Zdárek lidičky! Minulý víkend jsem začala psát článek o tom, jak se mám, ale pak jsem to nějak zazdila, tak to chci zkusit znovu. Tentokrát to snad vyjde. Dneska je sobota, krásnej datum 3. 3., a já sedím na šachovém turnaji.
Šachy hraju už nějakou dobu závodně, ale nemůžu říct, že by to nějak bylo vidět, takže doufá, že nahrabu aspoň nějakej bodík. Za výhru je nejspíš bod, za remízu půl a za prohru nic. Kdyžtak si před tu nulu napíšu jedničku, jo?
Po druhé prohře se necítím zrovna nejlíp, ani tak nejde o to, že jsem pravděpodobně měla o dost zkušenější protihráče, ale zase jsem z naší party skončila jako první:-(. Ach jo, jsem šmudla. Minulou partii si zalezu do matu a teď nacpu dámu, v domnění, že je to mat, na chráněné políčko. Jestli takhle budu hrát celou dobu, tak jsem tu fakt pro ostudu a nejhorší je, že si nás tu pamatujou z loňska, to teda nevím proč. :-( Možná proto, že s kámoškou tvoříme 1/3 holek a to je tu 120 lidí.
Zatím jsem hrála jen na poslední šachovnici, tak doufám, že se z ní aspoň pohnu.:-) Vidíte, optimismus mi zatím neschází.
Později se ukazuje, že to je dobře, protože od třetí partie se mi začíná už celkem dařit. Paní, se kterou hraji, si totiž (stejně jako to umím já) nevšimne, že můj koník je poněkud chráněnej. Poté, co zadarmo ztrácí dámu, mi podává ruku jako symbol toho, že vzdává.
Dědík, se kterým hraji další partii, má menší problémy s časem (od prohry ho dělí tři minuty, zatímco mě čtvrt hodiny), a tak mi pro jistotu nabízí remízu. Jsem za to ráda, protože se mi nestává příliš často, že bych někoho utahala na čas a bylo by dost možné, že by mi ještě třeba stihl dát mat. Jen tak říkám, že to zkusíme dohrát. Nedostaneme se dál než o jeden tah, protože pak si chce povídat, ale i tak je mi jasné, že tím tahem by mi „pěkně“ zatopil. Uff, ještě že jsem vzala tu remízu.
Když pak sedím zalezlá vedle věšáku s bundama a směju se, ptá se kamarád, co je. Ochotně mu vyprávím, jaký exot byl onen děda. Nejprve mu cituji: „Já bych měl špatný sny, kdybych prohrál s takovou pěknou slečnou,“ a pak mu vyprávím, že si ještě myslel, že on je můj přítel a obával se, aby nám to nepokazil. Devadesátiletej děda? No nevím, ale kluk, který by žárlil už i na někoho takového, by byl asi vážně nemocnej. Jo, a to to dědík ještě zabil tímhle: „Já vás pozoroval ještě před začátkem turnaje.“ Byla jsem z něj dost v rozpacích a opravdu netušila, co na něco takového odpovědět.
Ale nebyl sám, kdo se tam o mě „snažil“. Druhý byl asi tak o polovinu mladší. Obrovská výhra! Zato byl otravnější a byl mi nepříjemnej například tím, jak se choval. Připadalo mi nevhodné, že přišel k našemu kroužku (kde jsem stála s přáteli) a pozval mě (nikoho jiného!) na turnaj. Přitom mu muselo být jasné, že někam „do háje“ sama asi nepojedu. Bylo legrační sledovat, jak se po něm mí přátelé podívali.
A třetí „nápadník“, jak jim kámoš začal říkat, byl opět asi tak o polovinu mladší. Ten byl docela v pohodě. Takovej milej. Ale když jsem zjistila, že si nepovídáme jen tak přátelsky, ale že má taky nějaké ty narážky („Ženských je na šachách málo.“ „Hlavně těch pěkných,“ reagoval a významně se na mě podíval.), vzala jsem co nejrychleji do zaječích.
Pátou partii jsem vyhrála s někým, myslím, docela dobrým. Mou výhodou byl opět čas a jeho nepozornost. Byla jsem v nepříjemném postavení, tak jsem mu nabídla výměnu figurek, která sice hodnotově byla dobrá, ale pro něj nevýhodná v tom, že dva střelci jsou silní, jeden je téměř k ničemu. Ale jak můj protihráč hrál rychle, protože už mu solidně docházel čas, přehlédl tohle a místo výměny to byl dárek. I poté, co mu vypršel čas, hrál jako by se nic nedělo, zasloužil by pochvalu za to, jak byl přesvědčivý. Bohužel pro něj jsem si všimla a partie skončila v můj prospěch.
Šestou, osmou a devátou partii jsem prohrála. Vzpomínáte si, jak jsem říkala, že jsem se dlouhou dobu držela vzadu? Na poslední 60. šachovnici? Tak v šestém kole jsem byla už na 34. Asi vám nemusím vysvětlovat, že čím nižší číslo šachovnice, tím lepší jsou tam hráči. Když mě kamarád upozornil, že můj nynější protihráč má vyšší hodnocení než pán, který nás šachy učí, bylo mi celkem jasné, že to bude rychlá prohra.
Pořádné vzrušení ale přinesla až 7. partie, kterou jsem hrála s jedním ne zrovna mile působícím pánem. Byl nehorázně opilej a nepříjemnej. Přišel o pět minut později a brzy se zvedl, řekl, že ho ta hra nebaví a deset minut někde chodil. Pak ho pořadatelé posadili zpátky, ať hraje nebo vypadne. Už předtím tam dělal bordel, a tak se ho snažili usměrnit. Některé výroky byly vcelku zajímavé, kupříkladu když mi řekl, že nejsem pořádnej chlap. Lidi kolem se opravdově rozchechtali. Zajímavé také bylo, když se rozhodl jít pěchem šikmo dozadu o tři a vyhodit mi dámu (pro ty, co to neznaj, pěch chodí jen dopředu a jen o jedno!). Zkrátka a jednoduše – dopadlo to tak, že ho vyhodili těsně před tím, než mi stihl dát mat. Příštím tahem by mě porazil. Partie byla braná jako bych ji vyhrála já. Nevím sice přesně proč, ale každopádně mi to vyhovovalo.
Ale abych tady tak nemachřila, musím přiznat, že jsem z toho chlápka měla opravdu strach. Takhle nepříjemně jsem se už dlouho necítila. Co si vzpomínám, snad jen jednou v práci, když jsem byla úplně vzadu, kde nebyl zrovna žádnej securiťák a přišel tam takovej hodně nemožnej zákazník, který na svoje malé (alespoň v tu chvíli roztomilé a hodné) děti, které si spolu povídaly, řval: „Držte hubu.“
Jé, normálně jsem vám zapomněla říct, že jsem skončila (z nás šesti) holek jako 3.:) Takže jsem dostala finanční odměnu. Jen dvě stovky, ale připadá mi fantastické, že jsem to vyhrála právě já. A z celkového počtu 120 lidí jsem skončila 90. Dva kamarádi byli přede mnou a tři za mnou, takže celkově jsem spokojená a považuju to za úspěch:). Doufám, že se mi takhle bude dařit i nadále (a nejen v šachách).
Žádné komentáře:
Okomentovat