To, že nepíšu, neznamená, že se nic neděje. Obvykle je to spíš naopak. Děje se toho příliš a já nestíhám psát.
Třeba před deseti dny sežraly kozy plachtu. Tedy, pracovaly na tom už nějakou dobu, ale zjistila jsem to, protože se za hruškou ozývalo podezřelé dupání a mlaskání. Jak mě Baloun slyšel, hnedka utekl (nejspíš si myslel, že nesu žrádlo, tak se šel podívat). Hnědou Lízu jsem musela dvakrát plácnout, než pochopila, že se mi to nelíbí a slezla. Ale stejně je plachta chránící dřevo (latě ze střechy na pálení na zimu) před povětrnostními vlivy na tři kusy, takže spíš na vyhození do plastu. (Proto mě taky napadl název tohoto článku. Přece nemůžu pořád psát: „Co kozy zase sežraly?“)
Pořád chodím rozpačitě kolem rajčat. Asi si jenom ještě nechci přiznat, že tu černou plíseň mají. ... O pár dní později to říkám kolegyně. Její rada je drsná: „Bez milosti otrhat!“ A tak jdu na to. Otrhané zbytky úrody rozložím na papír na mrazák v předsíni, kdy je parádně teplo. Snad tady dozrají.
Sklízím nadále květy slézu, měsíčku a divizny a kupodivu i malé jahůdky z té mojí jediné rostlinky. Vážně plodí každý měsíc. I takhle v září. Když to vyjde, pořídím jí příští rok kámošku, protože se osvědčila.
Každý den se snažím příst v rámci Tour de Fleece, moje články k tomuto tématu najdete zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat