Následovaly „nezajímavé“ kešky ze série Prochazkova Welka Tura. Mám draka!
Trošku jsem bojovala s tím, že se mnou plánovaný krátký výlet na pár kešek dost protáhl a já s sebou neměla žádné jídlo a snad jen půl litru vody, což mi v tom vedru nepřipadalo bezpečné. A tak jsem, když mi je nabídl, snědla Erebimu alespoň nějaké tyčinky. Suché, nesuché, byl hlad!
Následovaly další „nezajímavé“ kešky ze série Prochazkova Welka Tura, moje označení 8, 9, 10, 11, 17, 18, 19 a 20, které ale tentokrát znamenaly pokračování směrem k odlovu Želvy. Nejvyšší metě, na kterou mířil Erebi od samého začátku.
Na večeři jsme si došli na pizzu. Vybrala jsem sýrovou a dali jsme si ji napůl. Kupodivu po celém dni bez jídla, jsme ji nedokázali sníst, i když byla dobrá. Zato jsme každý vypili nejmíň litr tekutin. Pak se nám už šlapalo o poznání hůř. Kromě toho jsem si vzala ty úplně nejblbější boty, které jsem doma mohla vytáhnout (omylem ty tzv. na doma nebo do garáže), které měly dole v podržáce žraloka. Takže ačkoliv se mi za Francii s neuvěřitelnými převýšeními a túrami nepodařilo udělat ani jediný puchýř (a to jsem na radu kolegy nakoupila gelové náplasti), za dnešek se mi povedl na každé noze nejmíň jeden a ještě měsíc to nevypadalo nic moc, což mě dost štvalo.
Erebi sice původně plánoval dojít až kamsi na Okoř, ale nakonec se rozhodl, že zamíříme do Libčic nad Vltavou, odkud se do Prahy dostaneme pohodlně vlakem. Kešky zde byly opravdu krásné!
Největší vzrůšo představoval Hmyzí hotel, do kterého jsme se nemohli dostat, protože ho nejspíš někdo svou hrubou silou použitou při otevírání poškodil, a tak jsem udělala to, co se osvědčilo již ve Francii. Pletací jehlice posloužila jako drobňoučká páka. Byla jsem velice opatrná, protože se jednalo o stříbrnou Addi, které nejsou zrovna nejlevnější.
Domů jsem dorazila až za tmy někdy večer a totálně unavená (ale dokonale šťastná) jsem šla spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat