Možná to tak mělo být

Když mě to někam zcela nesmyslně táhne, říkám si, že to snad nebyl ztracený čas, že jsem tam „měla být“, že to mělo nějaký smysl, který mi zatím uniká. Jistě, v tomto směru jsem nepochybně ovlivněna Čarodějkami, ale také vlastní zkušeností. Kolikrát jsem už udělala něco relativně nesmyslného a nakonec se ukázalo, že to bylo přesně v tu správnou dobu. Chcete příklady? Dnešní návštěva obchodu s ruskými léčivy (bylinky, mastičky, sirupy, něco jako coca-cola…). Když jsem v obchodě okouněla relativně dlouho a bylo mi to trapné, neboť jsem neměla v úmyslu si nic koupit a byla jsem jediný zákazník, přemýšlela jsem, proč tam vlastně lezu, když jsem zdravá a nic mi nechybí. Vtom mi zrak padl na chryzantémový čaj. Nejprve jsem se zaradovala, že ho znám a pak mi došel přínos téhle návštěvy. Doma mám tohoto čaje dvě krabičky a údajně pomáhá na oči a já pořád řeším, jak si zlepšit zrak – ideálně se zbavit brýlí. To mi připomíná, že když jsem opět zapomněla brýle na kreslení, kámoš poznamenal, že moje brýle jsou jako Bůh – pořád se o nich mluví, ale nikdy je nikdo neviděl.

Otázka osudu a problému „že to tak prostě mělo být“ mě zajímá už delší dobu. Někdy tomu věřím, třeba když jsou okolnosti příznivé, nebo když se naopak snažím utěšit, že to nebyla ztráta času. A jaký na to máte názor vy? Věříte, že něco tak prostě být mělo?