Po 15. prosince, dančí krk na víně
Manžel poráží letošní kůzlátka. Malé hnědé kozičky je mi extra líto, vytvořila jsem si k ní vztah přesně tak, jak se nemá. Jenže to se snadno řekne a hůř dělá. Měla takové laní oči. S dlouhýma řasama. A dívala se na mě jakoby chápavě. Běhala za mnou (dokonce i za mamkou, když jednou přijela) jako pejsek. A náš pes byl vůči ní shovívavější než vůči ostatním. Vždycky všechny zaháněl zpátky do chlívku, když se nám rozutekly, jen tuhle malou nechal pást se venku a vůbec ji nehonil.
Je mi samozřejmě líto i malého bílého Pepy III., ale to není takové. Byl to typický dominantní představitel zvířecí říše. Kdyby to byl člověk, řekli bychom, že je to hajzl, u zvířat je to ovšem normální. Když máte pocit, že se k sobě lidi chovají hůř jak zvířata, pořiďte si kozy, to vás vyvede z omylu. Bílej Pepa vůbec nebyl podobný Pepovi I., který byl hodňoučký a milý, jenže to asi taky bylo tím, že měl špatný nožičky a tak proti ostatním neměl šanci. Zatímco tenhle Pepa byl krásně živený – sourozenec mu zemřel, když mu byl měsíc, takže měl všechno kozí mlíko pro sebe (a nás), navíc byl dost drzý, aby se všude vetřel – přeskakoval ke starým kozám, aby mohl žrát s nimi, a pak se zase vrátil zpátky k malé hnědé, kterou nejspíš (nemám důkaz, ale vše tomu nasvědčovalo) vystrnadil a všechno jí sežral.
Já se celý den matlám s vařením. Původně to měl být oběd, ale nakonec je z toho večeře. To se tak člověk rozhodne, že udělá daňka na víně, ale pak místo opékání masa kojí, místo smažení zeleniny přebaluje. Jednou, dvakrát, třikrát. Jo, malá se po krmení zvládne třikrát vyčůrat během hodiny. Ne vždy, ale občas ano. Pak jdu pomoct manželovi s vytažením zvířete na prádelní šňůry, aby ho mohl lépe zpracovat, a pak se učím podříznout/vykrvit zvíře předtím střelené jateční pistolí. Nicméně jídlo je famózní, i když je hotové až k večeři. Opekla jsem kus dančího krku, pak kořenovou zeleninu a na závěr cibuli. Každé zvlášť postupně v jednom pekáči na sporáku. A pak to všechno sesypala dohromady, přidala půllitru vody a asi stejné množství červeného vína, tři lžičky soli, snad šest lžiček koření na zvěřinu Františka Josefa od Sonnentoru a dusila to asi tři hodiny přikryté druhou stranou pekáče. (Moje první zkušenost s dančím masem. Manžel vyhrál daňka v tombole, kde si koupila jen dva lístky dohromady za stovku, dobrý ne? Ale zpracovat si pouze vyvržené zvíře musel sám, to by podle mě taky každý nezvládl.)
 |
| Vpravo opečené maso a připravená zeleniny, vlevo cibulový základ omáčky |
Út 16. prosince, blbý den se dá zachránit jedině jídlem
Dnešek byl špatnou verzí špatného dne. Kromě péče o malou jsem se k ničemu dalšímu nedostala. A to potřebuju udělat spoustu administrativy, zodpovědět soukromé maily, zkouknout pracovní a taky se zbavit té spousty otevřených záložek/oken v prohlížeči.
Chvililinku jsem sice pletla šátek Groove, ale ten mi pro změnu nevychází, takže jsem z něho taky frustrovaná. Nechápu, kde se mohla stát chyba, když v každé sekci postrádám pár ok. Kdyby to bylo v jedné nebo ve dvou, bude to pochopitelné. Ale že bych se spletla v přidávání všude? Tj. asi pětkrát? To je nějaké divné. Ale zdá se, že v návodu chyba taky není. Nevidím žádná errata.
Vyloupala jsem čokoládičky z adventního kalendáře, který jsem dostala já, protože malá ještě nemůže. A snědla i tu zítřejší! A taky pár Penam vánočních rohlíčků, které mi tu zbyly po sobotní návštěvě. Překvapilo mě, že jsou dobré jako domácí. Možná i lepší než leckteré. A Milka adventní kalendář mě taky překvapil. Opravdová čokoláda bez přidaných nejrůznějších tuků, to cením.
Ale největší radost mi udělala rajská polívka. Nebo spíš omáčka? Podle Florentýny jsem šoupla rajčata na deset minut do trouby pokapaná oliváčem a posypaná provensálskými bylinkami. Na sporáku udělala cibulový základ jak na cibulačku, pak do něj přišoupla rajčata a trošinku protlaku, protože jinak to bylo jalové i po upečení a dosolila. Snědla jsem dva plné talíře, jako bych neměla v plánu dát si matjesy (konečně můžu!!!) nebo dančí na víně, až se vrátí manžel z práce. Zmiňovala jsem, že jsme k němu měli bulgur místo knedlíků a vůbec to nevadilo? Naopak mi celé to jídlo přišlo lehčí a sympatičtější.
St 17. prosince
Čt 18. prosince, oběd a doktoři
K dnešnímu (slavnostnímu) obědu jsem včera upekla kozí kýtu se stejnou omáčkou a další trochou kořenové zeleniny jako na začátku týdne daňka. Ne, že bych se nechtěla rozdělit o daňka, ale předem jsme netušili, že to bude tak skvělé, abych se tím mohla pochlubit, a taky že tchyně nebude mít zrovna navařeno. Všechno proběhlo krásně v klidu, dítě bylo pohodové, na obědě si všichni pochutnali a manželem včera koupená jasmínová rýže se mi taky povedla, i když je malinko lepivější.
Odpoledne vyrážíme na sono kyčlí s malou. Mlha by se dala krájet a brzké odpoledne vypadá jako listopadový sychravý večer. Dnes by bylo ideální pustit si tu dlouhou Vánoční koledu. U doktora nás překvapí fronta a pár, který „špuntuje“ provoz. Jakmile odejdou, jde to už ráz na ráz. Až na to, že nás a ještě jednu paní docela drze předběhne nějaká tyčka s nafrněným ksichtem a zrzkem. I když mě to naštve, nemám chuť se hádat, a tak se do žádných slovních útoků nepouštím. Později jsem za to celkem ráda, protože to taky mohlo být pěkně trapné, kdybych si vynutila své dřívější místo a pak mi třeba nešlo svléknout dítě, nebo by se zrovna pokakalo, nemohla bych najít plínu nebo doklady...
Po sonu máme domluvenou ještě pediatričku. Což je pro nás taktické a příjemné, ale pro malou už je to nejspíš dlouhé. Takže předvádí, jak to vypadá, když je trochu hůř naladěná. Manžel hned říká, že příště bychom rádi přijeli zase rána, že to bývá spokojenější. :-)
Pá 19. prosince, Praha s miminkem je opět náročná
Výlet do Prahy byl opět náročný. Naštěstí už mám čich, nebo spíš oko, na to, kde se dá dobře v klidu nakojit a přebalit miminko. Třeba taková Národní technická knihovna poskytuje skvělé gaučíky, ale i u lékárny pod Letenským náměstím je pěkná recepce se spoustou židlí a dokonce stolem. Milá paní recepční nám nabídla, že nám rozsvítí velké světlo, místo aby jí vadilo, že si tam přebalujeme dítě. V obchoďákách (např. OC Stromovka) jsou často přebalovací pulty na záchodech pro invalidy.
Nafotila jsem pár stromečků a další výzdoby, aby na mě konečně trochu dýchla vánoční atmosféra. Jak jsem pořád doma, mám chvílemi pocit, že přichází jaro a jindy, že nastává takový ten ošklivější říjnový podzim plný mlh. To bylo hlavně včera.
 |
| Miluju vánoční kýč, kdysi jsme se s kamarádem snažili nafotit nejkrásnější vánoční fotky |
 |
| Atmoška v obchoďáku, škoda, že není prostor vyfotit se spolu s miminkem |
 |
| Obchoďák plný světel kazí jen nevkusně červená reklama |
 |
| Vánoční stromeček v Národní technické knihovně s neobvyklými ozdobami |
Večer jsme si udělali tradiční pečení buřtů u tchyně. Snědla jsem kousíček štrůdlu a půlměsíčky, co donesla známá, a pak jsme se zašily dovnitř na přebalování, kojení a náhodou taky ženský rozhovor o plodnosti, věku, dětech, chlapech a rodičovství jako takovém.
V noci sedím u kompu a píšu vánoční deník až do půl dvanácté, protože jindy na to nemám čas. Taky by se šiklo mrknout se odpovědět na e-maily, ale na to taky nemám čas. :-(
So 20. prosince, HTML
Plán pro ráno byl jasný – administrativa na kompu, ale dítě mi usnulo a já se zaprokrastinovala do tvorby sloupců v článku Vánoční rozcestník. Píšu totiž Angeliky vánoční deník už od roku 2017, a když chci mít v rozcestníku jednotlivé odkazy, nechci mít roky jenom tak pod sebou, protože to zabírá spoustu místa a nevypadá to elegantně. Chtěla jsem je rozdělit do tří sloupců. Ovšem z html si toho ze školy už moc nepamatuju. Jednak je to nějaký ten pátek, a jednak se to už možná dneska dělá nějak jinak a lépe, tak jsem to hodila do Googlu a následně pokecala s AI. Vyzkoušela jsem tři čtyři kódy, až jsem byla s výsledkem jakž takž spokojená, jenže první sloupeček byl na výšku jinak odskočený než druhý a bylo to rušivé a neprofesionální. Poprosila jsem ho o opravu vloženého kódu. Nejen, že mi ho opravil, i uvedl, proč problém nastal. Závěr naší konverzace mi polichotil.
Ne 21. prosince, vánoční pečení
Čas na poslední svíčku na adventním věnci. Čas na předpředpředposlední čaj z adventního kalendáře a tu samou čokoládičku. Čas užít si zimní slunovrat s nejdelší nocí pořádným spánkem…
Trošku jsem dnes pekla. Protože to k Vánocům patří a chybělo mi to. S efektivitou práce jsem spokojená. Za odpoledne a večer jsem zvládla čtyři druhy. S výsledky ovšem zase tak moc ne. Buď jsem náročná nebo nevím, co vlastně chci.
- Kokosové tyčinky z kuchařky Snídaně u Florentýny (str. 182) se mi zdají moc sladké a málo kokosové. Ale jinak vypadají lákavě. Ale počkám si na zítra, protože Flo říkala, že je dneska nemám jíst. Dopsáno později: ani zítra to nebylo lepší, na druhou stranu pozítří už jsem si na to zvykla a jedla bych je asi spíš jakou Bounty tyčinku. Rozhodně ne dětem na svačinu s sebou, ale jako přesladkou mlsku se dají. I táta s mámou říkali, že jsou hodně sladké.
- Máslové keksy od Florentýny z té samé kuchařky (str. 191) – mimochodem, přála jsem si ji od Ježíška, abych si ji pořád nemusela přepůjčovávat v knihovně – jsem vylepšila třemi lžičkami koření Alles Liebe (Všechno nejmilejší) od Sonnentoru. Pro jistotu jsem koření nadrtila v hmoždíři. Keksy křupou a chovají se jako opravdické sušenky, tak jsem je honem zavřela do plastové krabice, aby nenavlhly. Hodně voní po růžích, což je pro mě v pohodě. Uvidíme, jak to bude chutnat zbytku rodiny. Asi už jsem nějak vycvičená na bezcukrové období, protože mi připadají taky zbytečně dost sladké.
- Pro manžela jsem chtěla vyzkoušet něco bez cukru, jak jsem o tom psala v článku Vánoce bez cukru. Vybrala jsem hned dva recepty: Mrkvové těsto na 4 způsoby... Udělala jsem pár úprav, jelikož všechnu mrkev jsem použila do daňka na víně na začátku týdne, kdy jsem ještě neměla v plánu péct. Vytáhla jsem si z kyblíku na zahradě první úrodu topinamburů v domnění, že jsou taky dostatečně sladcí. Když je člověk jí samotné, tak i celkem jo, ale takhle v cukroví to asi nestačí. Použila jsem makový olej, který se mi už dlouho plete ve skříni. Takový nepovedený nákup, řekla bych. Těsto je děsně lepivé a přitom rozpadavé, matlavé, tak vytvářím lodičky. Chuťově jsou trochu divný. Malinko nahořklý. Chutnají po oříšcích. Aha, to divný je ten makový olej, už vím. ;-) Sladký nejsou vůbec, skoro bych je přisolila a jedla místo brambůrek, ale není to vysloveně špatný. Nevím, jestli z nich víc udělá cukroví ta moje hodně sladká pomerančová marmeláda. Nebo si je budu moci sníst sama? Spíš muset.
- Další experiment bez cukru jsou
kaštanovékokosové sušenky. Tam jsem se zasekla na tom, že jsem ve spíži našla dvě kokosové mouky, z nichž jsem se o jedné domnívala, že je kaštanová. Ale tu bych stejně někde měla mít. Nepamatuju si, že bych ji spotřebovala. Místo skořice, kterou mám pocit, že máme pořád u tchyně (moc jiného koření nepoužívá a skořici dává do pudinku) jsem použila lžičku afrického koření Essesse. Zajímavě to voní po rumu. Z trouby to vonělo trochu jako jar. Místo rozinek jsem použila křížaly (asi proto je to málo sladké) a místo lískových oříšků směs. Přidala jsem mléko i olej, ale ani v lednici se to nespojilo do použitelného těsta. Snažím se plnit formičky na muffiny, ale myslím, že to stejně bude sypká směs jak do müsli. Ale voní nádherně a zdá se, že chutná líp a trochu víc sladce než ty topinamburové loďky. Nakonec jsem do druhé várky přidala ještě panáka mlíka, uhňácala do formiček a trochu víc to drží tvar. Oběma nám s manželem chutnají víc. Docela by se na to dalo zvyknout.
Večer jsem chtěla odpovídat na maily, které se mi nahromadily ve schránce, ale když nešel internet, psala jsem si bokem blog. Taky dobrý. ;-)
Předchozí díly:
Angeliky vánoční deník (2025), 1. část
Žádné komentáře:
Okomentovat