Time management jako duchovní úkol

Název tohoto článku kopíruje název knihy, kterou právě čtu kvůli přípravě skript, jež bych měla s kolegyní napsat. Kniha mě už dávno zaujala svým názvem a snad jsem i vytušila její poněkud netradiční přístup. 

Jedním z autorů je benediktinský mnich Anselm Grün, jež do problematiky plánování vnáší i trochu náboženství. Připouštím, že lidem, kteří nejsou věřícími, by se to nemuselo tak docela snadno číst, neboť sem tam vyzdvihuje náboženství až příliš. Na druhou stranu je třeba autorům přiznat jistou nestrannost a zájem i o ostatní náboženství (např. buddhismus) a zajímavým způsobem pojatý problém řízení času, resp. sebe v čase. Ačkoliv jde částečně o filozofování o tom, jak nakládat se svým životem, kniha spíše vede k zamyšlení a nabízí užitečná drobná cvičení, než že by předkládala názory autora, jimž by se měl čtenář podřídit. Ještě nejsem ani v polovině, ale knihu považuji za přínosnou a vhodnou k přečtení jako doplnění pro ty, kteří již četli mnoho a mnoho jiných klasických příruček o tomto tématu, nebo kteří nestojí o příliš "technické" pojetí. Nicméně pro vás považuji za významné či zajímavé následující dvě věci.

Okouzlující mi připadá vzpomínka jednoho z autorů na jeho dědečka, který žil ze skromného důchodu v penzionu pro seniory a svůj život komentoval větou: „Copak se mi nevede skvěle?“ Říkám si, že bych si tuto otázku také měla alespoň občas klást.

A druhou věcí, která mě nadchla a zaujala, je praktický tip navrhující vedení deníčku, seznamu nebo jakkoliv tomu budete říkat, kam si každý den napíšete věci, které vám udělaly radost. 

O takový seznam už se nějakou dobu snažím na základě čtení Šťastného blogu, kde jsem se s ním setkala a moc se mi líbil. Samozřejmě že nyní po delší době to již značně zanedbávám a rozhodně si nic nepíši každý den, ale sem tam mě to popadne a poznamenám si až pět věcí najednou. Když se můj seznam velmi a velmi rozrůstá, jednou za čas si ho proberu a vytřídím věci, které bych mohla cíleně dělat, abych se potěšila, když mi třeba někdy bude smutno.

Autoři této knihy jdou podle mě trochu zbytečně moc do hloubky – ono by vám to došlo už při pouhém zpětném přečtení vlastního seznamu – a doporučují zaznamenat si ke každému bodu i stupeň spokojenosti, kdy desítka značí mimořádnou radost. Díky takovémuto seznamu objevíte, z čeho čerpáte radost a štěstí. Správně připomínají, že větší štěstí vám obvykle nepřinese více věcí, ale například sociální kontakt s lidmi.

Co se týče seznamu toho, co vám přináší radost, připadá mi vhodný zejména proto, že když nad tím přemýšlíte, vidíte spousty a spousty nádherných věcí, které vás těší. Když dumám nad tím, co bych si dnes mohla poznačit jako něco, co mi udělalo radost, hned si vybavím fialový kosatec, který se vyjímá ve váze jako by to snad byla japonská ikebana. Jak mě bavilo kreslit si buddhistického „hladového ducha“, který má obrovské břicho, malá ústa a krk, a tak se nikdy nemůže nasytit. Jak jsem si usmyslela, že se jej pokusím nakreslit méně lidského – spíš jako příšeru, kterou má být, a už se nemůžu dočkat, až to budu moci realizovat. Jak se mi toto čínské zpodobnění našich nenasytných tužeb doopravdy líbí a připadá mi výstižné. Psaní tohoto seznamu mi znovu přináší radost, neboť si vzpomínám a znovu vybavuji věci, které mě ten den potěšily. Jenom je smutné, když si na nic takového nevzpomenete. Na druhou stranu to znamená, že byste se měli sebrat a hned si něčím udělat radost. V mém případě třeba milovaným čajem.