Nebo deník. Nebo možná i kreslit – na papír – protože se zdá, že tenhle vlak skoro nedrncá. Ale na kreslení by to asi nebylo. I když kdo ví. Při sketchingu nemáte mít úplně rovné čáry, aby to vypadalo jako že jste to skicovali někde v terénu a ne kreslili doma za stolem.

Tady se mi líbila upravená zahrada v japonském stylu

Na téhle fotce mě zaujal kontrastně žlutý kamion bez jakýchkoli reklamních popisů, hezky ladí s tím stromem před ním

Přední část fotky je barevná díky stromům, zadní došeda díky mlze

Je mi jasné, že fotky z vlaku nejsou žádná bomba, ale chtěla jsem vám ukázat, jak zajímavě vypadaly povalující se cáry mlhy a jak někdy vyšly docela pěkné fotky.

A na závěr trocha barviček: můj nový sešitek na kreslení Inktoberu 2022 (uvidíte v listopadu na mém blogu o tvorbě), nebo na instáči (můj Instagram pouze s mojí tvorbou) některé už teď. Líbila se mi představa barevných puntíků na černobílých pruhovaných šatech. Ale nevyznělo to úplně tak, jak jsem zamýšlela.

Barevný bloček na černobílé kreslení

Konečně je to tady: Housata

Velikost housete

Dneska přivezli čtyři housata. Nečekali jsme to. Říkali, že se ozvou, až se vylíhnou, ne, že zavolají a za deset minut přijedou! Celkem klika, že jsem byla nemocná, a tak jsem dneska doma. Pletla jsem si na zahradě – předem nešťastná, co na mě vykoukne v práci, protože včera nešel internet, tak jsem nemohla nic vyřídit – ale jak se blížilo poledne, zalezla jsem domů, abych nebyla venku na škodlivém slunci. A tři minuty na to volá manžel, ať se připravím, že za deset minut přivezou housata. Blekotám: „Cože?“ „Jakže?“ a naprosto zbytečné: „Dneska?“ a lákám dovnitř psa, což je naštěstí vždycky jednodušší, než ji zavírat do kotce, kam se jí nechce, i když si pomalu zvyká, že to bude vždy jen na chvilku.

Zrovna nám ani nefunguje zvonek! Tak se jdu podívat na náves a za chvíli je tu velká dodávka s nápisem Drůbež. Paní je sympaťanda, tak mi pomůže pro mrňousky najít útočiště – mám strach z kočky i psa. A místečko pod meruňkou se jí nelíbí, protože je tam stín a vysoká tráva. Vždyť má jen patnáct centimetrů, divím se. Pak vyndá přepravku s housátkama. Jsou zářivě žlutá jak žloutek, akorát zádíčka mají světle šedivá. Když je fotím, mám pořád pocit, že to mám mázlý! Zobáčky mají tak o velikosti mého malíčku. 

Radši jim přikoupím šrot (pytel za 250 Kč!!!), protože trávu prý ještě nežerou. Než paní odjede, už mi vylezou na betonový blok, ze kterého strachy popadají, a ještě se jim na sebe podaří shodit plech, kterým je zatarasen útěk z jejich provizorní minizahrádky. No bezva, kamikaze husy jsem si vždycky přála.

„Tohle tu předtím nebylo, takže to radši náležitě prozkoumám.“

Odpoledne si opět sednu ven a hlídám je, aby si z nich třeba kočka neudělala velký žlutý oběd, ale myslím, že to je zbytečné. Mejzí se na ně ani nechce podívat. Snad se jich i bojí. Zato pes šponuje uši, čmuchá a je celej divej. Prckové spinkaj přitulený k sobě, pořád si šlapou na těla i na hlavičky a nedají bez sebe ani ránu. Když si dostatečně odpočinou, sednou si do misky pod květináč, kde mají vodu na pití. Housata měla dostat jen málo, aby se třeba neutopila. Misku se šrotem přehlížejí, zato se pustí do pampeliškových listů. Trochu neobratně je spíš ožvejkávají, než že by se jim je dařilo jíst, ale je vidět, že moc dobře vědí, na co mají zobák a co je dobrý k žrádlu.

Lepší než být v tom spolu je být na sobě

Koza se přiblíží k přepravce s housátky, nejdřív doběhne pes s naježeným hřbetem. Když to zkouší dál, ozve se hrdelní zavrčení. Moudřejší ustoupí, myslí si malá koza, větří a jde pryč. Z dálky pokukuje po divném předmětu u nich na dvoře.

Pes projevuje o housátka až příliš velký zájem

(Tento článek byl publikován zpětně, aby souhlasilo datum skutečného pořízení housat.)

Víkend s mámou na statku

Jak jsem psala v článku Ne jen seriály/speciály živ je člověk, ráda bych na svůj blog přidala pár dalších článků o tom, co se aktuálně děje, jak se mám a tak. Ale je hrozně těžký najít si čas (a energii na psaní), když:

• je člověk taková koule (těhotenství),
• jsem pomalejší a všechno mi dýl trvá,
• venku je šílený vedro (v osm večer není 27°C venku nic divného, uvnitř kolem 25,5°C),
• ukládám věci pro dítě,
• se snažím doma hospodařit (víc vařit a uklízet, když jsem celé dny doma),
• ještě před pár dny jsem chodila do práce, na výlety a podobně.

Na prodloužený víkend za mnou přijela máma a bylo to boží. Sice jsem teda zapomněla dělat každý den fotky, jak jsem chtěla. Ještě, že jsem vám neslibovala, že si v červenci uděláme fotografický deník jako na Vánoce. Plán to sice byl, ale už jsem se poučila z minulosti, že než něco slíbím, musím mít aspoň část zpracovanou dopředu, protože jinak to zaručeně neklapne.

A co jsme dělali?

Vlastně furt jen práce...

• nakrmit zvířátka, rozuměj kozy,
• podojit kozy a z mléka udělat jogurt, tvaroh nebo kefír (nejnovější experiment – dva dny při pokojové teplotě, no, pokojové, viděli jste výše!)
• pustit kozy na chvilku ven na sluníčko,
• přehnat husy pod ořech, nasypat jim žrádlo a dát vodu (dvakrát denně, protože ji buď vypijou nebo vycachtaj), večer je zase přehnat zpátky,
• dát jídlo a vodu kočkám a psovi,
• posbírat maliny (už to začíná být neúnosné, je jich tolik zralých, že se to skoro nedá stíhat), jostu a zbytečky černého rybízu,
• třídit oblečení pro dítě z darovaných pytlů podle velikosti a někam je uložit,
• to oblečení, co trochu zatuchlo, vyprat, usušit na slunci nebo v sušičce a potom roztřídit a uložit,
• upéct/uvařit jídlo – jestli jste zvědaví jako bývala moje babička, tak jsme dělaly:
• kuřecí paličky a křídla na citronech a medu s vařeným bramborem (zjistila jsem, že nemám šťouchadlo, abych mohla udělat kaši a mixování se nedoporučuje),
• hráškovou polévku z vývaru, který jsem si připravila předem,
• v plánu je ještě možná (podle času, energie, dalších povinností, manželovy práce, návštěvy tchyně a délky mamčina pobytu):
• kuře na citronech,
• křehké těsto od Florentýny na pizzu,
• letní malinové muffiny,
• rychlá asijská polévka z další části vývaru,
• česnekový chleba,
• vajíčková pomazánka,
• zeleninový salát.

Nedělní toulání Prahou (Ne 11. listopadu 2012)

Neděli trávím s holkama… s naší úžasnou partou. Tedy její převážnou většinou, protože dvě kámošky nemohly. Plány udělala ta nejaktivnější z nás. Mně je to v podstatě jedno. V Praze jsem byla třikrát: jednou v multikině na Medvědích bratrech, kteří byli fakt skvělí, a jednou ani nevím kde, naposledy pak na muzikálu Cats, který byl úžasný. A taky jediný, který jsem kdy viděla.

Vyrážíme na Letnou. Naším cílem je Kyvadlo. Turistickou vizitku s ním jsem si kupovat nechtěla, protože jsem se domnívala, že je to něco malého nezajímavého. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Od kyvadla je krásný výhled, i když je zrovna mlha a tak trochu sychravo.

Zaujmou nás boty, které visí na šňůře vysoko ve vzduchu. A zdaleka to nejsou jen tenisky. Vyrážíme na Pražský hrad a procházíme místy, která už znám. 

Druhým cílem je Vyšehrad, ale chvilku potrvá, než k němu dojdeme. Jdeme kolem řeky a náhodou vidíme sochu nějakého chlapíka. Samozřejmě k ní musím slézt. Připadá mi nějaká povědomá. Kdopak by to asi mohl být. Jen tak plácnu, že třeba Sri Chinmoy. Kouknu na cedulku a helemese, fakt jo. Jedna kámoška se ptá, jestli ho znám. „No, osobně ne,“ směju se, ale jinak od něj mám Kapky moudrosti… takové ty kartičky ve tvaru vizitek a je jich plná krabička. V různých etnoobchůdcích, čajovnách a na dalších podobných místech je mají nahoru zadní stranou, která je pro všechny stejná. A říkávají, že když si vezmete tu vrchní, nebo kteroukoliv jinou, která vás „přitahuje“, najdete tam poselství přímo pro sebe. 

Také vidíme mimina, která dříve byla na Žižkovské věži. Pochopitelně si na ně musíme vylézt a vyfotit se. Je to pořádná fuška. Jsou větší, než se zdají a jak jsou kovová, děsně kloužou. Při pózování fotografovi máme co dělat, abychom z jejich naleštěných zadků nesklouzly rovnou na zem. 

Poté, co přejdeme řeku, vidíme tančící dům. Vedeme vážné rozhovory a než se nadějeme, už stoupáme k Vyšehradu. A to je ta pravá chvíle pro to dát si svačinku. Bez nejmenších obtíží sníme kamarádčiny „obrovské“ zásoby. Ještě že jsme jí do toho mluvily, protože jinak by vzala jen polovinu ;-).

Chceme nakouknout do kostela, ale je nám to zakázáno, protože tam právě probíhá křest nebo něco podobného. Nevadí, aspoň si prohlížíme rotundu sv. Martina a čteme si na papíře, který na ní visí, jak to bylo se svatomartinskou husou. Prý to je trest za to, že husy prozradily, že se mezi nimi sv. Martin ukrývá.

Dole pod kopcem hledáme benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Není to taková sranda, jak si myslíme a to ani když máme s sebou mapu a kartografku (nepravou). Naštěstí se před námi jakoby odnikud vynoří právě ve chvíli, kdy to chceme vzdát. Máme totiž i jiné plány. Třeba Galerii Harfu a paní Marii Brožovou, která v ní právě kreslí obraz zvaný Anděl inspirace. Mimo to tam vystavuje všechny své nádherné obrazy.

Asi není třeba dodávat, že se tam nějakou tu hodinku zdržíme a já si koupím hned několik pohledů, ačkoliv nejsou nejlevnější. Ale jsou tak nádherné a nabyté energií a barvama, že nemohu odolat. Tohle byl vlastně důvod, proč jsem do Prahy jela. A tady se loučíme s holkama, které jedou domů, zatímco já v Praze ještě jeden den zůstanu.