Se seriálem Na statku jsem se teď trochu zasekla. Teda zasekla jsem se celkově s psaním, ale s událostmi ze statku to bylo ze dvou důvodů: První byl stejný jako u ostatních článků, a to moc událostí v životě, takže jsem je nestíhala zachycovat a váhala, co vlastně zachytit chci, případně co z toho, co je zachyceno, chci zveřejnit. A druhý byl ten, že poslední události mi tak trochu začaly připadat, že bych spíš mohla otevřít seriál Pohřební služba na statku. Když totiž člověk vypíchne určité body, vypadá to, že se nám se zvířátky vůbec nedaří. Jenže to bych nebyla já, kdybych se smířila s tímhle pohledem na věc. Copak snad matka, jíž onemocní dítě (třeba chytne rýmu, ale klidně i angínu), usoudí, že je špatná matka, udá se sociálce a požádá o odebrání dítěte do sociálního ústavu, kde se mu dostane odborné, a tudíž lepší pomoci?
Myslím, že u nás je to podobně. Děláme, co můžeme s tím, co máme k dispozici.
Ale to jsem odbočila, k tomu, co se u nás dělo (z loňska už víte o čmelícíche, bílých slepičkách ulovených liškou, mrtvém Karlovi), se možná vrátím později, teď k tomu aktuálnímu. Návrat z dovolené mě pobídl, abych zase konečně začala pořádně psát. Když nic jiného, aspoň proto, že mě to baví.
Návrat z dovolené byl letos už druhým, takže už jsme měli určitou představu, jak na náš odjezd a příjezd zareaguje pes. Líp, než jsem se obávala, žral! Jasně, nebyl zrovna nadšený, když jsme odjížděli, nicméně při příjezdu byl mnohem méně vlažný než obvykle. A protože tahle dovolená byla trojnásobně delší, i vítání odpovídalo době odloučení. Netušila jsem, že je to pro mě tak důležité, ale zřejmě ano.
Náš pes na nás neskáče, se čtyřiceti kilo by to ani nebylo žádné potěšení, ale vrtí ocáskem a tulí se k nám. Až mě málem povalil. Ale bylo to tak roztomilé! Takže dnes bylo mazlení psa hlavní náplní dne.
Samozřejmě si přišel svou polívčičku přihřát i Felix. Taky se mu stýskalo, takže se mi okamžitě cpal na klín. A hned předl. A chodil za mnou jako pejsek všude, kam nemohl pes.
Nejvíc nás ale přivítaly melouny. Vyrostly! Naprosto nepochopitelný úkaz. Člověk to pořád zalévá, je vedro, pleje to a kde nic tu nic. No, i ta trocha zeleně se hodí, sežerou ji kozy a bude, chlácholila jsem se. Pak odjedeme, já se třesu, že mi tu všechno chcípne, protože stačí, že chceme po známých krmení zvířátek, ještě je žádat o zalévání dýní, melounů, měsíčků, rajčat... A když se vrátím, najdu pět malých zelených melounků. Zasadili jsme žluté, takže by neměly dorůstat takových rozměrů a snad ještě stihnout dozrát, jestli třeba do konce září nebudou mrazíky a udělá se ještě několik teplých slunečných dní. (O mých melounech jsem psala tady –loňské sazeničky melounů, letos vypadají stejně, jenom jsem nezdokumentovala, a tady – semínka zasetá rovnou ven nevzešla. P. S.: A vím, že to zní dvojsmyslně, ale to většina povídání o kozách taky. ;-))
 |
| Najděte melouny |
Žádné komentáře:
Okomentovat