Máme dvě kůzlátka: vykastrovaného mazlivého kozlíka s přátelským výrazem a rohatou kozičku s každým ouškem jinak velkým. Jedno má stejně jako kozlík velké a svěšené po tátovi, burském kozlíkovi Hektorovi, a druhé je menší, zakrnělé. V tom se jí tvoří ušní maz, který vždycky ztuhne v malou hrudku a já jí ho můžu snadno a opatrně vyndat pinzetou.
Strakatá malá koza je srandovní. Růžky má po tátovi, ale jinak je to maminčin mazánek, nebo spíš by chtěla být. Pořád se snaží běhat za mámou a ještě teď by ráda pila mlíčko. Hnědou Lízu to ale nějak nebaví, a tak ji musím podržet za obojek, který má právě kvůli dojení, když chci, aby se malá napila.
Je to trochu paradox, protože člověk se snaží kůzlátka co nejdřív odstavit, aby měl údajně velmi zdravé kozí mléko pro sebe. Jenže když v červenci chytly některé kozy průjem a nic nepomáhalo, ani injekčně podané léky od veterináře, začali jsme kromě krmení senem přistrkovat malou k mámě v domnění, že by mateřské mléko mohlo být nápomocné. A vyplatilo se. Malá se krásně kulatí a já se zase můžu radovat, že dělá skopičiny. Třeba spí v kolečku na krmení.
 |
| Oblíbená kozí pohovka |
P. S.: Malá je opravdu chytrá. Ví, že ji stará koza nechce dát mlíčko, ale že když zrovna žere, nemůže tím zadkem tolik kroutit, neodbíhá a to, že ji sem tam uhodí kopýtkem do hlavy zrovna neřeší. Klekne si na kolínka a pije a pije, dokud to jen trochu jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat