Príď pred polnocou

Byl krásný Štědrý večer. Vzduch byl prosycen vůní jehličí, na stole hořela svíčka, venku se sypal sníh. Všechno bylo úžasné a dokonalé. Vlastně všechno ne. Mě trápil stesk. Po kom? No přece po mém úžasném příteli. Doma bylo práce jak na kostele, takže jsme se už tři dny neviděli. Já vím, to nic není 3 dny, ale zrovna na Štědrý den… Neříká se, že člověk má být s těmi, které miluje? A já budu skoro se všemi přáteli – scházíme se každý rok v kostele sv. Václava na půlnoční mši.

V hlavě se mi zrodí bláznivý nápad – když se tam vidím se všemi přáteli, třeba bych mohla i s… Rychle vezmu telefon a vyťukám krátkou zprávu, ani ji po sobě nečtu, protože mám málo baterky a nemuselo by se to odeslat. Zanedlouho po odeslání se mi mobil k mé nevelké radosti vypne. Jak teď mám zjistit, jestli přijde? Kdyby to četl, prozvoní mě, ale já to stejně nepoznám, protože mobil už do konce Vánoc nezapnu. Nemám ho totiž čím nabít, jelikož jsem si nabíječku inteligentně zapomněla na koleji.

Štědrovečerní večeře je báječná. Určitě nikdo neumí lepšího kapra jak mamka a lepší bramborovej salát než taťka. Zkrátka máme super baštu. Pak se s mladším bráškou vrhneme pod stromeček a roznášíme dárky. Tohle mě vždycky strašně bavilo – hledat čí jméno je někde na balíčku napsané.

Přestože jsem zvědavá, co skrývá hromádka ležící na křesle, která patří mně, ještě víc mě zajímá, zda se dnes při mši bude konat malé rande.

První se do rozbalování pouští rodiče. Usmívám se, když nevědí, od koho jsou některé dárky. Tajně mrknu na Lukyho. „No přece od Ježíškááá,“ řekne tím svým roztomilým hláskem a já se musím trochu smát.

Překvapí mě, když pod stromečkem najdu knížku. Už docela dlouho jsem si na čtení neudělala čas. Pořád se jen učím. Třeba mi tím chtěl Ježíšek něco naznačit. Rozhlédnu se po rodičích, ale ti s napětím sledují, co to právě rozbaluje Lukášek.

Už je to pěkných pár let, co jsem k Vánocům dostala knížku. Byl to první dívčí románek, který jsem četla. Doteď ho mám zařazený mezi nejkrásnějšíma knížkama. Možná není tak úžasný, ale byla to moje knížka od Ježíška a bylo moc fajn trávit Silvestra čtením. Z přemýšlení nad vzpomínkami mě vytrhne bráška, který mě tahá za rukáv: „Teď ty.“

Kouzlo Štědrého večera nás neopouští ani při sledování televize. Mlsáme cukroví a kocháme se novými věcmi. V televizi běží naše oblíbená pohádka – Šíleně smutná princezna – a my se snad po milionté smějeme kouskům, které nám Neckář předvádí. Rodinná idylka jako snad nikdy. I když se mi trochu stýská, jsem ráda, že je to doma takové super. Miluju Vánoce…

Pfuf, pfuf… zvenku je slyšet nějaký rachot. Odhrneme záclonu a už je nám to jasné. „Honem, běžte na balkón,“ poradí nám táta, a tak o překot utíkáme do schodů, abychom viděli ohňostroj. Musím se usmát Lukáškovu nadšení, oči mu září jako by viděl samotného Ježíška. Taky bych chtěla někoho vidět! Někoho držet za ruku a dívat se s ním na tu krásu! Ano, bylo by to s tebou! Doufám, že tam od tebe je to taky vidět… a taky mi posíláš vzdušnou hubičku jako já tobě.

Za pár minut je po všem a já přemýšlím nad tím, že bych se moc ráda vydala na malou noční procházku. Ale pak to zavrhuji s tím, že přece je Štědrý den, a tak bych nikde neměla lítat.

Ve čtvrt na dvanáct se u nás rozezvoní zvonek. „To je pro mě!“ hlásím a ženu se ke dveřím. Za brankou stojí zachumelená Vlaďka. „Ahoj sněhuláku,“ pozdravím ji s úsměvem a jen tak tak uskočím před letící sněhovou koulí, která se nám rozprskne o dveře. „Pojď dál a nedělej výtržnosti,“ napomínám ji se smíchem. Na udobřenou jí nabízím cukroví. Rychle se obleču, oznámím rodičům, že mizím na půlnoční, a už nás není.

Cestou si povídáme o vánočních dárcích, plánech na Silvestra a předsevzetích. Ještě se stavujeme pro Martinu, ale ta už prý šla. „Ach jo, s tou je domluva,“ povzdychne si Vlaďka. Mrknu na hodinky a vysvětlím Vlaďce, že jdeme dost natěsno a Martina přece musí být vždy všude včas. „To je fakt,“ souhlasí Vlaďka. Doufáme, že ji tam někde potkáme, obě pro ni totiž máme dárek. I když chvilku váhám, svěřuji se Vlaďce s tím, koho jsem pozvala na schůzku.

Přicházíme přesně na začátek mše. V hlavě se mi honí černé myšlenky – Co když tu byl a odešel, když mě tu neviděl? Zůstal by tu na mši sám? Dveře kostela se zavřou a já ho nikde nevidím. Rozhodnu se věnovat mši. Poslouchám, co farář vykládá, a chvíli mám pocit, že to jde nějak mimo mě. Proč mi najednou dělá takové problémy soustředit se?

Vlaďka do mě šťouchne a já se trochu leknu. Samozřejmě se to neobejde bez úsměvů širokého okolí, protože jsem kníkla. Káravě se na ni podívám, ale ona se na mě vesele zubí a ukazuje mi směrem k oltáři. Pozorně se podívám a poznám bundu. Srdce se mi rozbuší hlasitěji, obejmu Vlaďku, dám jí pusu na tvář a zmizím v davu. Nenápadně se k němu blížím zezadu. Doufám, že se neotočí. To by byla sranda, kdyby to byl někdo jiný. Zakryju mu oči a pošeptám mu do ucha: „Hádej, kdo jsem?“

„Moje Angelika,“ zašeptá, aby nenarušoval průběh mše. Když se otočí, vidím, jak mu oči září radostí, že mě vidí. „Ahoj,“ směje se na mě.

„Ahoj, jsem ráda, žes přišel, vypnul se…“ jsem „násilně“ umlčena ukazováčkem, který mi položí přes rty. Dívá se mi hluboko do očí a mně je jasné, proč nechtěl, abych to říkala. Ne kvůli narušování mše, ale proto, že už to všechno dávno ví a navíc na tom vůbec nezáleží, když jsme spolu.