Kozí stádo

Jak jsem teď byla delší dobu unavená a pořád doma, říkala jsem si, že bych si mohla udělat trochu času na pozorování toho, co se u nás děje. Ne, že by mi docházela témata na statkářské články, ale nejzajímavější věci člověk objeví, když se dívá. A tak jsem si sedla na lavičku a dívala se na pasoucí se kozy. 

Nic moc zajímavého se nedělo. Zjistila jsem jen to, co jsem věděla už z dřívějška: Percy, náš nejmladší, zlobí Pepíka. Byť je Percy menší, užívá si, že Pepa je malinko postiženej: má problémy se zadníma nožičkama, a když utíká nebo dělá nějaké nepředvídané pohyby, vždycky upadne. Percy mu k tomu ochotně napomáhá tím, že se na něj snaží vyskakovat. Párkrát jsem ho přistihla i při simulování kopulačních pohybů, ale vzhledem k tomu, že jeho táta – kozel Hektor – s ním nemá sebemenší problém, je na podobné akce Percy ještě moc malej. 

Lízino jediné letošní kůzle: Percy

Pepík řeší obtíže s mladším bráchou svým typickým klidným nekonfliktním způsobem: stoupne si ke zdi nebo k plotu, aby měl větší stabilitu. A pokud možno i do rohu, aby mu nebylo možno skákat na záda. V takovou chvíli je mi líto, že je to takovej hodnej malej vykastrovanej kozlík (hňupík). Percy by totiž potřeboval dostat pořádně za uši. Jenže on je pěkně mazanej, na malou kozu to moc nezkouší, protože ta se hnedka otočí a trkne ho. Ne, že by měla nějakou větší sílu, když je skoro stejnej prcek jako on, ale má růžky a kuráž. Možná i proto ji stará hnědá Líza považuje za hrozbu, a jakmile ji vidí, hned ji žene pryč. Od sebe i od malého. Občas ho plácnu, když vidím, jak trápí Pepíka. Když jsem to viděla poprvé, zcela bez efektu jsem mu vynadala a vysvětlila, že za své chování skončí na pekáči. Ale nic si z toho nedělal.