Vloni jsem psala o stříhání kozích paznehtů počátkem března, ale vzhledem k tomu, že to patří do mého seriálu Na statku, je možné, že se reálně odehrálo o něco dříve. Tomu se chci letos vyhnou tím, že vám hned na úvod prozradím, že jsme se stříhání věnovali v neděli 27. 2. 2022. Bylo to rychlé a překvapivě v pohodě, především u obou starých koz. Nemečely, necukaly se. Možná na tom má svůj podíl i to, že jsou březí. Hektor dělal trochu cavyky a snažil se uhnout, ale i tak to šlo.
Největší drama předvedla malá kozička, která sebou škubala, házela, vyhazovala kopýtkama a už u druhé nožičky mečela takovým tím srandovním způsobem, že má úplně otevřenou tlamičku a jazyk vystrčený daleko dopředu. Krásné zvučné: „Méééééééééé,“ se neslo celou zahradou. Vtipné bylo, že když jsme pak stříhali ostatní, přišla se vždy podívat, najednou hrozně kamarádská a zvědavá.
Nutno podotknout, že já se stříhání účastním pouze tím, že držím. Jednak to vyžaduje trochu síly – musíme naostřit nůžky, už to není nic moc – a jednak je potřeba to trochu umět, aby člověk nestříhnul zvířátko moc.
Ani Pepík, druhé loňské kozlátko, si nevedl moc statečně. Rozhodli jsme se pro stříhání vleže, ale i tak se snažil kopat, a když to nešlo, aspoň se tvářil, že flémuje, nebo že je v posledním tažení, nevím.
Úplně nejhorší to bylo s loňským beránkem, ten to asi taky zažil poprvé. Zatím není moc zvyklý nechat nás k sobě přiblížit, takže jsme ho chytli až v chlívku. Naštěstí má již dříve nasazený obojek. Nejdřív se trochu vzpouzel, ale pak se mu podařilo postavit na zadní a to už vůbec nebyla prča. Ještě že jsme na něj byli dva. Takže se nakonec taky odehrávalo stříhání vleže. To už pak držel, jako beránek.
Žádné komentáře:
Okomentovat