Nedělní toulání Prahou (Ne 11. listopadu 2012)

Neděli trávím s holkama… s naší úžasnou partou. Tedy její převážnou většinou, protože dvě kámošky nemohly. Plány udělala ta nejaktivnější z nás. Mně je to v podstatě jedno. V Praze jsem byla třikrát: jednou v multikině na Medvědích bratrech, kteří byli fakt skvělí, a jednou ani nevím kde, naposledy pak na muzikálu Cats, který byl úžasný. A taky jediný, který jsem kdy viděla.

Vyrážíme na Letnou. Naším cílem je Kyvadlo. Turistickou vizitku s ním jsem si kupovat nechtěla, protože jsem se domnívala, že je to něco malého nezajímavého. Ukázalo se, že jsem se mýlila. Od kyvadla je krásný výhled, i když je zrovna mlha a tak trochu sychravo.

Zaujmou nás boty, které visí na šňůře vysoko ve vzduchu. A zdaleka to nejsou jen tenisky. Vyrážíme na Pražský hrad a procházíme místy, která už znám. 

Druhým cílem je Vyšehrad, ale chvilku potrvá, než k němu dojdeme. Jdeme kolem řeky a náhodou vidíme sochu nějakého chlapíka. Samozřejmě k ní musím slézt. Připadá mi nějaká povědomá. Kdopak by to asi mohl být. Jen tak plácnu, že třeba Sri Chinmoy. Kouknu na cedulku a helemese, fakt jo. Jedna kámoška se ptá, jestli ho znám. „No, osobně ne,“ směju se, ale jinak od něj mám Kapky moudrosti… takové ty kartičky ve tvaru vizitek a je jich plná krabička. V různých etnoobchůdcích, čajovnách a na dalších podobných místech je mají nahoru zadní stranou, která je pro všechny stejná. A říkávají, že když si vezmete tu vrchní, nebo kteroukoliv jinou, která vás „přitahuje“, najdete tam poselství přímo pro sebe. 

Také vidíme mimina, která dříve byla na Žižkovské věži. Pochopitelně si na ně musíme vylézt a vyfotit se. Je to pořádná fuška. Jsou větší, než se zdají a jak jsou kovová, děsně kloužou. Při pózování fotografovi máme co dělat, abychom z jejich naleštěných zadků nesklouzly rovnou na zem. 

Poté, co přejdeme řeku, vidíme tančící dům. Vedeme vážné rozhovory a než se nadějeme, už stoupáme k Vyšehradu. A to je ta pravá chvíle pro to dát si svačinku. Bez nejmenších obtíží sníme kamarádčiny „obrovské“ zásoby. Ještě že jsme jí do toho mluvily, protože jinak by vzala jen polovinu ;-).

Chceme nakouknout do kostela, ale je nám to zakázáno, protože tam právě probíhá křest nebo něco podobného. Nevadí, aspoň si prohlížíme rotundu sv. Martina a čteme si na papíře, který na ní visí, jak to bylo se svatomartinskou husou. Prý to je trest za to, že husy prozradily, že se mezi nimi sv. Martin ukrývá.

Dole pod kopcem hledáme benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích. Není to taková sranda, jak si myslíme a to ani když máme s sebou mapu a kartografku (nepravou). Naštěstí se před námi jakoby odnikud vynoří právě ve chvíli, kdy to chceme vzdát. Máme totiž i jiné plány. Třeba Galerii Harfu a paní Marii Brožovou, která v ní právě kreslí obraz zvaný Anděl inspirace. Mimo to tam vystavuje všechny své nádherné obrazy.

Asi není třeba dodávat, že se tam nějakou tu hodinku zdržíme a já si koupím hned několik pohledů, ačkoliv nejsou nejlevnější. Ale jsou tak nádherné a nabyté energií a barvama, že nemohu odolat. Tohle byl vlastně důvod, proč jsem do Prahy jela. A tady se loučíme s holkama, které jedou domů, zatímco já v Praze ještě jeden den zůstanu.