Zpočátku jsem se o organizaci rozlučky pokoušela sama, ale měla jsem toho hodně v práci (však vidíte, jak nestíhám blog :-() a nějak se mi to nedařilo. Nechtěla jsem jít na procházku a pak si dát jahody s čokoládovou fontánou. To můžeme udělat i až nám bude osmdesát. Chtěla jsem něco trochu nezapomenutelného, něco nového, zajímavého.
 |
| Bride to be podvazek |
Pak si vzala organizaci na starost moje svědkyně. V práci jí totiž řekli, že to patří k povinnostem svědka. No, to už jsem zapomněla. Před rokem, když mě přítel požádal o ruku, jsem si myslela, kolik si toho o svatbě a organizaci přečtu, než se pustím do plánování, a jak vás pěkně provedu všemi přípravami. A pak zase přišel Covid a lockdown a bylo toho tolik, že pořádně nešlo plánovat. Divím se, že se nikdo nechopil příležitosti a nevydal knihu (aspoň online), jak plánovat svatbu v době uzavření. To se to totiž machruje, jak máte navštívit jednotlivé hospody a ochutnat jejich jídlo, zamluvit fotografa a kapelu rok předem a několik měsíců dopředu zjistit víceméně finální počet svatebčanů, když vůbec nikdo neví, co za rok bude, jestli budeme moci vyjet mimo obec/okres, jaké testy či očkování budeme potřebovat, kolik lidí bude povolených... a v únoru v rámci Covidu mě napadlo i jestli tou dobou budeme na živu.
Program se docela dost vyvíjel a domluvily jsme se, že záleží hlavně na mně a budu do něj zasahovat. Ne nijak razantně, ale před lety se mi líbila kámoščina rozlučka, takže jsem si říkala, že by bylo fajn taky zajít na jídlo – u toho se seznámit a pokecat – a taky si jít zatančit. Tenkrát jsme byly v Lucerně až do pěti do rána. Tak jsem schválně mrkla do historie a ono to bylo už v roce 2016 (zde je úvodní článek).
Na druhou stranu jsem nechtěla žádné podivné ujeté úkoly. Teda dárečky za ně by byly fajn – miluju dárečky – ale myslím, že v mém podání by ty úkoly taková sranda nebyly, to tenkrát vyšlo shodou okolností s kámoščinou povahou, která to brala vážně-nevážně, tedy snažila se je za každou cenu splnit a přitom se z toho nehroutila.
Nakonec jsme to udělaly tak, že jsme se ráno sešly na náměstí I. P. Pavlova a šly posedět, pokecat a počkat na ostatní do Grébovky (park v Praze). Schovávaly jsme se ve stínu a koukaly na jezírko. Byla to taková pěkná pohodička. Nakonec jsme místo sedmi byly jen čtyři, jedna totiž jela na neočekávanou dovolenou (Nelze mít za zlé, když se vloni podívala do Vietnamu jen na letiště, pak ji otočili a poslali zpět, protože měli strach z Covidu. Přitom ale její dlouho dopředu zamluvený let byl den před oficiální uzávěrkou, kterou naplánovali velice rychle na poslední chvíli), druhé zemřel strejda a třetí bylo špatně, takže doma zůstala ležet.
Na oběd jsme šly do mexické restaurace Las Adelitas v Americké ulici. Daly jsme si jahodovou margaritu (ne pizzu, ale koktejl! :-)). Znám ji jen z doslechu od té kamarádky, která jela na dovolenou. Ta je totiž na rozdíl ode mě opravdická pražačka a pařmenka.
Jako pro Čecha je pro mě těžké zorientovat se v těch jejich mexických jídlech: tacos, nacos a quesadillas, když jsou to všechno tortilly s něčím, takže jsem vybrala jedno z toho a dala si ho ve verzi mix různých druhů. Bylo to fajn, ale asi jsem čekala víc. Nebo to bylo tím, že jsem se předtím trochu nacpala hroznovým vínem?
Každopádně z jedné ubohé margarity fresa jsme se trochu picly a musely jsme se smát, když se kolem producírovala jiná rozlučková skupinka. Nevěsta měla krátký závoj a balónek ve tvaru penisu a pořádně jim řvalo rádio. Ano, asi už jsme trochu staré, tohle by pro nás nebylo. Na nás moc nebylo poznat, že je něco jinak. Holky se sice domluvily, že budou laděny dofialova a já měla připravené bílé šaty, ale v tuto chvíli byly v batohu a já zářila svou kolovou neonovou sukní, kterou jsem došívala na poslední chvíli, protože jsem se s ní chtěla pochlubit hlavně kamarádce, která nakonec odřekla ze zdravotních důvodů. A k tomu jsem náhodou vzala tmavě fialové triko, protože v růžovém, které by k ní sice taky šlo, bych vypadala jak rybka neonka.
Během oběda jsem si konečně mohla rozbalit balíčky, které mi kolegyně dala ve středu a říkala, že mám s jejich rozbalením vydržet až do soboty. Na taštičce bylo připnuté srdíčko s nápisem Bride to be. Připnula jsem si ho na tričko a chodila s ním celý den. S růžovými brýlemi se stejným textem to moc nevyšlo. I když se přes ně dalo dobře koukat, byly obrovské a hrozně mi padaly. Takže jsme je využily jen na pár fotek. A pinetky do vlasů? Ty jsem využila i na svatbě, protože jsem k nim měla přidělané kytičky k šatům vyrobené přímo od švadlenky.
A pak už se šlo tančit! Domluvily jsme se, že zajdeme na lekci salsy. Měly jsme si vzít boty s podpatky, šaty a dobrou náladu. Tak boty s podpatky se nám podařily jen dvěma, ale ve výsledku to nebylo tak špatné tancovat bosé, aspoň holky říkaly. Já boty měla. Na bolest hlavy jsme zapomněly všechny, protože nás veselá a sexy lektorka strhla svým nadšením a aktivitou, že na nějaké pofňukávání nebyl čas. Všechna čest, protože myslím, že jsme se jí tam zrovna potkaly dost netypické účastnice. Jedna hezčí než druhá, pravda, jenže taky jedna víc plachá než druhá. Jedna si myslí, že má malá prsa, druhá nevzhledné nohy, třetí možná pochybuje o svém pozadí a čtvrtá snad úplně o všem. Podstatné je, že tanec v němž se při první části jakoby nabízíte a při druhé říkáte tělem „ale kdepak, nedám“, neodpovídal povaze ani jedné z nás. Takže poté, co jsme se aspoň jakž takž vyrovnaly s naší plachostí, nám to myslím začalo jít líp. A vlastně to byla i legrace. Většinu času jsme tančily sólo, což je fajn, protože to nikomu nekazíte a nikdo to nekazí vám, a pak taky chvilku v párech, což byla taky legrace. A já si tak zároveň vyzkoušela svatební boty. Tančilo se v nich dobře!
Pak jsme se ještě malinko prošly a vyrazily domů.
A večer? Vzala jsem družičku k nám na statek a šly jsme (už skoro po tmě) hrabat seno, protože to vypadalo, že by mohlo zmoknout.
Protože jsem s tím celý den počítala, ani mi to nevadilo. Vlastně jsem z toho měla dokonce srandu. Tohle na své rozlučce určitě nikdo z mých známých nedělal!
Žádné komentáře:
Okomentovat