Jestli to správně počítám, byla jsem už posedmé v Praze. A pořád je tam co k vidění. Až mě to samotnou překvapuje. Už je to zase skoro měsíc a já vám o tom ještě nestihla napsat. Tak jdu na to. :-))
Do Prahy jsem vyrazila ve čtvrtek 7. listopadu. Ne, že by to bylo nějak zvlášť zajímavé datum, šlo spíš o to, že jsem dříve nemohla, protože v pondělí učím, v úterý mám paličkování a ve středu večer kreslení. Takže v 7:08 už jsem ve vlaku a hurá na Prahu. Tenhle mám zvláště ráda, je to ona speciální dé jednička, která cestou nikde nestaví, takže jsem v Praze za dvě hodiny a třicet pět minut. Sotva jsem se pohodlně usadila, zjistila jsem, že tentokrát budeme mít zpoždění, protože ta rychlejší trasa přes Českou Třebovou je právě opravovaná nebo tak něco, takže pojedeme přes Havlíčkův Brod a tím pádem nabereme dvacet minut zpoždění. Nevadí, není kam spěchat. Vytáhnu si knížku a budu si spokojeně číst. Sedadlo jsem si zamluvila v tichém oddíle, což je, jak s překvapením zjistím tam, kde sedím vždycky – v dlouhém vagóně plném sedaček, který mi svým interiérem tak trochu připomíná letadlo.
Protože jsem toho moc nenaspala, byla jsem taková chcíplá a spíš jsem měla chuť se někde natáhnout, než pobíhat po Praze se svým velkým batohem – příště si budu pamatovat, že méně (oblečení a věcí) znamená více (možností a zábavy). Navíc mě dost bolela hlava. Nejspíš proto, že jsem včera moc nepila. Ale aspoň jsem se podívala do Galerie pastelka (ještě pořád nevím, jestli má být to P velké nebo ne) a do Luxoru na Oshovy karty. Sice stojí o tři stovky míň než normálně, ale stejně je to dost drahé. A možná i zbytečné, když znám levnější způsob…
Večer jdeme na návštěvu za kámošem, což je úplně senzační, ačkoliv jsem nepočítala s tím, že nám nachystá večeři – běžně u kamarádů (chlapů) dostane člověk tak maximálně brambůrky a oříšky! – takže jsem na misku těstovinového salátu koukala poněkud překvapeně. Ale byl úžasně dobrý, což mě opět utvrdilo v tom, že chlapi jsou asi největší motivace. No vážně, nebýt to od něj, určitě bych si salát nevzala. Studené těstoviny ráda nemám, brrr. Ale on je prý tak úžasný kuchař, že jsem to riskla a byla jsem mile překvapená, jak dobře to chutnalo. Ani ty těstoviny mi tam nevadily. A navíc, když jsem se nedívala, udělal flambované banány jako dezert. Hned mi bylo líp.
Do Prahy jsem vyrazila ve čtvrtek 7. listopadu. Ne, že by to bylo nějak zvlášť zajímavé datum, šlo spíš o to, že jsem dříve nemohla, protože v pondělí učím, v úterý mám paličkování a ve středu večer kreslení. Takže v 7:08 už jsem ve vlaku a hurá na Prahu. Tenhle mám zvláště ráda, je to ona speciální dé jednička, která cestou nikde nestaví, takže jsem v Praze za dvě hodiny a třicet pět minut. Sotva jsem se pohodlně usadila, zjistila jsem, že tentokrát budeme mít zpoždění, protože ta rychlejší trasa přes Českou Třebovou je právě opravovaná nebo tak něco, takže pojedeme přes Havlíčkův Brod a tím pádem nabereme dvacet minut zpoždění. Nevadí, není kam spěchat. Vytáhnu si knížku a budu si spokojeně číst. Sedadlo jsem si zamluvila v tichém oddíle, což je, jak s překvapením zjistím tam, kde sedím vždycky – v dlouhém vagóně plném sedaček, který mi svým interiérem tak trochu připomíná letadlo.
Protože jsem toho moc nenaspala, byla jsem taková chcíplá a spíš jsem měla chuť se někde natáhnout, než pobíhat po Praze se svým velkým batohem – příště si budu pamatovat, že méně (oblečení a věcí) znamená více (možností a zábavy). Navíc mě dost bolela hlava. Nejspíš proto, že jsem včera moc nepila. Ale aspoň jsem se podívala do Galerie pastelka (ještě pořád nevím, jestli má být to P velké nebo ne) a do Luxoru na Oshovy karty. Sice stojí o tři stovky míň než normálně, ale stejně je to dost drahé. A možná i zbytečné, když znám levnější způsob…
Večer jdeme na návštěvu za kámošem, což je úplně senzační, ačkoliv jsem nepočítala s tím, že nám nachystá večeři – běžně u kamarádů (chlapů) dostane člověk tak maximálně brambůrky a oříšky! – takže jsem na misku těstovinového salátu koukala poněkud překvapeně. Ale byl úžasně dobrý, což mě opět utvrdilo v tom, že chlapi jsou asi největší motivace. No vážně, nebýt to od něj, určitě bych si salát nevzala. Studené těstoviny ráda nemám, brrr. Ale on je prý tak úžasný kuchař, že jsem to riskla a byla jsem mile překvapená, jak dobře to chutnalo. Ani ty těstoviny mi tam nevadily. A navíc, když jsem se nedívala, udělal flambované banány jako dezert. Hned mi bylo líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat