Před čtrnácti dny jsem psala článek o začátku letních prázdnin (Vážně je to už tak dlouho?) – zde k nahlédnutí – a omylem jsem ho zveřejnila až nyní. Tak mě napadlo, že k němu udělám nějaké doplněníčko, povídání a tak. Času je málo, jak vidíte z mého zanedbávání psaní. To ale obvykle znamená, že se toho spousta děje, takže pak bych měla mít o čem psát, pokud to nestihnu zapomenout. ;-)
Mám se úžasně. Jsem ráda, že jednou můžu říct, že toho v práci nemám moc. Mám úkoly a agendy, které stíhám. Bez nepříjemných pocitů, že jsem nechala zaneřáděnou Asanu (skvělý systém na evidenci úkolů a jejich sdílení s kolegy, psala jsem o ní zde) a pracovní stůl papíry s úkoly odcházím domů včas na autobus. Pak nakrmím zvířátka a večery už zase pomalu začínáme trávit s manželem. Předsvatební šílenství je pryč. Svatba se vydařila – vzali se, nepršelo, ani jsme se neuvařili (bylo to venku), jídlo bylo fajn, kapela taky a navzdory tomu, že jsem si v podstatě vůbec nezatančila (dlažební kostky místo parketu jsou fakt skvělý nápad), jsem se královsky bavila se spoustou úžasně milých a zajímavých lidí včetně pana faráře, z něhož jsem loudila rady pro šťastné manželství. Chtěli byste je slyšet? Teda číst.
Z drobností všedního dne stojí za zmínku, že si děláme kozí kefír. Líza dává tak 1,5 litru mléka denně. Dojíme jen jednou a to večer. K jídlu má buď trávu nebo trochu vojtěškového sena a buď obilí nebo nalámané suché pečivo. Zatímco jsem se vám teď nehlásila, porazili jsme Pepu, loňského kozlíka. Důvod je zřejmý – čtyři kůzlata a Melinda v jednom chlévě a Líza v druhém jsou na uživení až dost. Nemá smysl ho nechávat stárnout do zimy, když máme k dispozici další dva kozlíky, kteří by na podzim mohli mít dostatečnou velikost i věk, aby přiskočili obě kozy. Tak uvidíme.
Rekonstrukce se teď trochu zasekla na řešení kuchyně – stále nás napadá něco nového, co je potřeba doladit, vyřešit, upravit. Snad už jsme se teď konečně dostali do závěrečné fáze. Necháváme si ji dělat a nejspíš to tedy bude ještě na dlouho. Člověka neustále fascinuje, co všechno je možné – chytré trouby, pračky, sušičky, pojezdy ve skříních (šuflata místo poliček jsou taková praktická věc) – a pak taky ceny. I obyčejný hnusný úchytky mi připadají hrozně drahý. Ale asi to bude tím, že mám pořád pocit, že by zmrzlina měla stát tři koruny a ne třicet nebo dokonce padesát.
Ten krk mě teďka bolí fakt dlouho. Možná už týden. Ale myslím, že to je pro změnu z klimatizace, která mi na něj v práci přímo foukala. Začala jsem nosit šálu, protože to se jinak nedá.
Šaty jsem stihla dokončit (bude samostatný článek, který stojí za to už teď, kdy je ještě v mojí hlavě), ale žlutozlatý svetr Korokia ne. Karty už jsem poslala, dopis ještě ne a na dovolenou se už moc těším.
Žádné komentáře:
Okomentovat