Co by šlo bývalo udělat jinak (a lépe) na mojí svatbě?

Přemýšlela jsem, kterým článkem o svatebním šílenství začít a napadlo mě, že tímto. Ono by se toho dalo celkově napsat docela dost, ale nevím, kde začít. Takže je to úplně stejné jako s plánováním. Všechno souvisí se vším a točíte se v kruhu. Mohla bych si projít deníky, úkolníčky a poznámky a objevila bych spoustu zajímavého materiálu, který bych mohla zpracovat. A taky bych se k tomu nikdy nemusela dostat. 

Proto jsem se rozhodla začít tím nejjednodušším. Něčím, co napíšu jen tak z hlavy. Nemusím dohledávat žádné podklady, fotky, nic. Stačí se jenom zamyslet.

• Nestresovat. Kolem všeho se dělalo moc velký haló, všichni plašili (tchyně, švagrová a ve výsledku i já s manželem) a přitom všechno nakonec dopadlo dobře, i když jsme všechno dělali úplně jinak, než se má. Třeba místo i dort jsme si zamlouvali až docela pozdě. Jelikož za hlavní zdroj stresu považuji tchyni, která občas měla pocit, že je to asi její svatba, tak jsem už na začátku měla přijít s tím, že si to vymyslím, zorganizuji a pro ni to všechno bude překvapení. Takže by sice byla v šoku z toho, kdo kde jak sedí, ale nemusela by dva týdny (nebo měsíce?) předem rozdýchávat, že místo jednoho velkého účka budeme mít spoustu menších kulatých stolů. A vůbec všechny ty obavy, jestli bude dost kafe, dortů, jídla... To je přece na domluvě s firmou zajišťující občerstvení. Ona ani já nemáme nejmenší ponětí, kolik takový svatební host stláská během jednoho odpoledne masa. Nebo čím ho potěšit, je-li vegetarián.
• Chtít víc fotek z večírku a tance a pro tchyni i z oběda (její příbuzenstvo). Pravdou totiž je, že spousta fotek zahrnuje gratulující před kostelem, což je sice roztomilé, ale většinou z těch lidí stejně není moc vidět. S tím souvisí i další bod. Omluvou je, že na večírku moc fotit nešlo, protože jsme se hodně hýbali a byla tam dost tma (říkala jsem to celou dobu), takže udělat nerozmazané fotky bylo pravděpodobně dost obtížné. Navíc já stejně na fotkách s bleskem vypadám příšerně.
• Pořídit si – jmenovat organizátora, který by tomu šéfoval a řekl by, kdo kdy kam pojede a co bude dělat. Jak se tchyně se vším dost snažila pomáhat, organizovat, zařizovat – to abyste věděli, že jí neupírám zásluhy a jen pro info: mám ji ráda, i když si na ni právě v článcích o svatbě asi dost smlsnu (nebo to vynechám), tak právě jako organizátor se nakonec ukázala úplně na baterky. Neřekla nikomu vůbec nic. Možná někdy předem telefonicky pokecat, to mohla, ale že se pak půlka příbuzenstva sebere a místo v krásné nazdobené koloně, na které tolik trvala, odjedou na oběd předem snad o dvacet minut, a tudíž nejsou na žádných skupinových fotkách, to je trochu chybka.
• Stačilo by mnohem míň kytek a v kostele jen jedna, před ukradeným obrazem. S kytkama jsme se nechali unést myslím úplně zbytečně. Teda byly krásné, ale bylo jich zbytečně moc. Já si původně myslela, že na svatbě má být jen jedna kytice a to ta moje, nevěstina. A možná ještě něco do klopy ženichovi a svatebčanům. Ale pak se ukázalo, že na hostině taky něco bývá, kostel se obvykle taky trochu zdobí, obě maminky novomanželů mají svoji kytku a něco se šoupne i tatínkům a svědkům.
• Večer nemuselo pršet. Naštěstí jsme právě z tohoto důvodu plánovali večírek uvnitř. A taky proto, že nikdo nestojí o upozornění na hluk, komáry, střevíčky zapíchnuté v blátě a tak. Jinak já bych to klidně udělala u nás na statku. Ale jenom v menším množství svatebčanů. Což je ostatně taky otázka – mohlo jich být klidně míň (= hlavně ti moji), ale ten zbytek vlastně vůbec nevadil, i když to byli nudný patroni, jak jsem se od začátku bála. Na druhou stranu Doyle prý měl na své svatbě s druhou ženou Jean Leckieovou dvě stě padesát hostů. Jenže on se tou dobou nemusel obávat, že stát nařídí svatby v deseti patnácti lidech kvůli Covidu. V březnu 2020 dokonce platilo, že svatba byla možná pouze v rámci okresu, takže by ani moji rodiče možná nemohli přijet.
• Kdyby se přátelům s dětmi podařilo nechat prcky doma, mohli si to taky víc užít. Ale taky to nebyl problém. Čekala jsem nějaké nesnáze: uřvané neposlušné děti a rodiče divící se, proč by někomu mělo vadit, že řvou, to je přece normální. Oni si jen hrají. Tak nic takového se naštěstí nekonalo.

Myslím, že je vám tedy jasné, že moje svatba byla dokonalá. Nebo téměř dokonalá. Protože rozhodně bylo snazší popsat těch pár detailů, které by mohly být ještě lepší, než vypisovat všechno, co se povedlo. To jsem se rozhodla nechat do ostatních samostatných článků.