Přátelství bylo moje květnové téma. Myslela jsem si, jak se v téhle oblasti posunu a nic moc se nestalo, i když... Začalo to tak, že jsem si uvědomila, že mezi prací a rodinou už není nic moc dalšího kromě trochy pletení. A tak jsem začala přemýšlet co s tím udělat. Když mrknete na můj článek Kurz time managementu a kolo života, můžete díky němu identifikovat oblasti, které jsou důležité pro vás a rozvíjet je ve svém vlastním projektu štěstí.
Tak tedy, přátelství je jedna z věcí, která u mě dlouhodobě strádá. Co s tím? Nechtělo se mi začínat čtením knih, jak si najít přátele. Můj hlavní problém netkví v tom, že bych se neuměla spřátelit, dokážu se bavit s kdekým a ledaskde, potíž je, že to pro mě není přátelství. Lidí, které považuji za přátele je poměrně málo a navíc si nejsem jistá, jestli za přátele považují i oni mě. Nebo jsem pro ně prostě jen známá, chvilkové rozptýlení.
Značná část mých přátel z dětství (odmítám říkat mládí, do padesáti je to furt první půlka života, doufejme) bydlí daleko a moc se nevídáme a přitom jsou to vlastně moji nejbližší. Jenže když je mi úzko, těžko si s nimi můžu vyměňovat rady, postěžovat přes mobil nebo jiné sítě. Chtěla bych si sednout na obědě a říct: „Ty, Veru, víš, co se mi včera stalo?“
Naštěstí mám pár lidí i v Praze, ale dost to souvisí s prací, takže v případě odchodu na mateřskou nebo změně práce mám opět vážný problém. Což je poněkud stresující. Moje první myšlenka byla, že s tím nejde nic dělat – bydlím v Zapadákově, mám málo času (jako každý) a nechci to být jenom já, kdo se snaží udržovat přátelství a pořád někomu psát, volat a podobně. Naštěstí Gretchen měla trochu optimističtější pohled.
- Začala tím, že aktualizovala svou tabulku s kontakty, aby věděla, kam se komu ozvat, když mu chce popřát k narozeninám. Překvapilo mě, koho všechno jsem ve své tabulce našla já. Lidi, jejichž jména mi už téměř nic neříkají. Podobně je to se jmeny v telefonu. Občas ani netuším, kdo se pod nimi skrývá. Má smysl se těmto lidem ozvat? Pokud jste s nimi dříve měli dobrý vztah, za pokus to stojí. Třeba z toho nic nebude, třeba večer plný vzpomínek a třeba i něco víc.
- Napadlo mě udělat si mapu nejbližších přátel do deníku. A nějak pravidelně se s nimi zkusit spojit. Udělat si na ně čas. Zavolat. Stavit se. Zajít na oběd. Napsat. Samotnou mě překvapilo, kolik lidí považuji za blízké. Gretchen cituje Woodyho Allena: 80 % úspěchu je dostavit se. Na webu jsem našla jiný závěr: „dorazit tam, kam máte“, ale vyjde to v podstatě nastejno. Hlavní je ta odvaha vylézt po Covidu z ulity a trochu se snažit a chodit do společnosti.
- Najít si nějakou sociální skupinu (offline). Třeba nějaký nový nebo starý koníček. Malování, pletení, deskovky... nebo třeba zahrádkáři. Psycholožka mi radila, ať je to ideálně poblíž místa bydliště. Právě kvůli tomu, že do práce to mám daleko a z nějakého dýchánku v Praze musím utíkat brzy, aby mi ještě jel autobus.
- Být tolerantní a shovívavě hledat vysvětlení, proč někdo přišel pozdě, neumí si udělat čas na narozeninovou oslavu a podobně.
- Ještě mě napadlo víc se angažovat online. „Zprovoznit“ svůj instagramový profil a přidávat pravidelně (min. jednou týdně) nějaké články i na Facebook.
- A z toho všeho plyne, že se snažím být víc Yes woman. Tím myslím vyrazit na akce, kam se mi třeba tak úplně nechce, kvůli pohodlnosti, touze se pořádně vyspat a dalším podobným výmluvám. Jen namátkou zmíním:
- 16. ročník MultiFestu, MultiAwards, kde se promítali nejlepší studentské výstupy (filmy, animáky a dokumenty) z uplynulého semestru na Katedře multimédií Fakulty informatiky a statistiky na Vysoké škole ekonomické v Praze. Nejvíc se mi líbil snímek Zlatá hodinka.
 |
| Páska na ruku |
- Dva večírky pro zaměstnance, přičemž jeden byl spíš pracovní, protože se jednalo o sdílení know-how a druhý přátelský pokec s výborným rautem před létem. Dala jsem si tataráček, matjesy (fakt tam byl rybičkový salát) a první letošní meloun!
- Oslavy narozenin „neznámých“ lidí: letos oslavila tchyně a její švagrová kulaté narozeniny. Nejdřív jsem se moc netěšila, protože to byly celodenní povídací akce se spoustou lidí, které neznám a nemám si s nimi co říct, ale nakonec se ukázalo, že si člověk může najít někoho zajímavého a vykládat si s ním.
- Trochu horší byl Světový den pletení na veřejnosti, ale díky němu jsem šla na Veletrh vědy, kde to bylo fajn.
- Krajkářské trhy. Už jsem na nich nebyla celou věčnost. Rozhodně mě lákaly samy o sobě, ale jet o víkendu do Prahy považuji za hrozné zlo. Jsem raději doma se zvířátky na venkově. Ale nakonec to bylo samozřejmě fajn a byla jsem ráda, že jsem vyrazila. Užila jsem si zábavu, pořídila nové šaty a našla novou známou.
- Stejně to dopadlo i na dvou posledních pletacích dýcháncích. V podstatě jsem si dala předsevzetí, že nevynechám ani jeden. Na každém jsem potkala jednu zajímavou paní. Nemusí z nás být kamarádky do konce života, ale i tak je povznášející poznat někoho nového se stejným zájmem a třeba se od něj něčemu přiučit. Gretchen psala, že na každé akci chce poznat nové lidi. Už nevím, jestli tři nebo jí stačí jeden. Mně určitě stačí. Což mi připomíná, že jsem zapomněla zmínit, že jsem potkala zajímavou holku na tom druhém zaměstnaneckém večírku. Dělá doktorát a zná našeho psa ještě z doby, kdy byl v útulku, i když přímo jeho nikdy nevenčila.
Svět je malej a plnej zajímavejch lidí. Jenom nesmíte sedět doma.
Žádné komentáře:
Okomentovat